Chrám Tří sester´- 19.

Chrám Tří sester – 19.

Před odjezdem Roana zpět do chrámu, krátce po zjevení posla v lese u chaloupky

 

Kevin popohnal koně.

Obloha byla zatažená, zemi bičovaly proudy deště a srst jeho černého hřebce se mokře leskla. Lépe na tom nebyl ani on sám, těžký plášť nasákl vodou a vážil ještě víc.

Jemu to však nevadilo. Byl na nepřízeň počasí zvyklý, z častých výprav ven z chrámu Tří sester, na které ho jeho pán posílal. Daren moc dobře věděl, že v Kevinovi má věrného zastánce, proto ho pověřoval plněním důležitých úkolů. Této výsady se dostalo jen několika málo lidem za celé dlouhé roky, co Daren žil v úkrytu pod chrámem.

Jedním z takových úkolů, nejspíš i tím nejdůležitějším, bylo přivézt Darenovi do chrámu potomka třetí ze sester, Nelsis.

Poslové po dlouhých letech zjistili, kde se Nelsina dcera usadila a kde žije.

V menším městečku daleko od chrámu, žila Innes, žena dnes už čtyřicetiletá, která jako jediná z dosud žijících potomků sester měla více dcer. Přesněji řečeno pět, z nichž nejstarší bylo dvacet let, mladší sedmnáct, třetí patnáct, čtvrté devět a poslední pět let.

Innes byla podle všeho dvakrát provdaná a třikrát se přestěhovala. Nyní už byla tři roky vdova.

Nejstarší z jejích dcer měla právě před svatbou.

Daren Kevina pověřil, aby přivezl nejstarší Innesinu dceru  Bylo jasné, že přijede až v den svatby a jen ztěží by dokázal unést dívku přímo z kostela sám, proto si cestou najal pár mužů, kteří mu s přepadením kostela pomohou. 

Muži však jeli o několik metrů za ním, protože jejich koně nedokázali udržet krok s Kevinovým černým hřebcem.

Nedaleko cesty, po níž jeli, uhodil blesk, ale Kevin ani jeho kůň si ho nevšímali a pokračovali v cestě.

Kevin zarputila upíral pohled před sebe a popoháněl koně k vyššímu a vyššímu tempu. Potřeboval se do vesnice dostat co nejdříve, ještě dřív, než si nejstarší Innesina dcera vezme nějakého chasníka.

 

Sophia vpletla do věnečku poslední kvítek, pečlivě ho ukončila, aby se nerozpletl a položila květinovou korunku do světlých vlasů své nejmladší sestřičce.

Emily radostně zatleskala ručkama a zatočila se do kolečka.

„Děkuji ti Soph!“ zasmála se a odběhla ke starší sestřičce, aby si s ní hrála.

„Páni, za týden už máš svatbu!“ sedla si vedle Sophie do trávy Emma a zasněně se zadívala nad les. „Chtěla bych se také provdat za tak pohledného mládence, jako je John,“ pronesla tiše.

„Je ti sedmnáct, určitě se brzy provdáš,“ otočila se na ni Sophia. „Ale věř mi, že nemáš kam spěchat.“

„Ty se netěšíš?“ vykulila oči Maddison, která si sedla z druhé strany.

„Těším, ale… klidně bych ještě počkala. Jenže John už se nemůže dočkat,“ pokrčila rameny.

„John je vážně neobyčejně pohledný mládenec,“ prohlásila Maddison, „ale já bych si ho nevzala. Je namyšlený.“

Sophia se usmála a pohladila sestru po rameni.

„Je jen hodně sebevědomý,“ zastala se svého snoubence. „Je starostův syn, očekává se od něj, že bude slušně reprezentovat svoji rodinu a musí vystupovat sebevědomě.“

„Je namyšlený,“ trvala Maddison na svém a sledovala Emily s Isabellou běhající po louce.

Sophia se zasmála a odhodila si z čela prameny dlouhých, světlých vlasů. Její smích se zvonivě nesl nad loukou a jako odpověď na něj se ozvalo ptačí štěbetání.

Sophii v malém městečku všichni považovali za nejrozumnější ze sester, ale to bylo dáno i tím, že byla nejstarší. Když se ale člověk zamyslel, opravdu byla nejrozvážnější, nikdy nejednala zbrkle a vše si předem promyslela. Její sestry o ní věděly, že nemá ráda neočekávané věci.

Emma byla rozpustilá, do všeho se vrhala po hlavě a nikdy nic nerozmýšlela dopředu. Její jednání bylo často unáhlené a odporovalo názorům starší sestry. Zároveň však každý věděl, že má velmi dobré srdce. Každé zraněné zvířátko nebo uplakané dítě se mohlo na chvíli skrýt v její náruči.

Maddison byla tichá, přemýšlivá dívka. Na plných, světle růžových rtech jí často pohrával zasněný úsměv a modré oči často upírala do dálky. Mnoho nemluvila, ale dovedla být veselá a její zvonivý smích se rozléhal daleko.

Isabella byla ve svých devíti letech stejně rozpustilé dítě jako Emily v pěti. Přesto však nebylo pochyb o tom, že Isabella velmi dobře rozumí lidskému srdci a ví, co se kolem ní děje. Veškeré dění kolem sebe pozorovala svýma smaragdovýma očima, o všem přemýšlela a mnoho věcí si uvědomila dříve než starší sestry. Zatím si jako jediná ze sester všimla, že Sophie si Johna bere jen proto, že se to od ní očekává.

Sophia vzhlédla od měkké zelené trávy na louce a v dálce spatřila přibližující se postavu.

„Támhle jde John,“ prohodila.

„Běž ho pozdravit! Nám to nebude vadit,“ popostrčila ji Emma.

Sophia se tedy zvedla, rukou si uhladila sukni jednoduchých světle zelených šatů a zvlněné světlé kadeře zastrčila za ucho a potom vyrazila k mládenci.

Zastavila se pár kroků od něj a fialkovýma očima přejela po jeho štíhlé postavě, tmavých a dokonale učesaných vlasech a drahém oděvu.

„Ahoj Johne,“ pozdravila ho s úsměvem.

„Ahoj Sophie,“ pokývl ji hlavou a zálibně ji přejel pohledem.

Zatímco přejížděl očima po jejím štíhlém těle, Sophia se horečně snažila přijít na něco, o čem by se mohli bavit. Ať se snažila sebevíc, jako téměř pokaždé ji nic nenapadlo a John očividně o započetí konverzace sám od sebe zájem nejevil.

O čem se budeme bavit, napadlo ji zoufale.

„Co rodiče? Mají se dobře?“ vyhrkla první otázku, která jí prolétla hlavou.

John zvedl pohled k jejím očím.

„Ano,“ přikývl. „Matka i otec tě zdraví. Matka ti vzkazuje, že se máš zítra zastavit na oběd, potřebuje s tebou prý projednat něco kolem svatby.“

Sophia přikývla.

„Určitě přijdu, děkuji.“