Jar of hearts - Kapitola patnáctá

* abych vysvětlila to -těžká kapitola- ...
Psaní této kapitoly bylo velmi náročné, jelikož je hlavně o emocích, pocitech a uvědomění si situace. Myslím, že některé z vás to spíše unaví a řeknete si "Už zase, už zase brečí a řeší to a blá blá blá-" - jen abyste věděli. Tato kapitola je velmi důležitá pro pokračování příběhu a byla velmi potřebná. Jako student psychologie jsem se na ni vyřádila a sama uronila nad tím slzu, jelikož jsem se dokázala do té situace vcítit a napsala to tak, jak by to bylo doopravdy.
Ovšem, přijímám všechnu kritiku, připomínky, dotazy a i upozornění na chyby: je přeci jen jedna hodina ráno :D

Jako inspirace a nakopnutí ke psaní mi posloužila tato nádherná píseň podaná skvělou herečkou - http://www.youtube.com/watch?v=4wJ-yzL6MFs !!!

Teď už přeji, hezké čtení! ;)



Jar of hearts
Kapitola patnáctá


V okamžiku, kdy se výtah zavře a kabina se zhoupne směrem dolů, se vzpamatuji. Naberu nový vzduch do plic a samotný dech se mi rozechvěje. Zmateně sklopím oči dolů, ke svým nohám, jako kdybych u nich měla najít odpověď.
Cítím zmatení.
Hlavou mi hýří myšlenky - nepochopitelné, nijak vysvětlené. Na to se ozve ucítím v žaludku, jak kabina výtahu zpomaluje a chvíli na to se se zvukem cinknutí otevřou výtahové dveře. Vystřelím rychlým krokem vpravo a zamířím do pokoje, kde pobývám po dobu mé existence v NY. Vrazím do pokoje a spatřím Lumen, jak mi srovnává postel a upravuje polštáře.
„Odejdi.“ řeknu vážně a hlas se mi trochu zastře zachraptěním.
„Ale ještě jsem vám neuklidila kou-“
„Prostě jdi.“ zavrčím a pohlédnu na její nevinný obličej.
Cítím zlost.
Dívka stočí pohled k zemi, pokrčí se v kolenou pro menší úklonu a pak se rychle vypaří z mého pokoje. Jakmile uslyším zacvaknutí dveří, vydechnu dlouhým výdechem a posadím se na postel. Ruce položím na kraje postele a porozhlédnu se po uklizeném pokoji. Po pěkně upraveném ač sterilně chladném.
Cítím samotu.
Položím se zády do peřin a pohled stočím k zataženým závěsům, do kterých z druhé strany pere mírný svit slunce. Na okamžik pocítím chtíč opět roztáhnout závěsy a nechat spadnout paprsky na mou kůži. Ovšem, při vzpomínce na bolest, tento chtíč zaženu pryč.
Cítím bolest.
Myšlenky mě neustále zavádí k tomu, co se stalo před chvíli mezi mnou a Samuelem, když zrovna se ozve klepot na dveře. Aniž bych něco řekla, klika se zhoupne a dovnitř vejde Charles. Opět ten starý zatrpklý s chladným výrazem drsňáka. Prostě Charles.
„Co je?“ otáži se nezáživně. Zcela okamžitě na mě přenesl jeho náladu, už jen samotným výrazem v jeho obličeji.
„Políbil tě.“ zkonstatuje tiše.
„Jo.“ hlesnu jen a okamžitě stáhnu pohled z jeho obličeje.
„Proč to udělal?“ zeptá se, stále stojící přede dveřmi.
„Na to se ptám sama sebe, od té doby co jsem nastoupila do výtahu.“ odpovím mírně a zvednu se do sedu.
„Něco mezi sebou máte?“ optá se nepochopitelnou otázkou, pro mě.
„Ne! Vždyť ho znám, hmm týden? Už ani nemám ponětí o čase. Nevím co je za den, nevím, jaké je dnes datum, na tož debilní čas.“ vyhrknu zoufale a i se zoufalstvím v očích pohlédnu Charlesovi do očí. Odráží se v nich žárlivost a zloba.
„Žárlíš?“ objasňuji si.
„Jo.“ odpovím zcela otevřeně a okamžitě.
„Nemáš důvod?“ argumentuji též zcela ihned.
„Mám.“ přikývne a jeho ústa se stáhnou do pevné linky.
„Nic mezi námi není.“ zakroutím hlavou a nejistě stáhnu ramena.
„Je mezi námi pouto. To silné pouto, který jsme si nevybrali, ani jeden z nás.“ opáčí a přistoupí pár kroků blíže.
„Na nějaké pouto kašlu.“ odseknu mu a náhle ucítím změnu v jeho energii. Po celou dobu nebyla nijak zvláště výrazná, ale teď se v ní odehrává tolik emocí, až dostanu husí kůži. Slzy se mi nahrnou do očí a dech si mi zúží.
„Kéž bych mohl taky.“ řekne jen.
„Proč si mě tenkrát proměnil. Měli jste mě raději zabít! Proč si to slíbil bratrovi, že mě proměníš! Nezažívala bych to, co zažívám teď. Cítím se strašně, všechno je mnohonásobně horší, procítěnější a já nechci být upír. Chci být člověk! Chci být zase člověkem!“ vyhrknu ze sebe všechno najednou a přitom se rozpláču jako malá holka. Zasedne mě usedavý a tíživý pláč a já se svezu po posteli až na zem, kde se zády opřu o modrou přikrývku na posteli.
Cítím prázdnotu.
Charles ke mně přistoupí a klekne si. Ztěžka začnu dýchat a samotný dech mi pomalu nestačí mezi dlouhé vzlyky.
„Stále jsi nepřijala samu sebe.“ usoudí nahlas, spíše pro sebe. Pak zvedne dlaň a položí mi ji na týl hlavy. Skrz slzy se na něj krátce podívám a v jeho tváři nezahlédnu žádnou změnu. Jednou je takový a jednou jiný, kdo už by z toho nebláznil!
„Utápíš se neustále dokola. Vysává tě to a může tě to i zabít, Roxanne. Chceš snad umřít?“ položí mi otázku, velmi tiše a klidně.
„M-myslela jsem....že....upíři...neumírají.“ vysoukám ze sebe.
„Tvá duše může umřít a pak tu budeš jen ty, mrtvá ve svém vlastním těle.“ vysvětlí mi.
„Já...nechci takhle dál žít. Ne už takhle.“ popotáhnu a celkově tahle situace mi přijde směšná.
„A jak bys chtěla žít?“ zeptá se Charles a důležitě nakloní ke mně hlavu. Pokrčím rameny a polknu několik vzlyků. Zadívám se na své ruce a vybavím si svůj vysněný život.
„Měla jsem sen...vždy jsem na něj myslela, když mi bylo nejhůř, nebo když jsem si myslela, že mi jde při nějaké akci o život.“ osvětlím a Charles dál napjatě poslouchá.
„Snila jsem o tom, jak budu žít v malém útulném domě. V poklidném městě s několika dalšími rodinnými domky, kde mí sousedi by byli mí nejbližší a já si mohla založit rodinu. Mohla mít krb, u kterého bych si ohřívala studené nohy. Měla bych po celém domě květiny, o které bych se starala. Hrčící lednice by mě každý den doháněla k šílenství. Kávovarem bych si připravovala každo-ranní kávu. Nadávala bych na sprchový kout, kdy by voda blbla každým spláchnutím záchodu. Smála bych se nad dobrou knihou a poslouchala Franka Sinatru, kterého jsem vždy poslouchala s tátou. Prostě by to bylo úplně jiný...a teď...můj sen zmizel. Rozpadl se jako zrnko prachu. Ten sen byl tak odlišný od toho jak teď sakra žiji......můj život zabil můj sen.“ utrousím tiše a mnu si nervózně ruce. Ztěžka popadnu dech a opět mi přes oči přehoupnou slané krůpěje slz.
„Sakra.“ zaškaredím se sama nad sebou a otřu si slzy do rukávů. Charles se ke mně nakloní úplně a pevně mě obejme. Zmáčkne silně ve svém velkém objetí a mě to aspoň na tu chvíli udělá dobře. Pak se odkloní.
„Měla by sis s někým promluvit.“ řekne vážně a vstane.
„Vždyť mluvím s tebou.“
„Ne se mnou. S někým, kdo ví, o čem mluvíš. Co cítíš.“ otočí se a přejde ke dveřím. Otevře je a vykoukne z nich. Rozhlédne se a vykročí na pravou stranu. Sedím tam, schoulená u postele a pozoruji dveře s nechápavostí co zas Charles vymýšlí. Pak se zase navrátí jeho osoba a ihned za ním se objeví Lumen. Nechápavě pohlédnu na Charlese.
„Máte toho více společného, než si myslíš.“ přikývne a zmizí za dveřmi, když Lumen vstoupil do pokoje.
„Proč pláčete?“ optá se mě ihned, starostlivě.
„To je jedno.“ opáčím odtažitě a pokusím se vstát, ale ruce mě zradí, když se vzepřu o deku na posteli a samotná deka sjede po kraji postele. Dopadnu zpět na zadek.
„Násilně mě proměnili v jednadvaceti, proto vypadám tak mladě.“ promluví vážně, aniž bych ji vyzvala, aby mi začala něco vyprávět.
„Nechci abys mi něco vyprávěla, nemám na to náladu a možná ani pochopení.“ odbudu ji sprostě.
„Kvůli mé proměně mě odprostili od mé rodiny. Od mé roční holčičky.“ pokračuje dál s pevným hlasem. S překvapením zvednu pohled do její tváře. Nic se v ní neodráží – nic jako smutek nebo stesk.
„Kvůli tomu, že jsem se stala krvelačnou bestií, jsem nemohla být se svým dítětem. Ani se svým manželem. Nemohla jsem být tím člověkem, kterým jsem bývala.“ pokrčí rameny a chvilku se zadívá někam za mě. Jako kdyby hledala další slova.
„Užírala jsem se. Umírala jsem. Stejně jako vy, slečno Roxanne. Ale pak jsem si uvědomila jednu věc. Jestli chci dále vidět vyrůstat mou dceru, vidět ji jak začíná mluvit, chodit, běhat, hrát si, učit se a dospívat, musím pro to něco sama udělat. Něco, sama pro sebe. Musím přijmout to, čím jsem. Čím jsem se stala, jinak se mi ten SEN, vidět dospělou a šťastnou dceru, nikdy nesplní.“ vysvětlí a já ztěžka polknu.
Cítím provinění.
„A splnil se?“ zeptám se. Pohlédne na mě a v jejích očích se mihne smutek.
„Je mi už 213 let,“ odpoví a nadechne se pro další odpověď. „Viděla jsem ji umírat, když ji bylo třicet. Umřela na mor v Anglii a můj muž umřel při válce. Věřte mi. Není nic horšího, zažívat dvakrát tak větší bolest, ale bohužel, jak už jednou přijmete to čím jste, už vás to nikdy neopustí. Už nikdy nebudete člověkem.“
„Muselo to být strašné.“ usoudím a vycítím, jak uvnitř trpí.
„Bylo.“ přikývne a zhluboka se nadechne, aby zahnala slzy. Nastane tíživé a bolestné ticho, pro nás obě.
„Nezapomeňte, že stále máte pro koho žít.“ řekne po chvíli utrápeného ticha.
„Pro vašeho bratra.“ dodá pro objasnění a já si vybavím Nevillův obličej. Jeho úsměvy, vtipy, grimasy, jeho povahu. Jeho celého.
Celé to vstřebám a v podvědomí si přikáži, že už nebudu brečet. Náhle si uvědomím, jednu otázku.
„Já myslela, že jsi upírka a přitom si byla proměněna. Neměl by z tebe být vampír?“ nechápu.
„Můj otec byl upír a má matka člověk. Jsem něco jako „bastard“. Stává se to. Proto je vztah mezi upírem a člověkem zakázán. A i když je zakázaný, odehrává zřídka málo. Lidé se bojí nás a upíři jsou proti lidem. Proměnil mě otec. Takže asi tak.“ vysvětlí krátce a porozumněle kývnu.
Když na Lumen pohlédnu znova, už ji vidím jinak. Předtím jsem viděla jen hloupou mladou holku, která tu jen zametá. Teď tu vidím ženu, která má city a emoce, která si toho hodně prožila. Která měla život člověka.