Jar of hearts - Kapitola šestnáctá

Jar of hearts
Kapitola šestnáctá



Když jsem brzy po ránu otevřela oči a zahleděla se na bílý pustý strop, usmála jsem se. Koutky mých úst se zvedly vzhůru a já pocítila menší radost uvnitř sebe. Ovšem, to co ve mně vyvolalo mírnou radost, nebylo to, že jsem vzpamatovala a díky Lumen se dala zase do kupy, ne to ne. Zdál se mi sen. Sen o mě a mém bratrovi. O tom, jak jsme se zase shledali.

„Slečno Roxanne?“ ozve se zničeho nic za dveřmi a mě to dosti vyvede z míry, jelikož jsem v momentu byla zpět při zemi. Zpět v mé posteli, v hebkých peřinách a tupě zírala do stropu.
„Ano?“ houknu nejistě a za dveřmi se vyloupne Lumenina hlava. Obdaří mě úsměvem a pak teprve se odhodlá vejít dovnitř pokoje. Zavře za sebou a pokloní se své paní.
„Jsem ráda, že už jste vzhůru a nemusím vás budit.“ nadhodí nepatrně a přejde ke komodě, kde je přehozený můj nový šedý saténový župan. Uchopí ho do rukou a přejde za mnou, k posteli.
„Žádají si vás opět dole. Paní doktorka chce s vámi probrat vaše nové já.“ oznámí mi a na těch posledních dvou slovech si dá záležet. Až moc.
„Dobře.“ přikývnu, vstanu a nechám se s pomocí Lumen obléknout do županu. Zaváži si ho kolem pasu a přejdu do koupelny pro ranní očistu.
Lumen mezitím urovná postel, naklepe polštáře a polštářky a pak přes celou postel přehodí tmavě modrý přehoz. Látka jen zašustí dopadem na deky a pak se krásně srovná do přímé a rovné linky postele.
Já si rozčeši vlasy, hodím si je přes rameno a obléknu se do čistého oblečení, které už mám na kupičce připravené z večera. Pak vejdu zpět do ložnice a očima se setkám s Charlesem, kterého jsem neslyšela přijít a ani jsem neucítila jeho energii.
„Dobré ráno.“ pozdraví mě s nečitelnou tváří.
„Ahoj.“ hlesnu jen a obdařím úsměvem Lumen, když shlédnu nádherně upravenou postel.
„Potřebuješ něco?“ opáčím udiveně k Charlesovi, když vidím, že tam stále stojí jak tvrdé Y. Lumen kolem nás prosviští a dveře se za ní tiše zaklapnou.
„Přinesl jsem ti snídani.“ řekne neohrabaně a z pod výšivky saka vyndá balíček své krve a hodí mi ji do rukou. Chytnu ho a ihned jak nahlédnu na červenou tekutinu, ucítím, jak se mi zbarví oči a mé chuťové pohárky skákají do světových výšin.
„Děkuju.“ přikývnu a posadím se do zeleně polstrovaného křesílka ihned vedle postele. S chutí se zakousnu do pytlíku a začnu nasávat jeho krev. Cítím se krásně. Skvěle. Jako dítě na Vánoce. Jako drogově závislý při své ranní dávce. Jako upír při požívání krve.
„Haaaaach.“ vydechnu líbezně a olíznu si rty. Chvilku tam ještě omámeně sedím a pak koutkem oka opět zavadím o Charlese. Stojí tam a jeho chladné oči mě pozorují. Prázdný pytlík položím na komodu a vstanu. Přejdu k němu a zvednu mírně hlavu, abych mu mohla pohlédnout z příma do očí.
„Co se děje?“ zeptám se přímo.
„Vstal jsem s blbou náladou.“ odpoví jen. Pohlédnu dolů, k jeho rukám, které mu bezvládně visí podél těla dolů. Natáhnu ruku a stisknu mou dlaní tu jeho. Ucítím mírné vibrace a příjemné štípání v každém dotyku.
„Ty skrýváš přede mnou svou auru.“ uculím se pobaveně. Proto je tak napjatý. Soustřeďuje se na to, abych nevnímala to, co pociťuje.
„Proč?“ zeptám se a stále si prohlížím jeho velkou dlaň. Prsty přejíždím po každém záhybu, přejedu i jeho štíhlé dlouhé prsty a pak maličkou jizvu, kterou má uvnitř dlaně, přesně uprostřed.
„Od čeho to je?“ optám se další zvědavou otázkou.
„To mám z dětství. Popálenina od ohně. Nikdy se mi to nezahojilo. Nevím proč.“ odpoví a též mu spočne pohled na té jizvě.
„Co si dělal?“ zajímá mě a ihned ucítím jeho další pohled. Je pronikavý a ostrý. Jako nůž. Zvednu hlavu a podívám se mu též do očí.
„Co jsi tak zvědavá? Od kdy tě zajímám?“ udeří ihned dvěmi otázky a já pokrčím rameny.
„Nevím,“ hlesnu jen a nadechnu se pro další odpověď. „Nemůžu se zajímat? Nic o tobě totiž nevím.“ připomenu mu jistě.
„To ale neznamená, že se můžeš ptát na věci, do kterých ti nic není.“ odsekne Charles a vymaní svou dlaň z té mé. Odstoupím pár kroků od něj a zamračím se. Jeho silná ponurá nálada zasáhla už i mě.
„Neustále máš nějaký problém.“ odseknu, už též, nepříjemným tónem a koukám kamkoliv jinam. Koukám po něčem, co by mě mohlo zaměstnat. Pak si vzpomenu, že jsem měla jít za Evellin na další vyšetření.
„Nevyznám se v tobě. Jednou jsi taková a další den zase jiná. Ta tvá upírská stránka se dost mění. Už ani nemohu číst tvých myšlenkách.“ dá na vysvětlenou Charles, ale stejně si myslím, že má existence nebude ten trn, který ho tíží v srdci.
„To je škoda, aspoň by si slyšel, co si o tobě myslím.“ odpovím jízlivě a vydám se ke dveřím.
„Musím za Evellin na vyšetření.“ dodám a přes rameno ještě na něj pohlédnu. Ruka mi pevně spočine na klice, ale ještě ji nestisknu směrem dolů.
„Taky se v tobě nemohu vyznat. Je to stále matoucí.“ řeknu tiše a pak opustím pokoj.




„Dobré ráno.“ pozdravím, aby se neřeklo, doktorku, která sedí na červené kanapi a vpisuje nějaké poznatky do onoho sešitu, který má pokaždé s sebou. Vedle ní stojí stříbrný vozík, se kterým mě už jednou navštívila. Na něm byste našli snad všechny doktorské pomůcky. Trošku se obávám, co se mnou doopravdy míní dělat.
„Dobré.“ odpoví aniž by odklonila pohled od sešitu. Posadím se do pohodlného křesla naproti ní a koukám po služebné, která zrovna utírá prach z obrovského nástěnného obrazu.
Když se nad tím tak zamyslím, v tomhle patře, patře Williama, moc upírů nenajdete. Jen služebné, pokojské a sem tam nějaký ten týpek, který přijde Williama navštívit. Kde je všechna ta upírská existence?
„Tak,“ započne Evellin a odloží sešit vedle sebe a pohlédne skrz brýle na mne. Upoutá mou pozornost a i já na ni pohlédnu. Chvilku se tak přebíjíme očním kontaktem, až jako první uhne a vstane. Přejde k vozíku a uchopí do ruky injekční stříkačku a zase tři zkumavky.
„Vezmu si od vás opět krev. Tentokrát je to na výzkum vašich buněk.“ oznámí mi a já už si automaticky vyhrnu rukáv od černého svetříku.



Po odebrání krve se Evellin posadí zpět na místo, kde před tím seděla a na klín si položí ten sešit.
„Položím vám teď pár otázek. Jedná se o váš vývoj, jako vývoj upíra. Jsou to jednoduché otázky, všemu budete rozumět.“ ujistí mě, jako kdybych byla nějaký dement, ale raději to nekomentuji.
„Pocítila jste nějakou změnu, od poslední přeměny?“ zeptá se první otázkou. Přemýšlením našpulím rty a pátrám v paměti.
„Mám hezčí zjev, vlasy po kterých jsem vždycky toužila.“ napadne mě a když vidím, jak přísným pohledem mě doktorka zpraží, zašklebím se.
„Myslím to vážně slečno Brownová. Tohle jsou otázky, které by vám měly pomoci. Neberte to na lehkou váhu.“ řekne vážně a v jejím hlase pocítím nutkavou nepříjemnost.
„Fajn.“ ceknu a zapřemýšlím znova.
„Krom toho, že mám lepší zjev si nic moc nevybavuji,“ přiznám, ale pak mě napadne ještě jedna věc - „ale dnes mi Charles řekl, že od té doby co jsem se opět proměnila, mi nemůže číst myšlenky, což mi absolutně vyhovuje.“
„To je zcela pochopitelné. Jste na jiné úrovni a i když pan Charles patří mezi staré a silné upíry, proti vám už je...nic.“ pomazlí se hezky se slovem nic a mě neujde další pošklebek.
„Ještě něco dalšího?“ vyhrkne ihned na to, jako kdyby se opomněla ve svých zhýralých představách. Dokážu hádat na co myslela. Určitě na to, jak někde v kobkách mučí Charlese. Se svými pokusy. No jo, úplný doktor Psycho-Stein.
„Krev mi chutná o mnoho více.“ další věc mě napadne a ona si to napíše do sešitu. Pak se na mě zase podívá.
„Je to asi všechno.“ pokrčím rameny, už mě opravdu nic nenapadá.
„A co nějaké schopnosti?“ zaskočí mě otázkou.
„Po stropě jsem ještě nelezla.“ ujede mi rýpnutí a ona mě opět probodne pohledem.
„Měla jsem na mysli třeba telepatii, cítění energií, vytváření iluzí, ovlivnění a podobně.“ sykne tím tónem, že lezení po strope do toho opravdu nespadá.
„Nic takového.“ odmítnu a to, že dokážu cítit energie a aury každého tady, si nechám pro sebe. V tu chvíli se i soustředím na doktorku a uvidím kolem ní zlehka nazelenalou auru. Ucítím její vnitřní klid a naprosté soustředění na rozhovor se mnou.
„Vidíte ve tmě?“ zeptá se další otázkou.
„To jsem viděla i před tím.“
„Máte více energie a síly?“
„Díky krvi ano.“
„A co vaše upírská stránka? Slyšela jsem, že jste mluvila s Lumen a ta vás přijmula k tomu, abyste to zkusila, zafungovalo to?“ uhodí otázkou, která mě trochu zaskočí. Stále je to pro mne čerstvé a stále bolestivé, ale přikývnu v odpovědi ano. Opět si vzpomenu na ten sen s Nevillem a pak se ucítím, zase o něco sebevědoměji. Zvednu výše hlavu a čekám na další otázky.
„Zvláštní, jak obyčejná služka dokáže někoho přinutit, aby přijal sám sebe.“ řekne si spíše pro sebe a něco si zapíše do sešitu. Její věta mě zarazí a tak trochu popudí.
„Není to obyčejná služka.“ zastanu se Lumen a vystrčím bradu.
„Ne?“ utrousí zmateným hlasem Evellin a skrz brýle na mne pohlédne přísným pohledem.
„Je to upír, stejně jako vy nebo já.“ vysvětlím zcela klidně, ale dám si záležet na zřetelnosti slov.
„Není čistý upír, patří mezi tu chásku, která je v zóně B.“ odmítne mé tvrzení.
„Oh, takže vy se budete taky povyšovat nad ostatními? Stejně jako pan C´Mour.“ popíchnu ji.
„Nemíním se nad nikým povyšovat, jen odmítám vaše tvrzení, že jsme všichni stejní.“ odsekne doktorka a když už se odhodlám něco říci, ucítím velmi silnou energii za dveřmi. Na to se křídlové dveře plně otevřou a dovnitř vstoupí William a za ním ihned dvě služebné.
„Chci, aby v tomto salónku bylo občerstvení pro hosty a-“ zastaví se William v příkazech, když nás zahlédne. Ovšem, jako by nečekal, že tu budeme.
„Dámy,“ kývne naším směrem a pak se obrátí zpět ke služebným.
„V občerstvení, ať je aspoň šest chodů, chci tři předkrmy, hlavní chod a dva deserty. Ať je ten jídelníček vyrovnaný. Pak tu chci víno a šampaňské, a samozřejmě teple podávanou krev.“ diktuje si William požadavky, hádám, na nějaký večírek. Pak je pošle pryč a z druhé strany dveří vejde cizí muž nesoucí vázu namíchaných květin. Ta vůně čerstvě řezaných lilií a pivoněk mě na chvíli ohromí.
„Jak jste na tom doktorko?“ osloví William Evellin a přistoupí k nám blíže.
„Prozatím jsme skončily.“ odpoví a zavře sešit. Zvedne se a začne sbírat všechny svoje doktorské hračky. Pak s tím vozíčkem odjede a když se chci i já zvednout na odchod, William mě zastaví svou rukou, jako požadavek, abych zůstala. Jakmile se dveře zase zavřou a my zůstane sami, pohlédne na mě.
„Na dnešní večer pořádám večírek, doufám, že se ho zúčastníte.“ promluví ke mně klidným tónem hlasu, ale přesto ve mně vyvolá zlost. Už i ten jeho ksicht mě dohání k šílenství.
„Myslím, že mám plný diář.“ ucedím a zvednu se na odchod. Zastoupí mi cestu a skloní lehce hlavu, aby se mi podíval do očí. Jeho oči potemní a zorničky se zúží. Vypadá celkem nebezpečně.
„Chci odejít, tak mi jděte z cesty.“ zaskřípu zuby a nemíním uhnout pohledem. Tohle je další oční boj. Jak já je miluji!
„Mluvíš celkem drze, ke svému pánovi.“ šeptne tiše, ale zcela zřetelně.
„Nejste můj pán.“ uchechtnu se a dusno by se mezi námi dalo krájet. V pokoji nastane hrobové ticho, ale naše energie se o sebe přou. Vpíjí se a zase ztrácí. Jako kdyby se naše duše praly.
„To se ještě uvidí.“ ujede mu koutek v úšklebku a pak odstoupí, abych mohla projít. Vezmu nohy na ramena a rychle vypadnu z jeho přítomnosti. V okamžiku kdy opustím salónek, ze mě spadne obrovská tíha a já to musím rozdýchávat, abych se nepozvracela. Ale zvládla jsem to. Zvládla jsem být v jeho blízké přítomnosti, aniž bych musela klesnout slabě na kolena.



Když vystoupím z výtahu a vydám se do svého pokoje, ucítím silnou energii Charlese. Zastavím se před mými dveřmi a zamračím se. Energie pochází odsud. Takže tu na mě čeká. Naberu vzduch do plic a pokusím se vejít s čistou hlavou dovnitř.
Jak jinak. Sedí na posteli. Nohu přehozenou přes druhou a rukami se opírá o postel. A ten pohled. Nálada ho zřejmě nepřešla.
„Proč tu furt jsi?“ zeptám se v okamžiku, kdy zavřu dveře a zůstanu před nimi stát.
„Utekla si od našeho rozhovoru.“ odpoví zcela okamžitě.
„Neutekla jsem. Odešla jsem na vyšetření.“ bráním se.
„Mohlo to počkat.“ vyvrátí mi Charles a tentokrát se předkloní a lokty se opře o kolena. Promne si obličej a pak zajede svými prsty do svých plavých vlasů. Vypadá, jako kdyby ho tížil svět. Jako kdyby měl na bedrech tolik starostí. Pak zvedne bradu a jeho pohled započne opět na mě.
„Nemohlo.“ zmůžu se jen a přejdu do koupelny. Znervózňuje mě jeho přítomnost. Ani nevím proč. Přistoupím k umyvadlu a nahlédnu na sebe do zrcadla. Začnu se prohlížet a předstírat, jak mě strašně zajímá má čistá pleť a přitom ho nenápadně pozoruji v odraze zrcadla. S tíživým výdechem vstane, jako kdyby o to otravovalo a přejde za mnou do koupelny. Opře se ramenem o futra a ruce zkříží na prsou. Nasadí zase ten svůj vážný pohled. Leze mi více a více na nervy.
„Víš, že se na večer chystá nějaký večírek.“ prolomím ticho a zkusím konverzaci stočit jinam.
„Jo já vím, bude tam celé město.“ přitaká a já si odfrknu nad jeho slovy celé město. Bože, tohle už dávno není město, je to upírská osina v zadku.
„Zajímalo by mě, na co teď myslíš.“ řekne trpce a zřejmě ho to hlodá v hlavě, že mi nemůže číst myšlenky.
„To tě nemusí zajímat.“ odseknu rázně a otočím se k němu čelem.
„Co máš neustále za problém Charlesi?“ dodám vážně a zastanu pomalu bojovný postoj.
„Ty jsi můj problém.“
„Co? Proč já?“ nechápu.
„Protože jsi ke mně připoutaná. Tady...přesně tady, na mě visíš a mě to vysiluje, protože to tak nechci.“ ucedí zraněně a poklepe si rukou na místo, kde se nachází srdce.
„Přesto, že to ale nechci, mě to k tobě vede. Zatracené pouto.“ zasyčí a zadívá se kamsi na zem.
„Cítím se tak nějak stejně.“ přiznám a ostudně též pohlížím na mramorovou podlahu.
„Co s tím budeme dělat?“ otáži se po chvíli trapného ticha, kdy každý z nás se topil v myšlenkách.
„Kdyby šlo s tím něco dělat, dávno by se tak stalo.“
„Počkej, toho pouta se nikdy nezbavíme? To budeme viset jeden na druhém po celou dobu?“ zaskočí mě.
„Proto se tomu říká pouto. Nikdy se toho nezbavíme. Nebo jsem aspoň neslyšel o někom, kdo se toho zbavil.“
„Aha.“ hlesnu jen. Má nálada spadla na bod mrazu. Strávit život s největším morousem na světě. S Charlesem, kterému se neustále něco nelíbí, který neustále na něco nadává a vše je podle něj špatně. Ztěžka polknu.
Charles přejde pomalými kroky ke mně a nečekaně mě obejme. Trochu se ztratím v jeho projevech a náladách a na chvíli vypnu. Ponořím nos do jeho oblečení, které voní po kolínské a po samotném Charlesovi.
„Nějak to vyřešíme.“ řekne po dlouhém objímání. Pak mě lehce od sebe odstrčí a podívá se na mě.
„Zvládneme to.“ ujistí mě po druhé a pak mě pustí. Odstoupí několik kroků a pak se otočí na odchod.
„Sejdeme se večer na tom večírku.“ mávne ještě rukou na rozloučenou a pak odejde. Nastane ticho a já teprve až teď zavřu pusu. Měla jsem ji v neuvěření otevřenou a napjatostí jsem ani nedutala. V hrdle mi vyschlo. Zatřepu prudce hlavou a trochu se poplácám po tváři. Musím se vzpamatovat!