Jar of hearts - Kapitola sedmnáctá

Ještě bych chtěla poděkovat Anne Leyyd, která mě podporovala celý týden a podporuje mě i teď, abych dopsala tuto kapitolu. Děkuji i ostatním za vaše komentáře a prosby, ať je další kapitola co nejdříve. :)
Doufám, že Vás tato kapitola nezklame a nezavřete na mě :D Budu moc ráda za Vaše připomínky, názory, touhy a fantazie. Sem s nimi.

Teď už běžte číst.

Vaše Klaný :)



Jar of hearts
Kapitola sedmnáctá



„Nechci na ten večírek.“ vztekám se jak malé dítě, když se rvu do těsných černých koktejlek.
„Je to povinnost, slečno Roxanne.“ řekne klidně Lumen a pomáhá mi se narvat do těsných látek.
„Popravdě. Pan C´Mour mi nakázal, abych vás tam dotáhla, jinak bych vám musela vzkázat, že budete bez svého přídělku krve.“ přizná se Lumen a mě to dopálí.
„Ten hajzl William. Háááách strašně mě rozčiluje. Co by se stalo, kdybych mu jednu vpálila do toho jeho dokonalého ksichtu?“ zaškaredím se a nechám se od Lumen zapnout zip na zádech.
„Zavřel by vás do sklepení a mučil.“ uvede na pravou míru.
„Hmmm, zní to možná lépe, než to žití tady.“ syknu popuzeně. Prohlédnu se ve velkém zrcadle v koupelně a pak se otočím na Lumen.
„Tak co?“ optám se na svou večerní garderóbu.
„Hmmm, ty první byly lepší.“ usoudí Lumen a já smířlivě svěsím ramena.



„No slečno Brownová, vám to ale sluší.“ zaskřehotá poslíček, jehož jméno si už nepamatuji.
„Za to ty vypadáš furt stejně.“ rýpnu si do jeho osoby a otočím se k němu zády. Špatná nálada mě opravdu neopouští. Sevřu nepříjemně víčka, když se výtah zhoupne a my pádíme o několik pater dolů. Na to výtah cinkne a když se dveře rozevřou, vejdu do ohromného sálu, ve kterém jsem ještě nebyla.
Všude je tolik lidí. Krásné ženy v barevných róbách a muži, jejichž atraktivnost je též ohromující. Sál je vyzdoben do tmavě fialové a světle žluté barvy a na oko to působí velmi příjemně. Na každém stolku je položena ozdobná váza s řezanými květinami, které jsem měla tu čest spatřit už ráno. Vůně lilií a pivoněk se roznášela po celém sále a možná i to, přidalo více na působení této parády.
Rozejdu se kamsi do davu a pokouším se dohledat Charlese, který rozhodl za nás oba, že se tu dnes večer sejdeme.
Všechny ty tváře, kolem kterých procházím, jsou mi neznámé, jsou mi cizí. Ovšem, pak se mi poštěstí a u občerstvení uvidím postávát doktorku Evellin, jak nečině přihlíží, směrem do davu.
„Dobrý večer, paní doktorko,“ pozdravím ji, abych upoutala její chladnou pozornost. Otočí se za mým hlasem a přikývne na pozdrav.
„Neviděla jste tu Charlese, někde?“ otáži se nevinně a v jejích očích se mihne cosi zlého. Pak skloní hlavu, aby ji skrz dioptrické brýle, nebylo vidět do očí.
„Neviděla.“ hlesne jen a upije z vysoké skleničky šampaňského. Nijak už to nekomentuji a rozejdu se dál. Zastavím se až u ohromného krbu, kde nikdo nepostává, jelikož všichni se baví uprostřed sálu a u občerstvení.
Pohlédnu do srdce krbu, na žhavý mihotající se plamen a mnou projede příjemné teplo. Chvilku do něj zírám a vzpomenu si na chvíli s Nevillem.


„Roxanne, hoď tam ještě to dřevo, co máš u nohou, začíná mi být zima.“ pokyne mi klidným hlasem Nevill, když se chumlá do deky, sedíc na svém velkém batohu.
„Zrovna teď jsem se dobře zabalila a je mi teplo,“ bránila jsem se, jen abych se nemusela hnout, protože by mi byla okamžitě zima. Zabalená do dvou huňatých teplých dek a dvojitá vrstva oblečení – tak jsem se měla dobře.
„Jestli nechceš, abychom tu do rána umrzli, tak tam dej to dřevo.“ zpřísní Nevillův hlas a já po něm střelím nepříjemným pohledem. I přes černočernou tmu, mu vidím do tváře. Odráží se v ní světlo malých plamenů ohně. Jeho obočí je svraštěné a jeho dírky v nose se rozšířily. Tak vždycky vypadá, když je něčím dopálený, nebo naštvaný.
„No fajn,“ zatrucuji a opatrně vstanu. Pevně si držím obě dvě deky na svém těle a několika málo deky se došourám k tomu dříví, které jsme před západem slunce stihli nasbírat. Začnu do toho dříví kopat směrem k ohni a Nevill mě nevěřícně pozoruje.
„Ježiši, Rox. Kdyby ses ohnula, vzala to dříví a hodila bys ho do toho ohně, už to máš dávno udělané, jsi jak malá.“ nevydrží, vstane a udělá to za mě. Pak zase ohniště oběhne a sedne si zpět na své vyhřáté místo.
„Vždyť jsem tvá malá sestra.“ zaskřehotám a taky se usadím zpět.
„To na mě vůbec nezkoušej, zlobím se na tebe.“ zaprská a přitom mu lehce zaskřípají zuby. Začne se houpat, aby se mu rozproudila krev v těle. Byla mu hrozná zima. Naštěstí, oheň se více rozhořel a po chvíli nám už bylo příjemněji.
„Je to tvoje vina, neměli jsme jet kempovat.“ opáčím.
„Co? Chtěl jsem ti udělat radost, a taky tě dostat od toho neustálého stereotypu. Taky jsem si to chtěl užít, chtěl jsem, abychom si to užili oba dva, jako sourozenci.“ začne se bránit Nevill a je vidět, že je čím dál tím více naštvanější.
„Já jsem ráda.“ usměji se a pohlédnu na mého rozlobeného bratříčka. Vycítí můj pohled a ten svůj též upře na mne. Pak mu povyskočí koutek do úsměvu a nevěřícně zatřepe hlavou.
„Jsi hrozná.“ řekne, ale už to neznělo tak vážně. Zní to popichovačně, bratrsky.


Nad touto vzpomínkou se musím pousmát a ještě více se mi zvednou koutky, když si uvědomím, jak to pak vlastně dopadlo. Nevill si odnesl dvou týdenní angínu a musel zůstat v posteli, kdežto já jsem si jezdila na lov. Ještě teď si pamatuji, jak byl dopálený a pokaždé nadával, že je to nespravedlivé.
Ach Neville, taky bych ti řekla, co je nespravedlivé.


„Myslíš na svého bratra?“ ozve se najednou za mnou a já shrbím ramena uleknutím. Otočím se a uvidím stát naproti mně Samuela. Úsměv na tváři se ihned promění v zamračenou grimasu. Pak svou tvář otočím zpět k ohni.
„Do toho ti nic není.“ syknu a dám mu jasně najevo, že ho nechci vidět v mé přítomnosti.
„Usmíváš se.“ řekne jen.
„Cože?“ nechápu.
„Usmíváš se jen, když myslíš na svého staršího bratra. Jedině on a vzpomínka na něj, ti dokáže vykouzlit úsměv na tváři.“ vysvětlí a přejde pár kroky vedle mě. Jeho pohled také spadne na plamen tančící v krbu.
„Jo to máš pravdu.“ uznám.
„Myslíš, že ho ještě někdy uvidíš?“ zeptá se tichým hlasem.
„Já doufám.“ odpovím odhodlaně.
„Raději tomu věř.“ řekne vážně a jeho dlaň spočine na mém holém rameni. Ošiji se návalem čisté a silné energie a pak jeho ruku setřepu.
„Přeji hezký večer,“ popřeje mi posléze a otočí se směrem pryč, pryč ode mne. Nic neřeknu, jen se ztěžka nadechnu.
„Počkej,“ střelím k němu a otočím se.
„Co to mělo znamenat?“ vyhrknu jednu důležitou otázku, která mě pálí na rtech, už pár dnů.
„Co?“ nechápe.
„Ten...polibek.“ odpovím a slovo polibek vyslovím, tak nějak, hořce.
Přikývne na pochopení.
„Co myslíš, že znamená polibek?“ otočí mou otázku.
„Neodpovídej mi otázkami.“ zaškaredím se, ale dávám si pozor na hlasitost našeho rozhovoru. Přejdu blíže k němu.
„Polibek může znamenat třeba něčí náklonnost. Zalíbení. Lásku. Chtíč.“ dá na vysvětlenou a mé oči se zúží podezřením do černých linek.
„Mimochodem, moc ti to sluší.“ dodá jakoby nic, když si mne prohlédne. Ale já na to nic neřeknu.
„Musím jít, potřebuje se mnou mluvit William.“ řekne pak a je na něm vidět, že ho odpuzuji od sebe, jen samotným pohledem.
„Ale stále jsi mi neodpověděl!“ rozhodím rukami a on mě jen obdaruje úsměvem a opravdu se rozejde pryč. Ruce pak svěsím kolem těla a dlaně zatnu v pěst. Bože, ten mě taky jednou přivede k šílenství.
„Mohu vám nabídnout šampaňské, slečno?“ objeví se najednou vedle mě číšník se stříbrným tácem, na kterém se tyčí tři sklenice bublinek.
„J-jo, díky.“ souhlasím a jednu sklenku převezmu. Číšník se rozejde k dalším hostům a najednou zahlédnu Charlese, jak se též porozhlíží. Zřejmě mě hledá. Ve skrytu duše se zaraduji. A zaraduje se také mé tělo z toho, že ho vidím. Srdce by mi zaplesalo.
Pak vyčkám, až mě konečně zahlédne a zlehka na něj zamávám. Prodere se skrz stojící skupinky lidí a dojde až za mnou.
„Hezký večer,“ pozdraví mě a celou si mne prohlédne, ovšem žádný kompliment ani poklonu mi nesloží. Ne, že by mě to mělo mrzet.


( http://www.youtube.com/watch?v=zNpeK7sDLzE ) ;)



„Jaký jsi měla den?“ započne konverzaci a jeho otázka mě zaskočí.
„Nijak zvlášť zajímavý.“ hloupě se uculím a raději přiložím rty ke skleničce. Všechny bublinky mi stečou do krku a já se zadívám na prázdnou skleničku. Tak jo, budu potřebovat toho více, abych tento bezvýznamný večer vydržela.
„Tak to jsme dva.“ řekne nenuceně a pak započne další trapné ticho. Očima bloudím sem a tam a jsem nervózní. Nesnáším, když jsem nervózní. Nesnáším, když jsem nervózní z Charlese.
„Ještě si stojíš za svým plánem utéct odsud co nejdál?“ optá se další divnou otázkou. Kde to bere?!
„J-já nevím. Nevím, neuvažovala jsem dál o tom. Nebyla na to příležitost. Doposud jsem musela řešit sama sebe a svůj další nový život.“ odpovím a pak se ohlédnu po ostatních.
„Neměli bychom se tady bavit o tom na veřejnosti.“ dodám vážně a on přikývne.
„Máš pravdu. Promiň.“ uvědomí si a strčí ruce do černých kalhot. Zase tam stojíme, hledíme na sebe a hledáme jeden druhého. Hledáme odpovědi v jednom v druhém.
„Nechceš si zatancovat?“ navrhne a vytáhne ruku z kapsy, aby mi mohl nabídnout rámě. Okamžitě zrudnu a na sucho polknu.
„Tak jo.“ přitakám a přijmou jeho teplou dlaň. Projede mnou příjemná a uvolněná energie, ač se v ní mísí trocha nervozity. Je na tom stejně jak já. Pomalými kroky přejdeme spolu na taneční parket, kde tančí i další páry a přistoupíme k sobě. Jeho levačka spočine na mém boku a pravačkou mě chytne za ruku. Jeho tělo se začne automaticky pohupovat do rytmu pomalé hudby, která se line od živé kapely hrající kousek od nás. Okamžitě se připojím k němu a koukám nám na nohy. Nechci mu šlápnout na nohu.
„Víš, že bys partnerovi neměla koukat na nohy.“ popíchne mě Charles a konečně uvidím na jeho tváři drobný úsměv. No dobře, spíše se ironicky zašklebil.
„J-já, takhle tancuji poprvé.“ přiznám se a ostudně pohlédnu do jeho očí a pak raději pohled stočím k ostatním tanečníkům.
„No jo vlastně.“ uvědomí si, jako kdyby zapomněl, že při lovu s upíry se opravdu společenský tanec netancuje. I ta samotná představa mě trochu pobaví.
„Ale jde ti to.“ dodá po chvilce a více si mě k sobě přitáhne.
„Taky se snažím.“ řeknu hrdě a po nějaké chvilce se mi povede uvolnit. Už nedržím tak křečovitě Charlesovu ruku a začnu si ten tanec dokonce užívat.
Pak mě Charles zlehka od sebe rukou, kterou mě vede, odstrčí a dá ji vzhůru, abych mohla udělat jednoduchou otočku. Provedu ji zcela profesionálně, ostatně co je na tom těžkého, a přiblížím se zase zpět k jeho tělu. Tentokrát mi ruku přímo obtočí bok a pevným stiskem mě přitáhne k sobě. Zlehka mi to vyrazí dech a ucítím, jak mi zase rudnou tváře. Po očku si všimnu, že mě Charles upřeně pozoruje a mě začíná být zase horko. Na to kapela dohraje a ostatní páry se zastaví v tanci. Vyčkávají na další skladbu, kdežto my se stále pohupujeme do rytmu ničeho a nezvládáme situaci mezi námi. Pak Charles skloní hlavu a přiloží své líce na můj spánek. Ztěžka oddychne a nejspíše hledá slova.
„Ach Roxanne.“ zašeptá tiše a jeho stisk ještě více zesílí. Teď to spíše vypadá, že mě objímá.


Najednou mi přejede mráz po zádech a dech se mi zúží. Do těla mi z ničeho nic projede silná a cizí energie a já se snažím nabrat dech.
„Co to sakra-“ nestačím ani doříct a podle Charlesova výrazu, je na tom stejně jak já. Pak mě pustí a ohlédne se kolem sebe. Zastaví se v pohybu a zůstane stát jak zkoprnělý.
„Charlesi,“ ozve se ženský zvonkový hlas. „Dlouho jsme se neviděli.“ dodá žena a já ji zastřeným pohledem vyhledám. Byla nádherná, čarovně krásná. Měla plavé vlasy, které byly sjednoceně upravené do jednoduchého drdolu. Dokonalé a plynulé rty měla zvýrazněné červenou rtěnkou a oči karamelové barvy jen lehce zvýrazněné. V její prstech se tyčila dlouhá dámská cigareta, která byla na konci od červené rtěnky. Celkovým dojmem působila vznešeně a s určitým respektem.
„Vanesso,“ vydechne nevěřícně Charles a já se zhurta nadechnu. Získám zase kontrolu nad svým tělem a přihlížím k tomuto setkání. Kdo je sakra ta ženská!
„Cesty páně jsou nevyspitatelné.“ povolí její tvář a rty se ji stočí do úsměvu. Pak přejde těch několik kroků, stojící od Charlese a zlehka ho obejme. Odkloní se zpět a prohlédne si ho. Za to Charles nečinně stojí a tváří se, jako kdyby viděl ducha.
„Nečekala bych tě tu. Myslela jsem, že jsi New York zavrhl, když už jsme byli spolu,“ nadhodí zmíněná Vanessa a já pak pochopím. Vanessa je...ta jeho životní láska. Ta, kterou jsem viděla v jeho vzpomínkách.
„J-jo. No...změna.“ zmůže se jen Charles a pak se mé existence všimne i Vanessa.
„Oh, teď jsem si uvědomila, že jsem tě vyrušila při tanci, tady s tou...dívkou.“ stočí pohled ke mně a její oči se podezřele zúží. Jako šelmě při lovu.
„Jmenuji se Vanessa Ollivia Sterling, asi tak před stovkami let, jsem žila po boku Charlese. Jako jeho manželka.“ předhodí mi jejich minulost a nasadí dokonalý úsměv. Budeme hrát hru? Ok!
„Roxanne Brownová, nynější přítelkyně Charlese.“ usměji se též a podám ji ruku při představení. Nejprve si mě změří a pak s uculením ruku přijme. Jakmile se naše dlaně dotknou, projede mnou ohromná síla. Tato ženská musí být silnější než Charles, ale určitě nemá na silnou energii Williama, takže to musím vydržet. Ruku pak odtrhne a v jejích očích se zableskne.
„Mohla bych s tebou mluvit, někde v soukromí. Ráda bych probrala ty léta, co jsme se neviděli.“ obrátí se zpět na Charlese, který vypadá, že už je zase mezi námi.
„Dobře.“ odsouhlasí a mě se to dotkne. Popíchne to mé mrtvé srdce.
„Počkej, Charlesi.“ oslovím ho a on se na mě otočí.
„Za chvíli jsem zpátky Roxanne, počkej tu na mě.“ vyhrkne rychle a pak kráčí za Vanessou.


Když zmizí z mého dohledu, má ramena se zlostí zvednou a rty se mi narovnají do přímé pevné linky. Napnu všechno svalstvo a zapřu nabíhající slzy. Nebudu brečet. Nesmím.
Uvědomím si, že musím působit, jako holka odmítnutá na maturitním plese a tak se stáhnu do ústraní, k občerstvení.
Pohlédnu bez chuti na všechno to jídlo a nakonec se přijmněji vzít si jednu jednohubku s lososem. Požmoulám to v puse a svraštím obličej. Znechuceně to polknu. Bylo to tak netypické chutě – netypické od toho, čím jsem se doposud živila.
Ač se snažím nemyslet na Charlese a to co asi zrovna teď dělá se svou bývalou manželkou, nevede se mi to. Představa, že jsou jen oni dva v nějaké uzavřené místnosti, mě dohání k šílenství. Nedokáži si pomoct a mám chuť se rozejít za ním. Ale stojím přikovaná ke stolu s občerstvením a nemohu se ani hnout.
Náhle si uvědomím, nad čím to vlastně přemýšlím. Vždyť tu přemýšlím nad nesnášenlivým Charlesem. Charlesem, se kterým jsem nechtěla mít nikdy nic společného. Přivlastňuji si ho, poslouchám ho na slovo a chci ho. Chci.
Utrápeně zatřepu hlavou a zaženu tuto myšlenku někam do pozadí.

„Slečno Brownová,“ osloví mě mužský hlas a já se za ním otočím. Pohlédnu na poslíčka v rudém obleku, kterého jsem tu už párkrát zahlédla.
„Ano,“ utrousím zastřeně a pokusím se nasadit neutrální výraz.
„Pan C´Mour si vás žádá,“ oznámí mi poslíček a ukáže rukou vpřed, abych ho následovala. Ztěžka polknu a mám na jazyku pár ostrých slov na počest Williama, ale pak se tedy rozejdu za ním. Měla jsem tu počkat na Charlese...ale...


„Co pak C´Mour potřebuje?“ zeptám se přímo poslíčka, když vejdeme do jednoho z výtahů a dveře se za námi zavřou.
„Na to vám nemohu odpovědět slečno, jelikož to nevím.“ odpoví poslíček a rukou v bílé rukavičce stiskne poslední tlačítko P4. Výtah se zhoupne a na to se ozve zase ta zvonková pokojná hudba, která hrála, když jsme sem přijeli prvně a chystali se před radu. S Charlesem.
Ztěžka vydechnu a mírně nad sebou zakroutím hlavou. Jsem neuvěřitelná. Tak mi pomátl smysly, hlavu, prostě vše co se mé osoby týče. Zajímalo by mě, jestli je na tom stejně tak jako já. Stejně pocitově. Je zmatený? Přemýšlí o tom? Přemýšlí o mně?
„Teď už musíte sama.“ řekne poslíček a já si teprve uvědomím, že výtah už zastavil a dveře se otevřeli.
„Ah ano!“ reaguji přemrštěně a z toho výtahu přímo vystřelím. Po pár krocích zase zpomalím a uvědomím si, kde se to vyskytuji. Zastavím se na začátku dlouhé chodby, vymalované do tmavě šedé barvy, která je mírně osvětlená a jen na konci té chodby se vyskytují dveře. Vystřižené, jak z nějakého filmu. No dobře, hororu.
Nejistými kroky se rozejdu dál a začnu si vtlačovat do hlavy myšlenku, že ač se za těmi dveřmi skrývá cokoliv, musím tam vejít se vztyčenou hlavou, jako Roxanne Brownová. Zastavím se těsně přede dveřmi a pocítím lehkou vibraci z těch dveří. Na chvíli zavřu oči a vpiji se do místnosti přede mnou. Byla velká. Byly tam jen dvě osoby. Williamovu energii jsem poznala skoro ihned, ovšem ta druhá mi byla cizí. Neznala jsem ji a přišla mi zvláštní. Oči pak otevřu a zhluboka se nadechnu. Opřu se rukami do dveří a vejdu dovnitř. Ocitnu se v krásné místnosti ve viktoriánském stylu v tmavě modrých a šedých barvách. Uvědomím si přítomnost Williama a tak k němu skloním pohled. Vysedává na šedé semišové kanapi, jednu nohu ladně přes druhou a na tváři se mu slunní ten jeho drzí výraz. U okna stojí Samuel. Toho jsem ani nepocítila. Jak jinak. Osobu, jejíž energii jsem cítila ihned po Williamovi a byla mi cizí, tu nikde nevidím.
„Ach, tak přeci jen si přišla.“ zvolá William a narovná se do sedu. Samuel se odkloní od okna a pohlédne na mě.
„Proč tu jsem?“ vypravím ze sebe co nejvíce lhostejně. William se postaví, ihned vedle Samuela, který byl v popředí a obdaří mě dalším úlisným úsměvem.
„Mám pro tebe skvělou zprávu.“ broukne a napíná mě jak kšandy. Začnu nervózně přešlapovat.
„Jinak, v těch zelených šatech vypadáš krásně.“ pochválí mi znalecky a promne si bradu, jak kdyby mu tam rostl modrý vous.
„Vymáčkni se už, nebo odcházím.“ zaskřípu zuby a za tu drzost jsem si o to hned řekla. Ani nemrknu a William stojí u mě. Smíkne se mnou k zemi a uchopí drsně za mé dlouhé vlasy.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš. Ne po tom, co pro tebe dělám.“ prohlásí tiše William a pochopila jsem to, jako jasnou výhrůžku.
„Rozumíš?“ přímo nařizuje. Jen přikývnu a on mě pustí.
„Vyřešili jsme tvůj problém. Už víme, jak tě zbavíme pouta, mezi tebou a Charlesem.“ dodá a mě to vyrazí dech.