Sean a Lively - 2.

2. kapitola



Zadívala jsem se na svůj odraz ve výloze a zaváhala, zda jsem udělala dobře, když jsem se do tohohle pustila. Vzápětí jsem své obavy rázně odmítla a otočila se na Selimu, která si mě prohlížela s tichým obdivem v očích.

"Tak co? Je to lepší, než to bylo?" zazubila jsem se.

"Jasně," přikývla rázně. "Tohle jsi mnohem víc ty," zvedla zdvižené palce.

"Tak zpátky do školy," zavelela jsem se smíchem.



Šel jsem chodbou a díval se do svých poznámek z téhle hodiny.

Vzhlédl jsem až ve chvíli, kdy ke mně dolehl známý hlas. A to, co jsem uviděl, mi vzalo dech.

Lively jakoby celá ožila a rozzářila se.

Stříbřité vlasy si nechala zkrátit k ramenům a třpytilo se jí v nich několik pramínků o pár odstínů tmavších, než byla její pleť. Na sobě měla tmavé džínové šortky a černé tílko na uzounkých ramínkách.

Rychle jsem se zamotal mezi ostatní, když si mého upřeného pohledu všimla.



Znovu jsem ho spatřila a rychle drcla do Selimy.

"To je určitě on," zašeptala jsem a ukázala rukou k místu, kde stál. Nečekala jsem na odpověď a vydala se za ním, ale on se rychle otočil a proplétal se davy studentů dál.

Selima mě chytla za ruku a otočila k sobě.

"Kdo?" zeptala se nechápavě.

Nedočkavě jsem se ohlédla, ale jeho už jsem opět ztratila z očí.

"Ten cizinec," povzdechla jsme si. "A taky ten kluk, do kterého jsem dneska vrazila."

"Vážně?" svraštila pochybovačně obočí. "Jak můžeš vědět, jestli je to on? Říkala jsi, žes mu neviděla do obličeje a..."

"Jsem si jistá," přerušila jsem ji a pozorně pátrala pohledem mezi studenty. Jeho jsem ale znovu neviděla.

Zklamaně jsem svěsila ramena a šla do třídy, kde bude hodina.

"Sluší ti to," přimotal se ke mně Daen.

"Díky," odpověděla jsem bez nadšení.

"Divím se, že ti máma něco takového dovolila," poznamenal dál.

Pokrčila jsme rameny. Neměla jsem chuť mu vysvětlovat, že ve skutečnosti o tom ještě neví a už vůbec jsem neměla chuť si představit, jak bude řádit, až mě uvidí. Odvaha, nadšení a dobrá nálada mě opustily ve stejnou chvíli, kdy přede mnou ten kluk utekl. Jinak se to totiž vysvětlit nedalo.

Ale proč?

"Co proč?" zeptal se vzápětí Daen.

"Nic," odsekla jsem nepřívětivě.

Mládenec se zatvářil uraženě, pohodil hlavou a odešel.

Šlehla jsem po jeho zádech nerudným pohledem a v duchu se radovala, že mi dal pokoj.

"Proč jsi na toho chudáka tak protivná?" zeptala se nechápavě Selima.

V tuhle chvíli jsem však měla vztek i na ni. Už podruhé mne připravila o možnost s ním mluvit.

"Je otravný," odsekla jsem.

Poznala, že nemám nejlepší náladu a moudře zmlkla.

Hodila jsem sešit s učebnicí na lavici, sedla si a zamračeně se zadívala z okna.




"Páni, ségra, vážně ti to sluší!" ocenil moji novou vizáž Xavier.

"Jo, vypadáš jako děvka," dodala kousavě Zania.

Sekla jsem po ní podrážděným pohledem, v němž se skrývalo zcela jasné varování.

Zania však nedala pokoj.

"Počkej, až tě uvidí máma," zašklebila se škodolibě. "Snad si konečně vezmeš něco z jejích slov k srdci a přestaneš nám všem dělat ostudu!"

Zvýšila hlas, takže se po nás studenti na chodbě začali ohlížet.

Povzdechla jsem si.

"Přestaň se laskavě plést do toho, co já dělám nebo nedělám a starej se radši o sebe!" doporučila jsem jí a přidala milý úsměv. "Nestojím totiž o rady od takového usmrkance, jako jsi ty," dodala jsem pomstychtivě.

Zania se rozzuřeně nadechla a jistě by začala křičet, kdyby nezakročil Xavier, který spory mezi námi vždy nějak urovnal.

"Nechte toho, nemusíte dělat divadélko celé škole," prohodil rychle a nasměroval mě k východu ze školy, jelikož jsme byli domluvení, že mě i Selimu hodí domů. Zania měla ještě odpoledku a proto nejela s námi.

"Nevšímej si jí Lively, vždycky se od ní necháš vyprovokovat, i když víš, jak jí to dělá dobře," promluvil na mě cestou přes parkoviště k jeho autu.

"Nemůžu si pomoct, strašně mě štve!" odsekla jsem a hodila svoji tašku na sedadlo, abych ji vzápětí následovala.

Selima si sedla vedle mě a Xavier zamířil za volant.

Ačkoli byl mladší, řídil on, protože já k volantu nijak zvlášť nepřilnula.

"Zajedem si ještě do Katebary?" zeptal se, když pomalu opouštěl parkoviště.

"Jasně, mám na jejich výborný kafe ohromnou chuť," kývla Selima hlavou dřív, než já stačila odmítnout.

Rezignovaně jsme pokrčila rameny a v duchu se utěšovala, že alespoň o trochu oddálím máminu scénu.

Katebary byla malá kavárnička na kraji města, která se stávala úkrytem především školáků, proto jsme zde narazili na několik společných známých, ale především na kluky z triabellového týmu, tudíž Xavierovi spoluhráče.

Triabell byla dost populární hra, něco mezi fotbalem a shown downem. Hrálo se na hřišti a vše probíhalo jako normální fotbal až na to, že v první části hry měli hráči na očích klapky a proto nic neviděli. Museli se tedy orientovat jen za pomoci sluchu. Druhá část už probíhala jako normální fotbal.

Sotva jsme si sedli k malému stolku, už u nás byl Xavierův nejčastější parťák, Drewen. Byl to vysoký a docela hezký kluk, ale místo mozku měl fotbalovej míč.

"Máme v týmu novýho kluka," uvědomil si Xavier a sdělil mi tuto informaci, jakoby mě kdoví jak zajímala.

Protočila jsem oči a pokrčila rameny.

"Není z vyšší vrstvy. Ale hraje vážně dobře, byl by hřích nevzít ho mezi nás," pokračoval bratr jakoby nic a kývl hlavou o pár stolků dál.

Ötočila jsem se a okamžitě ho poznala, i když nebylo vidět nic než jen tmavé vlasy, basketbalová kšiltovka a záda šedé mikiny.

"Jak se jmenuje?" zeptala jsem se tiše a upřeně ho sledovala. Bála jsem se, že zase zmizí.

"Sean," odvětil brácha a s povytaženým obočím sledoval moji reakci.