Jar of hearts - Kapitola dvacátá

Btw.: Jinak - omlouvám se, že mi to zase tak dlouho trvalo. Dvě stránky jsem měla rozepsané už týden, ale bylo to o ničem. Teď je toho o čtyři stránky více a je to taky o ničem :D

Já vím, že jsem někdy příliš kritická, ale dnes jsem obvzláště, jelikož jsem se nedokázala ponořit do těch správných pocitů Roxanne a dopadlo to jak dopadlo. Ovšem - všechno se dá napravit a to platí i u tohoto dílu. Můžu ho kdykoliv napravit, až bude líp :)

 

Nicméně, Vám přeji krásné čtění a snad Vás aspoň trochu naplní Vaší dávnku JoH emocí :D

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

Jar of hearts

Kapitola dvacátá

 

 

„Neville?“ oslovím svého bratra, který sedí za volantem našeho starého auta a na místě spolujezdce sedí David, kde mu na klíně leží zřezaná brokovnice.

„Jo?“ houkne mým směrem a pohlédne na mě do zpětného zrcátka.

„Co když tam potkáme vlkodlaky?“ vyřknu nahlas své největší starosti, při této misi. Charles nás vyslal na sever, kde v nějaké vesnici řádí partička vampýrů a vraždí tam hlavně ženy. Ovšem je to v oblasti zamořené vlkodlaky, což znamená, že naše vybavení zbraní v kufru je dvakrát tak větší.

„Zabijeme je taky.“ pokrčí rameny a nahlíží na temnou rozbitou silnici před sebou. Pak mě obdaří dalším pohledem a následným úsměvem. „Neboj se ségra,  vlkodlaci jsou sice nebezpečnější, než vampýři, ale na nás si nepřijdou.“ snaží se mě uklidnit a otočí se na mě i David s pokusem o další utěšující úsměv.

„A jak zabiješ vlkodlaka?“ zajímám se. Né, že bych to netušila, ale jelikož jsem neměla zatím tu čest ho potkat, nijak mě to netrápilo, což byla zřejmě chyba.

„Vlkodlaci jsou nevyspitatelní. Jsou rychlí, hbití, mrštní, ovšem jsou velcí a to znamená, že nejdou přehlédnout. A když máš dobrou mušku, jakože to máme všichni tři, střelíš ho do srdce a do hlavy. A je tuhej!“ odpoví Nevill a odbočí na prašné křižovatce směrem doprava.

„Takže žádný česnek, kůly, krucifix, nic takového?“ ujistím se a místo odpovědi, se ozve utlačovaný smích Nevilla a Davida z popředí.

„Jej, jenom jsem se ptala, nemám takové zkušenosti, jako vy dva!“ bráním se, když už oba dva vybuchnou v záchvatu smíchu.

„Ach, Roxanne, moc koukáš na ty pohádky o upírech a vlkodlacích.“ zasměje se David, a zajíkne se do dalšího smíchu.

„Ha ha ha, moc vtipný.“ syknu uraženě a naštvaně se zabořím do měkké sedačky auta. Zvrátím pohled od nich a podívám se z okénka ven. Už se stmívalo, v krajině zabylo šero a jen za vrcholky hor se objevovaly poslední červánky.

„Kdy tam vůbec dojedeme?“ zeptám se ještě těch dvou.

„Asi za pět hodin, možná bychom měli tady někde zastavit a rozdělat oheň.“ vysloví svou myšlenku nahlas a David mu to přikývnutím odsouhlasí.

„Nejdu pro klacky!“ vyhrknu a zaskočím ty dva.

„Hej to neplatí, minule jsme byli oba dva sbírat dřevo na oheň, kdežto ty jsi nedělala nic.“ Brání se Nevill.

„Vždyť už od minula jsme určili pravidlo, že se nebudeme střídat, ale ten, kdo řekne jako poslední „Nejdu pro klacky.“, tak ten pro ně opravdu půjde. Sami dva jste to vymysleli.“ Řeknu důležitě s určitým uspokojením výhry. Mezitím ti dva na sebe pohlédnou a zabude určité a tíživé ticho.

„Nejdu pro klacky!“ vykřiknou oba dva na ráz a pak se všichni strhneme v další smích.

„Vy jste fakt blbý, půjdete pro ty klacky oba!“ zasměji se a Nevill se na mě mírně otočí.

„A ty pro příště vymyslíš jiný pravidla.“ mrkne na mě. Usměji se na něj a najednou zahlédnu periferně něco před námi.

„Neville, bacha!“ vykřiknu, ovšem pozdě. Prudkou ranou do něčeho narazíme, až nám to tlakem rozbije přední sklo. Nevill okamžitě sešlápne brzdu a všichni sebou trhneme dopředu.

„Co to sakra bylo?“ sykne Nevill a podívá se po Davidovi a pak po mně, jestli jsme v pořádku. Ohlédnu se za naše auto a uvidím něco ležet za námi na silnici. Bylo to velké, chlupaté a stále se to ještě hýbalo.

„Máme za prdelí vlkodlaka!“ ucedí místo mě David a okamžitě si začne nabíjet brokovnici. Já znehybněná, stále sedíc na sedačce, sleduji tu příšeru, jak se pomalu zvedá ze země a obrátí na nás, ne přímo na mě, ty své rudé oči. Přímo v té tmě svítily a mě naprosto ohromily.

 

Ucítím nepatrné škubnutí mého těla, jak se náhle probudilo. Mým tělem se najednou prožene husí kůže a já pocítím chlad na nohou. Něco studivého se mě dotýká na kotnících. Stáhnu tedy ruce k hrudníku a nohy pokrčím a přitisknu si je k břichu. Když se hýbnu, zvlášť když pohnu s nohami, něco kolem mě zachrastí, ovšem tomu nevěnuji zvláštní pozornost a spokojeně ulehnu.

 

„Roxanne?“ ozve se mi v hlavě něčí hlas a já namátkou rozpoznám, že je to hlas Samuela.

 

„Hm.“ zabrblám jen.

 

„Jak je ti?“ zeptá se s tím svým starostlivým hlasem. Ucítím jeho dotek na tváři, jak mi dá několik vlasů stranou z obličeje.

 

„Jsem unavená.“ opáčím tiše.

 

„A bolí tě něco?“ optá se a já se zamyslím nad tím, jestli by mě mělo něco bolet.

 

„Nevím?“ odpovím otázkou.

 

„A pamatuješ si něco z předešlých událostí?“ pokračuje okružním výslechem a já se přiměji otevřít oči a podívat se na něj. Už jen samotné otevření víček mi přijde tuze náročné a než se mi pohled zostří, oči mě začnou štípat a slzet. Rozmrkám nával štiplavých kapek slz a pak znaveně pohlédnu na Samuela, který mě bedlivě pozoruje. Vsakuje se pohledem do toho mého a vyčkává stále na onu odpověď.

 

„Mám okno.“ Zamyslím se.

 

„Prošla jsi další proměnou.“ Vyřkne ihned, jako kdyby čekal, že to řeknu. Nasadím nechápavý pohled a pak hlavu zvrátím zpět do polštáře. Na chvilku zavřu oči a začnu spílat nad posledními událostmi, co si tedy pamatuji. Proměna, proměna. Proměna!

Při vzpomínce, jako kdyby zavýskaly bolestí všechny mé kosti, kůže, útroby a i samotný mozek. Byla to velmi bolestivá přeměna. Přeměna ve vlkodlaka.

 

„J-jak to? Jsem vlkodlak?“ otážu se tentokrát já Samuela a zvrátím k němu svůj zvídavý pohled.

 

„Jo jsi. A zároveň v tobě dřímá vampýr, upír a stále i člověk. Jsi prostě jedinečná.“ Oznámí mi, jako kdyby to ultra supr-čupr novina a mě to na srdci tak akorát přitíží. Něco jen nesouhlasně zabrblám a prohrábnu si bezelstně vlasy. Byly na omak divné. Jako upocené. Bože, jak dlouho jsem se nemyla? Napadne mě stupidní otázka.

 

„Jak dlouho jsem mimo?“ podám svou předešlou otázku v lepší. V civilizovanější.

 

„Je to už pět dní.“ Přityká Samuel a natáhne se po stolečku, na kterém leží sklenka čisté vody.

 

„Na, napij se, máš určitě žízeň.“ Pokyne mi a vloží těžkou skleničku do rukou. Přiložím k ní rty a usaji jen slabý doušek. Neprahnu po vodě a popravdě, ani po krvi.

 

„Čím jste mě živili, když jsem byla…no…mimo?“

 

„Krví.“

 

„Je mi jasné, že krví, ale čí?“

 

„Zkusili jsme jich více. Jelikož tvůj apetit si poněkud zvýšil nároky na tvou stravu.“ Řekne zaobaleně a já nasadím ten svůj vážný a neústupný pohled. Po té Samuel bezradně vydechne a zakroutí očima vzhůru. „Jsi pod kontrolou jen pod Williamovou krví.“ Rozhodí rukami a pak je pokrčí v bok. Ani mě to nepřekvapí. Spíše jsem to očekávala, vzhledem k posledním událostem.

 

 

„Věděl jsi to?“ řeknu po chvíli a tentokrát se tázavě podívá on na mě.

 

„Co?“

 

„Že se proměním. Znova“

 

„Jo.“

 

„A nemohl jsi mě nijak varovat?!“

 

„Roxanne, jsou věci, které mohu říci, a jsou také věci, které nesmím nikdy prozradit. Jsem ocejchován symbolem senzibila a média, kterému vážu svou víru. Byl bych potrestán, pokud bych porušil přísahu.“ Oboří se na svou obranu a já jen s porozuměním přikývnu. Na to přistoupí ke mně blíže a začne si vyhrnovat rukáv obyčejné hnědé košile na levé ruce. Když si jej pořádně vytáhne, ukáže mi paži, po které se rozpínají všelijaké symboly. Od dlaně, až po paži a vzhůru.

 

Pocítím chtíč, se těch symbolů dotknout, aspoň bříšky prstů, pošimrat je a okoumat všechny jizvičky a zákoutí toho tajemna, které se vyskytuje po celé jeho levé ruce. Pak ruku stáhne zpět a rukáv si urychleně uhladí po celé délce ruky.

 

 

 

 

„Měla bychom jít ven.“ Navrhne z ničeho nic a mě vskutku zaskočí.

 

„Ven?“ vyslovím to slovo tak nostalgicky. Venku už jsem nebyla hodně dlouho.

 

„Jo. Provětrat se, a tak.“ Pokrčí rameny a pak mě obdaruje dalším úsměvem.

 

„To jako fakt?“ nevěřím.

 

„Samozřejmě. Musíš na vzduch, prozkoumat svět zase z jiné perspektivy.“

 

„Vlkodlačím pohledem.“ Utrousím trpce, ovšem nadšení z toho, že půjdu ven, stále roste. Samuel mi nabídne ruku, aby mi pomohl vstát, a já se ho pevně chytnu. Pomalu se posadím a pak se vyhoupnu na nohy. Ovšem, když chci vykročit, zavrávorám a Samuel mě přidrží tak tak, abych nespadla. Za mnou zacinká cosi, při dopadu na zem a pak ucítím pevné utáhnutí na mých nohou. Postavím se zase zpět a zadívám se na příčinu mého skoro-pádu. Kolem kotníků jsem měla pevné těžké okovy, jež mě studily a nepříjemně se zařezávaly. Nárty jsem měla pohmožděné a červené a hůře na tom mohly být už jen kotníky.

 

„Promiň mi to. Zapomněl jsem na to.“ Utrousí Samuel a posadí mě zpět na lůžko. Pak přejde k lince se skříňkami a zřejmě hledá to, čím se dá odemknout takové těžké spřežení. Mezitím pokrčím několikrát ztuhlými prsty na nohou a zaklepu s chodidly. Když se tak dívám na ty železa, které končí až u železných noh pevného lůžka, které jsou zabudované do země, napadne mě, že měli asi opravdu důvod k tomu mě sem přivázat. Musela jsem strašně vyvádět. Jen při vzpomínce, jak jsem řvala, naříkala a vyváděla při těch bolestech – bylo to celkem pochopitelné.

 

„Tak odemknu tě a odvedu do tvého pokoje. Jestli chceš, můžeš si dát sprchu a převléknout se, a pak půjdeme.“ Řekne s menším návrhem Samuel, když strká malý klíček do jedněch z pout. Ovšem já to ihned vyvrátím.

 

„Ne, chci jít ihned.“ Prosadím si svou. Se strachem. Mám strach z toho, že by si to rozmyslel, že by vyšlo slunce, nebo by se stalo cokoliv, co by mi chvilkový pobyt venku překazil.

 

„No dobře.“ Přikývne s mírným úsměvem a zbaví mě plně všech pout. Nedočkavě se pak postavím znova na nohy a vyjdu vstříc dveřím. Samuel mě raději přidržuje za paži a kráčí vedle mě. Dojdeme až před výtah, kdy já zmáčknu tlačítko příjezdu a mezitím se zadívám do svého odrazu na dveřích výtahu. Pak stočím pohled na své oblečení, které tvoří přiléhavé bavlněné kalhoty a dlouhé černé triko svázané za krkem. Spíše vypadá, jak nemocniční anděl, prostě působí takovým tím zvláštním nemocničním způsobem.

 

 

 

Výtah se otevře a my do něj vstoupíme. Byla jsem nedočkavá. Nedočkavá z toho, až se nadechnu čerstvého vzduchu, až pocítím vlhkost deště, nebo teplo zapadajícího slunce. Byla jsem napjatá, plná očekávání.

 

„Těšíš se viď?“ usměje se na mě Samuel, když vycítí mou radostnou auru.

 

„Moc. Nebyla jsem venku tak strašně dlouho. Nemohla jsem.“ Odpovím popravdě a na to mě napadne jedna otázka. „Ví o tom William? Dovolil to?“ jako kdyby mě zajímalo jeho svolení, přitom normálně by mi to bylo…

 

„Jo, shodli jsme se i s doktorkou, že ti to pomůže. Navíc můžeš ozkoušet své nové schopnosti.“ Mrkne na mě Samuel a na to výtah cinkne a dveře se otevřou. Ovšem před námi se objeví dva obrovští chlapi. Oblečeni v prostém oděvu, kolem opasku zbraň, kůly a na jejich nosech se tyčily černé brýle. Působili s respektem, ale mě to na jazyku vytvořilo první jízlivou poznámku po dlouhé době.

 

„Huh, jdou lovit upíry?“ otočím se pobaveně na Samuela, ovšem ten mi nijak pobaveně nepřityká.

 

„To jsou tvoji…uhm…hlídači. Bodyguardi. Tvoji ochránci.“ Seznámí mě s realitou a já se na ně překvapeně podívám. Pak se podívám zpět na Samuela a normálně by mě zabylo rudo na tvářích.

 

„Nepotřebuji ochránce!“ bráním se ihned a spolu se Samuelem vystoupíme z výtahu.

 

„Teď už ano!“ promluví William, který se vyskytl přímo za námi, když zrovna sešel ze schodů. „Od této chvíle budou tito dva pořád s tebou. Budou tě chránit před nebezpečím, které se může naskytnout v nejbližší době.“ Dodá William a nasadí ten svůj poker-C´Mour-face. Má takových výrazů, že by jeden na prstech nespočítal. Pak pohlédne na mě a na Samuela.

 

„Jdete se venčit?“ rýpne si s pobavenou poznámkou na to, že jsem teď nějaký ten druh čokla. Samuel se jen ušklíbne a mě se obličej tak akorát zamračí. „No, až se vrátíte, stavte se oba dva za mnou.“ Řekne ještě a pak se odporoučí chodbou doprava. Naštvaně si dupnu a pohlédnu na ty dvě gorily vedle nás.

 

„Jak se jmenujete?“ zaskřípu zuby.

 

„Jmenuji se Gao, má paní.“ Odpoví jeden a uctivě se pokloní.

 

„Jsem Peat.“ Opáčí ten druhý a jeho poklona byla o něco menší, ovšem to je mi úplně šumák, jestli hodí bradou o parkety,  a nebo nehne ani brvou. Já na tohle nehraju.    

 

„Fajn. Gao a Peate, buďte nám ihned za zády, jdeme se proběhnout.“ Řeknu zcela vážně a rychlým krokem se rozejdu k hlavním dveřím, ze kterých vyzařuje denní světlo. Přikročím k nim a pevně uchopím obě křídla za kliku. Opřu se do honosných a těžkých dveří a nadechnu se čerstvého vzduchu v momentě, kdy se naskytne mezi dveřmi tenká škvíra. Rozevřu je naplno a proklouznu mezi nimi. Zastavím se těsně před schody a zakloním hlavu, abych si užívala. Abych si pamatovala. Abych si vryla do paměti.

Zalapu po dechu a do očí se mi okamžitě nahrnou slzy, které ovšem zaženu radostným úsměvem. Konečně. Konečně jsem venku. Jsem volná. Volná. Jsem opravdu volná? Rukou se natáhnu po zábradlí, které se tyčí uprostřed schodiště a opatrně začnu scházet všechny ty honosné kostky. Užívám si každý krok, každý nádech a výdech. Najednou zpoza mraků vykouknout bloudivé paprsky slunce a zahřejí mě na tváři, ovšem se vším překvapením mi nic neudělají a já jdu dál. Šla bych dál, i kdyby mě to mělo sežehnout. Prostě šla.

 

 

„Jsi imunní proti slunci. Máš teď spoustu výhod, jelikož jsi to, co jsi!“ zvolá na mě ze shora Samuel a začne sházet schody taky, aby mě dohnal. Dojdu až na pevný betonový chodník a porozhlédnu se do okolí ticha, samoty a pustoty. Tichý vítr si prohraje s mými vlasy a zamává s jakýmsi útržkem papíru na zemi. Najednou ucítím nádhernou a omamnou vůni a mé nohy se vydají napravo, směrem dále do města.

 

„Roxanne, kam to jdeš?“ otáže se zvědavě Samuel, ovšem já se nemám k odpovědi a ani k tomu, abych se zastavila. Naopak. Mé kroky zrychlí, až se rozeběhnu a začnu utíkat jak o život. Užívám si proti vítr, který mi naráží do obličeje a štípá mě na tváří. Vlasy vláčím za sebou a můj úsměv se protáhne do široka. Zajíknu se do radostného smíchu. Jsem volná. Volná. Cítím chvilkovou svobodu. Aspoň na chvíli. Na chviličku.