Jar of hearts - Kapitola jednadvacátá

PS.: A jsem zase nespokojená!!! Moc...jelikož se mi to nelíbí, přijde mi to nudné a laciné...fuj :D

 

 

 

 

Jar of hearts

Kapitola jednadvacátá

 

Byl to květ. Bílý květ plných okvětních lístků, kde se uprostřed tyčilo mnoho žlutých tyčinek plných vonícího pylu a mě naprosto mámil. Na jazyku jsem jakoby cítila jeho sladkost. Prsty jsem zlehka přejela po květech a mazlila se samotnou květinou. Měla sametové zelené listy a ihned vedle se houpalo ve větru malé poupě. Těch květů bylo na keři asi tucet, a všechny voněly. Sváděly kolemjdoucího, aby si k nim přičichl. Aby okoumal jejich krásu.

Listy keře zticha zašuměly a ihned na to se studený vánek přehnal přese mě a další rostliny, které byly kolem. Popravdě, byla jsem tak poblázněná tou vůní, že jsem střemhlav běžela – nevěděla kamsi. Rozhlédla jsem se kolem, kde bylo plno dalších keřů, stromků a stromů, nevyrašených pupenů a neopylovaných květů. Pomalu jsem se položila zády do volně rostoucí zelené trávy a čichala její vůni. Vnímala všechny vůně v okolí. Všechny ty květiny, jehličí a listy na stromech, bublající vody a život v ní. Také jsem ucítila bouři a přikyselený déšť, jenž se blížil. V dálce se zahřmělo a po chvíli nehybného zírání na oblohu, na mě začaly dopadat první kapky deště. Začala jsem se smát. Při každém dopadu kapky na můj obličej jsem se smála víc a víc a připadala si jak šílená a smyslu zbavená. Ale cítila jsem, že tento smích pocházel z mého vnitra. Byl srdečný a radostný. Sevřela jsem v pěst studenou dlouhou trávu a stébla lučního kvítí, které se sem za ty roky přenesla. Pak jsem několik trsů vytrhla ze země a přiložila jsi je k nosu. Nasála jsem vůni mokré trávy a navlhlé půdy.

Nikdy dříve jsem si neužívala přírody, jako dříve. Nikdy jsem neprožívala déšť, tak jako teď. Nikdy, už nebude nic, jako dřív

 

 

 

„No tak Neville, pojď se schovat do toho auta. Nachladneš!“ zakřičím na svého bratra, který sedí v dešti na vysutém kameni a kouká na zmáčenou přírodu před sebou. Nic nepoví, jen se blbě usmívá a jeho dlaně jsou vztyčeny vzhůru. Asi aby nachytal nějaké kapky…z rozmaru.

Naštvaně zavrčím, vezmu si bundu a hodím si ji přes hlavu, aby mi nepršelo na krk a záda. Vystoupím z auta, ale dveře nechám otevřené. Nasupeně přejdu přes zblácenou a mokrou cestu až k mému pošahanému bratrovi, který míní být zřejmě nemocen.

„Co to děláš?“ usopím na něj naštvaně.

„Odpočívám.“ Hlesne jen a jeho oči jsou zavřené. Dlaně rozevřené vstříc dešti a jeho tělo je zcela uvolněné.

„Budeš akorát nemocnej a nebudeš moct nikam jet! Kdo se má pak starat o nemocnýho chlapa!“ obořím se na něj ošklivě a koukám na něj, jak na zjevení.

„Nic nechápeš.“ Odmítne mé tvrzení a pohlédne na mě. „Pojď, sedni si vedle mě a třeba pochopíš.“ Posune se na stranu, abych se na kámen vešla i já a poplácá to místo, abych se posadila.

„Ten kámen je studený a mokrý, nebudu na něm sedět.“ Odřeknu ihned. Nevill se na mě zamračí a pak nevěřícně zakroutí hlavou.

„Tak běž do auta.“ Pokrčí rameny a zavře zase oči, aby polemizoval dál. Tvrdohlavě se otočím na rozblácené půdě a vyjdu zpět k autu.

„Počasí je v dnešní době to nejnormálnější. Nejnormálnější, co na této planetě zůstalo. Déšť, slunce, bouře, sníh. Všechno je to přirozené. To je vše, co této planetě zůstalo. Počasí.“ Uslyším ještě jeho slova, která byla pro mě dosti nepochopitelná a naprostá pitomá. Nesmyslná a bezdůvodná.

 

 

Ztěžka nasaji vzduch a zavřu oči. Přiložím dlaně k obličeji, abych schovala svou zkřivenou tvář žalem a mohla vypustit další nával stesku z plic. Ze srdce.

 

 

 

 

„Roxanne.“ Osloví mě tiše Samuel a přistoupí přímo ke mně. Tyčí se na nade mnou a shlíží na mou další bolestivou chvíli.

 

„Nelež na té mokré trávě. Pojď, vrátíme se.“ Pokyne mi a nabídne ruku, aby mi pomohl zpět na nohy. Utřu si urychleně do dlaní horké slzy a přijmu jeho pomoc.

 

„Jsi celá promočená.“ Podotkne, když uvidí moje zmáčené a špinavé oblečení. Pak mě obdaří úsměvem a odstraní mokré vlasy z čela a tváře.

 

„Pojď.“ Dodá nakonec a společně se rozejdeme pryč.

 

 

 

 

 

 

Zcela mlčky, ve společnosti těch dvou upírů za zády, dojdeme do Úlu. Vystoupáme po vysokých zmáčených schodech a pak projdeme křídlovými dveřmi neuvěřitelné výšky. Dívka na recepci na nás udiveně hodí očkem, ovšem pak si nás už nevšímá. Dojdeme až k jednomu z výtahů a Samuel tentokrát na mě obrátí svůj hlas.

 

„Jdi se převléknout a pak přijď dolů za Williamem. Tam, jak jsi byla tenkrát v noci. Do posledního podlaží.“ Nařídí mi mírně a přátelsky mě pohladí po rameni. Byl hodný. Milý. Přátelský. Choval se ke mně po celou dobu hezky a chránil mě před vším špatným. Nikdy jsem mu to neoplatila. Nepoděkovala. Vždy mě něčím zaskočil. Zaskočil mě a vzal mi slova z úst.

 

„Jo, přijdu.“ Vypravím ze sebe nakonec a vstoupím do výtahu i s těmi dvěma. Dveře výtahu se náležitě zavřou a my začneme stoupat vzhůru do podlaží, kde se nachází můj pokoj.

 

Bylo mi divně. Cítila jsem se smutná a bylo mi do breku, při každé vzpomínce na bratra, které se mi vracely v dění mého každého dne. Cítila jsem se zmatená z pocitů, které jsem měla k Samuelovi. Nemohla jsem ho odměnit ani prostým slovem Děkuji.

A co teprve Charles…kde jsou jeho, nebo naše společné konce?!

 

 

 

 

Výtah se zastavením zhoupne a náležitě, jako vždy, se otevře. Vydám se vstříc a ti dva za mnou. Uvědomím si jejich přítomnost a zastavím se. Otočím se na patě a podívám se na ty dvě hory svalů.

 

„Nepůjdete se mnou až do pokoje, že ne?!“ syknu rozmrzele na ty dva. Zaskočeni mým prudkým zastavením a ještě náležitou otázkou, se na sebe zmateně podívají a pak zastanou nepřístupný postoj.

 

„Počkáme na chodbě.“ Prohlásí Gao a mně se to zdá jako dobrá odpověď. Přikývnu a vydám se dál, kdy na konci chodbu, kde se stáčí doprava, ucítím jemné vibrace a opět tu známou auru. Charles.

A pak, jako z nějakého přehnaného kýčového filmu, se opravdu z rohu vyřítí Charles a jakmile mě zahlédne, na tváři se mu vykouzlí široký úsměv a jeho aura, jako kdyby vybuchla štěstím. Zhurta se navzájem obejmeme a přitiskneme nejblíže k sobě. Vytěsníme vzduch mezi námi a naše nadšení ztvrdíme krátkým, ovšem příjemným polibkem.

 

 

(http://www.youtube.com/watch?v=Gwx4iTRLXG8 ) Nádherný píseň! :)

 

 

„Tak moc si mi chyběla.“ Zaúpí Charles, když mě obejme znova, za zavřenými dveřmi mého pokoje.

 

„Ty mě taky.“ Přiznám a zabořím obličej do jeho oblečení. Ta vůně Charlese. Úplně jsem na ni zapomněla – vzhledem k posledním událostem.

 

„Vždy když tě opustím, tak se ti něco stane. Teď už se od tebe nehnu ani na krok, je ti to jasné?!“ prosadí si svou a začne mi rozvazovat šňůrky na tričku. Ovšem já chytnu jeho ruce a zastavím je v činnosti. Chci s ním mluvit. To je teď pro mě důležité.

 

„Počkej,“ zastavím ho a nadechnu se do dalšího argumentu, kdy on na mě překvapeně civí. „Měli bychom si promluvit.“ Opáčím a pohlédnu do jeho očí, ve kterých se snad mihlo i zklamání. Pustí šňůrky od trička a vezme můj obličej do svých dlaní.

 

„Nemůžu se tě nabažit jen pohledem. Chci tě mít u sebe.“ Utrousí a políbí mě smyslně na tvář.

 

„Ale vždyť mě máš u sebe.“

 

„Víš, jak to myslím.“

 

„Já…ale musím jít za Williamem. Mám s ním schůzi.“

 

„William počká.“ broukne a začne mě zasypávat polibky i na krku.

 

„No tak Charlesi…“ oslovím ho vážně, snažíc odstranit jeho hlavu z mého hrudníku, kam zamířil.

 

„Nechceš moji krev?“ zeptá se zastřeně touhou a dál, bezhlavě, se pouští do věnování se mi polibky.

 

„Nechci.“ Zaúpím tentokrát otráveně a začíná ve mně kolovat nervozita a protivnost. Přes látku mi začne dráždit jedno prso a polibky se vrátí zase k mému obličeji. Ovšem, když mě chce políbit na rty, odvrátím hlavu pryč. Pryč od těch jeho.

 

„Co se děje?“ nechápe a pokračuje dál v hraní si s jeho prsty a mými vnady.

 

„Prostě to nechci, co na tom nechápeš. Nechci sex, nechci tvou krev!“ zabručím rozmrzele a můj obličej značí příliv podrážděnosti.

 

„Nemáš ani žízeň, dal bych ti svou krev.“ Nabídne mi, zaslepen svou vlastní tupostí a mě to vyhodí do výšin zlosti a vzteku.

 

„Pane Bože, co nechápeš na tom, že NECHCI! Už dávno nepiji tvou krev!“ odstrčím se od něj a zlostně zavrčím. On na mě jen vyjeveně zírá, neschopen slova.

 

„A kdy jsi mi to jako chtěla říct? Čí teda požíváš krev?!“

 

„Též z toho nejsem nadšená, ale Williamovu. Udržuje mě jako jediná v přítomnosti.“ Odpovím mu a moc dobře tuším, že ho to ještě více popudí a vyvede z míry.

 

„Williamovu! Děláš si srandu?!“ vyhrkne na mě.

 

„Vidíš, že bych se smála?!“ ucedím.

 

„Jestli jsi teď na jeho krvi, už nikdy odsud neodejdeš, je ti to jasné?!“ zmíní se, jako kdybych to nevěděla.

 

„Neměli na výběr. Má poslední přeměna nesla následky. Vlastně už před přeměnou, jsem nepila tvou krev.“ Přiznám na rovinu. Co bych dál mohla skrývat?!

 

„Aha, no tak to je fakt super. Ježiši, Roxanne, to jsi tak pitomá nebo co?! Nechápeš, že to celou dobu byl jejich záměr? Dostat nás od sebe. Ještě, že máme to pouto!“ zahlaholí, jako kdyby mluvil o nějaké věci. Pouto!

 

„Chtěla jsem si s tebou promluvit, právě o tom našem poutu.“ Nadhodím úmysl mého předešlého rozhovoru. „Zajímalo by mě, jestli by byly tvé city stejné, i kdybychom neměli mezi sebou svázanost pouta.“ Vyřknu konečně nahlas otázku, která mě trápí už hodně dlouhou dobu. Byly by ty city opravdové? Tak žádoucí, smyslné a nespoutané? Byli bychom přesto spolu? Doopravdy se milovali? Protože já si myslím, ne já vím, že já ho…

 

„Myslím, že ne.“ Odpoví zcela okamžitě, což mě zasáhne dvakrát tolik. Takže ne.