Jar of hearts - Kapitola dvaadvacátá

 

Jar of hearts

Kapitola dvaadvacátá

 

 

Myslím, že ne. Zní mi neustále v hlavě, jakmile jsem mlčky opustila pokoj.

Ne. Ne. Ne. To slovo mi zužuje hrdlo i samotné dýchání. Zcela zaslepuje mé uvažování a v jednu chvíli si připadám velmi raněná. Zraněná láskou, tužbou, vášní. Neopětovanou láskou. Nějaká tužba a vášeň, už byla ta tam. Do úst se mi dere tolik otázek, jež ale nejdou vyslovit. Proč? Proč já? To si nezasloužím být milována?

 

 

„Slečno Brownová, nerad bych vás rušil v polemizování, ale jednáme tu právě o vás, tak byste měla dávat pozor.“ Napomene mě William, když si zřejmě všiml mé smyslové nepřítomnosti. Posadím se zpříma a porozhlédnu se po ostatních.

Sedíme u dlouhého stolu z velmi tmavého dřeva v kutlochu Williama, které se skrývá v podzemí. Jsem tu já a celá jejich rada.

„Nyní se situace změnila. Slečna Roxanne ustála další proměnu a to ve vlkodlaka. Což je naprosto nepochopitelné, ale bohužel reálné. Sám jsem byl svědkem toho, když…“ zamlčí se najednou William a krátkým přesto vážným pohledem spočine na mě. „Mohu dosvědčit, že se tomu tak stalo, kdybyste někdo z vás byl na pochybách.“ Dodá a změří si důležitým pohledem každého člena rady.

„To nás vybízí k činu. Nemůžeme už jen tak sedět, přihlížet, jak se tady slečna Brownová dusí ve vlastní šťávě a čekat, co dalšího se stane. Všichni jsme svědci něčeho nového. A proto…vás prosím o diskrétnost. Tím myslím mlčení. Nikdo další krom nás a některých výjimečných, se to nesmí dozvědět. Jinak budeme mít za branami vlkodlačí alianci a myslím, že to zapotřebí nemáme.“

„A jak hodláš zakročit, Williame? Je to vůbec dobrý nápad držet ji tu? Mezi námi?“ otáže se jeden z rady.

„Proč by nebyl?“ nechápe William a v otáčivém křesle se natočí přímo na toho muže. Tedy upíra.

„Je nebezpečná. Nevíme co by se stalo, kdyby nás třeba kousla.“ Dá na vysvětlenou a já převrátím oči v sloup. Baví se tu o mně, jak o nějakém exempláři, který tu drží, aniž by pomalu věděli proč.

„Mám ji držet ve sklepení nebo v laboratoři? Uklidnilo by vás to?“ sykne popuzeně William s otázkou pro všechny. Nikdo na to ale neodpoví, tak se chopím slova já.

„Nějak si stále neuvědomujete, že mluvíte o mně. O živé a přítomné osobě.“

„Slečno Roxanne, nebudeme teď probírat vaše pocity a mínění…“ skočí mi do řeči William.

„No to teda budete!“ zvýším na něj hlas a pěstí bouchnu silně do stolu, který se roztřese pod mou silou. William zúží oči a jeho rty se stáhnou do přímé tenké linky. Je naštvaný. Přímo to z něj sálá a mě to dělá dobře. Baví mě ho naštvat. Ostatní znehybní.

„Všichni ven.“ Ucedí William a na to se všichni začnou pakovat. Bez jakýchkoliv připomínek všichni opustí zasedací místnost, a jakmile se dveře za nimi zavřou, William zprudka vstane a též pěstí bouchne do stolu.

„Jak se opovažuješ!“ zakřičí na mě překypěn zlostí.

„Co?“ vyprsknu na něj to slovo a pomalu vstanu. Opřu se dlaněmi o stůl a bedlivě sleduji jeho pohyby. Každičký jeho pohyb by mohl být pro mě nebezpečný.

„Shazovat mě před mými lidmi!“ zabručí.

„Oh, poškodila jsem tvé ego? No to mě velmi mrzí.“ Zahlaholím s tou největší ironií v hlase. Ovšem, jak jsem očekávala, nevydrží to a prudce vyrazí ze svého místa. Drsně mě přirazí na stěnu za mnou a chytne tak silně pod krkem, až mi okamžitě dojde dech.

„Nejraději bych ti zlomil krk a vyrval srdce.“ Vemlouvá mi tiše do ucha a jeho zorničky jsou zúžené jako u šelmy. Oči nebezpečného predátora.

„Co bys…beze mě…dělal.“ Ucedím zpoza jeho pevný a bolestivý stisk. Jenže já se nedám zastrašit jen tak. Chytnu oběma rukama jeho paži a začnu ji tlačit od sebe. Zcela překvapen na mě zírá a snaží se bránit a ještě více mě stisknout kolem krku, ale nedaří se mu to. Odrazím jeho ruku a v rychlosti ho praštím pěstí do tváře. Několika kroky ustoupí zcela vyveden z rovnováhy a tak nezaváhám a skočím na něj. Ještě několikrát ho praštím do tváře, ale najednou, jakoby nabral více síly, mě ze sebe shodí, mrštně mě převalí na záda a zpacifikuje. Jeho energie se rozroste po celém pokoji a mě z toho začíná být nevolno. Je velmi silný.

„Za to….budeš pykat!“ zavrčí a zcela bez rozmyslu mi zlomí vaz.

 

 

 

 

„Haaach sakra.“ Syknu, jakmile se probudím a přišpendlí mě, do polohy ležmo, urputná bolest hlavy.

„Slečno Roxanne, jsem u vás. Potřebujete krev?“ zaslechnu někde kolem ustaraný hlas Lumen, který mě opravdu potěší.

„Kde jsi byla?“ odpovím ji otázkou a pohlédnu na ni, když se nade mnou skloní. Byla to stále ta stejná Lumen. Plavé vlasy smotané do spořádaného drdolu, líčka dobarvená růží, aby měla vůbec nějakou přirozenou barvu a ten její pravý úsměv. Chyběla mi! 

„Omlouvám se, slečno Roxanne. Vím, že jsem vám teď nebyla k službám, ale já vám to vynahradím. Chcete tu krev?“ zamává mi mírně před očima balíčkem krve.

„Ano, prosím.“ Odpovím a přijmu od ní balíček.

„Být vámi, tak si ještě chvíli poležím. Zlomený vaz není nic moc. Zvláště, když se to stane poprvé. Musíte být opatrná.“ Usoudí Lumen a změří si mě dalším ustaraným pohledem.

„Říkáš to, jako kdyby to bylo na tvém denním pořádku.“ Utrousím mimo řeč a vysaji celý pytlík až do poslední kapky. Je mi jasné, že ta krev je Williama, jelikož nemohu pít už jinou krev, ale zrovna teď na něj nechci myslet.

„Jsem jen služebná, slečno Roxanne.“ Uchechtne se smutně Lumen a dlaně jí spočinou podél těla. Obličej odvrátí ode mne, aby na mne nemusela pohlížet.

„To neznamená, že tě budou trestat tímto způsobem.“ Nenechám se odbít jejím chabým argumentem.

„To není vaše věc, slečno. Neměla byste se plést do cizích věcí.“

„Ty ale nejsi cizí.“ Zabručím rozmrzele a špikuji ji hned několika pohledy. Nejdříve tím zvědavým, pak naštvaným a následným majetnickým.

„Jsi má služebná ne? Má schovanka, nebo tak nějak?“

„Ano, jsem.“ Váhavě se nadechne.

„Takže mi patříš.“ Ujistím se. Tentokrát už jen přikývne. Podepřu se na loktech, abych na ni lépe viděla a nemusela vedle ní ležet jak mrtvola.

„Já, jakožto se Brownová jmenuji, tě nikdy, opakuji nikdy, neuhodím. Nezabiju, a ani tě nehodlám nijak mučit nebo týrat. Beru tě jako přítelkyni a chtěla bych, abys to ty cítila rovněž tak. Chci od tebe přátelství, pokoru, důvěru a taky oporu. Dokážeš to přijmout a dát to na oplátku ty mě, Lumen?“

„A-ale…“ vydá ze sebe, zcela zkoprněla.

„Jaký ale?!“ zamručím.

„Ano. Ano, chci být vaše přítelkyně.“ Polkne vyvedena z míry. Usměji se na ni, na to mi ona opětuje spíše úšklebek, nežli úsměv.

„Cokoliv, co se ti stane, nebo ti někdo něco udělá – je tvou povinností mi to říci. Chci tě chránit, ne jako něco co mi patří, ale jako někoho mě blízkého. Jo?“ upozorním ji a ona zhurta začne přikyvovat a pak si všimnu slz, které se jí začnou kutálet z tváří. Pomalu se napřímím a sednu si pořádně.

„Proč brečíš?“

„Nikdo mi nic takového nenabídl. Je to něco jako osvobození, teda takové…částečné.“ Vydechne mezi pláčem.

 „Jo…no. Je mi to blbé začít s tím už teď, ale mám k tobě takovou urgentní prosbu.“ Poznamenám a čekám na její pozornost. Utře slzy do zástěry, poplácá se zlehka na tvářích a stočí ke mně zrak. Zcela jiný, než byl předtím.

„Cokoliv co si budete přát, slečno Roxanne.“ Zasalutuje s úsměvem.

„Oukey, takže rovnou dvě prosby. Nevykej mi. Tedy, před ostatními ano, abychom se vyhnuly problémům, ale v soukromí mi říkej Roxanne, jo?“

„Dobře.“

„A ta druhá prosba….mmm…víš, když jsme sem přišli s Charlesem, sebrali nám všechno. Zbraně, doklady, osobní věci a tak. Prohledali nám úplně všechny tašky a nechali nám jen oblečení. Existují ještě ty věci?“ zajímám se.

„Ano, každý kdo sem přijde je prohledán. Jsou mu sebrány zbraně a osobní doklady, pro případ, že by chtěl z nějakého úmyslu utéct. Jelikož cestovat po zemi se nedá bez dokladů.“ Odpoví.

„Dobře a kam se dávají ty věci?“

„Je pro to speciální sklad.“

„Potřebuji své věci zpátky.“ Uvedu věc na pravou míru. Chvíli na mě zírá, jako kdyby si to zpracovávala v hlavě.

„Jo, můžu se tam dostat, ale jedině v noci, kdy se tam mění stráž.“ Odpoví pohotově.

„Taková spolupráce se mi líbí.“ Poplácám ji nadšeně po rameni, ovšem pak se vrátím k vážnosti té věci. „Dokážeš to tak, aby tě nikdo neviděl?“ ujišťuji se.

„Ještě když jsem byla člověk…byla jsem zlodějka, abych dokázala uživit moji rodinu. Kradla jsem vždycky ovoce na tržišti.“ Vypraví ze sebe vzrušeně a nad samotnou vzpomínkou se usměje.

„No, ale tohle asi nebude, jako krást jablka na tržišti.“ Usoudím váhavě.

„Zvládnu to, neboj…Roxanne.“ Osloví mě přímo a mě to vykouzlí další úsměv na tváři. Pak si vzpomenu ještě na něco. „A co auta? Přijeli jsme sem autem, ale všimla jsem si, že když jsem byla venku, to auto už tam nestojí. Kam se podělo?“

„Pan William vlastní jednu budovu hned naproti přes ulici. Vevnitř jsou obrovské garáže, kde schovává všechny auta. Je to též hlídaný sektor.“ Obeznámí mě se situací.

„Myslela jsem, že William to tu vlastní všechno.“ Podotknu.

„To ano. Ovšem na úl a tu budovu přes ulici má výstavní právo. Jak to má s tím ostatním, to nevím přesně.“ Odpoví. Zamyslím se nad informacemi, které mi Lumen poskytla, ovšem tok myšlenek mi překazí blížící se energie, které se vyskytli na chodbě a blíží se ke dveřím mého pokoje.

„Někdo jde.“ Upozorním Lumen a ta vstane z postele a začne si upravovat zástěru. Pak přistoupí zase k posteli a začne ji upravovat. Aby vypadala, že dělá jen svou práci.

 

 

Energie se zastaví přede dveřmi. Najednou se ozve klepot na dveře a klika se pootočí. Dovnitř vstoupí Charles a za dveřmi zahlédnu ty dvě velké upírské opice – Gao a Peat.

„Můžu?“ zeptá se Charles a pohled mu váhavě spočine na nás obou.

„Jo můžeš. Lumen, omluv nás.“ Poprosím Lumen a ta se mi ukloní.

„Ano, paní.“ Řekne jen a pak odejde z pokoje.

 

„Jak je ti?“ zajímá se Charles a stojí stále na tom stejném místě přede dveřmi.

„Jako, když ti zlomí vaz.“ Utrousím uštěpačně.

„Opravdu, pokaždé když s tebou nejsem, něco se ti stane.“ Usměje se pro odlehčení tíživé atmosféry mezi námi. Ale neuspěje. Nevraživě na něj pohlížím a nic neřeknu.

„Měl jsem o tebe strach. Byla jsi mimo celou noc. A William zuří. Hází na tebe tu největší špínu a chce tě dát zavřít někam do kobky, ale ten tvůj kamarád, Samuel, mu to asi vymluvil.“ Seznámí mi mě s novinkami.

„Hmmm, tak to je super.“ zkonstatuji a pomalu se postavím. Vzepřu se o noční stolek a na to Charles přispěchá, aby mi pomohl. Ovšem, jakmile se mě dotkne s nevyřknutou otázkou, jestli chci pomoct, ucuknu mu z jeho sevření.

„Nešahej na mě.“ Zavrčím a slepě zírám do země. Pak pomalými kroky přejdu k šatní skříni a rozevřu ji.

„Jsi na mě naštvaná?“ otáže se náhle, zcela jiným, dotčeným tónem v hlase.

„Měla bych?!“ syknu a přehrabuji se v oblečení, které mi sice padlo jak ulité, ale mě osobně nepatřilo. Jen pár kousků, bylo opravdu mých, které jsem si sebou přivezla v domnění, že tu budeme jen na pár dní. Chyba lávky.

„Tušil jsem, že se tě to dotklo.“ Poukáže na náš poslední rozhovor.

„Tušil jsi správně.“ Zhořkne mi hlas a začnu se vysvlékat z věcí, ve kterých jsem poprvé umřela jako upír. To, že za mnou stojí Charles, nijak neřeším. Nahou už mě viděl, tak co.

„Roxanne, víš, že to co se mezi námi děje, nemůžeme brát vážně. Vždyť ještě před tím, než se ti to stalo, jsme se spolu nebavili. Jediný vztah, který mezi námi byl, byl čistě zaměstnavatelský. Byl jsem akorát ten, kdo ti dával nějakou práci, peníze a střechu nad hlavou.“ Vemlouvá mi a já mu na jednu stranu musím dát za pravdu.

„Takže to celé, co se mezi námi stalo, pro tebe nic neznamenalo.“ Podám jako hotovou věc, mezitím co se navléknu do černých džínsů a černého tílka.

„Neříkám, že neznamenalo, ale beru to, jakože je to příčina toho pouta, Rox.“ Prohlásí a zřejmě ho tato konverzace unavuje. Mě taky.

„Dobře. Jen abys věděl, já jsem jiného názoru. Nezáleží tady na tom, že jsem mladší a nezkušenější upír než ty, ale jde tady o to, co cítím. Co cítím přímo tady.“ Otočím se k němu a poklepu si dlaní na srdce. „Pokaždé když tě vidím, mi jakoby nadskočí, i když vlastně už je to srdce mrtvé. Pro tebe jakoby ožívalo. Cítím se aspoň chvíli šťastná a nemyslím na nic jiného, než na tebe, na nás.“ Přiznám se. Koukám na něj a čekám na nějakou jeho odezvu, ovšem dočkám se jen toho, že Charles nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou a hloupě se poškrábe ve vlasech. Nemá k tomu co říci. Aniž, když jsem mu vyjádřila své city.

Zabouchnu dvířka skříně, přidám i na síle, takže nepříjemně třísknou a pak ráznými kroky přejdu ke dveřím.

„Kam to jdeš?“ najednou ho zajímá.

„Za Williamem. Dohodnout se na naši spolupráci.“ Oznámím mu pohotově, a když otevřu dveře, ti dva stojí v pozoru a vyčkávají, co se bude dít. Několika kroky vyjdu ode dveří a pak se otočím čelem k nim

„Když budu v nebezpečí, ochráníte mě?“ otážu se jich zcela jasně. Charles mezi tím zůstane stát mezi dveřmi a neklidně nás pozoruje.

„Ano, paní.“ Kývnou oba dva na ráz.

„I když mě samotným pan C´Mour bude chtít zlomit vaz?“ pokrčím obočím a ruce složím křížem na prsou.

„A-ano.“ Odpoví nejistě Gao a nechápavým, ale krátkým pohledem koukne na Peata, který je též vyveden z gorilí rovnováhy.

Podívám se na Peata a ten vyrozumí, že i po něm chci jeho odpověď, co se týče mé ochrany.

„Ano, paní Roxanne.“ Řekne tvrdě a pevně semkne bradu.

„Fajn, tak mě následujte.“ Přikážu jim a rozejdu se vstříc konci chodby, kde se nachází jeden z výtahů.