K mužům přístup zakázán! - Kapitola druhá

 

Nejdříve bych chtěla poděkovat CCGREMU, za jeho korekturu a jestli tam někdo najde další chyby, bude to na něj! :D 

 

Jinak, přidávám první songy do playlistu tohoto románu. Tak snad se budou aspoň trochu líbit.

 

A ke kapitole se můžete vyjadřovat i na mých webovkách, kde během dne přibude i galerie postav K mužům přístup zakázán!

Přeji krásné čtení,

Vaše Klaný

 

 

 

 

 

 

 

Ústa jsou branou do neštěstí.

 

 

„Proboha, zlatíčko, co se stalo?“ utrousí máma, když mě vidí se zavazadly před jejími dveřmi. 

„Slib mi, že mě nerozbrečíš!“ ukážu na ni vážně prstem.

„Oukey,“ ustoupí obranně máma a pustí mě dovnitř. Rázně přejdu práh jejího domu. Zavazadla odložím stranou ke dveřím a vyzuji se z bot. Pak si to rovnou namířím halou do kuchyně. Sednu si k mini baru a naliji si drahou skotskou, kterou tam máma má.

„Namíchala bych ti martini, ale vypadáš spíše na tu skotskou,“ řekne pohotově máma a posadí se na barovou židličku. Pozoruje, jak do mě padá jedna sklenka za druhou a nic neříká.

„Podvádí mě,“ objasním situaci zcela vážně, kdy už po čtvrtém nálevu skotské se zdám být povolnější a taky zoufalejší.

„Ten hajzl!“ vyhrkne máma a hned si nalije také. Kopne ten alkohol do sebe jako nic a sklenku rázně položí na linku baru. Pak ke mně obrátí svůj obličej s výrazem soucitné matky a chytne mě za dlaň tou svou.

„Zlatíčko, to že tě podvedl jeden, neznamená, že ostatní budou stejní čuramedáni,“ zakroutí hlavou a sevře láskyplně mou dlaň.

„Já vím,“ pokrčím zklamaně rameny.

„Tvůj otec mě taky podvedl a vidíš teď? Vidíš, kde teď jsem, kolik už jsem měla mužů a jak jsem šťastná?“ dá mi za příklad sama sebe a já se v duchu trpce zasměji.

„Mami, to ty jsi podvedla otce jako prvního,“ přimhouřím oči.

„To není pravda. To on si začal s tou fuchtlí z pojišťovny,“ ohradí se máma.

„A ty jsi spala s mým učitelem na matematiku,“ argumentuju ji.

„Ale to bylo hned potom, takže on si začal,“ odsekne jak malá a nalije nám další rundu.

„Já už nechci.“ utrousím po tom, kdy ke mně sklenku přisune.

„No dobře. A co teď hodláš dělat?“ optá se máma na otázku, na kterou si nedokážu sama odpovědět.

„Nevím.“ odpovím a začnu si uhlazovat vlasy, které mi povolně spadají podél čela.

„Můžeš klidně spát tady. Dům je dost velký, pokoj tu stále máš a zase tak daleko do práce to taky nemáš,“ navrhne máma.

„No, jde o to, že já už ani nemám tu práci,“ utrousím ještě více sklíčeně a podívám se na další šokovaný výraz mé mámy.

„Oh,“ vydá ze sebe jen. Rty jí přistanou na další skleničce.

„Jo. Oh!“ hlesnu a pozoruji její reakce.

„Najdeš si jinou práci. Jsi dost chytrá a ambiciózní po tátovi a krásná po mně,“ snaží se mě uchlácholit a pohladí mě po zplihlých vlasech. „A když už si budeš hledat tu novou práci, mohla by sis zajít ke kadeřníkovi. A  nebo víš co, řeknu Georgovi, ten mi každý měsíc dělá tento černý přeliv, je to skvělý chlap. A třeba by ses mu i líbila. Myslím, že není zadaný,“ rozjede na mě máma a já ji musím zastavit.

„Mami, poslední, co teď potřebuji, je další chlap!“ ucedím naštvaně. Máma by snesla i nějaký pádný a rozumný argument, ale do naší přítomnosti vstoupí mladý muž přicházející od hlavních dveří.

„Aaah ahoj,“ rozesluní se máma a natáhne ruce na toho muže. Muž se usměje a dojde obejmout mou mámu. Pak ji vášnivě políbí a teprve až pak stočí zrak ke mně.

„Tohle je Emma, Emmo, to je můj přítel Finn,“ seznámí nás máma s jejím XXX dalším přítelem a on mi slušně nabídne ruku. Představím se mu ještě jednou, a když se, sice jen krátce, zahledím do jeho tváře, usoudím, že by mohl být stejně starý jako já, ne-li mladší.

„Tak to jsi ty. Tvoje mamka mi o tobě stále vypráví,“ usměje se na mě a já se jen zašklebím.

„Emma tu teď bude bydlet,“ oznámí radostně máma svému novému milenci.

„Super,“ zaraduje se i Finn a jediný, kdo se tu neraduje, jsem já.

„Budu tu jen přebývat, než si najdu něco jiného,“ ujistím oba dva.

„Však nespěchej, zlatíčko,“ uculí se máma a pak se přitulí do Finnova objetí.

 

 

 

            Ovlivněná alkoholem se přesunu do svého bývalého pokoje, a jakmile do něj vstoupím, ve tváři se mi mihne spousta vzpomínek na léta, kdy jsem tu ještě bydlela. Na mladistvá, naivní a neustále spokojená léta náctileté Emmy.

Zaparkuji si zavazadla k posteli a začnu se vysvlékat z oblečení, ve kterých jsem zažila ten nejhorší den v mém životě. První a snad poslední. Z jednoho kufru vytáhnu tričko, které bylo hned při ruce, a trpce se zasměji, když vidím, jaký nápis na něm tkví. Mrs. Perfect. To jo. Ach ta ironie osudu. S ještě horší náladou zalezu do své staronové postele a deku si natáhnu až pod bradu. Přičichnu si k bělostným polštářům a pak tiše a spokojeně zavrním, jak je mi v tu chvíli příjemně, ač mě znova v mysli uhranou ty myšlenky. Myšlenky na Ricka, na mě, na náš vztah, jak donedávna bylo vše v pořádku. Teda, jestli doopravdy bylo. Bylo?!

 

 

 

 

Ráno mě vzbudí štěkot psa od sousedů, co bydlí naproti. Když už vzdám i to, abych jen tak polehávala a válela se, nevydržím to a raději vstanu. Navléknu se do huňatého bílého županu, který mi visel na dveřích, a pak samotné dveře potichu otevřu. Tichými kroky zajdu až do kuchyně a zjistím, že všichni buď ještě spí, a nebo jsou pryč. Ale když jsem viděla kolik je hodin, byla jsem utvrzena v tom, že ještě všichni spí. Bylo sedm hodin ráno!

Rozhodla jsem se tedy udělat snídani pro nás pro všechny. Přešla jsem vysutou klenbou do obýváku, kde se nacházela velká hi-fi věž se všemi vymoženostmi, ale hlavně se stojánkem na CD. Hledala jsem jedno, to velmi důležité CDéčko.

„Aaah tady je,“ zaraduji se a vytáhnu obal, na kterém je napsáno Pro maminku. Tohle CD jsem vytvořila asi tak před dvěma lety, kdy jsem nevěděla, jaký originální dárek dát své mamince k narozeninám. A tak jsem ji vytvořila hudební mix a vím, že z něj měla největší radost. Tedy až po šeku od jejího tehdejšího přítele.

 Otevřu obal, CD z něj vydloubnu a vložím jej do přehrávače. Chvíli čekám, až obsah naběhne a pak spustím první skladbu.

 

( http://www.youtube.com/watch?v=ZPAmDULCVrU ) 

 

Po obýváku se roznesou příjemné tóny Soulu a chvíli na to úžasný hlas Tonyho Bennetta.  Začnu se pohupovat v bocích a rychle přejdu do kuchyně, abych tu velkolepou snídani vůbec stihla.

 

 

Z ledničky vytáhnu vajíčka, mléko, džem a med a pak začnu hledat ve špajzu, kde bych měla najít suché suroviny, jako jsou cornflaky, vločky, mouka a podobné věci. Ke svému rannímu štěstí najdu všechny ingredience a připravím pravé americké lívance s džemem a medem a také musli s kokosem a hnědým cukrem. Neopomenu připravit kávu a pak už jen vyčkávám, kdy začnou být slyšet kroky směřující ke kuchyni, ovšem ani po osmé hodině ranní se jich nedočkám.

Znuděně se opřu bedry o linku a koukám do futer, kde by se každou chvíli mohla objevit máma s líbezným úsměvem a otázkou, co to tady tak krásně voní, ovšem…nic.

 

 ( http://www.youtube.com/watch?v=4GyQEsj-LtM )

 

Na to uslyším skladbu nesoucí se z obýváku, která je mi též velmi známá a mě osobně blízká. Ani nad tím nepřemýšlím, uchopím do ruky vařečku a začnu s ní mávat, jako kdyby mi měla pomáhat při mém zběsilém tanci po plovoucí podlaze. Vykopávám nohama, mávám rukama a kyčel mi div nevyskočí, jak kroutím boky, i když se to do tónů té skladby vůbec nehodí. V tu chvíli mi je to jedno. Točím se jak káča a přijde mi neuvěřitelně vtipné, když se zastavím a točí se mi hlava. Opřu se rukama o linku, abych ustálila svůj točící se pohled, a najednou uvidím postavu mezi dveřmi. Ovšem nebyla to ani máma ani Finn. Byl to cizí chlap, který tam stál s koženou brašnou v ruce a čuměl na mě jako na blázna. Ucítila jsem nával krve v mém obličeji a už jsem se chtěla i schovat za linku, pro případ, že mě neviděl, on na mne ovšem promluvil.

„Ehm promiňte…klepal jsem, ale nikdo mi nepřišel otevřít,“ promluví ke mně a natáhne ke mně ruku, na znamení, abych byla klidná. Vzpřímím se a na sucho polknu.

„Mohu Vám…pomoct?“ otážu se co nejdůležitěji.

„Přišel jsem za Theresou, volal mi její přítel, že jí je špatně. Jsem její osobní doktor,“ odpoví mi a chvilku mi dá, než to celé zpracuji. Pak v šoku vyhrknu. „Co je mámě?!“

„Nic hrozného, nebojte. Nechtěl jsem vás vyděsit,“ ubezpečí mě a pak nervózně přešlápne z nohy na nohu. „Ukážete mi její ložnici, nikdy jsem tu nebyl. Vždy chodila za mnou do ordinace, takže…“

„Oh, no jasně. Pojďte!“ odrazím se zbrkle od linky, projdu urychleně vedle něj a odvedu ho do ložnice mé mámy.

Zlehka zaklepu a pak vejdu dovnitř. Uvidím mámu, jak leží v posteli, zcela bílá jak stěna.

„Mami? Je tu doktor. Co se ti stalo? Proč si mě nezavolala? Mohla bych ti pomoct! A kde je Finn?!“ zasypu ji otázkami a přisednu si k ní. Pohladím ji po rameni a soucitně na ni pohlédnu. Trpce se usměje a na sucho polkne.

„Mám opici. Nic mi není. Pana…doktora…jsem zavolala jen, aby mě z toho dostal.“

„Na opici voláš doktora?!“ nechápu ji a mezitím zmiňovaný doktor si na druhé půlce postele roztáhne tu koženou brašnu a začne v ní něco hledat.

„Nic to není, holčičko. Dostane mě z toho a pak odpoledne můžeme na nákupy,“ mrkne na mě a pak se usměje na toho doktora. I přesto, že je tak bílá a bezvládná, stále je moc krásná. Černé bezchybné vlasy po ramena, dokonalé rty, modré blýskavé oči, výrazné lícní kosti.

„Myslíš, že bys mi mohla udělat kávu?“ otočí se na mne s prosbou.

„J-jo. Určitě. Jasně,“ vyhrknu a rychlými kroky odejdu z ložnice, abych aspoň nějak mohla pomoct mámě. Přinést ji hrnek kávy.

 

 

Scedím kávu do velké skleněné konvičky, a kávu pak rozdělím do tří klasických hrnků. Pro mě, pro mámu a ze slušnosti pro pana doktora. Vezmu velký tác, na který naskládám hrnky s kávou a i talířek s musli. Třeba budou po chuti, jak mámě, tak i doktorovi.

Uchopím tác za dřevěná ucha a pomalu se s ním rozejdu směrem k ložnici, ovšem na chodbě se málem srazím s doktorem.

„Ooh, promiňte. Vy už jste na odchodu?“ divím se, že to bylo nějaké rychlé.

„Ano. Dal jsem vaší matce injekci. Za pár hodin bude v pořádku,“ odpoví mi a pohlédne na mě zcela neutrálním pohledem. Oooo určitě stále má před očima ten můj zběsilý-hysterický-šílený tanec.

„Nalila jsem vám kávu, nedáte si, takhle po ránu?“ nabídnu smělým úsměvem.

„Ne díky. Nepiju kávu. Tak…nashle,“ rozloučí se, ne – přímo uteče.

„Neeee dííííky…nepiju kááávu. Blbeček,“ rozohním se nad jeho hořkostí a tím, jak utekl. Pak se rozejdu za mámou.

 

 

 

 

„Jak je ti?“ zeptám se mámy, když vejdu do ložnice. Zarazí mě, když ji vidím na nohou a jak se s nadšením obléká do světle modrého kostýmku. „Mami!“

„Co?“ otáže se s úsměvem na rtech, které si už přetřela rudou rtěnkou, jak má ve zvyku. Žádná jiná líčidla nepotřebuje. Na to, kolik je jí let, je její tvář obdivuhodná. Vždycky jsem vlastně uvažovala, že je to spíše díky Dr. Standmanovi – plastikovi, se kterým máma jednu dobu chodila. 

„Ještě před chvílí jsi byla na umření a teď už se oblékáš! Jdeš snad někam?“ rozohním se nad její nedbalostí.

„Ale nepřeháněj zas!“ mávne rukou a přes krk si hodí hedvábný tmavomodrý šál. „Nemůžu nechat svou trpící dceru bez chlapa a bez práce na pospas!“

„Díky za připomenutí,“ syknu naštvaně a tác s občerstvení odložím na komodu.

„No tak, Emmy…nebuď taková,“ zakroutí nade mnou hlavou.

„Jaká?!“

„Tak…upjatá. Neustále máš hlavu zasazenou do ramen, chodíš shrbená, jako kdyby ti na zádech ležel celý svět. Ježiš, je ti 25 let! Užívej si života! Ve tvých letech jsem byla…“

„Jo joooo, já vím. Byla jsi v Karibiku, honila ses tam za chlapy a pak potkala mého tátu. Nepotřebuji tuhle pohádku slyšet vícekrát!“

„Emmo!“ zamračí se nade mnou a přejde ke mně.

„Proč jsi taková?“ zeptá se mě raněně máma a já cítím, že jsem trochu přesáhla naší hranici.

„Mami…přišla jsem o vztah, o práci a bojím se, že teď přijdu i o tebe,“ utrousím.

„Ale no tak zlatíčko, vždyť já nikam nejdu,“ usměje se soucitně a pak mě obejme. Když se pak ode mne odvrátí, je vidět, že nad něčím přemýšlí. Jako kdyby chtěla něco říci.

„Co?“ otážu se.

„Eh nic…nevoní tady lívance?“ chytře to zamluví a já pyšně zvednu bradu.

„Jo, dělala jsem je sama! Na to, že nejsem velká kuchta buchta, to ujde. I domácí musli jsem zmákla!“ pochlubím se a paží ji obejmu kolem ramen, když odejdeme spolu do kuchyně, podívat se na můj výtvor.

 

 

 

„Mmm báječné!“ houkne máma s plnou pusou a utře si z koutku úst marmeládu.

„To teda!“ opáčím při třetím lívanci.

„Zase se moc necpi!“ upozorní mě máma, jako kdyby to bylo smrtelně důležité.

„No co?! Chlapa stejně nemám, tak si můžu jíst, jak jen chci,“ bráním se a celý lívanec si nacpu do pusy.

„A pak tě nebude chtít žádný!“ ukáže na mě důležitě prstem.

„Ahah, jasně. Určitě,“ začnu přikyvovat a začnu se smát, jak je náš rozhovor směšný.

„Nechápu, jak tebe, takovou krásnou ženskou, mohl ten čuramedán opustit!“ vyhrkne máma.

„Prosím tě, kde jsi přišla na slovo čuramedán?!“ rýpnu si do ní.

„Víš, že ti ani nevím,“ zasměje se i ona a pak si ubrouskem utře rty, aby se mohla napít kávy.

„Něco mě napadlo Emmy, už když jsem včera usínala,“ promluví najednou klidnější hlasem a tak upoutá mou plnou pozornost.

„No?“ vyčkávám, co z ní vypadne.

„Co kdybys jela na dovolenou. Pomohlo by ti to. Oddechneš si,“ navrhne máma a ta myšlenka se mi celkem líbí. „Mohla bys navštívit tátu,“ dodá.

„Aaach no vidíš, táta. Úplně jsem mu zapomněla zavolat a obeznámit ho s novinkami,“ utrousím a zlehka se plácnu do čela.

„Myslím, že by tě rád viděl, po těch třech letech,“ promluví vážně.

„Myslíš? Já nevím. Furt jen leží v práci, a nebo v galerii. Když jsem tam byla tenkrát, neměl na mne vůbec čas,“ postěžuji si.

„Ale bude mít na tebe čas,“ uchlácholí mě a poplácá po ruce. Vážně na ni pohlédnu a přimhouřím podezřívavě oči.

„Že tys mu už volala?“

„Už včera večer. Ví všechno,“ odpoví zcela ihned.

„Mami!“ napomenu ji znova.

 

 

 

 

„Hlavně se drž zlatíčko. A pozdravuj tátu!“ obejme mě pevně mamka, když se loučíme před letištní bránou číslo deset na letišti J.F.K..

„Jo budu, neboj. Hned jak dorazím, zavolám ti, i kdybys měla spát,“ ujistím ji.

„Vzala sis sebou prášky?“ pošeptá ještě nenápadně.

„Jaké prášky?“ nechápu.

„No ty víš na co…na ten tvůj strach,“ vysloví to tak důležitě.

„Mami, ty prášky neberu od té doby, co nechodím na terapie,“ obořím se na ni a usměji se na Vicky, která stojí opodál. Přišla se rozloučit.

„Budeš mi chybět,“ utrousí smutně a pevně mě sevře ve svém drobném objetí.

„Vždyť odjíždím jen na chvíli,“ usměji se.

„Měsíc bez tebe je dlouhá doba!“ řekne vážně, ale pak se přes tu všechnu vážnost stejně usměje.

„Budeme si psát maily!“ mrknu na ni a převezmu od ní mou příruční tašku.

„Tak se tu mějte a jedna na druhou dohlížejte!“ ukážu na obě dvě prstem. Máma horoucně přikývne a Vicky mi zasalutuje.

„Tak ahoj!“ rozloučím se naposled, když už na potřetí vyvolávají můj přímý let do Londýna. Přejdu k bráně a ženě u dveří předám svou letenku. Když mi letenku vrátí, s nejistými kroky vejdu do vestibulu a polykám velký imaginární knedlík v krku. Rozejdu se rovnou za nosem. K novým a snad lepším začátkům.