Každému svítání předchází hluboká tma... - 4.

4.
               Tamara se probudila z pohovky v obýváku celá rozlámaná.
Jako první se šla podívat na dvojčata a pak na Roberta. Spali všichni tři, ale Roberta se rozhodla probudit.
 ,,Co je?” snažil se zorientovat kdo je, kde je a co je.
 ,,Vnímáš mě?”
 ,,Jo, jo,” řekl a posadil se. ,,Zřídil jsem se hodně?”
 ,,Jo.”
 ,,Pane bože,” řekl a dlaněmi si promnul celý obličej. ,,Omlouvám se, jestli jsem něco dělal nebo říkal.”
 ,,Mě se neomlouvej spíš sousedce. Nazval jsi jí Příšerou,” řekla a oblékla si modrou halenku.
 ,,Ach jo. Jak je Ester?”
 ,,Hmm, nic mi včera nesnědla, ale dala jsem jí čípek a narvala do ní Smectu.”
 ,,Fuj, ze Smecty bych se poblil.”
 ,,Včera jsi k tomu málem nepotřeboval ani Smectu.”
 ,,Hm, taky fakt. Zůstanu s dětmi dneska doma.”
 ,,Jo? To jsem ráda. Až se Ester vzbudí a vykaká, tak jí dej klidně ještě čípek. Kdyby to bylo nějaký hrozný, tak mi zavolej.Hlavně ať pořádně pije”
 ,,Myslíš, že to zvládnu? Dát jí ten čípek?”
 ,,Jestli ne, tak si mě nepřej. V lednici je zbytek rýžové polívky ze včera. Chutnala i Lukymu. Jdu. Čau,” řekla a odešla.
Robert padl zpět do postele a ještě usnul.

          ,,Dobré ráno,” pozdravila Tamara pacienta, pana Kováče, který se procházel po chodbě. ,,Co tak brzy vzhůru?”
 ,,Jsem nervózní,” odpověděl pacient.
 ,,Před výkonem? Nebojte se, naši lékaři jsou odborníci. Já bych se svěřila do rukou jedině jim. Běžte si ještě chvilku lehnout,” řekla a zmizela za dveřmi kanceláře.
     Otevřela skříň se svými uniformami a přemýšlela, kterou si vezme. Neměla ale už žádné kalhoty a tak si musela vzít šaty, které jí končily v polovině stehen. K šatům si vzala bílé podkolenky, vybavila si kapsy propiskami a vlasy si stáhla do ležérního drdolu.
 ,,Dobré ráno. Dělo se něco v noci?” zeptala se sester, když přišla na kuchyňku. Jako vždy jí bylo odpovědí, že se nic nestalo. Uvařila si tedy kávu a odnesla si jí na ambulanci. Připravila si odběry a pak si vzpomněla na studentky. Odběry jim nechala a vychutnávala si ranní, nabíjecí, kávu.
 ,,Dobré ráno,” přicházel Pavel, ten nový lékař.
 ,,Dobré ráno. Včerejšek dopadl dobře?” zeptala se Tamara.
 ,,Jo. Dnes se jdu podívat na operaci.”
 ,,Na ty plotýnky a nebo na mozek?” zeptala se, aniž by se musela podívat do operačního plánu.
 ,,Dneska na plotýnky.”
 ,,Ale i to je zajímavý. Třeba vás nechají asistovat.”
 ,,To bych rád. Jdu se převléct, tak zatím,” řekl a pokračoval na lékařský pokoj.
Tamara se napila kávy.
Bolelo ji za krkem, a tak hlavou zakroutila a šíji si promnula.
   ,,Ahoj,” objevil se u ambulance Martin Čápek.
 ,,Dobré ráno,” pozdravila ho.
 ,,Vypadáš pěkně utahaně.”
 ,,To mi povídej.”
 ,,Jdu se převléknout, ale když mi uděláš zatím kafe, tak tě vyslechnu.”
 ,,Ok,” souhlasila Tamara a udělala Martinovi kávu, u které mu pak povyprávěla co se stalo předchozí den a on jí promasíroval ztuhlou šíji.
     ,,A teď mě řekni, proč jsi mi nezavolala?” zeptal se, když Tamara skončila s vyprávěním.
 ,,Cože? Proč jsem měla?”
 ,,No, asi bych pro Roberta zajel, ne?”
 ,,To jako vážně? Proč?”
 ,,Můžeme tomu říkat přátelství, nebo moje slabost pro tebe. Příště, až se bude něco dít, i kdyby se ti utrhlo splachovátko od záchodu, tak mi dáš vědět, hm?” řekl a letmým dotykem ji pohladil po bradě.
Tamara jen seděla jako přikovaná a zírala na něj.
 ,,Děkuju za kafe, ale bylo dost hnusný. Teď musím obejít pacienty s naším nováčkem,” řekl, usmál se na ní a otočil se k odchodu. Vyšel z ambulance, otočil se na ní zpět a ještě dodal:,,Tahle uniforma ti moc sluší.”
     Tamara se cítila tak, že to nedokázala ani popsat. Zmatená? Polichocená? Potěšená?
Skoro celou službu o tom přemýšlela. Seděla na ambulanci, podepřenou bradu a nevnímala.
         

          ,,Dobrý den,” uslyšela, že ji někdo oslovil a celá nadskočila.
 ,,Dobrý den,” pozdravila Tamara starší babičku, která se opírala a hůlku.
 ,,Sestřičko, prosím vás, byla jsem na ambulanci, že mě bolí záda. Už se nemůžu ani narovnat a musela jsem si vzít manželovu hůl. Tam mi řekli, že musím sem. Tak jsem tady,” řekla stařenka.
 ,,Možná vám řekli, že máte jít na neurochirurgickou ambulanci, je to tak?”
 ,,Ano,” přitakala paní.
 ,,To je ale v té vedlejší budově. My jsme lůžková část,” řekla Tamara.
 ,,Ale vždyť tady máte napsáno na dveřích ambulance.”
 ,,Ano, já vím, je to matoucí. Jak dlouho už vás ta záda bolí?” zeptala se a šla ke stařence blíž.
 ,,Asi měsíc,” řekla babička, zhluboka se nadechla a chvilku zadržela dech.
 ,,Měsíc? Pojďte se posadit,” řekla a dovedla jí na lavičku, kam jí pomohla si sednout. ,,Já zavolám někoho z lékařů, aby se na vás podíval, protože vidím, že ty bolesti vás opravdu trápí,” řekla Tamara a otočila se.
   ,,Lékař zde. Copak se děje?” stál za ní Martin.
 ,,Kde jsi se tu vzal?” divila se Tamara.
 ,,Jdu akorát ze sálu.”
 ,,A mohl by jsi se podívat tady na paní? Z chirurgie ji poslali na ambulanci a paní došla rovnou sem k nám,” řekla Tamara a hodila na Martina štěněčí pohled.
 ,,Jasně. Jsem doktor Čápek, dobrý den,” řekl Martin a podal paní ruku.
 ,,Marcela Klímová,” řekla paní a podala ruku i ona jemu.
Jakmile se mu stařenka představila, cítila se Tamara, jakoby po ní přeběhlo stádo krav. Marcela K. Marcela K. Marcela K. Myslela pořád jen na to jméno, které našla u Roberta v autě.
 ,,Tamaro! Budeš mi asistovat?” zeptal se Martin a vytrhl ji tím z myšlenek. Na Marcelu K.
 ,,Co? Jo, už jdu.”
          Po vyšetření paní Klímové nastal fofr. Paní byla okamžitě přijatá k hospitalizaci, Martinovi se podařilo ji ještě protlačit na sál. Zatím co on se šel připravit, tak Tamara zajistila internistu, aby přišel udělat interní předoperační vyšetření. Provedla odběry krve, natočila paní EKG, zavedla močový katetr, udělala zkoušku, zda není paní alergická na dezinfekci a ještě ji zadala do počítače a vyplnila důležité dokumenty.
 ,,Tak, paní Klímová, to je fofr, co?” řekla Tamara, když opět přišla na pokoj, kam paní Klímovou uložila.
 ,,To teda ano. To jsem vůbec nečekala.”
 ,,Na jednu stranu je to dobré. Nemáte čas na tu operaci myslet. Teď vám dám podkolenky, vezmete si na sebe andílka, čepici a pak vám dám premedikaci.”
 ,,Injekci?”
 ,,Tu taky,” řekla a paní Klímovou připravila k operaci.
     Otevřela dveře od pokoje a málem se srazila se sanitářem.
 ,,Dobrej. Na sál?” zaburácel sanitář, který vypadal a proto se mu tak i přezdívalo Joker.
 ,,Ano, támhle paní,” řekla a otevřela mu dveře, aby mohl ,milý´ sanitář projet s postelí z pokoje.

Zavřela za ním dveře a otočila se.
 ,,Ahoj,” stála za ní její vlastní sestra.
 ,,Táňo! Co děláš? Proč dneska všichni lezou za mě? Už jsi asi třetí!” sjela ji hned Tamara.
 ,,Taky tě zdravím ségra,” řekla Tamařina sestra Taťána.
 ,,To víš, že ti taky přeju hezký den. Co ty tady? Děje se snad něco?” zeptala se a dala Táně ruku kolem ramen.
 ,,Doufám, že jsi tou rukou nedělala nic eklovýho, že ne?”
 ,,Ty jsi koza. To víš, že ne. Dáš si kafe?”
 ,,Od tebe? Ne díky, nechci se poblít. Ty totiž děláš fakt hnusný kafe. Dobrý den” řekla Taťána a pozdravila sestry, které byly na ambulanci.
 ,,Holky, budu chvilku u sebe, kdyby něco. Ta paní Klímová už jela na sál. Jo?” informovala Tamara své podřízené a svou sestru-biologickou-vedla do své kanceláře.
          ,,Tak ségra, vsadim se, že jsi dlouho nikde nebyla,” řekla Táňa, když usedla na Tamary židli v kanceláři.
 ,,No, to máš pravdu. Naposledy v sobotu na Arakainech.”
 ,,Cože? Ty jsi byla na Arakainech? Ty zrádce!” řekla Táňa a plácla Tamaru po noze tím prvním, co našla na stole. Pravítkem.
 ,,Au, ty střevo!” řekla a místo, kam se Táňa trefila si několikrát přejela dlaní. ,,Polož to a řekni mi, co tu děláš.”
 ,,Hmm. Říkala jsem si, že ta moje jediná ségra je takový chudák, musí chodit do práce, musí se starat o manžela a o dvě děti. Nemá čas na sebe ani na žádný povyražení. Přijdu a vezmu jí na koncert. Jenže ona si jde na koncert Arakainů a ani se mi nezmíní!”
 ,,Nedělej herečku. Stejně ti vůbec nejde o kapelu, jako o vlasy jejího zpěváka.”
 ,,Noo, to nepopírám,” řekla Táňa a natočila si pramen svých zrzavých vlasů na ukazováček
 ,,Tak vidíš. Na čí koncert jsi mě chtěla pozvat?”
 ,,Ále,” řekla a chtěla mávnout rukou, jenže se jí pramínek vlasů zahákl za prstýnek, který na ukazováčkuměla. ,,Jen na Kamila Střihavku. Au,” řekla a vlasy si osvobodila.
 ,,Nekecej!?! Kdy?!” nadchla se Tamara.
 ,,V pátek. Šla bys?” zeptala se Táňa a několikrát nadzvedla pravé obočí, aniž by hnula jinou části obličeje.
 ,,No to si piš, že bych šla. Kde a kdy?”
 ,,Od půl osmý večer, tady ve městě. Vyzvedla bys mě a já bych tě tam dovedla.”
 ,,Pěkně jsi si to naplánovala. Ale jo, beru to.”
 ,,Tak jo. No a jak se má můj synovec a má neteř?”
 ,,Robert je s nimi teď doma. Ester má průjem. Navíc se Robert včera pěkně zřídil.”
 ,,Chajžla jedna chnušná, co?” řekla Táňa a Tamara se tomu musela zasmát.
 ,,Ty střívko jedno. Měla jsi být herečka a ne překladatelka do ruštiny.”
 ,,Já vim,” řekla Táňa a prohlédla si nehty. ,,Robert je teda doma? Můžu se tam zastavit?”
 ,,Určitě. Alespoň je zkontroluješ.”
 ,,Přepadovka! Tak jo, já jdu,” řekla, vstala a zamířila ke dveřím. ,,Jo a neměj obavu. Lístky na koncert mám. Dostala jsem je od kolegy. Jo a taky tě pozdravuje máma i táta i brácha. Měli byste se někdy u našich ukázat. Měj se. Čau,” řekla a skoro z kanceláře vytančila.

               Tamara zrovna jedla, když jí začal zvonit telefon. Na displeji blikalo Koza, což znamenalo Táňu.
 ,,Copak?”
 ,,Tamy, neříkala jsi, že má být Robert s dětma doma?”
 ,,No, říkala.”
 ,,No, tak doma je s nimi nějaká ženská,” řekla Táňa do telefonu.
 ,,Cože? Jaká ženská? Děláš si prdel?”
 ,,No nedělám si prdel. Robert prý musel naléhavě do, no, nevim, říkala že musel někam jít.”
 ,,Kam? A co to bylo za ženskou? Sousedka?”
 ,,Ne, tvojí sousedu bych poznala. Tohle byla bloncka, tak možná stará jako já.”
 ,,Cože?! Jedu domu!”
 ,,Neblbni. Já tu zůstanu, dokud nepřijde Robert nebo ty. Tu bloncku se silikonama můžu vyhodit?”
 ,,Se silikonama? Do hajzlu. To bude určitě ta Marcela,” řekla Tamara na pokraji zhroucení.
 ,,Jaká Marcela?”
 ,,Já nevím. Vyhoď jí! Klidně z okna! Přijedu tak brzy, jak jen to bude možný,” řekla Tamara.
 ,,Dobře. Hlavně nevyšiluj jo? Víš, že jsi zdědila rodinné sklony k hysterii. Hm? Pa a buď v klidu,” řekla Táňa a hovor ukončila.
Tamara se podívala na svůj talíř před sebou a přešla ji i chuť k jídlu.
 V hlavě měla jen jedno.

Marcela K. Marcela K. Marcela K.