Každému svítání předchází hluboká tma... - 5.

5.
               Tamara přijela k domu. Auto zabouchla s takovou razancí, až to uslyšela i Táňa, která byla v jejím bytě.
 ,,Kde je?!” vletěla Tamara do bytu.
 ,,Kdo?” lekla se jí Táňa.
 ,,Ta ženská a Robert!” řekla Tamara a prošla celý byt.
 ,,Řekla jsi, že jí můžu vyhodit,” byla z toho Táňa trochu v rozpacích.
 ,,Ach jo,” povzdechla si Tamara a klesla do křesla. ,,Kdo to byl?” zeptala se a zaslzenýma očima se podívala na Taťánu.
 ,,Vyhodila jsem jí. Ne ségra, hlavně nezačni brečet. Je to určitě jen nějaká kravina. Co když měl něco naléhavého v práci? Určitě by tu nenechal svoje děti jen tak s někym.”
 ,,Nezastávej se ho. Má v autě telefonní číslo na nějakou ženskou.”
 ,,Cože? Na jakou?”
 ,,Na nějakou Marcelu K.”
 ,,A jak vypadá?”
 ,,Myslíš si, že u toho má snad fotku? Nevím přeci jak vypadá!”
 ,,Aha. To mi nedošlo.”
 ,,Co děti? Kde vůbec jsou?”
 ,,V pokoji. Dojdu pro ně,” řekla a vyšla z obýváku. ,,Smráďátka! Smráďátka!” volala Táňa na dvojčata a v tom do bytu přišel Robert.
 ,,Ahoj zlatíčka. Jak je ti Ester?” ptala se Tamara Esterky a Roberta si nevšímala.
 ,,Už mě bžíško nebolí,” říkala Ester a usmívala se.
 ,,Tak to je moc dobře,” řekla Tamara a políbila dcerku do vlásků. Hned na to dostal polibek i Lukáš. ,,Byla na záchodě, zatím co tu jsi?” podívala se Tamara na svou sestru.
 ,,Co? Ježiš to ne! To bych nezvládla! Musela bych jí pak utřít zadek!” říkala Táňa a od Ester couvala. Narazila při tom do Roberta. ,,Au, co tu tak blbě stojíš?” obořila se na něj.
   ,,No promiň, ale vrazila jsi ty do mě. Co tu vůbec děláš? A kde je…” zeptal se Táni Robert, ale radši větu nedopověděl.
 ,,Kde je kdo? Ta blondýna?” zeptala se ho Tamara, ale ani se na něj nepodívala.
 ,,Tak smráďátka, pojďte do pokojíčku, teta Táňa vám zahraje divadlo,” vedla Taťána dvojčata do pokoje.
Tamara počkala, až se za nimi zavřou dveře.
 ,,Jak jsi mohl odejít a nechat tu děti s úplně cizí ženskou?!” vychrlila na něj Tamara.
 ,,Tamy, prosím tě, uklidni se. Naléhavě mě volali z práce. Zajistil jsem hlídání. Ale jak vidím, tak tobě se to nelíbí?”
 ,,Cizí ženskou jako hlídání? To nemyslíš vážně, že ne?”
 ,,Chceš mi vyčítat, že jsem tu nenechal děti samotné?”
 ,,Ne. Chci ti vyčítat to, že jsi je tu nechal s nějakou blondýnou. Kdo to byl? Byla to ta Marcela?”
 ,,Marcela?” zarazil se Robert. ,,Jak jsi přišla na Marcelu?” zeptal se opatrně klidným hlasem.
 ,,Našla jsem její telefonní číslo u tebe v autě.”
 ,,Ty mi prohledáváš auto?!”
 ,,Ne. Teda jo, ale protože jsem hledala drobný.”
 ,,Nikdy jsem netušil, že se z tebe stane stíhačka, co mi bude prohledávat auto!” zvýšil na Tamaru hlas a zastrčil si ruce do kapes. Otočil se a odcházel z místnosti. Pak ruce z kapes vyndal a otočil se k Tamaře. ,,Ester už je v pořádku. Žádný průjem už nemá. Já jdu na pivo,” řekl a opět s rukama v kapsách odcházel.
Tamara se nezmohla ani na slovo a jen se dívala na chodbu, kudy Robert odešel z bytu ven.Když se za ním zabouchly dveře, tak se dostala do fáze, kdy na Roberta nadávala, potom se dostala do fáze pláče a zakončila to konstatováním, že k večeři udělá Lukášovi krupicovou kaši a Ester brambory s mrkví a kuřecím. Po této Tamařině úvaze Táňa usoudila, že už je její sestra v pohodě a schopná dělat něco jiného, než nadávat či brečet a tak ji nechala samotnou.
          ,,Kdo mi pomůže?” nakoukla Tamara do dětského pokoje.
 ,,A s čom?” zeptal se Lukáš.
 ,,Žíká se s čím,” poučila ho Ester.
 ,,Správně. Říká se s čím. S večeří,” doplnila Tamara.
 ,,Já!” vstal Lukášek ze země a přihlásil se.
 ,,Já taky!” rychle se ze země zvedala i Ester.
K vaření si do přehrávače dali cd Kamila Střihavky. Jednak proto, aby nebyl v bytě takový klid a lépe se jim vařilo a pak také proto, aby si Tamara některé jeho písně připomněla, kvůli koncertu.
   ,,Tak a teď budeš hezky mačkat, ano?” řekla Tamara a dala Ester do ruky vidličku. Ester stála na židli u kuchyňské linky, jak byla zvyklá, a nahmatala si misku s uvařenou mrkví, která stála před ní a pak začala mrkev mačkat, až z ní bylo pyré.
,,A Lukášek bude míchat,” řekla a postavila před něj talíř s krupicovou kaší posypanou Grankem, cukrem a máslem. Lukáš začal míchat až z toho měl nevábnou hnědou hmotu, která připomínala všelicos, jen ne krupicovou kaši.
 ,,Fuj,” řekl když s mícháním skončil.
 ,,To jsi si uvařil. To taky spapáš,” řekla Tamara a Lukáš se na ní s vyděšeným výrazem ve tváři podíval. ,,No, tak můžeš mít to, co Ester,” řekla Tamara a Lukášek se podíval k Esterce do misky.
 ,,Hm, tak jo,” řekl a čekal, až jídlo bude hotové. Po chvilce už si Ester s Lukášem pochutnávali na rozvařených bramborách s mrkví a kousky kuřecího masa. Tamaře nezbylo nic jiného, než si onu divnou hmotu, krupicovou kaši, posypat kakaem a cukrem ještě jednou tak, aby nebylo vidět to, co je pod tím.
Za písničky Když se snáší déšť, od Kamila Střihavky v klidu povečeřeli. Tamara je potom oba dva najednou vykoupala, vyčistila si s nimi zuby, aby viděli, že máma to dělá taky, protože co dělají dospělí chtějí dělat taky a pak ulehli do postele.
Tamara ulehla s mobilem v ruce.
Robert se neozval a telefon měl vypnutý.

          Bylo půl třetí ráno, když se Tamara náhle vzbudila. Prudce se posadila na posteli a podívala se vedle sebe, kde však bylo prázdno. Prošla celý byt. Dvojčata spala a Robert stále nikde.
,,Volaný účastník je dočasně nedostupný,” ozval se protivný hlas automatu, když se Tamara pokoušela Robertovi zavolat. Podívala se z okna. Venku byla samozřejmě ještě tma. Tam, kam z okna dohlédla nebylo ani živáčka a to, že Robert odjel autem ji znepokojovalo ještě víc.
Nemohla ale dělat nic jiného, než si zase lehnout do postele a čekat. Čekat na spánek, nebo na manžela.

               ,,Zlatíčko, vstávej. Pojedeme do školky,” budila Tamara Ester v půl šesté ráno.
 ,,Maminko, já chci ještě spinkat,” říkala Ester rozespale. Tamara jí posadila a Ester si zase lehla.
 ,,Lukášku, jedeme do školky. Vstávej zlatíčko,” vzbudila i Lukáše a téměř ještě spící děti oblékla. Pak rychle oblékla i sama sebe a donesla děti do auta. Jediné štěstí bylo, že Robert odjel autem bez dětských sedaček.
Tamara nasedla do auta a zkusila to znovu. Vytočila Robertovo číslo, ale stále jen ta hnusná ženská z automatu omílala to samé dokola: ,,Volaný účastník je dočasně nedostupný.”
Vzdala to, rozvezla děti do školek a pak jela do práce.

Nedalo jí to a tam se snažila Robertovi dovolat opět. Opět ale bez úspěchu. Sedla si a přemýšlela co všechno se mu mohlo stát.
          Ze všech těch černých myšlenek ji ukápla slza, následována další.
Někdo lehce zaťukal na dveře.
 ,,Dále,” zvolala Tamara a začala si rychle utírat oči.
 ,,Ahoj Tamy, viděl jsem tě přijet. Mohl bych s tebou něco projednat?” vychrlil na Tamaru Martin Čápek.
 ,,Ahoj, jo určitě, o co jde?” zeptala se a snažila se usmát, ale zradil ji hlas a Martinovi oči, co umí člověku hledět až do duše ji prokoukly.
 ,,Tamy, co se děje? Pláčeš,” přišel k ní a pohladil ji po rameni.
 ,,Ne, nepláču. To jen alergie na pyl.
 ,,Alergie? V době, kdy nic nekvete? Neblázni. Víš, že ti vidím až do žaludku,” řekl a vzal ji za ruku.
 ,,Robert,” pípla Tamara.
 ,,Co zase provedl?”
 ,,Včera nechal děti s nějakou cizí blondýnou a odešel. Pak mi to ani nevysvětlil a odešel. Říkal, že jde na pivo, ale ještě se nevrátil. Má nedostupný telefon.”
 ,,Nadávala jsi mu?”
 ,,Trošku,” přiznala se Tamara.
 ,,Tak je určitě u nějakého kamaráda, se kterým se opil.”
 ,,Ale co když se mu něco stalo?”
 ,,A víš kam šel? Kam šel na to pivo?”
 ,,To nevím.”
 ,,Tak ti nezbude nic jiného, než čekat, až si mobil zapne a ozve se. Ale věř mi, že mu nic není. Hm? Už žádné slzy. Chci tu hezkou, usměvavou Tamaru, hm?” pohladil jí po vlasech.
 ,,Měl jsi být psycholog. Ne neurochirurg,” řekla a mírně se pousmála. ,,Copak jsi se mnou chtěl projednat?”
 ,,Mého dědu. Leží na plicním, ale tam je to příšerný. Rád bych ho měl tady a primář to dovolil."
 ,,No, tak proč se mě ptáš? to je přeci jasný, že ho tu necháme."
 ,,Já jen nevěděl, jestli se do toho bude chtít vám sestrám.”
 ,,Proč?”
 ,,Terminální stádium. Karcinom levé plíce, meta v kostech a játrech.”
 ,,Aha. Určitě ho sem nechej přeložit. I kdybych se tu o něj měla starat jen já.”
 ,,Opravdu? Tak děkuju,” řekl Martin a šel všechno hned zařídit.

          Tamaře se během dopoledne pokoušela Robertovi několikrát dovolat. Bylo to ale neúspěšné.
Martinova dědečka přivezli kolem desáté hodiny. Byl to opravdu už starý, devětadevadesátiletý, pán. Byl vyhublý s tenkou, průhlednou kůží, bolestmi, špatně se mu dýchalo, a měl nespočet proleženin.
          ,,Ty vole! To nám udělaly z toho plicního schválně?” rozčilovala se sestra Romana, když přišla na ambulanci a začala třídit odpad, který přinesla v emitní misce.
 ,,Copak? Kouzlo se nezdařilo?” zeptala se jí sestra Libuška, která listovala v časopise.
 ,,Ne. Martinovo děda je úplně bez žil a flexilu co měl na plicním mu před překladem vyexovaly, krávy jedny!” byla Romana vzteklá.
 ,,V klidu. Já se na prominentního dědu podívám,” řekla Libuše a připravila si pomůcky na zavedení periferního žilního katetru.
Za deset minut se vrátila také s nepořízenou. 

 ,,Tamaro?” oslovila ji Libuška, když přišla na ambulanci.
 ,,Copak?”
 ,,Napíchneš dědu?”
 ,,Nešlo Vám to?” usmála se Tamara.
 ,,Ani mě, ani Romče,” přiznala se.
 ,,JO, napíchnu ho.”
          ,,Dobrý den,” vešla Tamara na pokoj k Martinovo dědovi. ,,Neruším?” zeptala se, protože tam byl zrovna i Martin.
 ,,Ne, jen pojď. Dědo, tohle je Tamara. Ona nám tu všem velí,” řekl Martin dědovi.
 ,,Je moc hezká. Chodíš s ní?” zeptal se děda a Tamara se červenala.
 ,,Ne, dědo, nechodím,” řekl Martin a smál se.
 ,,Tak bys měl,” řekl děda a Tamara se radši pustila do hledání žil.

               ,,Páni, kde jsi tam tu žílu našla?” ptal se Martin, když společně s Tamarou odcházeli z pokoje.
 ,,To jsou zkušenosti. A náhoda,” přiznala Tamara.
Najednou práskly dveře od nouzového východu.
 ,,Roberte!” řekla Tamara, když se podívala kdo vešel. Odložila vše, co měla v rukou a pospíchala k němu.
Robert byl opilý už na první pohled. Měl kolem krku uvázanou kravatu na normální uzel jako na botách, v ruce kytku růžových gerber, z nichž některé už měly polámané květy a alkohol z něj táhl na metry daleko.
 ,,Já jsem se ti přišel o-omluvit!” řval na celé oddělení.
 ,,Kde jsi sakra byl?!” vyštěkla na něj Tamara a odváděla ho do své kanceláře. ,,Tak kde jsi byl? Celou noc!”
 ,,Byl jsem u k-kamaráda. U P-pepy.”
 ,,Proč jsi si vypnul telefon? Víš jaký jsem o tebe měla strach?!” křičela na něj Tamara.
 ,,Mobil je k-kaput. Ty jsi se o mě bála? Já tě mám tak moc rád. Ty moje T-tatarko,” řekl a Tamaru objal kolem krku tak, až ji málem uškrtil. Tamara mu prohledala mu kapsy a sebrala klíče od auta. ,,Moc tě m-miluju a žádnou m-milenku už nechci,” řekl Robert a dal Tamaře konečně do ruky tu kytici.
 ,,Cože? Jak žádnou UŽ nechceš? ty jsi snad nějakou měl? Ty hajzle jeden hnusnej,” řekla, odstrčila ho od sebe a švihla tou kytkou. ,,A mazej odtud, než si o tom bude povídat celý špitál. Vypadni a domu se doprav jak chceš!” vyprovázela ho z kanceláře i z oddělení a co slovo, to rána kytkou, dokud se za Robertem dveře nezavřely.

          ,,Už se o něj nebojíš?” zeptal se Martin a měl hodně problémů udržet svou tvář vážnou.
 ,,Dostal se autem až sem, tak ať se teď dostane domu jak chce!” řekla Tamara a stonky z kytice, víc toho totiž nezbylo, hodila do koše. Pak rázně odešla věnovat se své práci.