K mužům přístup zakázán! - Kapitola čtvrtá

 

 

> Jinak bych se Vám chtěla omluvit za dlouhé čekání, která Vás asi nijak netížilo, protože jste mě stejně nikdo nebombardoval o co nejdřívější kapitolu (no dobře, tak Anne a Sky se možná zmínily) :D Vysvětlení je takové, že jsem začala zase pracovat a proto mám méně času a i chutí něco vůběc dělat. No, ale už jsem se k tomu konečně dokopala, po částech sepisovala několik pasáží, až z toho vznikla další kapitola na pět stran.

 

 

Není extra rozsáhla, jak délkou, tak ani dějem. V této kapitole jde především o mezilidské vztahy, které jsou potřeba v jakkémkoli příběhu, jinak by postavy nebyly Postavami :) Takže doufám, že to budete chápat a nestěžovat si, že se to nikam nepohnulo :D

 

 

Nemám ani žádnou píseň do playlistu tohoto románu, jelikož mě žádná vhodná nenapadla a ty co poslouchám při psaní, ty sem dám až zase jindy :)

 

 

Teď už Vám přeji pěkné čtení a budu moc ráda za Vaše komentáře!

 

Klaný

 

 

 

 

 

 

 

***

 

 

 

Svatba je cesta do ráje,…nebo do pekla?

 

Padnu tátovi do náruče, jako malá holka a pevně ho sevřu kolem ramen, pak se odkloním a políbím ho letmo na tvář.

„Myslela jsem, že ses na mě opravdu vykašlal,“ přiznám své prvotní zklamání a musím se usmát, když na mě mrkne s tím svým záludným pohledem.

„To už máme za sebou. Vím, že tehdy to byla jen má chyba a tak jsem ti to chtěl za ty roky vynahradit. Uspořádal jsem ti přivítací večírek,“ rozhodí rukami do vzduchu, aby poukázal na to, že jsou místnosti slavnostně vyzdobené a všude je občerstvení a lidé, kteří mě znají, a nebo i neznají.

„Děkuji ti, opravdu moc.“

„Nemáš za co,“ mrkne na mě opět a zrovna k nám přistoupí vysoký elegantní muž s pronikajícím pohledem a vřelým úsměvem.

„Strejda Steve!“ vyhrknu neuvěřitelně na muže, kterého jsem málem nepoznala.

„Neteř Em!“ zahlaholí smíchem a poplácá mě po rameni.

„Zhubl si, a hodně!“ vyhrknu, to co mě svrbí na jazyku, hned jak jsem ho spatřila. V šedém úzce padnoucím obleku a bílé košili s rozhaleným límečkem vypadá naprosto jinak – ne jako strejda Steve, kterého si pamatuji z posledního setkání.

„No to víš, musel jsem už se sebou něco dělat,“ pokrčí rameny. „A co tvůj let? Jak jsi to zvládla?“ optá se starostlivě.

„Ále, tak zvládla. Jinak bych tu teď s vámi nebyla,“ zazdím zcela úplně mou příhodu v letadle a nasadím nevinný úsměv.

„Jsem rád, že jsem tě zase mohl vidět, Emmo, bohužel, teď už musím být někde jinde, ale určitě se uvidíme v sobotu v galerii,“ řekne s úsměvem a krátce padnu i do jeho objetí.

„Dobře,“ přitakám a pak se otočím zpět k tátovi, který zrovna dopíjí svou oblou sklenku zlatavé tekutiny.

„Myslela jsem, že už nepiješ vůbec,“ utrousím trochu zaskočeně.

„Je to jen příležitostně, že jsi přijela. Jinak nepiju vůbec, neboj, nemusíš mít strach,“ ujistí mě zcela pohotově a pak sklenku odloží číšníkovi na tác, když zrovna kolem prochází.

„A co matka? Jak se má?“ zapovídá své dřívější problémy s alkoholem a přesunul se k ještě horšímu tématu. Je prostě pár věcí, o kterých se nedokážu bavit s tátou. Zapadá do toho nejen jeho dlouholetá a naštěstí už dávno zapomenutá závislost na alkoholu, ale i samotná máma, která ho do toho stavu přivedla a ona sama už v něm několik let stále žije.

„Má se dobře. Vždyť jste spolu mluvili ne? Po telefonu.“

„To ano, ale když spolu mluvíme, a že je to jen zřídka, tak se to vždy týká jen tebe,“ odpoví neutrálně a ihned poznám, že mu není příjemný rozhovor tohoto typu. Rozhovor o mé matce.

„Aha,“ hlesnu jen.

„No měla bys jít pozdravit i ostatní. Přišli kvůli tobě,“ opáčí táta a stočí pohled na ostatní hosty. Zvláště na nejbližší k nám stojící skupinku tří lidí, jenž na nás se zájmem pohlíží. Mezi nimi poznám jen Jima Benneta, budoucího manžela Macy.

Rozejdu se k němu a ze široka se usměji, když vidím, že on se na mě začal též usmívat.

„Jim Bennet!“ poukážu na jeho osobu.

„Emma Wexllerová!“ usměje se.

„Kdo by řekl, že jednou budeme patřit do stejné rodiny,“

„Jo, o tom už jsem taky přemýšlel. Nic méně, moc mě těší, Emmo,“ nabídne mi ruku, jako pozdrav a já ji s radostí přijmu. Silně mi dlaň stiskne a horlivě s ní začne třást.

„Už se ti Macy pochlubila se svým zásnubním darem?“ popíchne mě lehce loktem Jim, když se zpoza rohu vynoří samotná Macy po boku své matky Mellisy a něco si vypráví.

„Samozřejmě, že pochlubila. Seděla jsem v něm a taky v něm přijela až sem,“ odpovím a on se začne smát. „Jak tě vůbec mohlo napadnout koupit ji auto, místo prstenu?“ nedá mi to se nezeptat.

„No to je na delší vyprávění, věř mi. Však stejně si myslím, že Macy ti to raději řekne sama,“ opáčí svou domněnku a začne uždibovat s talíře plných jednohubek, ležící vedle nás na podávacím stolku. Připojím se ke společnému požírání a také k další konverzaci.

 

 

„Ahoj Emmy, bavíš se dobře?“ přistoupí ke mně krásná žena se zářivými oči a žhnoucími vlasy.

„Melliso, ahoj, no to víš, že jo! Moc děkuju, že jste to s tátou pro mě zařídili,“ poděkuji ji a ona mě obdaří vřelým a milým úsměvem. Pak mě zlehka pohladí po rameni a letmo líbne na tvář.

„Zkrásněla jsi, už je z tebe kus ženský,“ uculí se a v poměru s ní, jsem stále ještě holčička alá ošklivé káčátko. To ona je žena s velkým Žet a ani se nedivím, proč jsi ji táta před lety vybral. Hodná, milá, přátelská, krásná, inteligentní. Prostě Mellisa, má mimořádně skvělá macecha.

„Děkuji,“ přikývnu, i když její kompliment neberu nijak v potas.

„No a jak se máš v New Yorku? Slyšela jsem o tom tvém bývalém příteli. Neuvěřitelný bastard a ta práce…to je také smůla, co?“ utrousí a starostlivým pohledem si mě přeměří. Záhy si uvědomím, že čím víc lidí ví, čím jsem si teď prošla, tím více vypadám jako totální zoufalec a troska. Nejen psychicky, zřejmě i fyzicky, musí ze mě přímo vyzařovat Blbá Naivní Podvedená a Bez práce.

„Asi to tak mělo být,“ odpovím jen na její poslední slova a pokrčím nejistě rameny. Ale pak se musím nad vlastními slovy zamyslet. Ano, muselo to tak být. Proč jinak by se mi to stalo. Možná kdyby mě Rick nepodvedl a já v práci uspěla, nebyla bych teď tady, neviděla svého tátu a Macy a všechny ostatní. Má to svá plus. Určitě jo.

„Osud,“ zasměje se ironickým smíchem Jim, který celou dobu naší konverzaci jen tiše přihlíží.

Jo jasně, osud…to tak.

 

 

 

O necelé tři hodiny později začnou odcházet všichni hosté, kteří byli pozváni na mou welcome-párty a v obrovském domě nás zbude jen pět. Já, táta s Melissou a Macy s Jimem.

Všichni mlčky sedíme v obývacím pokoji a myšlenkami rozjímáme nad dobrým červeným vínem a praskajícím ohněm v krbu.

Usrknu vína a pak samotnou sklenku položím před sebe na konferenční stolek. Složím ruce do klína a podívám se na Macy s Jimem, jak sedí ve vzájemném objetí a culí se na sebe. Jsou zamilovaní, mají se rádi, jsou přátelé. Pak pohlédnu na druhý pár, na tátu s Mellisou, kteří se drží za ruce a Mellisa má položenou hlavu na tátově rameni. Oba dva koukají někam jinam, přemýšlí, ale zároveň cítí lásku a něhu jeden druhého a tak jejich úsměvy na tvářích jsou zcela pochopitelné.

Najednou na mne přepadne tíživý smutek. Smutek z osamocení a neúspěchu. Pomalu se zvednu na nohy a mírně se usměji na tátu, který ke mně stočí svůj zrak.

„Už půjdu spát. Jsem unavená a přeci jenom ten posun času mi dává zabrat,“ dám na vysvětlenou a táta s porozuměním přikývne.

„Půjdu ti ukázat pokoj,“ vyhoupne se na nohy i Macy a já se s ostatními rozloučím a popřeji jim dobrou noc. Pak společně s Macy vyjdeme ohromné dřevěné schody do poschodí a vydáme se chodbičkou doprava, kde se nacházejí dva pokoje pro hosty. Macy přistoupí hned k těm prvním dveřím a otevře je.

„Tady je tvůj pokoj, máš už tady i zavazadla. Kdyby něco, máme ložnici na konci chodby jo?“

„Já vím,“ poukážu na to, že tu nejsem prvně a vejdu do strohého pokoje, vybavený velkou postelí, dvěma skříněmi, gaučem a starožitným umyvadlem v koutě. Tomu málo-všemu dominovalo velké francouzské okno s balkónem a třpytivými závěsy italského stylu. Byla to malá místnost, nikomu nepřivlastněná, zcela neosobní, ale vířila v příjemných barvách.

Otočila jsem se ještě na Macy, která stála mezi futry a s úsměvem na mne pohlížela.

„Kdybys přijela tak před rokem, měla bys ještě svůj starý pokoj, ale táta si z něj udělal knihovnu,“ opáčí omluvně Macy na to, že musím být v pokoji pro hosty místo pokoje, kde jsem žila roky, když jsem byla v opatrovnictví táty.

„Však se nic neděje, chápu to,“ přikývnu a přejdu k zavazadlům u skříně. Jeden kufr položím ležmo na zem a podélně ho rozepnu. Uvědomím si, že Macy stále stojí mezi futry a rukami nesměle šátrá v kapsách džínsů.

„Co je?“ optám se jí.

„Musíš být na mne naštvaná, že?“ utrousí provinilým hlasem.

„Proč bych na tebe měla být naštvaná?“ nechápu a narovnám se v zádech.

„Porušila jsem ten náš slib. Že se první vdáš ty a pak já.“

„Macy,“ zahlaholím smíchem a přistoupím k ní. „To byl hloupý slib, kdy jsme si ještě jako malé holky malovaly růžový svět a nevěděly, jak to jednou bude doopravdy. Bože, jak tě to vůbec napadlo. Nezlobím se na tebe, vůbec ne,“ vymluvím ji a obejmu. Ona si ztěžka oddychne, zřejmě úlevou.

„Jsi hloupá,“ dodám ještě a přátelsky ji šťouchnu.

„Ale já si to fakt myslela! Navíc to musel být pro tebe šok, a ještě dvojnásobný, po tom všem co se stalo s Rickem.“

„Proč mi to všichni připomínáte?“ zaškaredím se na ni. „Myslela jsem, že když přijedu sem, uteču od toho všeho, co se stalo doma. Ale ne…všichni mě akorát litují, koukají na mě, jak na holé neštěstí a poukazují na to, jak hrozný muselo být přijít za jeden den o chlapa a ještě o práci a pak přijdeš ty se svatebním oznámením,“ rozčílím se, což Macy zcela zaskočí.

„Tak přeci jen jsi naštvaná,“ přitaká zklamaně a složí ruce na prsou.

„Nejsem naštvaná Macy, já ti to přeji, opravdu moc, jelikož jsi skvělá žena a báječná sestra a zasloužíš si štěstí s chlapem, který tě miluje. Jen mě to zaskočilo. Nečekala jsem to. Nikdy jsi nebásnila o svatbě, rodině a dětech, tak jako já a najednou chystáš svatbu!“

„Jsem totiž těhotná,“ řekne zcela vážně Macy. Pak vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, aby rozhovor mezi námi byl opravdu jen mezi námi. Zaskočeně na ni zírám a pak se musím usmát, načež její výraz je stále pevný a rty semknula ještě do tenčí linky.

„Tak to je skvělé Macy!“ utrousím stále překvapená, ale šťastná za ni. „Nebo ne?“ dodám tišeji, když nevidím žádnou šťastlivou reakci, při tomto oznámení.

„Jsem těhotná dva měsíce. Když jsem to řekla Jimovi s otázkou, co budeme dělat, byl naprosto nadšený. Byl šťastný. Řekl, že si mě musí vzít, ještě než se TO narodí. Vzal to celé jako povinnost a den na to mne požádal o ruku,“ vysvětlí mi Macy.

„No dobře, ale já stále nechápu ten tvůj výraz. Nejsi šťastná?“

„Já to dítě nechci, Emmy,“ zakňučí, jako kdyby se jednalo o to, že nechce k večeři kousek kuřecího, nebo že se jí nějaké boty nelíbí.

„Počkej…tak to nějak nechápu,“ zastavím ji a zcela vážně na ni pohlédnu. „Proč teda svatba? Proč jsi nešla na potrat? Proč tohle celé děláš, když to nechceš?!“

„Miluji Jima, strašně moc. A když jsem ho viděla, jakou měl radost, když se dozvěděl, že jsem těhotná, všechno se obrátilo na ruby a já teď dělám něco, o čem jsem nikdy moc nepřemýšlela,“ řekne opravdu ztrápeně a posadí se na postel.

„Ty nechceš ani tu svatbu, že ne?“ dojde mi ihned. Ona jen souhlasně zakroutí hlavou.

„A proč to Jimovi neřekneš?!“

„Opustil by mě!“ zajíkne se v návalu slz.

„Ale to nemůžeš vědět Macy. Jsi opravdu hloupá!“ zamračím se na ni, ale posadím se vedle ní, abych ji utěšila. „Musíš si s ním promluvit. Šťastní máte být oba dva a ne jen jeden z vás. Ale o tom si musíte promluvit, jinak to nepůjde…“ začnu ji domlouvat a zároveň hladit po zádech, aby se uklidnila. Pláč, to je teď poslední, co potřebuje. Co obě dvě nepotřebujeme.

„Máš pravdu,“ utrousí po chvilce a utře si dlaní zmáčené tváře. Pak se na mě usměje a rázně vstane.

„Vyspi se na to, a zítra si s ním promluvíš, jo? Uvidíš, proberete to v klidu a všechno bude v pořádku.“

„Jsi skvělá Emmy,“ opáčí ještě, pošle mi vzdušnou pusu na dlani a pak se vyžene z pokoje jak uragán. Hádám, že si jde promluvit s Jimem ihned, místo toho, aby si to nechala uležet v hlavě.

 

 

Jakmile se za ní zaklapnou dveře, ztěžka dopadnu zády do měkkých dek. Hlavou mi koluje tolik nových zpráv a poznatků, že sama nevím, nad čím mám přemýšlet. Celou dobu se tu trápím a lituji se nad tím, co se stalo, přitom lidi tady mají daleko větší a závažnější problémy, než ztrátu práce, nebo infantilního milence s oblibou pro spoře oděné sousedky.

Zakroutím sama nad sebou hlavou a uvědomím si, že jsem vážně nemožná. Tohle nejsem já. Musím se dát do kupy. Musím to přejít se vztyčenou hlavou a být tu pro lidi, kteří mají opravdové problémy. Musím žít.

Najednou mi hlavou probleskne samotný Ryan Kerrigen a malý papírek s jeho telefonním číslem. Vystřelím z té postele jak rachejtle a začnu vzpomínat, kam jsem jej založila. Prohledám snad všechno a po deseti minutách zběsilého hledání začínám být zoufalá. Plácnu se do čela a začnu zpytovat sama sebe. Pak si vzpomenu na to, že jsem ten papírek držela po celou dobu v ruce, než mě přepadla Macy.

„Musel mi spadnout na zem! Sakra!“ povídám si sama pro sebe. Ještě mě napadne jedna možnost, kde by mohl být. Potichu otevřu dveře a rychlými, ale přesto tichými kroky sejdu schody a zamířím k hlavním dveřím, kde se nachází šatník s bundami, botami, deštníky a dalšími věcmi. Otevřu jej a začnu hledat svůj černý kabát. Jakmile jej najdu, začnu rychle hledat po kapsách ten jedinečný papírek. Ucítím mezi prsty něco měkkého a šustivého, a když vytáhnu ruku, uvidím papírek s telefonním číslem.

„Jo!“ zaraduji se více na hlas a pak se přihrbím, když se uvědomím, že jsem vyjekla moc nahlas. Zavřu rychle dveře od šatníku a schody co nejrychleji vyběhnu. Pak se zavřu v pokoji a pro změnu začnu hledat mobil, abych mohla Ryanovi zavolat.

 

Zadýchaně usednu na postel, v jedné ruce telefonní číslo a v druhé mobil. Pozastavím se sama nad sebou, co to dělám, ale pak jen s úsměvem zakroutím hlavou. Kdybych měla neustále kontrolovat to, co dělám a proč to dělám, nikdy bych nežila. Nebyl by to ten pravý život.

Vymačkám telefonní číslo a pak zklidněná přiložím mobil k uchu. Začne to vyzvánět a mně se rozbuší srdce. Jenže nikdo to nebral.

 Když to vyzvání už moc dlouho, zklamaně vypnu hovor. Mobil po chvíli položím na noční stolek a papírek zahodím někam na zem. Rozhodnu se, že dnešek musím zakončit dlouhým spánkem, aby ten další den mohl začít lepším životem. Mým lepším já.