Každému svítání předchází hluboká tma... - 7.

7.
               ,,Roberte? Chtěla bych jet na víkend na chatu. Pojedeš s námi, nebo máš lepší program?” zeptala se ho Tamara.
 ,,O víkendu?”
 ,,JO. Budou Velikonoce. Takže v pátek tam a v pondělí zpět.”
 ,,Jo, pojedu s vámi.”
 ,,Dobře, ale nepřiblížíš se k alkoholu ani na dva metry. Prostě budeš tento víkend naprosto střízlivý, nebo seberu děti a odejdu. Je to jasný? Já už to nemůžu a ani nechci dál tolerovat!” řekla přísným hlasem.
 ,,Dobře. Já to napravím. Slibuju, že se polepším,” řekl a chtěl Tamaru chytit za ruku, ale ona ustoupila stranou.
 ,,Jdu do vany a spát.”
 ,,Můžu spát s tebou v ložnici?”
 ,,Ne. Budeš spát pořád v obýváku,” řekla a odešla do koupelny.

          Jako každé ráno, tak i toto musela Tamara svoje milovaný dvojčátka vzbudit už před šestou ráno a odvézt do školky.
Na Roberta se spolehnout nemohla.
Když pak přišla do práce, na oddělení, tak tam byl podezřelý, až divný, klid.
Otevřela dveře do své kanceláře a tam už seděl Martin Čápek.
 ,,Dobré ráno,” usmála se na něj.
 ,,Děda v noci zemřel,” řekl Martin.
 ,,To je mi líto. Upřímnou soustrast,” řekla a Martina objala.
 ,,Nečekal jsem, že to bude tak rychlé,“ řekl a stále se nechal objímat. ,,Byl jsem tam a už jsem prostě nemohl nic dělat. Najednou přestal dýchat a jeho tep byl tak slabý až ustal úplně.”
 ,,Vím, že se to říká vždy, ale už je mu lépe. Měl bolesti, i když se snažil do poslední chvíle to nedávat najevo a moc mu pomohlo, že jsi byl u něj. Odcházelo se mu odtud mnohem lehčeji, když jsi byl po jeho boku.”
 ,,On vždycky říkal, že chce a že se i dožije sta let. Vyšlo mu to.”
 ,,Sto let je úctyhodný věk.”
 ,,Tamy?” podíval se jí do očí. ,,Děkuju. Nemít tě, nevim, co bych dělal.”
 ,,Ty mi taky dost pomáháš. Jsi si jistý, že dnes zvládneš pracovat?”
 ,,Jo, jsem s mlaďasem na sále a to mi pomůže víc, než ležet doma.”
 ,,Tak dobře. Kdyby něco, tak jsem tady,” řekla Tamara a Martin se jen usmál a odešel z její kanceláře.

          ,,Ahoj,” vítal Robert Tamaru s dětmi hned za dveřmi jejich bytu.
 ,,Ahoj. Ty jsi doma?” byla Tamara překvapená.
 ,,Jo. Říkal jsem, že se napravím,” řekl Robert a rozepínal Esterce bundu.
 ,,Hmm, tak to ráda slyšim,” řekla Tamara a svlékla si kabát. ,,Luky má na bundě rozbitý zip, tak se na to podívej,” řekla, kabát si pověsila a odešla do kuchyně, kde začala z kabelky vyndávat pár drobností, které koupila.
 ,,Tamy, kde máme prášky?” přišel za ní Robert.
 ,,V koupelně, v horní skřínce. Jako vždy. Na co potřebuješ prášek?”
 ,,Bolí mě hlava,” řekl a odešel do koupelny a vrátil se s tabletkou Ibalginu. Hodil si ji skoro až do krku a pak ji spolkl. Na to se začal dusit, protože se mu tableta nalepila na stěnu hrtanu.
 ,,Napij se,” řekla a podala mu sklenici, do které rychle napustila vodu. ,,Dobrý?”
 ,,Fuj. Po sto letech si vezmu prášek a málem se s ním zadusím.”
 ,,Hmm,” řekla a prošla kolem něj do ložnice. Otevřela skříň a všimla si, že její nitro je kompletně přerovnané do úhledných komínků. Podívala se na kobereček u postele, který byl vyluxovaný a prach na okenním parapetu byl utřený. Převlékla se do domácího oblečení a šla se podívat na děti. Nakoukla do pokojíčku a viděla, jak si Robert hraje s Esterkou i Lukášem. Z pokoje zase rychle vycouvala a odešla do obýváku. I ten byl kompletně uklizený. Tamara byla příjemně překvapená, ale Robertovi schválně nic neřekla a opět ho nechala spát v obýváku na pohovce.

               ,,Holky, tak já jdu. Kdyby byl nějaký problém, tak mi klidně zavolejte. Užijte si Velikonoce a uvidíme se v úterý, ahoj,” řekla Tamara v pátek, když odcházela z práce. Před nemocnicí už na ní čekal Robert s dvojčaty a sbalenými věcmi na víkend na chatě.
Počasí už se konečně umoudřilo a začalo být opravdu jarní. Takové, jaké se na duben sluší.
 ,,Ahoj,” řekl Robert, když Tamara nastoupila do auta.
 ,,Ahoj. Ahoj zlatíčka,” řekla dětem a připoutala se.
 ,,Jak bylo v práci?” zeptal se Robert a pomalu vyjížděl z parkoviště.
 ,,Jo, u mě dobrý. Co u tebe?”
 ,,No, u mě v pohodě. Jako vždycky,” řekl Robert a zapnul v autě rádio.
Cesta netrvala vůbec dlouho a i se dvěma zastávkami na čůrání dojeli na chatu zhruba za hodinku a půl.
 ,,Esterko, hlavně pomalu a opatrně,” říkala Tamara, když se děti vřítili do chaty.
 ,,Já vím, mamí,” říkala a opatrně se pohybovala po chatě.
Malá roubenka v sobě skrývala dva ložničky, malou kuchyňku s jídelničkou a krbovými kamny.
 ,,Je tu docela chladno. Vybalíš a já zatopím v kamnech?” navrhl Robert.
 ,,Jo, klidně,” řekla Tamara a vedla Ester po chatě.
Robert si připravil dřevo, vymetl z kamen popel, který tam zbyl od poslední návštěvy a zatopil. Z kamen se ale začalo čoudit a dým se rychle rozvalil po celé místnosti a pokračoval dál. Tamara s dětmi rychle vyběhla den a Robert otevíral okna. Chvilka větrání a chata byla zase obyvatelná.
Zatím, co dvojčata byla venku, tak Tamara utírala v chatě prach.
     ,,No teda, vy vypadáte,” řekla, když dvojčata zavolala dovnitř.
 ,,My jsme váleli sudy,” culil se Lukáš.
 ,,No, to vidím. Máte všude trávu a listí,” řekla Tamara a ze špinavého oblečení je svlékla a oba najednou zahnala do sprchy a osprchovala je.
Díky válení sudů se Ester s Lukášem unavili tak, že sotva dolehli, už spali.
          ,,Budeš barvit nějaká vajíčka?” zeptal se Robert Tamary, když vyšla z koupelny.
 ,,Ne, žádná jsem nevzala,” řekla a natáhla si na nohy teplé ponožky.
 ,,A co kdybych nějaká ráno zašel koupit?”
 ,,Hmm, mě je to jedno. Jak chceš,” řekla a posadila se na okenní parapet. Na její oblíbené místo.
 ,,Netáhne od toho okna?” Byl Robert pozorný.
 ,,Trošku,” řekla Tamara a Robert jí podal fleecovou deku, do které se zabalila.
 ,,Chceš kafe?” zeptal se.
 ,,Čaj,” řekla a Robert jí ho uvařil a přisedl si k ní na okno. Tamara si přes něj dala nohy a Robert jí položil dlaň přes kotníky. Jako vždy jí jeho dlaně příjemně hřály. ,,Proč jsi s tím začal?” zeptala se ho vážně.
 ,,S čím?”
 ,,Nedělej, že nevíš, o co tu jde. Myslím to pití.”
 ,,Nevim. Ale byla to jen přechodná záležitost. Už se to nestane.”
 ,,Nevím, jestli ti můžu věřit.”
 ,,Jsem tvůj manžel!”
 ,,To ale neznamená, že budu jen přihlížet tvým alkoholovým excesům. Na to já prostě nemám a nechci, aby tě v takovém stavu viděly děti. To prostě nejde.”
 ,,Už se to nestane. Opravdu. Už nikdy. Slibuju. Nechci o vás přijít. Hm?”
 ,,Hm,” řekla a zkusila se pousmát. ,, Změníme téma. Nedávno jsem si na to vzpomněla, že Esterčina učitelka mi říkala, že by mohla Ester hrát na nějaký hudební nástroj.”
 ,,Opravdu?”
 ,,Jo. Dala jí do ruky snad flétnu a šlo jí to moc dobře. Dala mi i nějaký letáčky s informacemi, ale mám je asi v té třetí kabelce.”
 ,,Kdybys měla jednu kabelku, tak bys na to nezapomněla.”
 ,,Jo, ale tak co ty na to?”
 ,,Já jsem pro. Jaký nástroj by se k ní hodil?”
 ,,Takový, který jí budeme muset pořídit domů. Takže na klavír zapomeň,” řekla a dál už se bavili jen o příjemných věcech.
          ,,Tamaro!” ucítila, jak do ní někdo dloubl a to jí probudilo.
 ,,Co je?” škubla s sebou.
 ,,Usnula jsi. Běž si lehnout,” řekl jí Robert.
 ,,Nemůžeš být jako správný milující manžel, vzít mě do náruče a odnést do postele?” zaskuhrala Tamara a vymotávala se z deku.
 ,,To bych rád, ale tvoje váha mi to nedovoluje,” řekl Robert.
 ,,Cože? To jako, že jsem tlustá? Tak to jsi přehnal!” řekla, seskočila z parapetu a odešla naštvaně do ložnice.

          ,,Skřivánkovi! Dobrý den!” uviděli druhý den ráno Tamaru s Robertem u chatky sousedé z vedlejší chaty.
 ,,Ale, Dvořákovi. Dobrý den. Taky jste tu na Velikonoce?” zeptala se Tamara a šla blíž k plotu, který jejich chaty od sebe odděloval.
 ,,Jo, museli jsme využít toho, že je hezké počasí. Zima byla moc dlouhá,” říkala Eva Dvořáková, žena asi o deset let starší než Tamara.
 ,,Přesně tak,” řekla Tamara a otočila se k chatce, odkud právě hlučně vycházel Lukáš s Esterkou.
 ,,To jsou dvojčata? Už jsou tak velká? Naposledy jsme je viděli minulý rok v létě,” rozplývala se Eva.
 ,,Rostou nám před očima.”
 ,,A holčička je pořad, to?” nedořekla Eva.
 ,,Slepá? Ano. Zřejmě je to už nevratné.”
 ,,Je ale moc hezká.”
   ,,Po mamince,” řekl Evin manžel. ,, Nechcete přijít večer? Dáme si něco dobrého, vínko, pivko a pokecáme?” navrhl Jan Dvořák a ještě než stačila Tamara zdvořile odmítnou, tak Robert horlivě přikývl.
     Večer u Dvořákových se celkem vydařil i přes problém se slivovicí, kterou Jan v průběhu večera vytáhl.
 ,,Tak co Roberte? Dáme si? Mám jí od bráchy z Olomouce. Sám si jí pálí,”řekl a Tamara se výhružně podívala na Roberta. Na něm bylo vidět, že opravdu váhá. Na jednu stranu ho to neuvěřitelně ke slivovici táhlo a na tu druhou věděl, že pokud si jí dá, tak bude mít u Tamary peklo a možná se hned otočí a i s dětmi odjede domu.
 ,,Ne, díky, nedám si,” zněla Robertova odpověď. Tamaře spadl kámen ze srdce a zářivě se na Roberta usmála.
          ,,Jsem na tebe tak pyšná, že jsi odolal a nedal jsi si,” řekla, když už byly zpět ve své chatě a objala ho.
 ,,Po tomhle se mi dlouho stýskalo,” řekl a přitiskl si jí k sobě víc.
 ,,Jo? I když jsem tlustá?” zeptala se a odstrčila ho od sebe. Odešla se umýt a pak spát.
          Roberta sžírala neuhasitelná žízeň. Vydal se do sklepa na obhlídku a po chvilce pátrání objevil láhev rumu. Věděl, že kdyby se to dozvěděla Tamara, bylo by to jako by se té slivovice opravdu napil. Ale co oči nevidí to srdce nebolí. Uvařil si čaj do obrovského hrnku a jeho polovinu dolil rumem.

          ,,Mamí? Jaké je tohle vajíčko?” zeptala se Ester, když v neděli s Tamarou a Lukášem, přeci jen, barvila vajíčka.
 ,,Tohle je zelené,” řekla jí Tamara a další vajíčko podávala Lukáškovi.
 ,,Zelené? Jako travička?”zeptala se Ester.
 ,,Ano, jako travička,” přitakala Tamara a ničeho si nevšimla.
 ,,Esterko, řekni to ještě jednou. Jaké je to vajíčko?” přišel k nim blíž Robert.
 ,,Jako travička,” řekla Esterka a Tamara si toho už také všimla.
 ,,Řekla R,” podívala se na Roberta.
 ,,Jo. Zlatíčko, jak se jmenuješ?” zeptal se Robert.
 ,,Ester,” řekla a písmenko R zdůraznila.
 ,,No ty jsi šikulka,” řekla Tamara a dala jí pusu na tvářičku.

               ,,Dobré ráno všem,” přišla Tamara v úterý do práce a všechny sestra našla sedět v kuchyňce u rozkrájeného čokoládového beránka.
 ,,Dobré ráno. Nějaká dobrá nálada,” řekla sestra Milada.
 ,,Jo.”
 ,,Velikonoce se povedly?”
 ,,Jo. Byly jsme na chatě, barvila jsem s dětmi vajíčka, pak jsem je s Ester rozdávala a Robert s Lukáškem byly koledovat. Navíc jsme se dohodli, že dáme Esterku na hru na housle.”
 ,,Na housle? Zvládnete to začínající vrzání?”
 ,,Neboj se, přetrpíme to,” řekla a šla si po své práci.
          Všechno bylo v pořádku. Dokonce i poradu přežila bez větší újmy na jejím psychickém stavu..
 ,,Holky, informace z porady,” řekla Tamara, když se z ní vrátila. ,,Na prázdniny se budeme zase slučovat s dětskou neurochírou.”
 ,,Už zase?” zeptala se sestra Aneta.
 ,,Jo a pak už se nikdy nerozdělíme. Snižují se náklady, takže z nás bude jedno oddělení,” řekla Tamara.
 ,,A kdo bude staniční?” zeptala se sanitářka Sabina.
 ,,Tak to netuším. Ale vrchní mě připravila na to, že se bude muset upravit i stav sester. Namíchá se to i s dětskou a někdo bude muset bohužel změnit oddělení,” řekla Tamara opatrně.
 ,,Takže někoho vyhodí?” řekla Aneta.
 ,,Bohužel. Ale bude to až po prázdninách. Od září. Do té doby se zatím nic nemění. Kdyby prý chtěl ale někdo odejít už dřív, tak ze strany vrchní s tím nebudou vůbec žádné problémy,” řekla Tamara a zanechala své podřízené debatovat o samotě.
          Sama pak seděla na ambulanci a vyplňovala objednávku pomůcek, když v tom zazvonil telefon: ,,Neurochirurgie, sestra Skřivánková, prosím,” ozvala se Tamara do telefonu.
 ,,Dobrý den, paní Skřivánková, tady Leona Jakovcová z AZ Finance,” ozvala se nadřízená z Robertovi firmy.
 ,,Dobrý den, je něco s Robertem?” vyděsila se Tamara.
 ,,To jsem se chtěla zeptat já vás. Váš manžel už druhý týden nepřišel do práce a nezvedá nám telefon,” uslyšela Tamara od Robertovo šéfové.