Cena odvahy - XXVII. kapitola

Pokud byste chtěli vědět, jak si představuji „staro-novou“ postavu, která se pořádně objevila až v této kapitole (mluvím o postavě Henryho), můžete se na mou představu mrknout zde: http://files.zefill.webnode.cz/200000710-4d1fa4e199/Henry.jpg
 












 
 
                         
 
Na mužově tváři se objevil náznak zmatení. Když však spatřil Cařinu ruku, která se zdvihala k další ráně, a slyšel: „A tohle je za…“, vymrštil druhou paži a chytil ji za zápěstí, aby mu nemohla vrazit znovu.
 
Dívka se mu snažila ruku vyškubnout, ale nepovolil. Natáhla tedy levou, jenže chytil pevně i tu. Z Cařiných očí vyšlehly další blesky, zaťala prsty do dlaní a nakonec se rozhodla zopakovat to, co udělala před chvílí.
 
Vystřelila kolenem vzhůru a mocně nohou dupla na mužův nárt.
 
„A tohle je za to, že jsi odešel bez jediného slova!“ zavřeštěla nepříčetně další obvinění a trhla pažemi.
 
Díky tomu, že muž mírně zaúpěl a zavrávoral, povedlo se jí z jeho sevření dostat. Několik kroků odstoupila a zběsile oddechovala. Částečně rozrušením a z části zuřivostí.
 
Jezdci kolem si mezi sebou vyměnili zmatené a překvapené pohledy. Ze svého velitele měli pořádný respekt, a jakmile teď viděli, co si k němu dovolila žena (navíc taková, která vypadala, jako kdyby právě vyšla z vězení), nevěděli, co si myslet.
 
Sarah Caru zvědavě sledovala z Cyphirova hřbetu. Nevypadala, že by měla strach, zatímco Selena pořád nejistě přešlapovala na místě, tisknoucí si k tělu zraněnou paži. Pokukovala po Danielovi a druhém muži, kteří stáli kousek od ní, jakoby čekala, že se na ni co nevidět vrhnou, ačkoli oni, stejně jako zbytek jezdců, upínali svou pozornost výhradně ke svému veliteli a Caře.
 
Velitel přešlápnul na místě a vydechnul přes zaťaté zuby. Nejprve byl rozzlobený, jenže pak si uvědomil, že žádné lepší uvítání nemohl čekat.
 
Podruhé se nadechnul již klidněji a pohlédl na dívku se zvláštním úsměvem, v němž se mísilo podráždění a skutečná radost. Díval se na ni a ten pohled na její rozezlenou tvář mu vehnal před oči stovky vzpomínek.
 
„Caro, já…“ začal už potřetí, ale opět se zarazil. Neměl tušení, co říct. Tolikrát si to zkoušel představit, jenže ani tehdy ho nic příhodného nenapadlo. Nakonec se rozhodl chytit toho, o čem mluvila jako první.
 
Kousek k ní postoupil a s nejistým úsměvem řekl: „Tu druhou věc si vyjasníme. I když tedy nevím jak přesně, ale… K té první věci – kdy jsem se tě pokoušel zabít? A kterého Jeremyho myslíš?“
 
Cara se na něj podívala jako na blázna. Kvůli třesoucím se pažím si připadala, jakoby jí pod kůží probublávala zuřivost jako vařící voda.
 
„To myslíš vážně?“ sykla na něj. „Takže tobě už je teď dokonce jedno na koho střílíš?“
 
„Na koho střílím? O čem to tu mluvíš?“ zeptal se muž a tvářil se čím dál zmateněji.
 
„Takže ty už se ani nepamatuješ?! Asi před dvěma týdny -  na hradební zdi?“ cedila přes zuby a prsty zatínala do dlaní, až jí zbělely klouby.
 
„To jsi - to jsi byla ty?“ vytřeštil oči. „Já myslel, že to je nějaká jejich pomatená děvka. Kdybych věděl… kdybych tě poznal…“
 
„To mi chceš říct, že kdyby to byla nějaká…“ Cara se zarazila, nedovedla to slovo vypustit z úst, „tak bys ji klidně zastřelil, Henry? To se mi snažíš říct?“
 
„Nepoznal jsem tě!“ zvýšil hlas a rozhodil rukama. „Kdybych věděl, že jsi to ty, tak bych na tebe rozhodně nikdy nevystřelil, Caro. To snad víš, ne?“
 
„Neodpověděl jsi mi! Zastřelil bys nějakou ženu?“
 
„Kdybych věděl, že tě tak dostanu domů z hradu těch bastardů, tak ano,“ přiznal bez zaváhání.
 
Cara nevěřícně vydechla: „To snad nemyslíš vážně!“
 
„Naprosto vážně,“ odseknul Henry. „A teď mám otázky já – poznalas mě tam? A proč jsi toho chlapa odstrčila?“
 
„Ne, nepoznala jsem tě tam. Změnil ses…“ dodala dívka sledujíc jeho krátké černé vlasy, které si pamatovala o hodně delší, vlnící se mu po ramenou. Jak se dívala do jeho tváře a slyšela to, co říkal, přišlo jí, že se změnil víc, než může tušit. „A odstrčila jsem ho… protože - protože jsem… Prostě jsem ho odstrčila,“ ukončila své váhání a pevně se na něj zadívala.
 
Vydechla a povolila pěsti. Čím déle se na Henryho dívala, tím víc ji zuřivost opouštěla. Jeho tvář jí před očima pulsovala jednou vzpomínkou za druhou. Připadalo jí to stejné, jakoby po ní někdo hodil hrst bodláků a ty se jí svými drobnými háčky zachytily na šatech – jeho tvář, na níž si vybavovala linku rtů zdvihnutých ve veselém úsměvu i soustředěním stažené. Pronikavý pohled bystrých modrých očí, které jindy uměl přimhouřit do tenkých škvírek a působit tak na první dojem nebezpečně.
 
Když klesla zrakem o něco níž na jeho ramena a paže, vybavila si jeho pevný mírně předkloněný postoj, jak v dlaních svíral meč, který proti ní bezpočtukrát pozdvihl. Nespočítala by, kolikrát ji k sobě pevně přitiskl a znehybnil, kolikrát ji shodil na zem, kolikrát cítila ostří jeho meče nebo dýky na hrdle, kolikrát do sebe byli zaklíněni na zemi v chumlu rukou a nohou, kdy nevěděla, která z těch končetin je její. Svá vítězství, ta, kdy se z jeho sevření dokázala dostat sama, mohla naproti tomu spočítat na prstech jedné ruky. Pamatovala na jizvy na jeho dlani, kterou k ní tolikrát natáhl a pomohl jí ze země zpátky na nohy. Vybavil se jí i záblesk pýchy v jeho očích, když se jí povedlo ho překvapit nebo zasáhnout. Nejprve si nebyla jistá, zda se v tom neplete, ale sotva se usmál jedním koutkem úst a pohled mu zajiskřil, věděla, že to byla pýcha. Byl na ni hrdý.
 
A žádná rána, kterou od něj dostala (i když si pak při pohledu na své nahé tělo plné nejrůznějších odstínů modřin připadala jako po výprasku), jí nevadila. Byla za ně ráda i přesto, že často při chůzi musela zatínat zuby, aby nesykala bolestí a v noci nevěděla, jak si lehnout. Díky těm modřinám mohla docela dobře odhadovat své pokroky. A když po několika měsících její kůži zdobily jen mozoly na dlaních a pár jizev na předloktích, připadala si silnější než kdy dřív. 
 
Cara trhla hlavou.
 
Tahle doba už je dávno pryč, řekla si a víc než lépe se o tom přesvědčila při pohledu do Henryho přimhouřených očí, které byly jedinou reakcí na její neurčitou odpověď. Každou vzpomínku s ostrými háčky, které se jí držely v hlavě, teď rázně smetla a zakázala si na ně myslet.
 
„No,“ řekl Henry nakonec a jeho tvář se uvolnila, „ani nevíš, jak jsem rád, že jste odtamtud pryč. Benjamin přišel ještě na jiný způsob, jak vás dostat ven dřív než dorazíme?“
 
Na Cařině tváři se objevila nechápavost. Zmínka o Benjaminovi všechny odlesky dávných vzpomínek, které měla ještě před okamžikem před očima, znovu odstrčila zpátky tam, kde byly.
 
„Cože? Benjamin? Dostat nás…“ Cara pootevřela ústa a několik vteřin zírala do prázdna a nevšímala si Henryho zmateného výrazu.
 
„Benjamin -“ řekla pomalu a zadívala se na něj, „ten vysoký s hnědými vlasy a jizvou na čele?“
 
„Jistě,“ přikývl Henry nejistě, jakoby nechápal, proč se na to Cara ptá.
 
„Vy se znáte?“
 
„Jak to myslíš, jestli se známe?“ otázal se Henry a zavrtěl hlavou. „Ovšemže se známe. Copak jste spolu nemluvili?“
 
„Mluvili?“ zeptala se dívka šokovaně.
 
Uvědomila si, že ji zase začala bolet hlava. Nebo ji možná bolet ani nepřestala, ale kvůli všemu, co se před pár minutami stalo, na to zapomněla. Připadalo jí, že jí uniká něco důležitého. Copak měla s Benjaminem mluvit? Vždyť se k ní nikdy ani nepřiblížil, ani neudělal něco, co by… Cara náhle strnula.
 
„Caro, je ti dobře?“ zeptal se Henry a popošel k ní blíž, starostlivě si prohlížejíc její tvář.
 
Dívka na Henryho chvíli omámeně hleděla a poté se rozhlédla kolem. Pohlédla na jezdce, stále stojící v dokonalých řadách po třech na koních za sebou. Spatřila Sarah, která klidně seděla na Cyphirovi a dívala se na ni. Pak otočila hlavou na bok, kde stál Daniel, Selena a další muž. Všichni upírali zrak na ni a Cara cítila, jakoby jí něco v hlavě velmi – velmi pomalu dopadalo na správné místo.
 
„Co tady… vlastně děláš, Henry? A co všichni ti muži?“ zeptala se potichu a olízla si rty.
 
„Jeli jsme pro vás a taky…“ Henry se najednou zarazil a čelo mu zbrázdily hluboké vrásky starostí. „Caro, přece jsi musela mluvit s Benjaminem. Byl to on, kdo vás dostal ven, ne? Je doufám v pořádku?“
 
Dívka se ještě stále snažila všemu porozumět, ačkoli tušila, že pokud se jí to povede, nebude se cítit líp. Spíš naopak.
 
„Když jsem ho viděla naposledy, tak v pořádku byl. Ale Benjamin nás ven rozhodně nedostal,“ zavrtěla hlavou rázně. „Dostal nás ven… Jeremy nás dostal ven,“ dostala ze sebe nakonec a polkla.
 
Ti muži, ta zbroj, rozhodné výrazy… Henry… Henry jel pro nás na hrad? Zná se s Benjaminem, to ale znamená…
 
„O kterém ‚Jeremym‘ to, pro všechno na světě, pořád mluvíš? Já znám na hradě jen jednoho a toho bych s chutí podříznul. Už jsem ho měl na mušce, ale díky tobě,“ dal na to slovo důraz, „to přežil. Je tam ještě další Jeremy, nebo kdo to je?“
 
Cara na něj zděšeně hleděla: „Ty jsi ho chtěl zabít úmyslně? Ty víš, kdo to je?“
 
„Jistěže vím,“ odfrknul si Henry. „Velký pán z hradu Cavillů, mistr svého slova a meče,“ dodal posměšně. „A ano, chtěl jsem ho zabít. Dozvěděli jsme se, že ten jeho bratr někam odjel a chtěli jsme toho využít. Chtěli jsme zjistit, jak se budou chovat, když nastane na hradě zmatek a připravit tak plán, abychom vás dostali pryč. Jenže kvůli tobě to nevyšlo. A já pevně doufám, že mi nějak logicky vysvětlíš, proč jsi toho bastarda zachránila.“
 
Dívka na něj zírala vykulenýma očima a neschopná slova.
 
Když Henry viděl její výraz, rozhodl se, že z ní odpovědi nebude páčit.
 
„Teď už je to vlastně ale stejně jedno. Dostanu ho tak jako tak. Za tu ránu v boku vděčím právě jemu. Je to sice zločinec, ale musím uznat, že házet dýkou umí skvěle.“
 
‚Podařilo se mi zranit ho dýkou. Sotva seskočil z hradby, uslyšel jsem dusot dvou koní. Zřejmě nebyl sám.‘ Cara před očima najednou jako přelud viděla hradní jezero, vytřeštěné pohledy stráží u brány, když s Jeremym šla přes nádvoří do hradu a oba přitom byli od krve.
 
‚Zachránila jsi mi život.‘ – ‚Ty mě taky.‘
 
Dívka trhla hlavou podruhé a znovu se vrátila do současnosti.
 
„Pane,“ ozval se jeden z jezdců za ním, „měli bychom už vyrazit, abychom stihli dojet před svítáním.“
 
Henry jen natočil hlavu na bok, oči nespouštějíc ze šokované dívky: „Ano, hned vyrazíme.“
 
Cara se snažila co nejrychleji vzpamatovat a poskládat si všechno, co se nyní dozvěděla, do smysluplného celku.
 
„Kam – kam vyrazíte?“ zeptala se.
 
„Na hrad přece,“ pousmál se Henry jako by mluvil s dítětem a přešel k ní ještě blíž. Zastavil se těsně u ní a opatrně a velmi zlehka jí položil dlaně na paže.
 
„Skončíme to už jednou pro vždy. Už nebude žádný hrad Cavillů ani hrůza, kterou ty zrůdy páchaly. Vaše město byla poslední kapka,“ řekl klidně a bez špetky pochybností jako by jí navrhoval, že se u nich zítra zastaví a znovu spolu budou cvičit s meči.
 
„Cože?“
 
„Ti muži tady jsou proto, abychom tomu udělali konec. Úplnou náhodou jsem se setkal s tvým otcem na jeho cestě a… a řekl jsem si, že tě... že pojedu s ním a navštívím vás. Když jsme zjistili, že vás unesli, rozhodli jsme se něco udělat. Objížděli jsme naše známá města a vesnice na severu, abychom našli dost mužů a mohli si být jistí, že neprohrajeme a zničíme je. Nikoho dalšího už nepotká stejný osud jako vás,“ dodal a tvář mu zjihla při pohledu na Cařinu tvář, jíž zdobily jizvy, a její ostříhané vlasy.
 
Byl by rád vzal její obličej do dlaní a přitáhl ji k sobě, jenže si netroufal. Ne po tom, jak se k němu zachovala. Věděl, že by si tím vysloužil jedině další ránu a upřímně si musel přiznat, že si ji zasloužil.
 
Prsty jí lehce stiskl paže a pousmál se.
 
„Pošlu s vámi jednoho z mužů, aby se vám nic nestalo. Jeď domů. Tvůj otec je strachy bez sebe. Chtěl jet s námi, ale přesvědčil jsem ho, že ten masakr nebude nic pro něj. Čeká na tebe. Nejspíš před bránou,“ dodal a usmál se na ni.
 
Cařinou myslí současně prokmitly dvě naprosto protichůdné myšlenky. Ta první byla nechápavost nad tím, jak někdo může vyslovit slovo ‚masakr‘ a hned poté se usmát. A ta druhá byla vzpomínka na to, jak se cítila před několika lety, když se na ni takhle usmál. Pamatovala na tu příjemnou slabost, která jí projížděla nohama.
 
Nyní ale necítila nejmenší náznak toho, že by poklesla v kolenou. Cítila stísněnost v hrudi tak velkou, že se nutila zhluboka nadechovat a vydechovat, aby se uklidnila a mohla uvažovat. Tohle jí nebylo podobné. Mnohem silněji toužila po tom, aby na Henryho mohla zařvat, že svůj plán nemůže uskutečnit, aby mu mohla vrazit potřetí, ale dobře si pamatovala jeho povahu. Byl klidný za všech okolností. Hysterickým výstupem by ničeho nedosáhla. Na Henryho platily logické důvody, klidná řeč a rozvaha.
 
Kousek od něj odstoupila, snažíc se přitom uklidnit své srdce, které jí bolestně a s úzkostí bušilo do žeber. Henryho ruce jí z paží sklouzly. Tentokrát k němu vztáhla ruce ona, dávajíc mu je na ramena.
 
„Henry, dobře mě teď poslouchej,“ začala a dívala se mu upřeně do očí. „Nemůžeš tam se svými muži jet, rozumíš? O hrad a o to rabování je už postaráno. Jeremy se o to postaral. Uzavřel dohodu s několika dalšími muži, které dřív… obírali. Vzdají se jim. Dneska. Za pár hodin jejich hrad obklíčí a oni se vzdají. Ti muži dostanou hrad a všechny muže z toho hradu odvedou do vězení, kde si… odpracují svůj trest. Deset let. To je… dohoda, kterou s nimi uzavřel. Musíš to nechat na něm a neplést se do toho. Jinak zbytečně riskuješ, že se to zvrhne v masakr. Henry, rozumíš?“ zeptala se dívka, snažíc se rozluštit výraz na jeho tváři.
 
Henry se na ni díval přimhouřenýma očima a v čelisti mu cukal sval.
 
„Caro…“ oslovil ji.
 
Kdyby dívka nebyla přesvědčená, že se jí to zdá, řekla by, že potlačuje smích.
 
„Tomu snad sama nevěříš,“ dodal nakonec a se smíchem vydechl.
 
Cara se zamračila: „Je to pravda! Opravdu si myslíš, že by o něčem takovém žertoval?“
 
Henry se na ni lítostivě podíval, stáhl si její ruce z ramen a sevřel je v dlaních: „Caro, nic o něm nevíš a tohle je ta poslední věc, kterou by někdo jako on udělal.“
 
Dívka se užuž nadechovala, aby protestovala, jenže Henry ji přerušil, když nahlas, aby ho slyšelo co nejvíc mužů, křiknul: „Tak podle Cary se pán hradu rozhodl, že skončí s rabováním. Že prý se dobrovolně vzdají a nastoupí do vězení, aby si odpykali trest. Co si o tom myslíte?“
 
Místo odpovědi se ozval hurónský smích, k němuž se Henry také přidal. Podíval se po jezdcích a pak zase zpátky na dívku. Jeho úsměv postupně zmizel, když k ní začal mluvit: „Caro, poslyš, nevím, čím vším sis musela projít, ale podle tohohle…“ dotkl se prsty její tváře a přejel po jejích vlasech, načež dívka škubla hlavou a odstoupila od něj. Henry ruku spustil a pokračoval: „Muselo to být strašné. Nevím, co ti udělali, ale teď už se ti nic nestane, slibuju. Žádné z vás. Postarám se o to.“
 
„Nemáš se o co starat, Henry,“ štěkla Cara a zaťala prsty do dlaní. „Říkám ti pravdu. Nebo si myslíš, že nejsem skutečná a stojí před tebou můj duch? Benjamin nás ven nedostal. To Jeremy. Ať už si o něm myslíš, že víš cokoliv, tak to už neplatí. Změnil se. Nebýt jeho, tak jsem už dávno mrtvá. Slyšíš?“ křikla za ním, sotva spatřila, jak se od ní odvrátil a přešel ke svému koni.
 
Byla rozčilená, takže si nemohla všimnout krátkého pohledu, který si těsně předtím vyměnil s Danielem.
 
Cara se jeho zamítavým postojem nedala odradit a rozešla se za ním: „Zachránil mi život! I Seleně! Nebýt jeho, tak jsem už bezpočtukrát mrtvá! Staral se o mě. Kdyby nebylo jeho, tak…“
 
Henry k ní stál zády a oči upíral na sedlo před sebou, jakoby uvažoval, jestli nasednout nebo ne.
 
„Henry, musíš mi věřit, že to je pravda. On by mi nelhal. Nikdy. Teď už ne, on… on se…“
 
„Co?“ štěknul Henry a poprvé v jeho hlase zazněl vztek. Otočil k dívce tvář jen z poloviny a čekal, co řekne.
 
„Změnil se. Je jiný,“ řekla Cara prostě a na okamžik se jí před očima objevila Jeremyho tvář, na chvíli měla dojem, jakoby opět vnímala jeho ruce na své tváři – dotek plný citu.
 
„Zní to, jako bys ho měla ráda,“ pronesl muž ledově a ještě stále se k ní neobrátil.
 
Cara zamrkala a nevěděla, co na to říct.
 
„Zachránil mi život,“ řekla šeptem, protože nedokázala Henrymu přiznat celou pravdu. Nebo mu ji možná přiznat nechtěla. To, jak se všechno nakonec vyvinulo, ji ještě příliš bolelo.
 
„Pokud je to tak, tak jsem mu vděčný a prokážu mu službu,“ řekl Henry a konečně se k ní obrátil. „Zabiju ho rychle.“
 
Cara vytřeštila oči.
 
„A až se vrátím, tak tě poprosím o odpuštění další věci,“ řekl a přiskočil k ní.
 
Cara sebou cukla a než se stačila vzpamatovat, cítila, jak jí kolem zápěstí pravé ruky utahuje provaz. Dřív než se mohla podruhé nadechnout, k ní přistoupil Daniel a chytil ji za levé zápěstí a trhnul s ním dozadu za její tělo, kde už stál připravený Henry.
 
Dívka se začala úporně bránit, snažila se je kopnout jako předtím a zuřivě sebou zmítala, jenže Henry byl velice rychlý, rychlejší než ona. Koneckonců musel být – on byl jejím učitelem a za většinu toho, co uměla, vděčila jemu.
 
Během pár vteřin měla ruce svázané za zády.
 
„Henry! Ne! To nesmíš! Henry! Henry!“ řvala na něj a snažila se vykroutit Danielovi, který pevně svíral její paže a bránil jí dostat se za Henrym. Nebýt dalšího muže, který Danielovi přišel na pomoc, byla by se z jeho sevření vymanila.
 
Oba muži ji pak společnými silami strkali směrem ke koni.
 
„Co jí to děláte? Nechte ji!“ křikla Sarah směrem k Henrymu a vytáhla se v sedle.
 
Henry se obrátil a přešel k ní: „Neboj se, maličká. To je jen pro její dobro. Nechci jí ublížit. Chci vás všechny dostat do bezpečí.“
 
„Žádné nebezpečí nám nehrozí!“ křikla Cara a bokem mocně strčila do Daniela, až zavrávoral. „Okamžitě mě pusť! Nesmíš tam jet! Slyšíš? Jeremy… nemůžeš – nesmíš ho zabít! Henry, prosím tě! Vzpamatuj se!“
 
„Caro…“
 
„Má pravdu!“ řekla Sarah a ve tváři se jí promítla hrůza. „Jeremy je hodný! Pomohl nám!“
 
„Vidíš?“ vykřikla téměř vítězoslavně Cara a dál se snažila vykroutit z mužských paží.
 
Henry povytáhl obočí a na okamžik střelil pohledem k Sáře. Poté opět upřel zrak na dívku.
 
„Vážně, Caro? Dítě? Ze všeho, co se stalo, na tom musí být ještě hůř než ty, takže…“
 
„Nic mi není!“ bránila se Sára a zamračila se.
 
„Jistěže ne,“ přikývl Henry a mírně se na ni usmál. „Buď tak hodná, Sáro, a posuň se, ať se tam vleze i Cara.“
 
Muži to vzali jako pobídku k tomu, aby dívku chytili každý pod paží a vyhoupli ji do sedla.
 
„Henry!“ vřískla Cara.
 
Ten si jí však nevšímal. Nasedl na svého koně a obrátil ho čelem k Cyphirovi, sledujíc při tom, jak se muži pracně pokouší dostat dívku na hřbet zvířete.
 
„Počkej, Danieli,“ řekl nakonec, když viděl jejich marné pokusy dostat zmítající se Caru nahoru.
 
Dívka vydechla a zaplavila ji vlna naděje. Ta však byla uhašena následujícími slovy, stejně jako světlo svíčky závanem studeného vzduchu, která Henry pronesl bez nejmenší známky emocí: „Pořádně ji prohledejte. Vezměte cokoliv, co by jí mohlo posloužit jako zbraň.“
 
Daniel ji okamžitě pustil, zatímco jeho druh Caru chytil pevněji, a začal ji prohledávat. Přejel jí dlaněmi přes ramena a paže, pak přes boky hrudi a břicho. Sotva se postavil blíž k ní, dívka zavrčela a vykopla kolenem vzhůru, snažíc se ho trefit mezi nohy. Daniel na poslední chvíli stačil uhnout, takže její pokus vyšel naprázdno. Poté si přidřepnul (v dostatečné vzdálenosti) a přejel jí rukama po nohách.
 
Cara si vzápětí vzpomněla, že má v nohavici boty dýku a naděje se v ní opět rozhořela. Přestala sebou tolik házet a se zatajeným dechem čekala a doufala, že si Daniel zbraně nevšimne, jenže…
 
„Pěkná,“ přikývl Henry, když ji Daniel našel a vytáhnul tak, aby na ni viděl.
 
Opatrně mu ji hodil a velitel ji pohotově chytil.
 
„Okamžitě mi ji vrať!“ křikla na něj Cara a znovu se snažila mužům vykroutit.
 
Henry ji nebral na vědomí. Klidně si dýku zastrčil do brašny u sedla a řekl: „Neboj se. Až se vrátím, dostaneš ji zase zpátky.“
 
Pak kývnul na Daniela a ten se se svým druhem chopil Cary. Daniel ji pevně sevřel pod pažemi, druhý ji uchopil kolem pasu a společně ji s většími obtížemi vysadili za Sáru na Cyphira.
 
Dívkou jako vlny projížděly záchvěvy zlosti a zoufalství. S tou myšlenkou, že ji teď odvlečou do města a Henry se svou armádou pojede na hrad s cílem všechny zabít, se stále odmítala smířit, a proto to zkusila ještě jednou. Silný podtón zoufalství však ve svém hlase skrýt nedokázala.
 
„Henry, prosím tě! Ne… nezabíjej ho! Já ti nelžu a on by zase nelhal mně. Opravdu už to všechno přestane. Já mu věřím! Jeremy by mi nikdy takhle nelhal! Henry! Henry!“ volala dokola jeho jméno, protože se chystal otočit koně do čela jízdy.
 
Velitel zhluboka vydechl a zavrtěl hlavou: „Jenže já nevěřím jemu a má důvěra k tobě teď…“
 
„Už jsme v bezpečí!“ skočila mu Cara do řeči. „Selena i Sára! My všechny… Seleno!“ vyhrkla a stočila pohled k ní.
 
Daniel jí právě pomáhal do sedla.
 
„Seleno! Pomoz mi! Řekni mu, kdo nás dostal ven!“
 
Selena k ní vyplašeně stočila zrak a nejistě se rozhlédla po mužích kolem sebe. Chvíli jakoby váhala, ale pak potichu řekla: „Ona… je to pravda.“
 
„A co?“ zeptal se Henry nevzrušeně.
 
„Dostal… ten… ten muž nás dostal ven,“ dodala ještě víc nejistě, když viděla jeho netečný pohled.
 
„Který muž?“ ptal se Henry dál.
 
„Jeremy!“ křikla Cara na Selenu stejně jako na Henryho.
 
Selena několikrát krátce přikývla a sklopila pohled k zemi.
 
„Henry, vidíš? Chápeš? Já si to nevymyslela!“ přesvědčovala ho dívka dál a upírala na něj prosebně oči.
 
„Caro, tenhle problém už přesahuje jen vás tři a to i kdybych tomu, co říkáš, věřil.“
 
„Ale vždyť - “
 
„Ano, právě proto. Tvoje slova potvrzuje jen dítě a tahle,“ kývl hlavou k Seleně, „která očividně nemá daleko od zhroucení. Čemuž se samozřejmě nejde co divit. A za další – podívej se na sebe. Kdybys byla na mém místě, věřila by sis?“
 
„Henry…“
 
„Ne, Caro. Stálo nás to spoustu úsilí, získat pro tenhle plán tolik mužů a každý z nich je tady, aby tomu všemu, co ti bastardi páchali, udělal přítrž. Aby se jim dostalo toho, co si zaslouží. Aby už nebyl další otec, který se bude bát o život a čest svých dcer a svůj domov sotva vytáhne paty. Dneska to skončí,“ dodal a v očích mu zajiskřilo.
 
Cara se už nadechovala, aby něco řekla, ale Henryho výraz se náhle změnil na podezřívavý: „Co tě vlastně vede k tomuhle neochvějnému přesvědčení, že ti nelhal? Že právě tobě řekl pravdu? Navíc tuhle pravdu o plánu, který je asi tak pravděpodobný jako to, že…“
 
„Protože mě… protože…“ začala dívka, ale nedovedla to dokončit. Oči se jí zaleskly slzami a hrdlo se stáhlo potlačovaným pláčem.
 
Při pohledu na její výraz se v Henryho tváři promítlo zděšení a to se zase v mžiku změnilo v pobavení.
 
„Copak?“ zeptal se s náznakem úšklebku. „Snad neřekl, že tě miluje?“
 
Když Cara neodpovídala a jen se na něj dál dívala, jakoby se mu snažila sdělit nějakou zprávu beze slov, pobavení v Henryho obličeji přešlo nejprve do bolesti a pak tvrdé masky, kterou na něm dívka ještě nikdy neviděla.
 
„To je opravdu dojemné,“ poznamenal a uhnul pohledem. „Copak tě nenapadlo, že to řekl dalším dvaceti, které mu před tebou zahřívaly prostěradlo?“
 
Cařina tvář se vmžiku stáhla zděšením. Otevřela ústa ale nic z nich nevyšlo. Nevěřícně zírala do Henryho tváře a nedokázala pochopit, že něco takového mohl vyslovit.
 
Sotva tu větu muž vypustil z úst, začal toho litovat. Věděl, že se zachoval jako barbar. Neměl právo něco takového říct zvlášť po tom, co si musela nedobrovolně prožít. A k čemu všemu ji ta zvířata donutila. Stisknul čelist a zatnul prsty do dlaní. Uvažoval o tom, jak rád by si vrazil a vzal to zpátky.
 
„Nevíš o něm vůbec nic,“ řekla Cara potichu a upírala oči do jeho.
 
Muži připadalo, že každá vteřina, kdy jejímu pohledu musí čelit, je jako neodbytná výčitka v jeho svědomí, jako hrot kopí bodající ho do srdce. Teď si ale nemohl dovolit zaobírat se ještě tímhle. Udělal prostě chybu. Další. Ale jak znal Caru, věděl, že mu to dřív nebo později odpustí. Nyní měl na starosti důležitější věci.
 
„Vím dost,“ řekl nakonec, otočil koně a rozjel se do čela družiny. „Richarde, Jarede – vy pojedete s nimi a dohlédnete na to, aby se v pořádku dostaly do města. Budete hlídat Cařiny dveře a okna a osobně ručit za to, že se nedostane ven, dokud se nevrátíme.“
 
„Henry!“ zavyla Cara zoufale, ale muž už ji neposlouchal. Klusem vyrazil dál po cestě a ani jednou se na ni neohlédl.
 
Daniel se vyhoupl na svého koně a vyrazil za Henrym stejně jako zbytek mužů. Cara s třesoucí se čelistí sledovala, jak je všichni ostatní předjíždějí. Sem tam měla pocit, že mezi ostatními zahlédla známou tvář nějakého muže z města. Ti se ale jejímu pohledu vyhýbali a dělali, jakoby ji neznali. Jediný, kdo dal najevo, že o ní ví, byl Horatio, který na svém koni projel s hlavou hrdě vztyčenou a téměř vyzývavě ji probodl pohledem.

Cara viděla, jak se mu pod pláštěm zaleskla drátěná košile a kousek brnění na ramenou, která se tak zdála daleko širší, než ve skutečnosti byla. Jeho hlava díky tomu vypadala o dost menší. Celkový zjev nemohly zachránit ani zplihlé tmavé vlasy, které mu visely skoro až na ramena. Kulatý obličej se mu leskl potem a při pohybu koňského těla pod sebou mu pravidelně poskočila dvojitá brada.

Dívka znechuceně vydechla a odvrátila zrak, jelikož jí jeho pohled připadal majetnický a vůbec netušila, kde se v něm bere ta drzost si ji tak nepokrytě prohlížet, jakoby si snad opravdu myslel, že mu patří.

„Co budeme dělat?“ zašeptala Sarah, sedící před ní, a nepatrně se k ní pootočila.
 
Cara zatnula zuby a už se chystala stehny pobídnout Cyphira vpřed za Henrym, když ho za uzdu popadla silná paže.
 
Otočila se a uviděla vedle stát dva muže. Došlo jí, že jeden z nich bude Jared a druhý Richard. Oba byli vysocí, mohutní a jejich tváře byly zarostlé vousy. Jako většina mužů z družiny, i oni na sobě měli pláště a u pasu dívka zahlédla matný obrys jejich zbraní. Střídavě přejížděla z jednoho obličeje do druhého a uvědomila si, že se na ni dívají rozezleně. Nebylo pro ni těžké odhadnout proč – jistě oba zuřili, protože se těšili do boje a teď měli za úkol něco tak bezesporu ponižujícího jako odvézt je domů.
 
Cara se chystala něco říct, ale jeden z mužů ji přerušil: „Nenamáhej se a zavři pusu. Zkus dělat další problémy a budeš mimo dřív než stačíš mrknout.“
 
Dívka zavřela ústa, vydechla a ucítila, jak muž trhnul uzdou koně doprava, obrátil ho a pak se rozjel vpřed. Druhý přejel vedle Seleny, která hleděla zaraženě před sebe, zjevně se pokoušela celou situaci pochopit a dle staženého výrazu také přemáhala bolest.
 
Oba je předjeli, takže Cara zabodávala zrak do Seleniných zad, snažíc se jí přesvědčit, aby se otočila. Nevěděla přesně proč. Možná doufala, že by jí nějak pomohla – teď, když si konečně sama uvědomila, že za to, že se dostaly z hradu, vděčí Jeremymu. Jenže Selena se ani nepohnula.
 
Cary se zmocňovalo čím dál větší zoufalství. Připadalo jí to stejné, jakoby se každým krokem, kdy byli blíž městu, nořila do čím dál hlubších vod beznaděje. Teď měla dojem, že už jí dosahuje po ramena. Bylo jí špatně a tělem jí občas projel třes, který neměl co do činění s tím, že by jí byla zima. Neměla nejmenší tušení, co má dělat. Snažila se odhadnout, jak dlouho jim trvalo, než se dostali s Jeremym na louku a jak dlouho od té doby uplynulo. Nedokázala však jasně uvažovat, protože se jí před očima míhaly obrazy Henryho v čele družiny, která byla s každou minutou blíž hradu.
 
Nechtěla myslet na to, co se stane, až tam dorazí. Bylo jí jasné, že vznikne absolutní zmatek. A nejhůř na tom bude Jeremy, protože pokud se tam objeví tahle armáda, co si asi pomyslí Brix a ostatní? Že na ně Jeremy připravil past. A pokud se k němu nedostane první Henry nebo Brix, bude muset vzdorovat hněvu a zuřivosti mužů na hradě. Jestli tam dorazí Peter, tak jim budou moci čelit dva. Ale proti nejméně šedesáti obyvatelům hradu, další víc jak stovce Brixových mužů a pak i Henryho jezdcům – jakou tak asi mají Jeremy s Peterem šanci?
 
Caře se zatočila hlava.
 
Co mám dělat? Co?
 
Bezvýchodnost celé situace jí svazovala tělo děsem jako smyčka hrdlo odsouzenému při popravě. Snažila se ji potlačit a vidět jasně i přes slzy, které se jí draly do očí.
 
To přece nemůže být pravda. Takhle to nemůže skončit. Vždyť jsme spolu byli jen pár minut! Podařilo se nám utéct z hradu a dostat se až sem. Přesvědčila jsem ho, že na něj budu čekat, že… Co mám dělat?! Co – mám  - dělat? Jedinou zbraň mi ten… ten… vzal a teď nemám nic!
 
Cara přerývaně dýchala a snažila se bránit hrůze, která jí naplňovala představy, aby mohla jasně uvažovat a na něco přijít. Jenže to šlo těžko. Zdálo se jí to živé jako předtucha - Jeremyho nehybné tělo ležící na nádvoří, jeho očí, které by odrážely jen prázdnotu a nic z toho odhodlání, které si pamatovala, že vždycky měly. Chlad kůže místo sálajícího tepla.
 
Těkala očima po stromech před sebou, mrkala přes slzy a nenápadně pokukovala po muži jedoucím po její pravici. Stále pevně svíral Cyphirovu uzdu a jí si na první pohled vůbec nevšímal.
 
Právě ve chvíli, kdy začínala uvažovat, jestli by se jí ho nepovedlo nějak omráčit (a to i přesto, že neměla nejmenší tušení, jak to provést se svázanýma rukama), ucítila, jak se Sarah, která dosud strnule seděla před ní a nedotýkala se jí, uvolnila a unaveně vydechla. Opřela se jí o hruď a stočila se mírně na bok.
 
Muž po holčičce kratičce šlehnul pohledem, ale pak se zase zadíval před sebe.
 
Cara zatnula čelist a dál se snažila něco vymyslet. Vzápětí uslyšela, jak si Sára povzdechla, stulila s k jejímu tělu ještě víc a uvelebila si hlavu pod jejím ramenem, jakoby si chtěla odpočinout nebo spát.
 
Kéž bych taky mohla usnout a… nevnímat, napadlo dívku a pevně zavřela oči, zatlačujíc slzy.
 
Náhle oči zprudka otevřela. Tělem jí jako blesk projelo vzrušení, které donutilo její srdce bít naplno. Ucítila totiž Sářinu drobnou ruku, jak jí šmátrá po stehnu a pomaličku (a pro muže po její pravici nepostřehnutelně) sune prsty dál až k jejímu boku. Tam se na okamžik zastavila, ale poté hned sjela níž k její hýždi.
 
Vzápětí se Cara prudce kousla do vnitřní strany rtů, aby nezalapala po dechu. Ucítila totiž pod zadkem velmi povědomý tvar – nůž.
 
Sára dál seděla stulená k její hrudi a nedala sebemenším pohybem nebo zvukem najevo, že by se něco dělo. Cara nutila svou mysl přijmout tuhle nečekaně zářící naději a držet se jí jako klíště.
 
Když se zlehka otočila do boku a prsty svázaných rukou se snažila vytáhnout zbraň, napadla ji při tom otázka, kde k noži Sarah přišla. Měla ho snad u sebe celou dobu? Dal jí ho někdo? Jeremy? Nebo ho někde našla?
 
Sotva se její prsty pevně obtočily kolem rukojeti, pustila otázky z hlavy. Vytáhla nůž zpod hýždě, otočila jej tak, aby jeho ostří směřovalo vzhůru a mohla jím přeříznout pouta. Provaz ji dřel do kůže, protože Henry ho utáhl dostatečně pevně, aby si mohl být jistý, že se z něj nevykroutí. I tohle totiž bylo jedno ze cvičení, kterým ji provedl.
 
Cara cítila, že jí plášť nezakrývá celá záda, jelikož se muži neobtěžovali s tím, aby jí ho spravili, když ji na koně vysazovali. Viděla, že ho má nad jedním ramenem úplně vyhrnutý. Muž jedoucí po jejím boku však naštěstí byl přece jen kousek před ní, takže se nemusela bát, že by si něčeho všiml. I tak se ale rozhodla být nanejvýš opatrná.
 
Víc se obávala toho, že bude slyšet zvuk prořezávaného provazu. Začala proto nožem pohybovat pomaličku a velmi pečlivě naslouchala. Oddechla si, sotva jí došlo, že hluk koňských kopyt z větší části překryje zvuk nože razícího jí cestu ke svobodě.
 
Po chvilce skoro sykla bolestí, když se jí ostrá špička zaryla do masa na vnitřní straně předloktí při jednom prudším pohybu zbraní vzhůru. Zavřela oči a polkla a poté se znovu dala do práce. Ucítila stékající krev, ale nevšímala si jí.
 
Zatímco provaz soustavně přeřezávala a snažila se dýchat klidně a neustále hlídala Jareda a Richarda, jestli si něčeho nevšimli, uvažovala, co udělá po tom, jak se osvobodí.
 
Minutu po minutě cítila čím dál větší úzkost, kterou umocňoval stále jasnější odstín modré, do kterého přecházela časná ranní obloha.
 
Za chvíli se rozední docela. Každou minutou jsou blíž k hradu, zatím co já… k domovu. Jaká ironie, došlo jí. Týdny netoužila po ničem jiném a teď by dala všechno za to, aby mohla být zpátky.
 
Přeřezat provaz jí trvalo mnohem déle, než čekala. Když pak zahlédla známý tvar stromů u zatáčky, k níž se blížili, málem se jí zatmělo před očima. Celou dobu totiž zrak soustředně upírala na vrch Sářiny hlavy nebo na Richarda s Jaredem a vůbec jí nedošlo, že už jsou jejich městu blíž, než mohla tušit.
 
Míle a půl. Možná jen míle… Nebo jen půl? To snad…
 
Ozvalo se tiché trhnutí, když kovové ostří nože svou trpělivostí konečně zvítězilo nad tvrdošíjnou neústupností provazu.
 
Caře mohutně prásklo srdce. Zatáčka se blížila čím dál víc a věděla, co za ní uvidí. Severní hradby města, bránu, po níž toužila. Lidi, po nichž se jí stýskalo.
 
Neměla čas se déle rozmýšlet. Pomalu vysvobodila ruce ze zbytku provazu, který se jí kolem zápěstí za zády kroutil jako mrtvý had, a přendala si nůž tak, aby jeho ostří držela v dlani, zatímco rukojeť z ní mířila ven.
 
Těsně před tím, než se napřáhla, aby muži po své pravici zasadila ránu do týlu, uslyšela zahoukání sovy z míst od stromů v zatáčce. Napřáhla se, a jak sledovala vlastní ruku, skoro jakoby se čas zastavil a ona mohla vidět všechno zpomaleně, pocítila, jak se Sára v sedle prudce napřímila. A její mysl jí v té sekundě nadhodila fakt, že ten zvuk vlastně nezněl tak docela jako zahoukání sovy. Nestihla o tom však víc hloubat, protože v ten moment praštila rukojetí nože do mužovy hlavy. Ten vyheknul a nebezpečně se zakymácel.
 
„Richarde!?“ vykřikl vzápětí muž vpředu, jedoucí vedle Seleny, sotva zaslechl tupý náraz.
 
Richard se pokusil narovnat a zpomaleně se začal otáčet ke Caře. Ta však zuřivě vydechla a s výkřikem, protože jí ostří nože zajelo do dlaně, ho mocně uhodila rukojetí podruhé, tentokrát do spánku.
 
Richardovi se protočily oči a vzápětí jeho hlava a trup bezvládně klesly ke koňskému krku.
 
Dívka bolestně vydechla a oběma rukama ho popadla za plášť a shodila z koně na zem. Jeho kůň tiše zaržal a zastavil se, přešlapujíc předníma nohama na místě.
 
Cara se nestačila ani vzpamatovat a už jí do těsné blízkosti zorného pole vjel Jared s rozzuřeným výrazem.
 
„Ty huso! Copak ses pomátla!“ vyjel na ni.
 
Jel na koni těsně k ní a dívce došlo, že ji chce stáhnout na zem. Seskočila proto sama a pevně uchopila nůž v dlani. Teď už ho otočila čepelí dopředu.
 
„Michaele!“ zakřičela Sarah z plna hrdla a seskočila z Cyphira.
 
Cara byla plně soustředěná na Jareda, tudíž neměla čas sledovat, co dělá holčička ani Selena, která ji opět pozorovala s vykulenýma očima.
 
Jared zlostně zavrčel a seskočil z koně. Teď, když kolem bylo více světla, Cara viděla, jak neúprosný má pohled a jak se mu ve výstřihu košile v nádechu mocně zdvihá svalnatá hruď. Ona naproti tomu cítila, jak ji bolí celé tělo, mezi prsty pravé ruky vnímala zaschlou i čerstvě se řinoucí krev a oči ji pálily posledními slzami a vyčerpáním.
 
„Ty jsi vážně přišla o rozum, co? Nikdo z nás ti nechce ublížit! Jsme už u města, tak toho nech a pojď pěkně se mnou! Hned!“ zařval na ni a přistoupil k ní.
 
„Musím se vrátit zpátky! Nech mě jít! Co ty na to?“ křikla mu v odpověď.
 
Spěšně si stáhla ze zad plášť, aby se jí nepletl mezi nohama, a pevně do ruky vzala nůž. Ucítila mokro a rychle si ho přehodila do levé ruky. Pravou si od krve utřela do kalhot a pak si nůž opět vrátila do druhé dlaně. Z toho, jaký chlad cítila po obličeji, když se do ní opřel závan větru, poznala, že ho má zbrocený potem.
 
„Slyšela jsi velitelův rozkaz. Půjdeš pěkně domů a počkáš tam!“ štěknul a přiskočil k ní.
 
Cara proti němu vyrazila, jenže on jí obratně uhnul do strany. Nenechal ji však proletět kolem sebe. Pevně ji chytil za paži, v níž držela nůž, prudce ji obrátil a smýknul s ní ke své hrudi. Druhou rukou jí zkroutil zápěstí, takže zaúpěla a pustila nůž.
 
„Prostě toho nech!“ zařval jí k uchu.
 
Chytil ji tak, že to vypadalo, jako by ji zezadu objímal. Kdyby to však někdo viděl, nepochyboval by o tom, že si to ani jeden z nich neužívá.
 
Caře běželo hlavou jediné – věděla, že je silnější než ona a že už nemá ani tolik síly, kolik jí měla před pár hodinami. Vyděsilo ji, jak silně ji drtí svými pažemi. Jeho prsty se zarývaly do jejího těla bez špetky citu. Sténala bolestí ale i přesto se dál zmítala jako šílená. Snažila se mu dupnout na nárt, podrazit mu nohy nebo ho od sebe kousek odstrčit boky, ale nic nepomohlo. Na rozdíl od ní byl dokonale odpočatý, a bez problémů přešlapoval na místě, aby uhnul jejím nohám ve snaze ho zasáhnout.
 
Caře oči slzely od bolesti a mísily se s potem, který jí stékal po tváři. Kroutila rameny a celým tělem jako by se chtěla dostat z obrovské spleti pavučin ještě většího pavouka. Lapala po dechu a musela se na chvíli přestat zmítat, aby neztratila vědomí, protože už před očima viděla probleskovat černé tečky.
 
Sotva Jared pocítil, že její odpor povolil, strčil do ní břichem a popohnal ji kupředu.
 
„Tak mazej,“ vyštěkl mezi silnými nádechy.
 
Takže přece jen se musel snažit, aby ji udržel. Musel vynaložit určitou sílu.
 
Cara zběsile nasávala vzduch do plic a rozostřeným pohledem přejela krajinu před sebou. Procházeli právě zatáčkou kousek od stromů, které ji tvořily, takže v ranním oparu, jenž se kolem nich začínal u země tvořit, zahlédla v dálce hradby města. Dál šla, kam ji Jared strkal a srdce ji každým úderem táhlo zpátky. Uvědomila si, že muž má v plánu dovést ji do města pěšky, protože asi nechtěl riskovat, že ji pustí ze sevření a ona se pokusí o něco dalšího.
 
Najednou spatřila několik desítek stop od nich postavu stojící u koně. Nedokázala rozeznat, kdo to je, na to byla moc daleko, ale i tak se jí srdce zachvělo úzkostí. Pokud to byl někdo, s kým byl Henry domluvený, aby na ně čekal, tak se na hrad nikdy zpátky nedostane a Jeremy bude… Na to nechtěla ani pomyslet. Držela se své mihotající naděje, jako by mu jen díky té víře mohla zachránit život.
 
„Hej, ty!“ zařval z plných plic někdo za nimi.
 
„Caro!“ ozvalo se vzápětí a dívka v tom hlase poznala Sarah.
 
Jared se zastavil a i s dívkou, kterou si stále pevně tisknul k hrudi, se obrátil za hlasem.
 
Caře se tak naskytnul pohled na tři opuštěné koně, čtvrtého, na němž pořád seděla Selena, Richarda, který bezvládně ležel na zemi a Sarah, vedle které stál chlapec o něco vyšší než holčička. Měl kudrnaté blonďaté vlasy a prosté tmavě hnědé kalhoty a halenu. V ruce točil s prakem a pohled soustředně upíral na Jareda.
 
Dívka vykulila oči a pootevřela ústa. Poznala ho. Byl to Michael.
 
„Chlapče, polož- “ začal Jared, ale nedořekl, protože ve stejnou chvíli Michael z praku vystřelil.
 
Cara jen stihla lapnout po dechu a vzápětí pocítila na čele mocnou ránu od kamene, který ji z praku zasáhl.
 
Zaúpěla, zavrávorala dozadu a celou vahou se opřela do Jareda, který to tak tak ustál. Caře se před očima zatmělo.
 
„Michaele!“ zařvala Sára zděšeně a praštila ho do ramene. „Cos to udělal?!“
 
„Promiň, promiň!“ omlouval se chvatně Michael a rychle sahal do brašny u pasu pro další kámen.
 
Cara poklesla v kolenou a nebýt Jareda, skončila by na zemi.
 
„Ty spratku jeden, koukej to položit!“ zahučel naštvaně Jared a trochu si dívku nadhodil, aby mu nesklouzla do trávy.
 
Michael ho ignoroval a znovu roztočil prak. Tentokrát měl míření snadnější, protože Cara byla o dost níž než Jared. Ale i tak naštvaně zaklel, když druhý kámen těsně minul Jaredovu hlavu. Zrudnul vzteky a studem až za ušima a jen koutkem oka střelil k Sáře, která mu ještě pořád spílala za to, že trefil Caru.
 
Dívka byla po ráně jako omámená a ačkoliv se snažila zatřepat hlavou a vzpamatovat se, na nohou se řádně udržet nedovedla.
 
„Zmetku! Jen počkej!“ zařval Jared dál.
 
Zkusil Caru vytáhnout víc na nohy, ale ta mu jen znovu sklouzla, takže dospěl k závěru, že když ji položí na zem, nikam mu neuteče.
 
Dívka zabořila tvář do mokré trávy, která ji začala příjemně chladit a snažila se vzepřít na rukou. Hlava jí třeštila a před očima viděla záblesky.
 
Jen vzdáleně slyšela, jak Jared něco křičí a jakmile se jí podařilo zaostřit na něj pohled, poznala, že se přibližuje k Michaelovi. Avšak dost pomalu, došlo jí. Chlapec totiž znovu točil prakem nad hlavou a tentokrát se mu konečně povedlo zasáhnout Jareda do hlavy. Ovšem soudě podle toho, že muž jen mírně zavrávoral a přitisknul si dlaň na čelist, to nebylo nic, díky čemu by měla naději se nepozorovaně dostat pryč.
 
Hlava ji bolela tak, až zatínala zuby a přála si jen stočit se někde do klubíčka a usnout, jenže věděla, že nemůže. Znovu se vzepřela na pažích a konečky prstů při tom zavadila o spadlou větev. Prudce zamrkala a s tlumeným zasténáním se dostala do kleku a pak do dřepu.
 
Měla pocit, že už začíná bláznit, protože zaslechla jakoby na ni někdo volal. To ale byl nesmysl.
 
Prsty obemkla větev, opřela ji do země a s její pomocí se vyškrábala na nohy.
 
Viděla a slyšela, jak Jared nadává a tomu, co se děje za jeho zády (jí) nevěnuje žádnou pozornost. Udělala pár váhavých kroků kupředu, a jakmile si byla jistá, že nespadne, přidala na rychlosti a pevně svírala dubovou větev v dlaních obou rukou.
 
Těsně předtím, než ji pozdvihla, znovu uslyšela, jakoby na ni někdo zavolal její jméno. Ten hlas jí připadal povědomý, teď se tím však zabývat nechtěla.
 
Viděla jen, jak Michael se Sárou vytřeštili oči, když ji kousek za Jaredem uviděli. Přidala do kroku a stoupla přitom na větvičku, která křupla tak hlasitě, že dívka předpokládala, že to bylo slyšet až u městské brány.
 
Jared se zarazil a začal se otáčet.
 
Cara větev rychle zdvihla, málem se jí přitom znovu zatočila hlava, nadechla se a s mocným výdechem ho praštila. V místě, kde se setkala s Jaredovou lebkou, praskla větev ve dví.
 
Jared se silou nárazu pootočil mírně na bok a pak sjel k zemi jako mokrý hadr mrsknutý na zeď.
 
Z dívčina hrdla se vydral chrčivý sten a vzápětí větev odhodila.
 
Nestihla se ani pořádně vzpamatovat, když ji silná paže obrátila dozadu a někdo ji vší silou přitlačil na svou hruď.
 
Cara zalapala po dechu a ruce jí samovolně vystřelily vzhůru, aby se od neznámého odstrčila. Sevření však povolilo bez jejího přičinění a sotva dívka pohlédla do očí toho, kdo ji k sobě přirazil, nohy se jí téměř podlomily podruhé.
 
„Otče,“ vydechla a tentokrát se nechala obejmout.
 
Obtočila unavené těžké paže kolem otcových ramen a zavzlykala. Po tomhle okamžiku toužila a přece si ho nedokázala užít ani ze třetiny tak, jak si to vysnila.
 
„Holčičko,“ vydechl starý muž a pevně k sobě dceru přivinul. Líbal ji na zraněné čelo, do vlasů mokrých potem a otřásal se při tom vzlykem stejně jako dívka.
 
Cara v jeho pevném sevření vydržela jen pár chvil. Očima za otcovým ramenem sledovala bezvládnou postavu Jareda a v mysli jí vřela neodbytná otázka: jak dlouho tak on a Richard zůstanou?
 
I když si jedna její část přála nechat se dál uvěznit na otcově hrudi a rozbrečet se jako když jí bylo deset let, nemohla zapomenout na to, kvůli komu a jakým způsobem se sem dostala. A už vůbec ne na důvod, proč odtud chtěla být co nejdál.
 
Opatrně se tedy od otce odtáhla a pohlédla na něj. Jen co viděla jeho strhaný obličej plný nových vrásek, jeho propadlé líce, krví podlité vyčerpané oči, rozcuchané šedé vlasy, kterému mu v pramíncích visely podél obličeje, zatrnulo jí u srdce. Letmo si všimla, pomačkaného hnědého kabátce, který měl na sobě a zašpiněné košile, která mu zpod něj vyčuhovala. Její otec o sebe vždycky dbal, protože se setkával s mnoha cizinci a jako obchodník musel mít jistou úroveň. Jeho zjev jí jen připomněl, že za poslední tři týdny asi všechno odložil stranou a staral se s Henrym jen o to, jak ji dostat zpátky domů.

Cara ztěžka polkla. Tvář otce jí však vzápětí vystřídala vzpomínka na Jeremyho a to ji dodalo sílu od něj odstoupit a zhluboka se nadechnout.
 
„Otče, já…“ začala, ale zarazila se, když jí otec vzal tvář do dlaní a zkoumavě si ji prohlížel. V očích se mu objevila bolest a vztek.
 
„Co ti ty zrůdy udělaly!“ vydechnul a prsty lehoučce přejel po jejích vlasech, jakoby se potřeboval přesvědčit vlastním dotekem, že se mu nezdá, že jeho dcera vypadá jako zločinec.
 
Cara ho vzala za ruce a stáhla si je z obličeje.
 
„Otče, všechno ti řeknu, všechno… jen… Musím ještě na chvíli odjet.“
 
„Odjet? Co to říkáš, dítě!“ pousmál se Mathias, zatvářil se však nejistě.
 
„Já…“ Cara nedořekla, protože v tu chvíli se na louku prodraly první paprsky sluce a ty ji vyděsily tak, jak ji nikdy nenapadlo, že by ji právě slunce a světlo mohly vyděsit. Bylo to ovšem tak – jen si tím potvrdila, kolik času uplynulo, kolik ho již zbytečně ztratila a právě dál ztrácí.
 
Rychle se otočila a nehleděla na prudkou bolest, která jí při tom chvatném pohybu proběhla od krku až po čelo.
 
Jednou jasně a zvučně hvízdla, načež k ní ihned přicválal Cyphir.
 
„Musím ještě odjet, otče,“ řekla znovu a odstoupila od něj, pouštějíc při tom jeho vrásčité dlaně. „Brzy se ti vrátím, za pár hodin,“ dodávala a couvala od něj ke koni. Matně při tom zpozorovala, že se Jaredovo tělo trochu pohnulo, jak přicházel k vědomí.
 
„Caro, to přece… Henry…“ začal Mathias a šel za ní.
 
„Teď nemám čas ti to vysvětlovat, ale je to nutné. Prosím, nedovol těm dvěma, aby za mnou jeli. Prosím, otče. Kdyby to nebylo důležité,“ Cara se chytila sedla a ztěžka se do něj vyhoupla, „tak bych nikam nejela.“
 
„Caro! Přece… teď ses mi vrátila, copak myslíš, že tě jen tak nechám zase odjet!“ Mathias zněl rozčileně a přidal do kroku, aby dceru zadržel.
 
„Nejspíš ne, otče, ale já se nenechám zastavit,“ řekla a mírně sykla bolestí, když se na něj v sedle obrátila. Pobídla koně a vyjela kupředu, takže otci unikla.
 
„Vždyť se sotva držíš na nohou! Caro!“ zavolal za ní otec.
 
„To teď není důležité,“ odvětila ztěžka a pohled jí padl na Richardova černého koně. Vypadal odpočatě. Zamířila k němu a vzala ho za uzdu.
 
„Vrátím se. Brzy. Slibuju ti to,“ řekla znovu a pohlédla přes rameno na otce, který se na ni s nechápavým a zoufalým výrazem díval.
 
Už se za ní nehnal, ačkoliv ho k tomu rodičovský instinkt stále nabádal. Znal svou dceru natolik, aby věděl dvě věci – první byla ta, že když si Cara něco umane, málokdy se mu podaří ji od toho dostat a ta druhá, že už na to neměl sílu.
 
„Caro…“ řekl jen a nikdy si tolik nepřál, aby se mýlil a ona ho tentokrát poslechla.
 
„Vrátím se,“ zopakovala dívka a pevně se mu zadívala do očí. Ztěžka se na něj pousmála.
 
Pak otočila Cyphira i druhého koně zpátky odkud přijela. Pohledem se setkala se Sárou a usmála se na ni.
 
„Promiň, Caro!“ zavolal Michael, který stál vedle Sarah a nejistě na ni mávl.
 
Dívka se usmála i na něj a zavrtěla hlavou: „To nic a díky,“ řekla, ačkoliv jí hlava třeštila jako po ráně kladivem.
 
Poté pobídla oba koně a rozjela se pryč. Koutkem oka ještě zahlédla Selenu, která už ze svého koně seskočila a sledovala ji. Neviděla, jak se tváří, jestli má ve výrazu radost z toho, že je konečně doma, nebo nechápavost nad jejím chováním, či snad pohrdání. Bylo jí to jedno. Teď jí záleželo jen na jediné věci – dostat se co nejrychleji zpátky tam, odkud chtěla celé dny utéct a do blízkosti toho, koho ještě před třemi týdny nenáviděla.