K mužům přístup zakázán! - Kapitola šestá

 

Koukáte co? Upřímně já též, po týdnu a nová kapitola - v této době k neuvěření. Nicméně, snažila jsem se napsat novou kapitolu co nejdříve, abych Vás nenechala dlouho čeat, jako u předchozí kapitoly. 

 

Tato kapitola není nijak dlouhá, ovšem je delší než ta předchozí, takže Vás to uspokojí alespoň o něco více :D 

 

Opět nemám provedenou opravu, jelikož na to nemám čas. Třikrát jsem si to po sobě přečetla, ale stejně vím, že se tam něco najde. Pospíchám do práce, takže není moc času nazbyt :)

 

Jinak přidávám odkaz na mé stránky, kde u této 6. kapitoly jsou přidány fotografie dvou hlavních mužských postav, tak jsem zvědavá co na ně řeknete. http://theklanystories.blog.cz/1307/6-kapitola

 

Budu ráda za Vaše připomínky, názory, rady a i kritiku.

Přeji hezké čtení!

Klaný!

 

 

 

 

Co se stalo jednou, může se stát dvakrát.

 

 

 

Je sobota podvečer. Dnes se koná otcova výstava v jeho galerii a všichni, tedy především Macy, se na to náležitě připravují. Jen já stojím na proti zrcadlu a zírám na svůj bezvýrazný odraz v zrcadle. Bylo mi divně. Spíše jsem se tak cítila.

V hlavě se mi neustále přehrávala slova té písně ze včera. Ne celé sloky, ale jen útržky. Ať jsem se úpěnlivě snažila dát tu píseň dohromady, nepodařilo se mi to, aniž když jsem daná slova zadala na Google. Ten mi vyplivl miliony odkazů na všechny možné písně, ale TU danou, jedinečnou, kvůli které jsem probděla půlku noci, jsem prostě nenašla.

Užíraly mě myšlenky na něj. Na jeho oči barvy medu. Vlasy, které tvarem připomínaly spíše suché roští v zimě, ale barvou mi připomněly to podzimní listí v parku na okraji Londýna. Měl nezaujatý výraz, ale z jeho očí zářila naprostá zapálenost a vášeň, pro to co dělá, co ho baví.

Včera, když jsme tam s Macy stály před nimi a poslouchaly jejich písně, jako kdybych vypla. Vypla ten svůj blbý život a ponořila se jen do očí toho zpěváka. Charlieho. Pokaždé když pomyslím na jeho jméno, zamrazí mě. Příjemně mě zamrazí.

Teprve až začalo pršet a oni si začaly sbírat své hudební nástroje, jsme se rozhodly odejít. Teda Macy se rozhodla a já se nechala jen bez vděky odtáhnout domů a tam o něm přemýšlet pomalu celou noc.

Ztěžka povzdechnu a v odrazu zrcadla si povšimnu Macy. Opírá se o futra mých dveří do pokoje a pobaveně mě pozoruje.

„Nic nechci slyšet!“ namítnu okamžitě, jak uvidím, že něco chce říci. Vím přesně, co chce říci, cpala mi to do hlavy celou cestu zpátky domů a taky dnes ráno u snídaně a oběda. „Emmi, nebraň se tomu, co cítíš! Ty ses do něj zakoukala viď, že jo? Já to totiž na tobě poznám! Haha, tak to je dobrý. Stačil jeden pohled a ty bys mu padla k nohám. Neuvěřitelný. To bych chtěla taky zažít! Ale je fakt, že je moc hezký, takový zajímavý, netradiční oproti ostatním chlapům.“  Otočím se nazpět ke skříni a vrátím se ke zpátečnímu úmyslu – vybrat si šaty na večer, a ne na sebe blbě čučet do zrcadla. „Nemám na sebe nic vhodného. Nenapadlo mě si sebou vzít večerní šaty,“ dodám ihned na to.

„Tak ti půjčím něco svého. Vybírala jsem ze tří šatů a nakonec jsem vybrala tyto, jsou fajn ne?“ začne se Macy ujišťovat o své kráse a mě přijde, že se kolikrát ptá naschvál. Aby mě akorát naštvala. Její krása byla odzbrojující. Jako vždy. Ale ať raději mluvíme o ní, než o mně.

„Dobře, ale nezapomeň, že já nemám tvoji velikost,“

„A ty nezapomeň, že já vždycky na něco přijdu,“ mrkne na mě a odejde, aby našla ty pravé šaty pro mě. Povzdechla jsem opět a na chvíli se ještě podívala na svůj odraz. Byl opravdu bezbarvý, strnulý, smutný. Byla jsem to já. Tak jak se cítím poslední dny.

 

 

 

„Macy, uškrtím tě, fakt!“ začnu se vztekat, když vystupujeme z černého auta, které nás odvezlo sem před galerii mého otce. „Kouká mi pomalu celý zadek!“ zasyčím na ni nevraživě, když si teprve teď uvědomím, jak moc ty šaty jsou krátké.

„Jsou to klasické koktejlky, Emmo! Jsi nějaká cudná panna nebo co? Sluší ti to, vypadáš v nich elegantně, tak nemel a pojď se předvést Charliemu!“ nenechá si odbýt Macy. Hořce se zasměji.

„Kdybys mi řekla už včera, že tam bude ON, nikdy bych si tohle na sebe neoblékla!“

„Ne, ty bys tam nešla!“

„Šla…“

„Ne nešla, protože to ty děláš vždycky. Utíkáš před čímkoliv, co by mohlo znamenat štěstí.“

„A to má zase co znamenat?!“ nedám si líbit její narážky na můj život. Můj život.

„Jen ti říkám, to co je pravda. Proč se tak bráníš novému?“

„Nebráním se novému! Ježiš Macy, kde bereš taková tvrzení, které nemůžeš ani potvrdit. Kdybych se bránila novým věcem, tak bych nebyla tady v Londýně. Nepovídala si s cizím chlápkem v letadle, nevykládala mu o své nemoci a natož mu ještě ten večer volala…Starej se raději o svůj život, myslím, že TY se bojíš toho nového, co má přijít. Myslím tím především svatbu a to dítě, které v sobě pořád nosíš,“ vyjedu na ni zcela popuzeně.

„Co? Ty jsi nějakému cizímu chlápkovi řekla o té své fobii?“ vyřkne šokovaně, jako kdyby jen tuto informaci, kterou jsem ji právě sdělila, postřehla. Jen trpce něco zavrčím, asi nějakou nadávku, a rozejdu se po kameny vydlážděném chodníčku ke galerii, odkud se line klasická hudba a duha mnoha světel.

Ženě před vchodem ukáži pozvánku a ona mě s úsměvem přivítá a do ruky mi vtiskne sklenku Pimm´s. Projdu velkými skleněnými dveřmi, nehledě na to, že Macy cupitá za mnou a křičí na mě, ať na ni počkám. Ovšem v tuto chvíli na ni nemám vůbec náladu. Popudila mě tak, že ji snad i hodlám dokázat, že se svým životem něco dělám. Nebo se aspoň snažím.

„Ah Emm, už jste tady?“ odchytí si mě otec, který stojí u vchodu z druhé strany a vítá návštěvníky galerie.

„Ahoj tati. Jo, promiň to zpoždění,“ omluvím se a krátce ho obejmu na pozdrav.

„Z toho si nic nedělej. Půlka hostů tu stejně ještě ani není a navíc, pravé hvězdy chodí vždycky pozdě.“ Zasměje se a pohlédne na Macy, která zrovna k nám celá uchvácená dojde. Spíše doplazí.

„Ty boty jsou příšerné, neměla jsem si je kupovat!“ postěžuje si a přešlapuje na nich, jak když si plameňák libuje v rybníčku. Pak si povšimne nás. „Ahoj Barisone.“ Dodá spěšně, líbne mého otce na tvář a na mě hodí jakýsi uražený pohled.

„Tak se běžte bavit holky. Je tu toho tolik k vidění,“ pobídne nás otec.

„No a u čeho máme začít,“ zeptám se zvědavě. Táta se hrdě na přímí a dá se do vysvětlování, čím bychom měly započít naši prohlídku galerií.

„Je tu připraveno mnoho umění. V jednom sále najdete obrazy od Molly Jakensové, moc nadaná slečna. Své obrazy kreslí vždy jen ve vlaku, zvláště za jízdy. Taky ty obrazce jsou rozházené, nedodělané, ale zároveň moc inspirativní a jedinečné. No v druhém sále najdete sochy a keramiku, ve třetím najdete černobílé fotografie mého chráněnce Peeta a v tom čtvrtém je hudba. Jsou tam mí oblíbenci,“ řekne táta důležitě a mě je ihned jasné o kom mluví.

„No tak tam se zvláště zastavíme,“ rýpne do mě loktem Macy a přitom lišácky mrkne na otce. Raději nic neřeknu.

„Hezky se bavte,“ popřeje nám ještě dodatečně otec a my se vydáme pomalým krokem na naši prohlídku.

Celou prohlídku jen mlčky procházíme, nic neříkající, a mě to tak naprosto vyhovuje. Můžu si vychutnat začínající umělce a jejich díla a na chvíli se odpoutat od otravných řečí Macy. Ona je zřejmě uražená za to co jsem ji řekla, ovšem za to já se necítím nijak vina. Zastavíme se až ve třetím sále, kde jsou plakáty a obrazy černobílých fotografií a jsou nasvěcovány různými barvami reflektorů. Působí to zajímavě, tajemně a velmi příjemně. Prohlédnu si všechny fotografie, které zachycují přírodu, různé anglické památky, až po ulice a města. Na dalších fotografiích už jsou nazí lidé. Né, že by se na nich odhalovaly, ale jejich intimní místa byla vždy nějak skryta. U jedné fotografie se zarazím.

„Pane Bože,“ syknu zaskočeně a přimhouřím ostře oči, jestli vůbec dobře vidím.

„Co?“ otáže se nezáživným tónem Macy. Uraženost z jejího tónu úplně srší.

„Tady je vyfocený táta.“

„Kecáš!“ trhne sebou a k té fotografii přiskočí. Nakloní se co nejblíže, stejně jako já a zírá na ni.

„No…nevím, jestli se mám smát, nebo brečet,“ utrousí po chvíli Macy a já musím s její rozpačitostí souhlasit.

„To teda,“ a narovnám se v zádech. Ačkoliv mám ráda svého otce a udělala bych pro něj všechno, na jeho nahé fotky opravdu koukat nemůžu.

„Pojď, půjdeme si spravit zrak o sál vedle,“ řekne Macy a zahákne se za mé rámě. Vyjdeme ze sálu a zcela okamžitě uslyšíme bicí a pak brnkavé tóny kytary. Najednou pocítím jistou nervozitu a imaginární knedlík v mém krku kyne. Ucítím jemný stisk na své paži, a když pohlédnu na svoji nevlastní sestřičku, povzbudivě na mne mrkne. Vejdeme dovnitř a shledáme tu zatím nejvíce lidí ze všech sálů. Všichni se mezi sebou baví, povídají si se členy kapely, jen bubeník sedí u svého bicího a znuděně do něj zlehka buší. Kytarista sedí na vyvýšeném pódiu a předvádí několik slibných tónů stojícím fanynkám kolem něj. Ty se blahem tetelí a hihňají se. Ovšem ať se rozhlížím do všech stran, nikde nevidím jeho. JEHO. Charlieho.

„Macy Peersová!“ ozve se zprava a obě se nastejno ohlédneme za mužským hlasem napravo. Ladným krokem k nám přijde blonďák v kožené bundě a výrazným černým líčením kolem očí. Nepochybně patří ke kapele.

„Lee! Ahoj!“ zaraduje se Macy a údajný Lee ji pevně obejme, až ji zvedne ze země. Pak ji pustí zpět na zem a prapodivně se na sebe začnou culit.

„Jsem rád, že jsi přišla. Dlouho jsme se neviděli.“

„No já jsem tě viděla předevčírem. Byla jsem se na tebe podívat na promenádě.“

„Fakt? A proč jsi za mnou nepřišla?“

„Bylo tam moc lidí a navíc jsem věděla, že se dnes uvidíme,“ odpoví Macy a její tváře chytnou jakousi nachovou barvu. Podezřívavě si oba dva měřím.

„Oh abych nezapomněla,“ a ano zapomněla „Tohle je moje sestra, teda nevlastní, Barison je její pravý táta,“ dá na vysvětlenou Macy a přitáhne si mě k sobě.

„Jsem Emma,“ představím se a natáhnu ruku na pozdrav. On mou ruku přijme a usměje se na mne tím nejzářivějším úsměvem, který jsem kdy viděla.

„Ahoj, já jsem Lee. Chodili jsme s Macy na střední,“ dá jakoby na vysvětlenou, ale já bych dala ruku do ohně za to, že oni chodili i někam jinam. Ne-li spolu.

„Jsem rád, že tu jste. Aspoň se budu mít před kým předvádět,“ zasměje se a Macy se stejně zatetelí jako ty mrécy vedle u kytaristy.

„No a kde je Charlie?“ otáže se nenápadně má drahá sestra a já do sebe vyklopím zbytek Pimm´s.

„Charlie? To nevím, někde tu lítá. Ale za chvilku začneme hrát, tak se nemusíte bát, že byste o něj přišly,“ odpoví Lee a přitom na mne mrkne. Jako kdyby ta odpověď byla cíleně vedená na mě. 

„Tak já si skočím na dámy, ještě než začnete, aby mi něco neušlo,“ vysvětlím těm dvou, kteří mě pomalu ani nevnímají, jen si mezi sebou něco šuškají. Jejich blízkost se mi nelíbí a nechci je tu nechávat o samotě, ovšem potřeba volá a tak se otočím a odejdu ze sálu. Vyjdu na chodbu, na valící se dav lidí a tak tak jim prokličkuju. Pak odbočím doprava, kde si pamatuji, že byli společné umývárny a až pak se toalety dělili na pánské a dámské.

Protřu si nervózně dlaně a mé kroky duní na červeném koberci. Jsem vyvedena z rovnováhy, nejen, že tu někde běhá ten skvost přírody, ale ještě tu Macy flirtuje s Leem. Hm.

Zamyšlená vpadnu dovnitř a v půli kroku se zastavím. Na zemi sedí Charlie. Jeho nohy jsou roztažené a bolestně se tiskne zády ke stěně. Dlaň si tře o hrudník, jako kdyby nemohl popadnout dech. V obličeji byl celý bílý, už pomalu nabíral zelený odstín. 

Opomenu se a ihned na to přiskočím k němu.

„Charlie,“ vyhrknu šokovaně a prohlížím si jeho tělo křečovitě tisknoucí se k zemi. Krátce na mne pohlédne a pak začne bolestně krčit obličej. Má bolesti. Ale já vůbec nevím co mu je. Začnu hrabat v psaníčku pro mobil. Na display vymačkám číslo záchranné služby a zavolám tak pomoc.

***

„Charlie, záchranka už jede, jen to musíš vydržet. Nechceš si lehnout na zem, nebo nemám ti pomoct se postavit? Nechceš vodu? Co mám dělat?!“ začnu vyšilovat, protože vidím, jak se jeho stav z minuty na minutu zhoršuje. Dlaní začne šátrat po klíně, jako kdyby chtěl něco najít v kapsách. Ihned se natáhnu po jeho černých kalhotách, jestli nemá něco v kapse – léky, inzulín, cokoliv, co by mu mohlo pomoci, ovšem on mě zastaví v hledání. Chytne mou teplou dlaň do té své ledové a pevně ji stiskne. Pak zavře oči a bolestně sýpe dál. Chtěl mě jen vzít za ruku. Jen chtěl někoho držet. Potřeboval psychickou podporu.

„Nemůžu tě tady jen tak nechat ležet v bolestech, jdu někoho najít, vydrž tu Charlie jo?“ utrousím s panikou a odrazím se od kolenou na tvrdé dlažbě, abych vstala. Vystřelím z toalet a uvidím hlouček debatujících lidí.

„Prosím Vás, není z Vás někdo doktor?!“ vyhrnu nahlas a cítím, jak se mi klepou kolena. Lidi se začnou po sobě rozhlížet, ovšem nikdo nejeví známky po tom, že by mohl mít lékařský titul před jménem. „Na toaletě je muž, má ohromné bolesti. Už jsem volala záchranku, ale vůbec nevím co mu je a lékaři tu budou až za deset minut. Je tady někdo doktor sakra!“ začnu přímo vyšilovat a několik lidí se odhodlá jít za mnou, na toaletu alespoň nějak pomoci Charliemu. A najednou…zahlédnu naději.

„Ryane!“ vyhrknu šokovaně na Ryana Kerrigena, který zrovna vyšel zpoza rohu a v ruce si drží dlouhý černý kabát. Ohlédl se po mně, a jakmile mě spatřil, mile až radostně se usmál. Doběhnu k němu a čapnu ho za ruku. Zcela vyrovnán z míry, že tohle zrovna nečekal, se nechá táhnout přes chodbu.

„Musíš pomoct Charliemu. Má ohromné bolesti, už pro něj jede sanitka, ale musíš mu nějak pomoct, protože já nevím co mu je. No tak. Prosím!“ začnu už brečet, a když doběhneme na toalety, Charlie leží celým tělem na chladné zemi a nohy mu vzhůru drží jeden muž. Další dvě ženy mu dávají obklady a ještě jeden muž mu kontroluje tlak na paži.

„Ustupte, jsem doktor!“ zabručí Ryan a zcela okamžitě začne jednat jako lékař. Jako záchrana pro Charlieho.