Sean a Lively - 5.

5. kapitola

 

Rozhlédla jsem se po sále a zhluboka se napila šampaňského ze skleničky, kterou jsem mírně křečovitě svírala v prstech.

„Tvař se trochu veseleji,“ naklonila se ke mně máma a já se ušklíbla.

„Jasně, s kamarádkou ven nemůžu, ale na tuhle nudnou akcičku dokonce jít musím!“ odsekla jsem nabroušeně a zastrčila si za ucho pramen vlasů, který mi splýval podél tváře.

„Smím prosit?“ zachránil mne před matčiným kázáním Xavier, který pohotově zareagoval a uklonil se přede mnou.

„Ráda,“ kývla jsem, chytla jeho ruku a společně s ním zmizela ve víru tanečníků.

„Díky,“ špitla jsem vděčně a usmála se na něj.

„Nemáš zač, sestřičko,“ opáčil a provedl elegantní otočku.

Ztichli jsme a rozhlíželi se po sále. Pohled mi utkvěl na Mikeym. Byl oblečený v elegantním obleku a tmavé vlasy měl pečlivě učesané. Všiml si mého pohledu a začal se přes parket prodírat ke mně a Xavovi.

"Ahoj," pozdravil.

"Čau," vrátil mu Xavier pozdrav a postrčil mě do Mikeovi náruče.

"Hej!" ohradila jsme se, ale Xav se akorát rozesmál.

"Díky," zazubil se můj dětský idol. "A ty se nečerti," obrátil pozornost na mne. Lehce mne sevřel v náručí a začali jsme kroužit po parketu. Položila jsem mu ruce na ramena a užívala si jeho blízkost. Přesto mne napadlo, že dřív bych byla blahem bez sebe, že smím být v jeho náruči, ale teď... Byla jsem šťastná, že se vrátil a stále mi byl dražší než normální kamarád, ale hlavu jsem měla plnou někoho jiného. 

"Co se děje?" všiml si Mikey mého smutného-zasněného výrazu.

"Ale nic," zavrtěla jsme hlavou. Zamračil se. 

"Dobře, jenom jsem na někoho myslela."

"Máš kluka?" zeptal se a mě neuniklo mírné zklamání v jeho hlase.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ale někdo se mi líbí," přiznala jsem a cítila, že mi červenají tváře.

"Povídej," vybídl mne. 

"To je... až někdy jindy..." zavrtěla jsem hlavou a udělala na něj psí oči.

"Ale nakonec to z tebe vytáhnu!" zahrozil.

Roztáhla jsem rty v úsměvu a rozhlédla se po lidech kolem sebe. Všechno mi splývalo do barevných šmouh, nedostatkem čerstvého vzduchu se mi motala hlava. 

"Promiň, musím na vzduch," šeptla jsem, vyklouzla z Mikeovi náruče a proběhla na balkón. Opřela jsem se rukama o chladné zábradlí a vzpomněla si, jak jsem takhle stála naposledy. Tehdy jsem se poprvé setkala se Seanem...

"Ahoj."

Rychle jsem se otočila a zadívala se do maskované tváře. Tmavé vlasy se mu kroutily nad stříbřitým čelem a tmavý oblek mu obepínal vypracovanou postavu.

"Ahoj," usmála jsem se a srdce se mi rozbušilo. Zároveň jsem však pocítila i vztek.

"Dnes ti to sluší," opřel se vedle mne.

Podívala jsem se na svou tmavě modrou róbu posetou stříbřitými flitry a pokrčila rameny.

"Proč se mi vyhýbáš?" zeptala jsem se ho.

Zamračil se.

"Proč bych se ti měl vyhýbat?" zadíval se kamsi nad mou hlavu.

Povzdechla jsem si. 

"Lžeš, vyhýbáš se mi. Myslela jsem, že alespoň ty ke mně budeš upřímný," povzdechla jsem si znovu a zavrtěla zklamaně hlavou. "Omluv mě, musím zpět do sálu."

Chtěla jsem proklouznout kolem něj, ale rychle mě chytil za ruku a pevně stiskl.

"Ne, omlouvám se. Nemůžu se s tebou setkat. Jsi dcera vůdce a já... nevíš nic o mém životě, nic o mě, nepochopíš," zašeptal a jeho dech mě šimral na tváři.

"To nemůžeš vědět, můžeš to alespoň zkusit," namítla jsem.

Usmál se. 

"Uvidíme se někdy příště, zatím ahoj," pustil mne, přehoupl se přes balkonové zábradlí a zmizel ve tmě.

"Lively? Jsi tady?"

Otočila jsem se na Daena stojícího ve dveřích.

"Ano, jsem tu," opáčila jsem a protočila oči. Jako by to nebylo jasné!

"Zatančíš si se mnou, prosím?" 

Útrpně jsem se ušklíbla. Toužila jsem odmítnout, ale nemohla jsem. Pravidla byla neoblomná. S mírně pokleslými rameny jsem vložila svoji dlaň do té jeho.

 

„Tenhle tanec je můj,“ objevil se vedle mě Mikey. Daen zklamaně protáhl obličej, ale pustil mě ze svého náručí a vzdálil se.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a unaveně si položila hlavu na Mikeovo rameno.

„Není zač, nikdy jsem toho kluka neměl rád,“ zavrtěl hlavou a zlehka mě pohladil po zádech, kde měl položenou svoji teplou dlaň.

„Ještě jeden tanec a asi bych umřela,“ poznamenala jsem a zmohla se na malý úsměv.

Cítila jsem se hrozně. Unavená, otrávená, smutná a otupělá z dusna a hluku v sále.

 

„Odvezu tě domů.“

„Hm?“

„Pojď, najdeme tvého otce a odvezu tě domů,“ zopakoval a až když trochu nadzvedl hlas, pronikl význam jeho slov do mé mysli. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a zamrkala.

„Skoro jsi usnula,“ informoval mne s úsměvem a prstem zlehka zasunul uvolněný pramínek mých vlasů za ucho.

Rukou jsem si promnula bolavé čelo a nechala se táhnout davem až k místu, kde stál otec s matkou.

Mikey se předpisově uklonil, mé matce políbil ruku. Máti ho obdařila přezářivým úsměvem a od otce se dočkal pokývnutí hlavou. Rodiče měli Mikea vždycky rádi.

„Odvezu Lively domů, kdyby vám to nevadilo?“ větu sice formuloval jako otázku, ale oba jsme věděli, že tak nebyla myšlena.

„Proč?“ povytáhla matka obočí a nesouhlasně stiskla rty.

„Chci si s Lively promluvit, navíc je zřejmě poněkud unavená,“ odvětil zdvořile, ale pevně.

„Ach, tak… jděte, děti,“ souhlasila matka a vyměnila si s otcem dlouhý pohled.

Zamířili jsme k východu a na mé tváři pohrával úsměv.

„To od tebe bylo ošklivé,“ poznamenala jsem.

„Co?“ zeptal se nevinně.

„Moc dobře víš, co si naši očekávají, když někdo řekne chci si s ní promluvit.“  

„Ale já si s tebou chci promluvit. Nic jiného jsem neřekl, že očekávají žádost o ruku je jejich věc, ne?“

Zasmála jsem se a krátce mu stiskla ruku.

Vyšli jsme na setmělé parkoviště a já obrátila tvář k nebi.

Stříbřitý měsíc plul po tmavé obloze a okolo svítilo tisíce hvězd.

„Vždycky jsi měla ráda noc,“ zavzpomínal.

„Ano,“ kývla jsem. „Víš, někdy… někdy mám pocit, že není nic nemožné. Že v noci se prostě dějí zázraky.“

Chápavě se usmál a pohladil mě po tváři.

Stočila jsem pohled k němu a zadržela dech.

Mikey přiblížil svou tvář k mé s jasným úmyslem.

Jako ve snu jsem si pomyslela, že mne moje dětská láska konečně políbí. Vždyť o tom jsem snila celé roky!

Když byla jeho tvář pár milimetrů od mé a já na rtech cítila jeho dech, vybavila se mi Seanova tvář a já ucouvla.

„Ne, promiň, nemůžu,“ zavrtěla jsem hlavou.

Narovnal se a zmateně a smutně se na mě zadíval.

„Musíš mi toho hodně vyprávět.“

„Ano. Promiň, Mikey, mám tě moc ráda, ale…“

„Už mě nemiluješ.“

Mírně jsem kývla.

„Promiň, jsi pro mě jako druhý bratr.“

„Nemáš se zač omlouvat,“ povzdechl si. „Citům nemůžeš poroučet. A je to taky moje chyba, kdybych neodjel pryč… kdo ví, jak by to všechno bylo,“ mávl rukou. „Tak nasedni, odvezu tě domů.“

„Nezlobíš se?“

„Ne,“ zabouchl za mnou dveře a obešel auto.

 

Skrytý ve stínu stromů jsem s napětím pozoroval Lively a toho vysokýho kluka a odhadoval, o čem se tak asi mohou bavit.

Ve chvíli, kdy se jejich hlavy přiblížily těsně k sobě mi hrudí projela tupá bolest a vztek. Byl jsem připravený vyskočit a vyrušit je, přemýtal jsem, jestli se mi jen zdálo, že dívce na mě záleží.

Ale potom se odtáhla a já si oddechl. Žádný líbání. Aspoň ne teď a tady.

Sledoval jsem odjíždějící auto a nevěděl, co si teď počít.

V kapse mi zavibroval mobil, tiché upozornění, že je čas jít domů.

 

„Seane,“ vyběhla mi naproti dívenka s vlasy barvy slunce, sotva jsem vešel do dveří našeho maličkého bytečku.

„Ahoj Megan,“ zvedl jsem ji do náruče a usmál se přes její rameno na bratra.

Craig se na mne díval vážným, ale chápavým pohledem. Vlastně on jediný věděl, co podnikám, mámě jsem se to říct neodvážil a Megan je zatím příliš malá. O čtyři roky mladší bratr s mým počínáním nesouhlasil, ale nijak mi ho nevyvracel.

„Jak to, že ještě nejsi v posteli, Megan?“

„Čekám na tebe,“ odvětila sestra s nevinným úsměvem.

„No fajn, tak už můžeš jít spát.“

„Kde je máma?“

„Spí,“ odvětil Craig.

„Jste si prohodili role, ne?“ zavrtěl jsem hlavou mírně pobaveně.

„Jo, tuhle ještěrku jsem do postele dostat nemohl,“ přisvědčil bratr a vzal Megan do své náruče. „Tak pojď, Sean se taky musí najíst a ty musíš jít spát, abys zítra nebyla ve škole unavená.“

Megan otráveně zabručela, ale přikývla.

„Tak dobrou noc, ptáčátko,“ dal jsem jí pusu na čelo a vešel do miniaturní kuchyńk, abych si vzal něco k jídlu.

Náš byt měl jen dvě hodně malé místnosti, maličkou koupelnu se záchodem a kuchyní, ale byl čistý a udržovaný, jak nejlépe to šlo.

„Tak co?“

„Fajn,“ odvětil jsem bratrovi, který se zjevil za mnou.

„Proč ji pořád vyhledáváš, když s ní nemluvíš?“ zeptal se.

V odpověď jsem pokrčil rameny.

 

Otráveně jsem se přetočila na břicho a vylezla z postele. Už minimálně dvě hodiny jsem se marně převalovala z boku na bok a snažila se usnout. Bez vysledku.

Otráveně jsem přešla k oknu a otevřela ho dokořán. Záclony se rozvlnily slabým vánkem, který mi jemně načechral i vlasy.

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Po chvíli jsem je zase otevřela a upřela na stříbrný měsíc zářící na obloze. Tmavé nebe tvořící mu kulisu zdobenou tisíci jiskřivých hvězd, ve mně probouzela zvláštní pocit osamělosti, touhy a klidu, který zvolna ukolébal mou mysl tak, že ostatní pocity odezněly.

Byla bych schopna stát na tomto místě celé roky, ale nakonec se mne zmocnila únava  já zamířila zpět do postele.