Nadvážný příběh, kapitola 2.

Následující dny strávil Jaromír v transu. Nemohl jíst, nemohl pít, nemohl pomalu ani dýchat. Jeho kroky byly malátné a těžké, poblouzněné nekonečným pocitem blaženosti. Měl naději.

 

V hloubi duše slyšel dunící pochyby. Zlé jazyky, které mu přály jen to nejhorší. Jak by si mohla ona, nádherná Veronika, začít něco s ním? S chudým ubožákem? S cizincem, vyvrhelem a nikým? Jak se jí mohl on rovnat? Jak mohl on, děravý kus hornin plující vzduchoprázdnem, chtít dosáhnout na tu nejzářivější hvězdu?

 

I když si byl vědom své nicotnosti, nemohl poručit svému srdci a ani nechtěl. Snad poprvé v životě se cítil šťastný.

 

V euforickém opojení vlastně ani nevěděl co dál. Měl jí zavolat? Pozvat ji někam? Bohužel neměl číslo. Co teda jít k jejímu bytu a zazvonit? Měl vůbec kuráž něco takového udělat? Co kdyby ho odmítla? Co kdyby její úsměv byl klamem, který si ve svém zoufalství vymyslel?

 

Musel to zkusit. Musel něco provést. Čas běžel. Ztratil přece nejméně patnáct let otálením. Už nebyl mladíkem, který si mohl dovolit bezstarostně snít. Každý sen byl vykoupen krutou cenou. Nikdo nebral ohledy na bláznění dospělých. Nikdo nepromíjel. Nikdo nevracel čas. Romantická duše byla cejchem prokletí. Duše, která v chladné, bezcitné době železných strojů a betonových budov neměla šanci přežít.

 

Ale on nemohl jinak.

 

Učinil první kroky. Umyl se. Navoněl se. Jenže co na sebe? Oblek, aby vypadal jako vážný, dospělý muž? Nebo jako upjatý, nudný podomní prodavač? Co když Veronika takové nesnášela? Co když měla radši lidi takové, kteří si na nic nehráli? Vždyť měl na sobě džíny a krátké tričko, když ji viděl. Když se na něj usmála. Při té vzpomínce ho začalo příjemně šimrat v břiše.

 

Tričko a džíny. Co dál? Květiny. Určitě květiny. Ale jaké? Rudé růže jako její šaty? Jako její nezměrná krása? Rudé tulipány jako jeho nekonečná láska k ní?

 

Prodavačka v květinářství mu poradila růže. Tak jich koupil hned deset. Tlukot srdce byl tak silný, že lehce přehlušil všechny klábosící kolemjdoucí i řvoucí motory aut. Vše se zdálo perfektní. Slunce se na něj usmívalo mezi bílými obláčky, které snad jako by na něj mávaly a přály mu štěstí.

 

Stanul přímo před finálovou páskou -- dveřmi. Bariérou, která ho přimáčkla k zemi jako mohutný balvan. Našel její jméno na seznamu zvonků, ale neměl odvahu zmáčknout ono tlačítko. Jeho ruce se třepaly. Ukazováček se blížil.

 

Jenže ho vší silou udeřily pochyby. Co když na ni neměl? Co kdyby ho odmítla? Co když už byla šťastně zadaná? Vdaná? S dětmi? Co když jeho blouznění bylo odsouzeno k nešťastnému konci?

 

„Hledáte někoho?“ vylekal ho hluboký tázavý hlas. Otočil se na patě, div sebou nešvihl o zem. Stál tváří v tvář kníratému starci v kostkované košili a kalhotách s kšandami, který si ho prohlížel jako vetřelce. Mohl to být její soused? Mohla ho znát? Nesměl si u něj pokazit dojem.

 

„Dobrý den,“ řekl nesměle, ale pak už to šlo hladce. „Hledám starou známou. Jen myslím, že má pokažený zvonek.“

 

„Opravdu?“ odvětil stařík nevrle. „Tak pozor, já otevřu.“ Jak pravil, tak učinil. Z kapsy vyšmátral svazek klíčů a ten správný zarazil do zámku. Na to, že starý pán působil vratce, ovládal své ruce s přehledem. Ozvalo se klapnutí a on ladným pohybem dveře otevřel i vysunul klíč.

 

Ani se neobtěžoval zkoumat Jaromírovu pouť za štěstím, prostě vkráčel dovnitř a pokračoval po schodišti se zábradlím, které se obtáčelo kolem prosklené výtahové šachty. Jaromír samozřejmě vešel do budovy. Nenechal by si zabouchnout před nosem.

 

Netrvalo dlouho a starce ztratil nejen z dohledu, ale také ho úplně vypustil z hlavy. Soustředil se jen na jediné. Na Veroniku. Vlastně ani nevěděl, co dělá. Proč ještě neutekl? Měl euforickou radost i úzkostný strach zároveň.

 

Na každém patře bedlivě četl nápisy na dveřích. Žádná Veronika. Žádná princezna, kterou hledal. První patro, druhé, třetí... až v šestém konečně uspěl.

 

Už pouze poslední překážka. Stačilo jen zaklepat. Jenže jeho pěst ztuhla v kámen a táhla ho dolů. Nedokázal se přimět to udělat. Nedokázal překonat obavy.

 

Stále měl možnost vzít nohy na ramena. Stále mohl na celý zmatený pokus zapomenout. Určitě by ho nechtěla. Ušetřil by si tím potupu.

 

Ale jeho srdce bilo a křičelo. Jeho srdce mu nedovolilo ustoupit. Stál jako přimrznutý, neschopný pohybu. Ani nemrknul. Čas se snad zastavil. Jen on, dveře a za nimi Veroničin palác. Jen on, rytíř před hradbami, za nimiž byla vězněna sličná princezna.

 

Náhle uslyšel hlas. Sladký, líbezný hlas.

 

Srdce mu málem puklo, jak se třáslo. Bylo to tak rychlé, že nestihl ani ukročit.

 

Dveře se otevřely a vskutku -- byla za nimi. Měla na sobě černé tepláky a sešlý zelený svetr, ale i tak vypadala jako třpytící se zlato. Bylo jedno, co by si oblekla, vždy by zářila jako nehasnoucí kometa proplouvající na nebi. Jako jediná opravdu žijící bytost ve světě plném šedých tváří, které již dávno zemřely.

 

S telefonem u ucha na něj zírala jako na zjevení. Ta neskutečná shoda náhod, ta ironie osudu. Jaromír musel s kyticí v ruce a zmatením v obličeji působit přinejmenším vtipně.

 

„Ahoj,“ vykoktal ze sebe, proklínaje se za svou neschopnost.

 

„Ahoj,“ vydechla jakoby s úlevou.

 

Mrkla svýma velkýma modrýma očima. Usmála se.

 

I on se usmál. „Zrovna jsem tě chtěl pozvat... někam. Nešla bys někam?“

 

Mlčela. Přemýšlela snad? Hledala ta správná slova, jak ho slušně odmítnout a neublížit mu? Ta vteřina trvala věčnost.

 

„Počkal bys čtvrt hodinky?“