Nadvážný příběh, kapitola 3.

Dnes je to trošku kratší, ale zítra to vynahradím, slibuju :)

================

Ani nevěřil, že se to stalo. Že právě seděl s ženou jeho snů v červených šatech v kavárně u kulatého bílého stolečku v rohu prosklené místnosti. Byli obklopeni desítkami lidí, ale pro Jaromíra neexistoval žádný z nich. Byli pouze ona a on.

Usmívala se, zírala svýma kukadlama a on se zatajeným dechem hltal každé její slovo. Vlastně nebyl schopný pořádně odpovídat a modlil se, aby jí nepřipadal jako úplný moula. Tu a tam ze sebe něco vypravil, ale nejradši by si dal facku. Jenže Veronika se vždycky chytila. Vypadalo to, jako by si rozuměli. Jako by dvě stejné lodě na širém moři připluly do přístavu.

„Nepůjdeme někam ven?“ řekla znenadání.

„Do parku?“ zakoktal nevěřícně.

„Třeba.“ Kývla.

Rozhodně jí nehodlal odporovat. Noc vytláčela den a hvězdy se pomalu rozsvěcovaly na obloze jako oči dobrých sudiček, které střežily onen blažený okamžik. Pluli tajuplným šerem. Jejich cestu osvětlovaly lampy jako majáky pro ztracené koráby vracející se zpět k domovu -- ke štěstí.

Vkročili do parku, vedeni trasou lemovanou oblázky, lampiony a majestátnými duby pozorujícími jejich srdce vroucí citem. I když se nedrželi za ruce, Jaromír byl v sedmém nebi, plovoucí na obláčcích radosti.

Sešli z cestičky a usedli na lavičce u jezírka a hleděli na tajemnou hladinu pokrytou lekníny. Bylo ticho. Všechny stromy, listy trávy, světla i samo nebe je pozorovalo. Nastala chvíle, na kterou celá léta čekal. Teď, nebo nikdy, pomyslel si.

Zahleděl se jí do jejich očí. Do bezedných studánek blaha. Jeho pohled sklouzl na její smyslně rudé rty. Něžně ji chytil za ruku. Jeho tvář se blížila k její. Cítil její jemnou, okouzlující vůni. Cítil teplo, jejž sálalo z její hebké pokožky. Jen krůček jej dělil od nepoznané slasti. Zavřel oči.