Nadvážný příběh, kapitola 4.

Otevřel oči a spatřil, že se objímá s trupem vysavače. Včera večer to očividně přepísknul s LSD.

 

Oděný v zapáchajících ponožkách, trenclích a poslintaném tílku ležel na své rozedrané hnědé pohovce, z níž vyčuhovalo peří i rezavé pružiny. Pohovce, která byla ostrovem uprostřed kobercového oceánu nepořádku. Krabice od pizzy a nudlí. Špinavé, zatuchlé oblečení. Roztrhané kusy papírů. Zaschlá špína. Omračující smrad potu, moči, hnijícího jídla a bůhvíčeho ještě.

 

Zlostně odhodil vysavač, jehož útroby při kutálení jako by zaskuhraly v utrpení, než se ona hrouda plastu ustálila v rohu mezi starými trenýrky.

 

Potřeboval si šlehnout víc než kdy jindy. Prostě to nešlo. I když jeho předloktí připomínalo švestky s třešněmi, plné modřin a krvavých sraženin, postrádal svou drogu. Svou hrdinku. Heroin.

 

Zuřivě začal dupat po pokoji. Funěl vztekem a hekal bolestí. Šlápnul do něčeho nechutného a tekutého a jeho týden nezuté ponožky začvachtaly. Jenže mu to bylo fuk. Potřeboval si šlehnout.

 

Náhle si uvědomil ten zvuk. Ten protivný, nekonečný zvuk, který se opakoval pořád a pořád dokola. Duněl.

 

„Drž hubu!“ okřiknul jej, aniž by věděl co. Byl to tlukot jeho nemocného srdce? Ne. Kvůli arytmii tu a tam vynechávalo úder. Byly to hodiny. Tikající, klapající hodiny. Přiváděly ho k šílenství.

 

Všechny ty hordy prádla a chaosu kolem něj jako by rostly. Obklopovaly ho. Zaplavovaly ho. Nebyl úniku. Řval strachem a nenávistí. A potřeboval si šlehnout.

 

Začal sebou škubat. Rozbíjet vše, co se dalo. Hrnky, talíře i elektroniku. Ozvala se tříštivá rána a pak nastalo ticho. Svět zamrznul. Jeho masité tělo plulo temnotou. Hroudy nepořádku ožily. Z jejich útrob vystoupily končetiny dlouhé a hubené jako tyče. Jenže jejich konce byly plné krvavých drápů lačnících po lidském mase.

 

Jakmile uslyšel křik, jeho mysl zachvátila hrůza. Skřehot drásající nervy, drápající mozek stejně jako ty krvežíznivé pařáty, které ho obklopily a rdousily. Třepal sebou v zoufalé snaze se osvobodit, jenže bylo pozdě. Ucítil prudkou bolest -- to mu právě vytrhly kus masa z lýtka. Chtěl zařvat, ale nešlo to. Jeho ústa byla ucpaná červy, kteří se prodrali až z žaludku na povrch, sžírajících ho zaživa.

 

Ta agonie se nedala vydržet. Příšery ho dusily a hmyz ho trhal zevnitř. Cítil je v každém koutku prstů. I v očích. Jediným vysvobozením byla smrt. V duchu o ni prosil, nechán napospas děsivému osudu.

 

Hrozivé hromobití jej probralo z nezastavitelného utrpení. Celý zmatený hleděl skrz prázdnou předsíň na dveře od bytu. Cítil se, jako by ho někdo praštil kladivem po hlavě. Jeho otupělé smysly mu nedovolovaly se hnout z místa. Seděl jako kakabus opřený o hroudu plastových lahví a papírových kartonů.

 

Burácení se opakovalo. Dveře se otřásly v základech. Teprve tehdy si uvědomil, jaké nebezpečí mu hrozilo.

 

Co vlastně udělal, že mu teď někdo bušil na dveře? Naštval někoho? Dlužil někomu prachy za drogy? Ukradl někomu něco?

 

Prásk! Dveře se rozlétly na kusy, třísky létaly vzduchem. Prach zachvátil předsíň a on jen zíral v úděsu. Sotva se oblaka šedi usadila, spatřil postavu, kterou si nepřál vidět ani ve svých nejhorších snech. Domovnici Bertu. Obávanou herdekbabu, důchodkyni, která nešla pro ránu daleko. Ozbrojená válečkem na těsto a chmurným pohledem na zvrásněné tváři, oděna ve světle zelené košili a hnědé sukni směle vykročila vstříc a jako bůh pomsty zahřměla: „Jaromíre, už měsíc slibuješ, že zaplatíš nájem! Tak co bude?!“

 

„Počkej, Berto!“ vyhrknul Jaromír, zatímco si rukama kryl obličej a běsnící matróna se nemilosrdně blížila.

 

„Čekala jsem už dost dlouho.“

 

„Berto, omlouvám se. Fakt ty prachy seženu, věř mi. Já je mám! Jen mi dej den, dva!“

„Žádný takový,“ zaječela jako šílená ježibaba. Zastavila se přímo před ním a její stín ho doslova dusil. Pozvedla váleček.

 

Krev se mu rozproudila v žilách. Vystřelil jako koule z kanónu a zamířil ven. Jenže Berta se jen tak nevzdala. Bravurně mu podkopla nohu a válečkem ho švihla po zádech, načež se svalil na břicho.

 

Domovnice Berta, zkušený predátor, skočila na svou oběť s bravurní precizností. Jaromír se jen marně drápal pryč z jejího sevření. Krvelačnost ji vzplanula v očích a její nástroj hněvu ho řezal jako dobytek.

 

Jaromír křičel, skučel a volal o pomoc, ale vše bylo marné. Smrt se nedala ošálit. Nebo ano?

 

Exploze otřásla celou budovou a ukousla kus zdi jako nenasytný drak. Dolů se snesla dvě lana a z nich sešplhali dovnitř dvojice lidí v maskáčích. Bertu povalili a Jaromíra osvobodili. Stal se zázrak.

 

Než se Berta stihla vzpamatovat, už se dva hrdinové snášeli po lanech spolu s Jaromírem. Ale komu vděčil za život? Nikdy ty cizince nepotkal.

 

Skončili na zemi v zapadlé uličce plné špíny a odpadků a dali se na útěk. I když Jaromír běžel, seč mohl, jeho špeky se vlnily po břiše jako přílivové vlny a on jen s obtížemi překonával každý další krok.

 

„Jsme agenti Holešovské výzvy,“ vysvětloval jeden z chlapíků, zatímco se hnali přelidněnými ulicemi velkoměsta a tlačili se nic netušícími davy. „Stal ses obětí velkého vládního spiknutí.“

 

„Cože?“ zadýchaný tlouštík vyhrkl.

 

„Jsi přece Jaromír a pracuješ jako stolař, ne?“

 

„Ano, ale nechápu co...“

 

„Pamatuješ si, jak jste dělali zakázku pro sněmovnu?“

 

„Jo, co to ale má co společnýho s...“

 

„Chystá se velký státní převrat. Začne to Kchwarzenbergovou smrtí.“

 

„Kchwarzenbergovou smrtí?“

 

„Jeho desku od stolu nalomili tajně tak, aby se při jeho usnutí a dopadu na ni zlomila, on spadl, zlomil si vaz a zemřel. Všechno mají podepřeno složitými fyzickými výpočty. Cílem je zdiskreditovat celý parlament. A z jeho smrti obviní tebe. Už si pro tebe vlastně šli. Berta je tajný agent BIS.“

 

„Ale kdo by z toho mohl těžit? Prezident? Meman chce převzít moc nad republikou?“

 

„Ne. Meman se taky stane obětí. Do slivovice mu namíchají smrtelnou virózu. Zabíjí do hodiny.“

 

Odhalení bylo děsivé. Nechtěl tomu věřit. Ale hlavně mu nestačily síly. Musel se zastavit a pořádně nadechnout, jelikož se mu dělaly mžitky před očima. Stačil však jediný pohled vzad a vzal nohy na ramena. Zuřivá Berta se hnala za nimi.

 

V přecpaných ulicích vůbec působili zvláštně, ale je to nezajímalo. Jejich cílem bylo uniknout. V patách měli nasupenou důchodkyni s válečkem v ruce, jímž si prorážela cestu. Neúprosně se blížila.

 

Jaromír byl tak zabraný sledováním pronásledovatele, že si ani nevšiml dvou podezřelých osob, ke kterým běželi. Silná rána ho srazila k zemi.