Nadvážný příběh, kapitola 5.

Když se Jaromír probral, myslel si, že byl mrtvý. Tma ho spolkla jako malinu a mráz se mu nemilosrdně kradl pod kůži. Byl svázaný k židli s rukama za zády a nemohl se hnout. Kde jen mohl skončit? V nebi to určitě nebylo.

Někde blízko ukapávalo. Slyšel dopad každé kapky. A každá mu připadl jako rána od Berty. I když neviděl ani na krok, dokázal si ji živě představit. Její nasupený výraz. Její krvelačný hněv vroucí v jejích očích.

Kap. Reflex ho přinutil se otřást, jako by na jeho tváři přistálo mohutné dřevo. Kap. Jeho ruce se snažily krýt, ale provaz mu nedovolil se byť jen pohnout. Kap. To musela být noční můra.

A pak ji spatřil. Její funící obličej přímo před jeho. Cítil její mrtvolný dech a z něj vyčetl všechny ty zlomené, jejichž život bez slitování vzala. V zapomenutém zákoutí svého mozku věřil, že se mu to zdá.

Nezdálo.

Ani si nevšiml, že se rozsvítilo. Stála před ním s nástrojem zkázy pevně v rukou. Byl v zatuchlé zrezivělé cele. Ponuré světlo lehce nastínily stopy krve -- hrůz, které se zde odehrály. Jenže to byl teprve začátek. V nejbližším rohu zpozoroval těla. Bezvládná, rozkládající se těla.

Polknul na sucho a zděsil se. To opravdu udělala ona?

„Nějací mohamedáni,“ započala tajemně. „Někdo těm cvokům nakecal, že brněnský orloj je ve skutečnosti klíčové výpočetní středisko západní civilizace, tak se tam hrnuli odpálit.“ Její hlas byl až podezřele klidný, vtom ale přešel do štěkavého útoku. „Seřezala jsem je jak psy a přesně to teď čeká tebe!“

Jaromíra zachvátila panika. Proč on? Čím si zasloužil tak hrůzný osud?

„Proč?“ hlesnul.

„Proč?“ zopakovala po něm Berta a její obličej celý zkrabatěl udivením -- oči vyvalené, div jí nevypadli z důlků. „Protože můžu.“

„Vždyť pracuješ pro BIS. Máš chránit tuto zemi. Máš chránit...“

„Tebe?“ Berta propukla v hurónský smích. „Já nejsem policajt, Jardo. Uznávám, že s nimi spolupracujeme a že poněkud nedostávají svým povinnostem, ale to není moje věc.“

„Proč to děláš?“ zopakoval Jaromír.

„Proč ne?“ Vysmívala se mu do očí. Jenže čas zábavy rychle skončil. Napřáhla.

„Ne!“ Jaromír vyjekl hrůzou. Obranný instinkt. To jediné, co mohl udělat. Ale bylo to patetické.

Hromové dřevo se na něj sneslo jako drápy ptáka mířící pro svou kořist.

Zastavilo se přímo před jeho tváří. Nechápal. Jeho srdce mu málem proskočilo hrdlem, jeho zorničky div nepukly. Pokoušel se o něj infarkt.

„Ale dobrá. Říkáš, že chceš být chráněn?“ zeptala se náhle, zatímco od něj odvrátila zbraň.

Byl z ní zmaten. Hrála nějakou hru? Bylo jejím cílem ho psychicky zničit?

Rozpačitě kývnul.

Ona se jen usmála. Neřekla nic. Jen ho pozorovala.

Někde za jeho zády se otevřely dveře. Pomalé a těžké kroky se k němu blížily.

„Podporučík Mlátička,“ pokračovala Berta a po jeho pravém rameni se zastavil holohlavý policista, jehož masité svaly napínaly jeho uniformu až k prasknutí. „Vítěz v budějovické olympiádě.“

„Budějovické olympiádě?“ Jaromír zakoktal v úděsu. Ani se neopovážil pohlédnout do očí sadistickému důstojníkovi, který si pohrával s obuškem.

„Podtitul bití nevinných civilistů. Tady Mlátička si dokonce vysloužil povýšení, protože získal extra bonusové body za skalpování vozíčkáře.“

„Proč to děláš?“ Jaromír nevěřil svým uším.

„Protože jsi náš bílý kůň. Obětní beránek, kterého musíme nejprve naučit poslušnosti.“ Berta se odmlčela na moment, pak zatnula levou ruku v pěst a pokračovala. „Chci ovládnout svět, Jaromíre! Teď vidíš, jak bezmocný jsi! Politici jsou jen loutky a občané si myslí, že je policie ochrání!“

„Občané!“ zaburácel Mlátička a demonstrativně máchnul obuškem tam a zpět.

„Ano, občané,“ uchechtla se Berta a válečkem ukázala na Jaromíra. Ten pochopil.

„Počkej! Ne! Já udělám, co budete chtít!“

„Jsou jen dva druhy vládnoucích lidí, Jaromíre! Ti, kteří lační po moci, a ti, kteří hladovějí po násilí!“

Marně se bránil. Nebylo nic, co by ho mohlo zachránit od mučení. Mlátička stál nyní přímo před ním, s širokou gorilí tváří zkroucenou do zvráceného úsměvu. Napřáhl se a...

Místnost se otřásla v základech.