Nadvážný příběh, kapitola 6.

Kus stropu se před Jaromírem zřítil a zavalil Mlátičku. Zděšený vězeň sebou třásl v zoufalé snaze se osvobodit. Zemětřesení neustávalo.

„Zatracení houbaři!“ zaklela Berta, kterou to srazilo na kolena.

Povedlo se! Lano konečně povolilo a on dokázal provléct ruce smyčkou. Rozvázal nohy a sundal ze sebe provaz držící ho k židli. Sutiny před jeho očima se nabízely ke šplhu do vyššího patra.

Berta, která se vzpamatovával z šoku, zaregistrovala Jaromírův únik. „Stůj!“ Bleskurychle po něm skočila. Chytla ho za kotník a táhla dolů. Naštěstí se mu podařilo ji setřást.

Vyškrábal se až nahoru a octnul se hned vedle hromady sutin, z nichž vyčuhovali dva mrtví lidé, v dlouhém betonovém koridoru s kovovými trámy. Místo bylo napěchované velkými průhlednými válci podél zdí, obehnanými tunou přístrojů a počítačů, které monitorovaly obsah oněch gigantických nádob.

I když se okamžitě rozběhl k nejbližším dveřím na konci chodby, nemohl si nevšimnout obsahu uvnitř skel a cedulí nad nimi. V nazelenalé tekutině podřimovali nic netušící lidé napojení na četné kovové trubice. Politici. Malousek, Bobotka, Pečas, Vilip. Desítky klonů.

Kde ho to sakra dovlekli?

Utíkal, co mu nohy stačily. Jeho tukový obal byl jako hrouda kamení, která ho táhla k zemi. Ale on se nehodlal vzdát svobody, kterou tak těžko vybojoval. Ďáblice mu již byla v patách. Řítila se za ním jako uragán, ale on stihl proběhnout dveřmi a zabouchnout jí před nosem.

Kam teď? Další dlouhá chodba plná křižovatek. Labyrint.

Po celém komplexu se rozezněla siréna. Začala mu tuhnout krev v žilách. Instinkt mu velel rovně. On poslechl.

Bloudil již dobré minuty a stále se nedobral cíle. Stále za sebou slyšel zuřivé šlápoty. Vtom spatřil ocelové dveře a nad nimi nápis -- východ. Spása, pomyslel si. Briskně otevřel. Učinil krok vpřed.

A dostal pendrekem přes obličej.