Nadvážný příběh, kapitola 8.

Seděl na zemi v místnosti plné zelených postaviček ve skafandrech. Podlaha, zdi i strop byly pokryty podivnou symbiózou pulzujícího masa a blikajících kovových přístrojů. I nábytek byl ze stejného materiálu. Stoly i židle.

Na jednom z mnoha stolů ležely karty. Okolo něj byli nakupení mimozemšťané i lidé. Zrovna karbanili. Jaromír nevěřil svým očím, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co teprve přišlo.

„Oddělejte toho cvoka ze záběru proboha. Kdo ho sem poslal?! Stop! Musíme začít znova!“ zapištěl divný hlásek.

Stačil jediný pohled vlevo a Jaromír uviděl vetřelce hovícího si v křesílku s nohou přes nohu a tlampačem v ruce.

Zničehonic Jaromíra chytli nějací lidé a odvedli ho mimo záběr mimozemských kamer -- miniaturních levitujících koulí, které snímaly hráče.

„Co se děje?“ dostal ze sebe značně vyděšený Jaromír.

„Natáčíme film,“ vysvětlil mu jeden z mužů. Usměvavý padesátník s převládajícími šedinami, oděný v modré kombinéze.

„Tak co na Zemi? Máte všechny záběry?“ zakřičel režisér.

„Ano!“ ozvalo se odněkud.

„Super, tak změňte kurz na naši domovskou planetu. Chci dotočit ten záběr, jak hrdina Kvontozor osvobodí zajatou Marantozonoru, kterou unáší hnusný lidský generál Dark. Odkloňte sedmdesát pět celých osm set devadesát devět tisíc pět set čtyřicet sedm procenta ze štítonů do fotonohadronopohonu a skočte do hyperduperprostoru.“

„Natáčíte film?“ podivil se Jaromír, zatímco koutkem očí sledoval, jak mimozemský režisér diriguje své poskoky.

„Ano. Invaze světů. Mimozemšťané mají nejradši trháky, kde dobíjejí cizí planety.“

„A my jim v tom pomáháme?“

„Proč ne? Naše rasy jsou spřátelené. Jak si myslíte, že natáčíme my filmy s mimozemšťany? Všechny ty exploze, umírající lidé i mimozemšťané, hvězdné lodě a dále... díky technologii jen jako. Působí to ale zatraceně opravdově, že?“

„Téměř spřátelené,“ ozval se vetřelec, který k nim náhle přistoupil. Mužíček jako všichni ostatní. Jaromír je stěží rozpoznal. „Existují tvorové, kteří nehledí na přátelství a chtějí jen moc a vládu. Proto jsme tě taky vtáhli na loď.“

„Vtáhli na loď?“ papouškoval zmatený Jaromír.

„Přesně tak. Jistý člověk jménem Aabiš ukradl speciální technologii na výrobu chleba. Vlastní nemalé množství pekáren a jeho cílem je ovládnout všechna pekařství na světě. Díky naší technologii chleba napustí jedovatým toxinochemoaxinomaxinozabijákem, který rozloží lidský mozek během vteřiny. Je to maniak, který chce zničit svět.“

„Omlouvám se za vyrušení, ale co ta vaše lentilka?“

„Lentilka? Ta lentilka, co plave v tvém žaludku? No... už je tam, kde je, nebo ne? Teď zpět k problému...“

Mimozemšťan své nedořekl. Loď se totiž otřásla v základech a zeď se zničehonic roztrhla jako kus hadru a od vakua je dělila neviditelná energetická bariéra, která však byla pro živé tvory prostupná. Což byla fatální chyba. Dovnitř se začala krást postava v bílém skafandru. Jaromír ji ihned poznal. Berta!

„Loď je těžce poškozená, útok narušil turbomegakvantocestu! Něco se děje!“

Útroby vesmírného korábu se třásly tak silně, že se posádka těžko udržela na nohou. Jaromír v záblescích viděl, jak černočerná tma venku přestupuje v modř. Pak zeleň. Řítili se na planetu.