Nadvážný příběh, kapitola 9.

Jaromír se probral v obklopení zeleně. Ležel uprostřed rozlehlé pláně poseté bujícími rostlinami. Brouci rozličných tvarů a barev ho šimrali na tváři i pažích. Jeho tělo bylo pro ně jako pásy hor, co ze všech stran objímaly úrodnou rovinu, ve které se nacházel.

I přes svěží vzduch, který hltal plnými doušky, se však necítil zcela ve své kůži. Jeho svaly, pokud tedy pod kabátem z tuku nějaké měl, doslova třeštěly. Nebylo to jen nouzovým přistáním. Bylo to i jeho závislostmi. Kvůli všem svým nesnázím a patáliím neměl čas je vnímat, ale nyní, když si sednul a zahleděl se kolem sebe, si uvědomil sílu abstinenčních příznaků. Celý svět se s ním točil a jeho žaludek plul na vodě.

Že by halucinace a bludy způsobily to všechno? Že by si i tenhle podivný ráj představoval? Kde proboha byl vrak lodi? Nějaká stopa, důkaz, že se opravdu havarovali? Zdálo se mu i podivné klapání? I černá silueta v dálce?

Upřeně hleděl na přízrak před sebou. Temný jezdec na koni černém jako saze. Muž opředen neprostupnou magickou mlhou, ozbrojen zářivě modrým ostřím. Chystal se Jaromíra rozetnout ve dví?

Jaromír byl tak otupen, že nebyl schopný reakce. Tajuplná postava se u něj zastavila a namířila na něj svou ocel.

„Jsi Jaromír?“ zaburácel hlubokým hlasem.

Tělnatý černoch instinktivně kývnul, aniž by si byl vědom možných následků.

Zaručených následků.

„Půjdeš se mnou,“ řekl na to podivín a lehkým máchnutím meče způsobil, že se Jaromír zdvihnul. Magie ho dopravila přímo za něj a přičarovala kořeny, které ho svázaly tak, že nemohl uniknout.

Spolu tak poznali rozmanité krajiny, přebrodili nespočet šumících řek, procestovali několika hustými lesy i jednou zvrásněnou kamennou pustinou. Zrovna cválali přes malý lesík, když vtom byly přepadeni.

Pro Jaromíra to byla velice zmatená bitva. Sotva se vzpamatovával. Než se nadál, už změnil věznitele. Tajemná postava v černém se válela na zemi ve vlastní krvi.

„Jsi Jaromír?“ ptali se ho tři zarostlí muži v potrhaných látkových šatech. Déjà vu.

Opět bezmyšlenkovitě kývnul.

Jenže tentokrát už ho nečekalo zlé překvapení. Ba naopak. Trio se rozjásalo. „Našli jsme ho!“

„Našli?“ podivil se Jaromír, stále poblouzněn nevolností a chaosem.

„No jo,“ pověděl jeden z chlapíků. „Hlavní hrdina nezná proroctví. Tak to přece v příbězích chodí.“ Očekával, že se jeho kolegové chytí, ale ti na něj jen zírali, načež on podrážděně pokračoval, nyní otočen k Jaromírovi. „Naši zem uzurpovala strašlivá čarodějnice Berta. Uvrhla náš lid v chudobu a zotročila všechny bez rozdílu. I ženy, i děti. Proroctví však říká, že jednou přijde rytíř, jehož chrabrost je silná jako rozměry jeho pasu, který nás vysvobodí z její krutovlády. Teda ne tvůj pas, ale ty.“

Jaromír si protřel oči, jako by se chtěl probudit z divného snu. Jenže vše kolem něj zůstalo stejné. „Berta? Jak dlouho už vám vládne?“

„Dobrých deset let. Po té, co svou magií sesadila a uvěznila našeho krále Václava.“

Musela to být ona. Domovnice. Agentka BIS. Šílená žena prahnoucí po světovládě. Jak by ji mohl on, prostý muž, porazit? Ne. To byla šílenost.

„Nezvládnu to,“ pravil odevzdaně. „Vždyť ani nevím, jak se k ní dostat!“

„Neboj. My máme plán. Její temný strážce tě měl k ní dovést. Připravíme si pro ni malou léčku.