Turn off the dark II (Night with Jack D.)

Amelie:

Sálem se rozlehlo zatleskání. Sundala jsem nohu z hrazdy a podívala se za zdrojem. Přes parket se k nám řítil Sebastian celý zářící jako supernova. Tváře měl zrůžovělé, černé kudrnaté vlasy rozčepýřené a spíš než pětačtyřicátníka připomínal pubertální holku.

„Jste protažení?“ Přiběhl k hloučku tanečníků a rozhlížel se, aby odhadl, zda jsme všichni. Většinou jsme byli po celé tělocvičně/tanečním sálem rozprchnutí po všech koutech, ale tím, že se chystalo nové představení a nikdo nevěděl, co trénovat jsme byli všichni v jednom chumlu.

„Dovolte, abych vyhlásil výsledky konkurzu.“ Přejel nás jiskřícíma očima.
V hloučku to vzrušeně zašumělo a několik lidí překřížilo prsty. Už teď jsem věděla, že poslouchat nemusím. Na konkurz jsem nebyla pozvána. Když jsem totiž druhý den procházela do sálu, pro svou zapomenutou tašku, všimla jsem si, že mé jméno ze seznamu záhadně zmizelo. Jako kdyby mě tam Iz nikdy nenapsala. Mé podezření se potvrdilo, když jsem otočila spodní rožek. Ta malá čárka, kterou jsem tam udělala, tam nebyla. Někdo prostě seznam naskenoval. Mé jméno smazal a znovu vytiskl. Už jednou se mi stalo, že jsem se zapsala a na konkurz mě nepozvali. Tehdy jsem se divila proč, ale teď už mi to bylo jasné. Dokonce mi do sebe zapadlo, kdo to udělal a co asi dělal Alex ve své pracovně předchozího večera. Teď už bylo vše křišťálově jasné.

Začala jsem se přehrabovat v tašce a hledat náplast, protože mě boty neskutečně dřely. Aspoň jsem tak mohla skrýt, že mi slzí oči. Nemělo cenu v sobě rozdmýchávat naděje. Alex měl pravdu. Zničilo by mě to.

„Strýčka Bena si zahraje Ken Atkins!“ Potlesk a poplácávání po rameni.

„Teta Mae…naše sladká Isabela Stevens!“ Zakřičel Sebastian a zatleskal. Iz se zamračila a vztekle dupla nohou.

„Budu hrát babku, tak mi nefandi Sebastiane!!“ Zahřměla, ale všichni jsme věděli, že má radost.

„Doktora Osborna aka Goblina….chvilka napětí!“ Probodával muže vzrušeným pohledem. „Robert Gale!“ Všichni zavýskli a objímali se. „Gratuluju Robie! Budeš na plakátech!“
„Tvoje máma bude na plakátech Sebe!“ Rýpnul do něj Rob a zlomil se v pase smíchem.

„A pozor, přichází to, na co dámy čekáte. Mary Jane…si zahraje v hlavní roli…“
Zatnula jsem čelisti a dívala se z okna, jak se po ulici prohání auta.

„Rebecca!“ Zvolal hlasem, jako kdyby za její jméno chtěl dodat Maaaagnificeeent

Rebecca zaječela a vytryskly ji slzy. I když to byla její už několikátá hlavní role, pokaždé ztropila scénu, jako kdyby ji zvolili miss USA.

„A kdo teda hraje Spideyho?“ Zahučel Jake.

„V alternaci ty Jakeu…gratuluju!“ Usmál se na něj Seb. Všichni zatleskali, ale už to nebyl takový povyk.

„Mě ale zajímá hlavní role!“ Zavrčel a zkřížil si paže na prsou. Jako kdyby ani neměl radost z toho, že bude mít hlavní roli. I v alternaci to bylo několik představení.

„V hlavní roli bude Reeve Carney.“ Začervenal se Sebastian a strčil si papír do kapsy.

„A to je sakra kdo?“ Jake vypadal, že za chvíli bouchne.

„To budu sakra já.“ Ozval se ode dveří příjemně nakřáplý hlas. I když pronesl takovou větu…jeho hlas byl jako teplá deka v zimě. Strnula jsem s pohledem upřeným na ulici a neodvažovala jsem se pohnout ani o milimetr.

 

 

Reeve:

Bylo mi blbě už od rána, ale oproti tomuhle okamžiku to byla procházka růžovým sadem. Pobleju se jim tady. Přímo na ty pečlivě vydrhnuté parkety. To teda bude velká premiéra na Broadwayi.

Vyšel jsem zpoza rohu, když jsem uslyšel své jméno a trochu si nadhodil kytaru na rameni.

„A to je sakra kdo?“ Zabručel jeden z těch baleťáků a z uší mu málem stoupala pára.

Moje nevymáchaná pusa opět zareagovala rychleji než mozek a vypadlo ze mě něco jako…

„To budu sakra já.“ Jsem idiot…ne…já jsem idiotů přímo král. Jak se na mě teď asi budou dívat, když si jim tam jen tak přiskotačím, vyžeru jim hlavní roli a hned ze startu začnu dělat problémy. Měl jsem přijít potichoučku, odložit si a nenápadně se přimotat do davu. Místo toho ze mě vypadla taková věc, všichni na mě civěli a mě bylo ještě hůř než před třiceti sekundami. Měl jsem poslechnout Ashley a vůbec se sem nemotat. Jenže ten starý pán, co za mnou jednou po koncertě přišel, byl tak plný nadšení. Čekal jsem, že každou chvilku vybuchne a z něj vyletí malincí leprikoni a hvězdičky…VŠICHNI NA TEBE CIVÍ, PITOMČE! Řekni něco chytrýho! Když já nevím co…Koukaj na mě, já na ně. Tak nějak jsem hledal záchranu. Že třeba někdo přijde, poplácá mě po rameni a řekne: „Nazdar Reeve, vítej mezi nás.“ Ani náhodou. Nechali mě v tom máchat baleťáci. To mám za to, že jsem Spiderman. Ještě že jsem si to řekl v hlavě, protože nahlas by to vyznělo fakt šíleně.

Jenže pak jsem v tom davu tupých výrazů zahlédl jednu povědomou tvář. Byla to ta holka, co vyběhla z divadla, když jsem byl podepsat smlouvu. Jen na setinku vteřiny jsme se střetli očima, ale i tak jako kdyby do mě přešel klid. Zakotvil jsem a vydechl. Ty oči mě opravdu dostaly. Sice mě uklidnily, ale zároveň do mě přešla velká bolest, která v nich byla ukrytá. Ještě jednou jsem po ni nenápadně kouknul, ale už se dívala do podlahy. Nadechl jsem se a usmál se.

„Jak je, lidi?“

„Fááájn,“  „Boží!“ „Na hovno!“ Ozývalo se z chumlu. Předtím jsem to byl jen já, proti semknutému hloučku, ale po pozdravu se všichni uvolnili a začali se rozprostírat po tělocvičně.

„Já jsem teda ten sakraReeve.“ Haha, jo pletu si na sebe bič a už se toho nezbavím.

„Ahoj Reeve!“ Přiskotačila ke mně štíhlá zrzka a už se hnala mě olíbat takovým tím familiérním způsobem. „Jsem Rebecca. Hraju Mary Jane.“ Zaševelila. No paráda. Jak jsem četl ten scénář, tak bych si na její olíbávání měl zvyknout.

„Nazdar sakraReeve. Já jsem goblin…teda Robert, ale klidně mi říkej Robe, Bobe…jak chceš.“ Poplácal mě po rameni o trochu starší chlápek s prošedivělými vlasy. Konečně někdo normální.

Postupně se mi představili všichni ostatní, kteří se přede mě postavili do nenápadné fronty. Jen ona a ještě jeden blonďák ne.

„Oukej! Já jsem Jake!“ Zamručel rezignovaně a podal mi ruku. Tak nakonec to nebude snad taková hrůza. Z toho Jakea jsem měl docela obavu. Pomalu si mě přestali všímat a štěbetali mezi sebou, takže jsem nenápadně přešel k oknu a pozdravil ji.

„Ahoj, já jsem Reeve.“ Řekl jsem potichu

„Amelie.“ Šeptla do podlahy a odešla.

„Amelie…“

Tak trochu jsem doufal, že se mi ještě podívá do očí, ale neudělala to. A vůbec, proč mě tak fascinuje, když mám doma krásnou přítelkyni.

Kdoví…

„Lidi, kdo jde na pivo? První kolo platím já.“ Jak jinak je dostat na svou stranu, než je pozvat na drink? Evidentně jsem se trefil, protože všichni začali za výskotu sbírat své věci a upalovali ke dveřím.

Takže jsme se z bodu A přesunuli do bodu B, což byl Bowlmor pub. Ostatní tam podle všeho chodili často, takže i tady jsem byl za nováčka. Ještě než jsem si přisedl ke stolu, objednal jsem na baru láhev Jacka Daniellse.
Láhev byla přijatá s nadšením a dřív než jsem si stihl u stolu připálit, obrátil se na mě Rob, tedy goblin.

„Tak povídej, chlape, odkud jsi k nám přišel.“

„Pane jo lidi, já nevím kde začít…“

Domu jsem se dopotácel hodně po půlnoci. Ze začátku jsem vyprávěl a vyprávěl a pak povídali oni…jak to chodí v divadle, co mám očekávat a podobně. Šla mi z toho hlava kolem, ale možná to bylo spíš tím pitím. Během večera jsem si začal všímat, jak se na mě Rebecca přes stůl tajuplně usmívá a nenápadně vystrkovala výstřih. Děsně mě žralo, jak byla sexy ale přitom naprosto dutá. Ale to už tak asi bývá. Nenápadně jsem stočil hovor k tomu, že mezi námi chybí jeden člověk. Amelie.
Nakonec Rebecca vyprskla, že je to jen divná holka, která v sobě nemá ani špetku šťávy a proto nikdy nedostane žádnou roli. V tu chvilku u mě Rebecca propadla až na samé dno. Podle mě měla Amelie energie na rozdávání, ale z nějakého důvodu to v sobě násilně potlačovala. Rozhodl jsem se, že to zjistím.

Na kraji postele jsem skopl boty a pomalu se uložil do postele. Ashley vedle mě spokojeně oddechovala, ale raději jsem se na ni moc nemačkal, aby nepoznala, jak příšerně to ze mě táhne.

A pak přišly sny. Jednou mi o nich vyprávěl brácha, ale nikdy jsem na ně neměl štěstí, nebo spíš smůlu. Jsou to takové ty opilecké sny, které jsou strašně silné. Po probuzení vlastně nevíte, jestli se to ve skutečnosti stalo nebo ne. Tak moc jsou intenzivní. Ve snu jsem se vrátil do Bowlmor. Všechno bylo na chlup stejné. Dřevěné obložení, teplé osvětlení, velký dubový sud, u kterého jsme seděli… Mluvili jsme, ale naproti mně seděla ona. Amelie. Dívala se do stolu a ten její smutek mi lámal vaz. Pomoz mi Reeve! Promluvila, ale přitom nepohnula rty. A pak zvedla oči a podívala se hluboce do těch mých.
S prudkým cuknutím jsem se vzbudil a posadil se celý zbrocený ledovým potem. Jenže můj žaludek zaprotestoval, takže jsem se pěkně rychlým krokem odebral do koupelny. Ještě za běhu jsem na sebe hučel, že to byl jen sen. Jenom sen! Amelie tam vůbec nebyla. Musel jsem si to logicky odůvodnit. Nebyla tam, protože jsem se přece bavil s Isabel, proč tam není. Bože ale bylo to tak živé…pořád jsem slyšel ten její hlas.

„Pomoz mi Reeve…“


Amelie:
Cestou domů jsem koupila čínu. Na město pomalu padal soumrak, takže ulice se barvily do fialovo-oranžova. Tenhle čas jsem měla nejraději. Všechno bylo najednou tak kouzelné. Taková soukromá chvilka klidu. Mělo to pro mě zvláštní atmosféru. Před hotelem jsem kývla na Freda a vešla do haly. Dnes jsem neměla moc náladu na povídání a on to pochopil, tak se na mě jen povzbudivě usmál. Sotva jsem se vydala k výtahům, zastoupila mi cestu recepční s přísně staženým drdolem a rudou rtěnkou.
„Slečno, teď nahoru nemůžete. Pan Fox si nepřeje být rušen.“
Ach bože, proč zrovna dnes? Alex si občas zabral celé apartmá a mě do něj nechtěl pustit. Poprvé mě nechal vyvést ochrankou, ale pak už mi došlo, že to nemá smysl. Zval si gentlemany (jak jim říkal) na poker, nebo občas zavítala i dámská návštěva, ale o tom jsem raději nechtěla nic vědět.
„Dámy, nebo gentlemani?“
„Gentlemani.“ Usmála se na mě recepční trošku soucitně.
„V pořádku…děkuji vám.“
A tak jsem se přeci jen vydala za Fredem. Zrovna si vyměňoval směnu s druhým dveřníkem, kterého jsem ale neznala.

Posadila jsem se na schody a otevřela si krabičku s čínou.
„Dáte si, Frede?“ Nabídla jsem mu druhou. Starý pán se posadil vedle mě na schody a přijal nabízenou večeři.
„Jaký jste měla den, slečno?“
„Těžký Frede…hodně těžký.“
Znovu jsem si vzpomněla na Reeva a sevřelo se mi hrdlo. Budu s ním mít jen potíže…

Trvalo ještě hodinu, než gentlemani opustili apartmá a já se konečně mohla dostat domů. Sotva jsem vešla do dveří, uhodil mě do nosu těžký kouř z doutníků. Na jídelním stole stála dopitá láhev Jacka Daniellse a popelník plný popela a nedopalků. V čele seděl Alex a pozoroval mě skrz nedopitou sklenici. Sevřelo se mi hrdlo a po zádech mi přeběhl mráz.

„Jaký jsi dnes měla den?“ Zabručel a jazyk se mu trochu lepil na patro.

„Dobrý, a ty?“ Neměla jsem se ptát. Stála jsem před ním, jako solný sloup a jediné mé přání bylo rychle se vypařit.

„Dobrý? Viděla jsi naši novou hvězdičku?“ Slovo hvězdička si posměšně odplivl. Seděl na té židli a těžce ho bral balanc.

„Jen zběžně.“ Zalhala jsem.

„Líbí se ti, že?“ Tahle diskuze začala nabírat velmi nebezpečný směr. Tváře mi lehce nabraly do růžova.  „Jistě…jsi z něj celá divá. Vidím to na tobě. Červenáš se jako malé děcko!“ Zahřměl a dopil svoji skleničku. Doufala jsem, že tím to končí. Jako spráskaný pes jsem před ním stála s hlavou sklopenou k zemi a modlila se o zázrak. „Svlékni se!“ Zamumlal a natáhl se po láhvi. Už se ani neobtěžoval, nalít si zlatavou tekutinu do sklenice.

„Alexi, prosím…“ Zašeptala jsem a otřela si slzy.

„Svlékni se!“ Zařval a hodil po mě prázdnou sklenici. Jen tak tak jsem ji uhnula. O setinu sekundy se roztříštila o stěnu. Stejně jako moje duše. Pomalu jsem položila na zem batoh a začala si rozepínat knoflíky na košili. Pozoroval mě s naprostým nezájmem a téměř pohrdáním. Já si v duchu představovala tu sklenici v komoře. Jednou v ní bude dost peněz a já mu uteču. Svlékla jsem i kalhoty a stála před ním jen ve spodním prádle.

„Stačí.“ Mávnul rukou a zvedl se ze židle. Ruce se mi třásly strachem, takže jsem je zatnula v pěsti a přitiskla si je k bokům. Popadl mě za ramena a odtáhnul do koupelny, kde rozsvítil veškerá světla a nasměroval mě před veliké zrcadlo.

„Klidně si po něm vzdychej miláčku, ale nemáš šanci.“ Naše pohledy se v zrcadle střetly a v jeho očích jsem viděla jen výsměch. Výsměch a pohrdání. Ještě jednou mě sjel od hlavy až k patě krutým pohledem a odešel. Nechal mě tam stát samotnou jen se svým studem. Ale jako kdyby za mnou pořád stál a srážel mě na dno.
Podívej se na sebe, ty nulo. Nestojíš za nic.
Neměla jsem odvahu jít spát do ložnice a tak jsem se svinula do klubíčka na gauči a pomalu se propadala do spánku. Usnout mi ale bránil hlas, který vyslovoval mé jméno…Vyslovoval ho tak jako nikdo jiný.

 

 

A tady je Reeve: