Nadvážný příběh, kapitola 10.

Byl to ten nejšílenější plán, co kdy slyšel. Možná kdyby nyní nebyl plně při smyslech, asi by sám sebe neproklínal, že na to kývnul. Bohužel mu bylo blbé couvnout. Navíc jedině Berta věděla jak ven. A jedině ona by mu dokázala vysvětlit tu podivnou nesrovnalost s časem. Deset let? Přece nespal deset let.

No samozřejmě, že jejich plán selhal. Původně ho měli propašovat až k ní spolu s dýkou, kterou jí měl zabít. Jenže sotva stanuli před branami majestátného hradu shlížejícího ze svého kopce dolů na všechny vesnice jako obr na mravence, zvrtlo se to.

Obklopila ho temná magie a než se nadál, stál v Bertině komnatě. Kulaté místnosti překypující blahobytem. Ona seděla ve svém dřevěném trůnu se zlatým lemováním. Přímo naproti byla postel posetá drahokamy a peřiny byly postříbřené. Ani stoly a nádobí na nich nebyly obyčejné. Vše doslova zářilo. I gobelíny zdobící zdi, i rámy oken.

Jenže on se soustředil čistě na ni a ona na něj. Stále třímala v ruce svůj váleček a její oči zářily nekonečným hněvem. „Tak jsi tu,“ řekla tiše a vstala. Pomalým krokem k němu došla a on se začal třást strachy. Chtěl prchnout, jenže jeho nohy byly jako přikované k zemi. Nejspíš na něj seslala nějaké kouzlo.

„Deset let jsem tu hnila mezi těmito primitivy,“ pokračovala, zatímco kolem něj kroužila jako sup kolem umírajícího. „Deset zatracených let. Kvůli tobě! Kdybys nevlezl na tu mateřskou loď a já při jejím zničení nenarušila časoprostorovou bariéru, nic z tohoto by se nestalo. Dostali jsme o se tisíc let zpět v čase.

Ale konečně jsi tu. Nejradši bych o tebe zlomila svůj váleček, ale bohužel. Nemůžu. Jelikož jsme v tom společně, potřebuji tvou krev. Po těch deset let jsem hledala cestu zpět a našla ji. S pomocí tvé krve dokáži vytvořit teleport do našeho světa.“

„Cože?“ zhrozil se, když ji spatřil vyčarovat břitvu. „Moment! Určitě by to šlo i bez toho, že jo?!“

„Neboj se. Zúčtovat budeme moct až na druhé straně. Aby to vyšlo, musíš projít se mnou. Živý.“

Chtěl se bránit, ale i ruce mu ztuhly. Mohl se jen dívat, jak ho řízla do dlaně. Chtěl zahlesnout, ale ani hlasivky mu už nesloužily.

Kapka krve se rozprostřela po celém ostří jako hladový virus. Následně začala prostupovat místností jako mlha. Rudý oblak zahalil úplně vše. Náhle nemohl dýchat. Chyběl mu kyslík. Dusil se. Lapal po dechu, instinkt mu velel chytnout se za krk, jenže to nešlo. Vnitřně sebou třásl, ale navenek se ani nehnul.

Opouštělo ho vědomí. Dělalo se mu černo před očima. Do hlavy se mu kradly mdloby. Ani si to neuvědomil, když to přišlo.