Nadvážný příběh, kapitola 11.

„Hej! Jsi v pořádku, člověče?“

 

K Jaromírovi mluvil nějaký podivín v baloňáku. Obličej mu zdobil knírek a na prořídlé kštici si hověla buřinka. V levé ruce třímal pistoli, pravou fackoval doposud nevnímajícího Jaromíra, který se probudil.

 

Cítil chlad kousající až do morku kostí. Ve vzduchu panovala vlhkost a zatuchlá plíseň. Ale byl v něm také strach. Nacházel se v ponuré továrně plné zasklených i nekrytých běžících pásů a přístrojů, skrz které pásy procházely. Vytvářely podivný propletený chaos. Chrastící, bzučící a řinčící chaos. Obrovské rezaté zdi byly poseté vymlácenými okny, z nichž dovnitř sál sírou nasáklý dým.

 

Mezi labyrintem oceli, plastů a gumy byly snad náhodně rozmístěné zástupy beden, regálů a vyřazených strojů. Oni sami se nacházeli ve výklenku, do nějž vedly nyní otevřené oplocené dveře. Uvnitř bylo harampádí, venku řada regálů opisujících táhlou dráhu dvou pásů ve tvaru L.

Ale to nebylo nic ve srovnání s pohledem na to, co s vozilo po pásech. Někde na počátku padaly z mohutné trubice mrtvoly. Hromady těl, které kdysi mohli být známými. Bratry. Sestrami. Rodiči. I dětmi. Všechny je vzala smrt. Bez sebemenší milosti. Smrt nebyla žádná hodná, spravedlivá věc. Byla to morbidní bestie, které byly lidské osudy naprosto lhostejné. I přesto byla obyčejným žabařem na rozdíl od toho, kdo sestrojil tuto továrnu.

 

Prázdná, oblečená těla připlula do nejbližšího přístroje. Mlýnku, který z nich a všeho, co měli, udělal separát. Kosti, maso, tuk, látka, hodinky i telefony -- růžová hmota nesoucí se po pásu ve tvaru V, jenž směřoval po spirále dolů do dalšího zařízení.

 

Postupným zpracováním vznikaly nic neříkající hnědo-šedé kostky. Stačilo je jen vytvarovat. Pečivové polotovary padající do sběrného kontejneru.

 

Zhrozený si až tehdy všimnul problikávajícího nápisu visícího na stropě. Bagrofert.

 

„Hej, slyšíš?“ Kníratý chlapík s ním třásl celou tu dobu.

 

„Jo,“ hlesl.

 

„Kde je Aabiš?!“

 

„Aabiš?“ zeptal se nechápavě Jaromír.

 

„Zatraceně, on ti vymyl mozek?“

 

Jaromír chtěl odpovědět, jenže vtom se kulka zahryzla do krabice stojící opodál a oba dva přepadl šok.

 

„Je tady!“ syknul kníratý chlapík a přiskočil k nejbližšímu regálu.

 

Další střela. Mnohem blíž k Jaromírovi než předtím. Ten hbitě vyskočil vpřed k jeho zachránci.

 

„Inspektor Hektor. Aabišovi jdu po stopě už dobré tři roky,“ zašeptal muž s knírem.

 

Jaromír kývnul, když náhle spatřil siluetu skrývající se za jedním z vyřazených přístrojů za pásem zhruba padesát metrů od nich.

 

„Tam.“

 

Bylo pozdě. Kulka se Hektorovi zavrtala do hrudníku a srazila ho k zemi. Jaromír ale nepropadl panice. Šlo mu o život. Rychle popadnul Hektorovu pistoli a uskočil zpět do výklenku, kde se skryl.

 

Opatrně nakouknul. Útočník se přesunul.

 

Uviděl Aabiše přelézajícího pás, aby na něj měl lepší výhled.

 

Jaromír zamířil a vystřelil. Vedle. Nepřítel mu palbu opětoval. Jaromír sklouznul k podlaze a plížil se pryč ze zorného pole střelce. Blíž k pásu.

 

Snažil se poslouchat. Zaregistrovat kroky. Jenže neustálé hučení v továrně mu to neumožňovalo. Kolem něj projížděly kostky pevné hmoty.

 

Nedařilo se mu ho spatřit. Dřepnul si a rozhlédl se. Nikde nikdo. Kde mohl být?

 

Srdce mu tlouklo. Pot mu tekl po čele. Strach proudil v jeho žilách.

 

„Konec hry,“ řekl vítězně Aabiš a Jaromír ucítil hlaveň na zátylku.

 

V mžiku popadl kostku z pásu a švihnul jí svého nepřítele. Rána jak z děla ho málem ohlušila. Střelec minul. Jaromír nečekal. Namířil a stiskl spoušť. Nic.

 

Úděsem strnul na zlomek vteřiny. Blížící se hlaveň ho však probudila. Nezbývalo mu moc času. Utéct by nestihl. Proto po něm skočil a povalil ho na pás. Zalehl ho i se zbraní. Vzápětí se trochu pozvedl a začali se o pistoli přetahovat, zatímco se posouvali ke žhnoucím plamenům uvnitř pekelného přístroje.

 

Prásk. Kulka vylétla do neznáma. Netrefila ani jednoho. A další. Jak zápasili, Aabiš se opakovaně pokoušel svého soka obohatit olovem. Od pekelné lázně je dělilo jen pouhých pár chvil. Uvědomil si, že takto nemá šanci vyhrát. Proto vytasil z kapsy vystřelovací nůž a prudce bodl.

 

Bolest prosvištěla z břicha celým Jaromírovým tělem až do mozku. Útočník lehce převalil Jaromíra na záda. Tři metry vzdálený chřtán pece nenasytně vyžadoval sousto. Karta se obrátila. Zbraň získal hubenější. Stačilo zamířit a...

 

Zničehonic se v Aabišovi objevila Berta. Jako hrozivé siamské dvojče, jejich těla spojená a zbobtnalá. Trvalo to sotva sekundu. Podivný výjev odporující přírodě byl fyzikou po zásluze potrestán. Jejich obličeje se zmítaly v křečích jen chvíli.

 

Bezvládně dopadli na Jaromíra, který nestačil věřit svým očím. Ale horko, které ho hryzalo i přes tílko a kalhoty, ho rychle probralo. Shodil ze sebe monstrum a slezl z pásu. Vytáhnul nůž a agonie se na moment znásobila. Klesnul k zemi a pevně se za krvácející zranění chytil, ale spoléhal na to, že přežije.

 

Nevěděl, jestli se smát. Netušil, zda náhodou neotevře oči a nebude zas u sebe doma na gauči s injekční stříkačkou v pařátech. Nebo snad v parku vedle Veroniky. Ne. Ta přece před lety zemřela na ploché nohy.

 

Ať už byla realita jakákoliv, věděl, že už to horší nebude. Vždyť přece vyhrál. Žádné pronásledování agenty BIS. Žádné placení nájmu. Žádní mimozemšťané. Žádný tajný plán na ovládnutí světa. Takže vcelku logicky Jaromír žil šťastně až do smrti. Ovšem pokud vykrvácel, tak to teda nebylo moc dlouho.

 

Zazvonil zvonec a šíleného příběhu byl konec.

 

 

==============================

 

 

Pokud jste pročetli až sem, tak vám gratuluji. Opravdu jsem netušil, že by to někdo dokázal. Omlouvám se vám za tento malý žert, ale když já nemohl. Pokud se příběh někoho dotkl, vězte, že se nejedná o parodii na zdejší díla a není namířen proti nikomu. Je to jen pouhý vtip.

 

Kdyby na literu existovala kategorie ‘romantický akční hororový fantasy sci-fi thriller’, zařadil bych to tam, takhle jsem si musel spokojit s prvním přívlastkem.

 

Pokud si říkáte, že jsem zaslaný ču... ník s klavatou, chápu vás. :)