K mužům přístup zakázán! - Kapitola osmá

Nenávidět hřích, ale milovat hříšníka

Po úctyhodné chvíli, kdy jsme jeden na druhého nervózně civěli a hloupě se usmívali, nás vyrušil klapot Maciiných podpatků o dlaždicovou podlahu. Odprostila jsem pohled od jeho tváře a pohlédla na Macy, která si zrovna v tu chvíli všimla Charlieho, sedící vedle mne.
V naprosté tichosti mi podala prostý béžový kelímek s ještě doutnající horkou čokoládou a pak se posadila vedle mne. Civěla na Charlieho a na jazyku se ji přehazovala tichá slova.
"Čau," pozdravila ho s nejistou měrou v hlase a pak se krátkým pohledem zastavila na mne.
"Ahoj," opáčil ji též pozdravem.
"Tak jak ti je?" zeptala se ho Macy a hodila nohu přes nohu, až ji bota na podpatku lehce sklouzla z kotníku.
"Bylo i lépe," pokrčí rameny Charlie. "Neměly byste náhodou jednu cigaretu?" dodá záhy na to.
"Náhodou neměly," odseknu.
"Ale můžu ti zajít koupit do trafiky jestli chceš?" skočí mi do řeči Macy a aktivně si poposedne ještě více dopředu, aby přese mě na Charlieho lépe viděla. Zle se na ni podívám. Vycítí můj nesouhlas a stáhne se zpátky do lavičky.
"Neměl bys kouřit, když jsi na kapačkách. Neměl bys kouřit vůbec," opomenu ho. Můj argument Charlieho spíše jen pobaví. Ale nic na to neřekne.
"No dámy budu muset jít. Zdrhl jsem totiž sestře na mém oddělení a myslím, že z toho nebude nadšená, už takhle mne nemá ráda." řekne pobaveně Charlie a pomalu se vyhoupne na nohy.
"Brzy se uzdrav Charlie, ať můžeme zase poslouchat Vaši kapelu v plném znění," usměje se Macy a postaví se na nohy, aby ho krátce obejmula a poklepala mu na rameno.
"Však neboj," pronese hrdinsky "zítra už by mne měli pustit, takže vymyslíme něco a zase to bude oukey," uchlácholí ji.
Začnou mi brnět prsty, jak křečovitě svírám kelímek s čokoládou a druhá ruka se mi napíná od bolestných ran uštědřené mou drahou sestrou. Bylo mi divně. Bylo mi těžko a chtělo se mi spát.
"Kdyby mne zítra pustili, rád bych s tebou zašel na večeři. Jako oplátku za to, že jsi mne zachránila," zazvoní mi jeho hlas v uších a dá mi šílenou práci si význam věty rozluštit v hlavě.
"Ráda," přikývnu a někde uvnitř mě jásám, ale teď. Zavřu oči.

Hučelo mi hlavě. Bylo to jako kdyby vedle mne přistávala helikoptéra. Následný zvuk vystřídal helikoptéru, najednou to byla stará otevřená lednice, která hučela a hučela a mě to drásalo nervy. I tento vzuk opomněl a já se uvolnila. Cítila jsem se tak volná. Bez starostí, bez stresu a beze všeho zlého co mě poslední dobou potkávalo. Otevřela jsem oči a pohlédla na zeleň před sebou. Stála jsem na louce. Luční tráva mě studila na nohou a když jsem shlédla dolů, zjistila jsem, že jsem bosá. Bosá na holé louce. To jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem se proběhnout bosá po louce za jara. A tak jsem se rozeběhla. Běžela jsem nejprve z volna, nejistá účelem. Ale tak moc se mi líbil ten vítr ve vlasech, že jsem se rozeběhla ještě více a pelášila jsem loukou dál a dál. Suchá tráva mě štípala na chodidlech a sem tam jsem zavadila o trsy lučních keříčků. Ale bylo mi to jedno. Pak jsem za sebou uslyšela zvuk. Dusot kopit. A když jsem se ohlédla, uviděla jsem za sebou běžet růžového jednorožce. Byl nádherný, mohutný a tak majestátný svým neskonale obrovským rohem na hlavě. Zastavila jsem se. Zírala na bájné stvoření za mnou, které utlumilo svůj běh a též zpomalil. A pak jsem si to uvědomila. Sakra, vždyť je to jen sen!

"Emmy, jsi vzhůru!" zajásá otec nade mnou, když otevřu oči. Ihned ke mne přispěchá Mellisa a uslyším i Macyiiny podpatky. Byly tu všichnni, ale kde jsem já?
"C-co se stalo?" nechápu.
"Omdlela jsi. Teď jsi v té samé nemocnici, do které jsi přišla. Dali ti kapačku, ale neboj, do večera tě pustí," objasní mi táta mou situaci a já si záhy vybavím co se vlastně stalo.
"Aha," polknu a zaúpím nad suchým hrdlem.
"Pěkně jsi mě vystrašila," utrousí táta s jasnou úzkostí v hlase "Vy obě, zvláště, když jsme přijeli domů a našli tu spoušť doma."
"Macy je blázen," syknu tiše.
"Všechno nám řekla, Emmy, a moc toho lituje. Je jen zmatená, opuštěná a víří se v ní tolik hormonů, že už ani neví co dělá." omlouvá ji táta a mě je stále zatěžko se ohlédnout do prava, kde stojí Mellisa s Macy a celý náš rozhovor slyší. V největší sobeckosti mi to je v tuto chvíli jedno.

Po dalších čtyř hodinách navíc, strávených v nemocnici, konečně dojedeme domů a já se zavřu ve svém pokoji. Zabouchnu dveřmi za sebou dnešní den, který byl úplně na nic a začnu pátrat v paměti co mi všechno doktor zakázal a nařídil. Musím v nejbližších dnech zapomenout na nějaký alkohol, cigarety, opojné látky a drogy, což nebude problém. Mám hodně jíst, pít, doplňovat vitamíny a taky cukry, jelikož testy prokázaly, že jsem měla málo cukru v krvi a taky jsem chudokrevná, což musím taky napravit. Musím hodně spát a vyhýbat se stresu. Fajnovka.
Opatrně se usadím na měkkou židli u stolu a otevřu notebook. Úplně se ponořím do židle a nehnutě pozoruji nabíhající systém mého stařečského notebooku, který už taky nemůže. Stejně jak já. Jakmile mi naskočí úvodní obrazovka, z panelu na mne vyskočí obálka oznamující příchozí e-mail. Kliknu na něj a zobrazí se mi nový e-mail od Vicky.

Příjemce: em.wex@gmail.com
Předmět: Rec:, slibovaný e-mail od tvé nejlepší, nejoblíbenější, nejmilejší
Odesílatel: vvvickyyy@yahoo.com
­­_____________________________________
Ahoj má drahá,
tady u nás, kde jsou též kaluže na každém kroku se nic nového neděje. Tvé místo v práci zaplnila a věř mi, že "zaplnila" je velmi vhodné slovo, jakási paní, která vypadá jako Donut z reklamy na Orbit, akorát tedy není tak roztomilá. Ale mluví sedmero jazyky, tudíž je pro firmu užitečná, tak ji přijali. Asi aby rozšířili komunitu "různých" lidí.
S tvojí maminou jsem mluvila zrovna dnes. Potkala jsem ji u Baelise s nějakým chlapem. Řekla bych, že je to její další rádoby přítel, ale nevím. Přišla mi taková přejetá. Unavená, velmi unavená. To jsou asi ty její večírky :D Ale neboj, budu na ni dál dohlížet.
Jinak už mi moc chybíš. V podstatě tu teď nemám už žádnou kamarádku, která by si nemyslela, že po ní vyjedu, jen proto, že jsem na holky. Lidi jsou někdy opravdu praštění.
Oh jo! Viděla jsem toho hulváta-idiota-naprostého imbecila-Ricka s tou flundrou. Měli se jak hrdličky, ale to asi ani vědět nechceš co? Promiň :-(
Budu už končit, protože mi přijde velice smutné, že ti tu píšu takový monolog.
Tak se měj Em a pozdravuj všechny
Vicky

_____________________________________________

Nad jejím e-mailem se aspoň trochu pobavím a uvědomím si, jak moc mi ta holka chybí. Ale tak co, ještě pár týdnů a zase ji uvidím. Notebook po sléze zavřu a slíbím si, že ji odepíšu hned, jak mi bude lépe. Přejdu k posteli a ulehnu do dalšího nekonečného spánku. Tentokrát beze snů.

"Emmo?" probudí mě oslovení mého jména.
"Hm?" zamumlám jen.
"Volá ti Charlie," zazní odpověď.
"Co?" nechápu.
"Charlie, TEN Charlie. Chce s tebou mluvit, ale jestli ti není furt dobře, tak mu řeknu, ať zavolá jindy," opáčí Macy. Přiměji se otevřít oči a uvidím jen, jak Macy klečí u mé postele, v ruce drží svůj mobil a váhavě na mne pohlíží. Nastavím ruku, ať mi mobil předá a pomalu se zvednu do sedu. Kupodivu mi je o poznání lépe a ani se mi už netočí hlava. Macy mi vtiskne do ruky její červený Blacberry a odejde.
"Haló?" utrousím nejistě.
"No ahoj, tady Charlie. Promiň jestli volám nevhod, chtěl jsem jen vědět jak ti je a chtěl jsem tě slyšet." ozve se na druhé straně spojení. Jak milé.
"Jo už je mi dobře, jen jsem dlouho spala," odpovím.
"A je ti tak moc dobře, že bychom zašli něco zakousnout? Opravdu bych si moc přál ti oplatit to cos pro mě udělala. Vím teda, že jídlo to jen tak neoplatí, ale tak pro začátek,"
"Ale jo ráda," vypustím z úst ještě dříve, než začnu o tom přemýšlet.
"No tak jo, tak v sedm? Mám pro tebe přijet? Nebo mám ti poslat taxíka? A nebo se chceš sejít až v restauraci, pověz, udělám vše," vychrlí na mě a já si uvědomím, jak moc je ukecaný. Přišla jsem na jednu z jeho vlastností a to je UKECANOST.
"A kde bychom se měli sejít?" zeptám se.
"Hmmm zašel bych třeba do Richmondské restaurace, je to tam moc fajn, určitě se ti tam bude líbit,"
"No já stejně nevím, kde to je, takže nejlepší bude, když pro mě přijedeš."
"Super, tak jo. Takže v sedm u tebe. Neboj vím, kde bydlíš. Protože bydlíš s Macy a já vím, kde bydlí Macy. Tak jo. Budu se těšit. Tak zatím Emmo,"
"Jasně, ahoj," rozloučím se a ještě pořád vstřebávám jeho slova s mírným opožděním. Mobil odložím a jakmile si zpátky lehnu do peřin ve dveřích se zase objeví Macy.
"Co chtěl?" zajímá se a nejistě přešlápne mezi dveřmi.
"Pozval mě na večeři," odpovím a divím se tomu, že už radostí neskáču po posteli.
"Páni, tak to je super," projeví Macy větší nadšení než já.
"Jo, to jo," hlesnu jen.
"Kdy mi to odpustíš?" přehodí na jinou metu našeho rozhovoru.
"Dej tomu čas," řeknu jen a zachumlám se do peřin.
"Dobře," řekne smířlivě a dál tam stojí. "A v kolik máte tu večeři?" zajímá se dál.
"V sedm se pro mě staví,"
"No tak to máš co dělat ale!" houkne nejistě.
"Proooč?" nechápu opět. Bože, to jsem při tom omdlení upadla na hlavu, že mi trvá než něco vstřebám do toho mozku?!
"Je šest hodin kamarádko, jestli chceš být k světu čupr supr kost pro Charlieho, tak vstaň a běž si smejt to zombí co máš na ksichtě!" popožene mě a já tedy vstanu. Neujde mi ani mírný pošklebek na mou pitomou sestrou a jsem ráda, za to, že už je zase o trochu více normální. Teda, doufám.

Po sprše, chvilkou strávenou před zrcadlem a tupím zíráním do skříně dospěji konečně do fáze, kdy za pět minut sedm scházím dolů ze schodů a čekám na toho neodolatelného prince až přijede. Ta pochmurná nálada se mě naštěstí pustila a já jsem více a více natěšená, až budu zase s ním a konečně o samotě.
Když se u hlavního vchodu začnu přezouvat do bot, přispěchá ke mně táta, který celý září, že mě vidí.
"Už je ti lépe?" zeptá se mě a s otcovskou grácií si mě přeměří. "Sluší ti to." dodá záhy a usměje se.
"Díky tati. Ano je mi lépe, jinak bych tu nestála a ležela ještě v posteli." odpovím mu naoko kousavě.
"Spala jsi celý den, myslím, že už by jsi měla být v pořádku. Hlavně na sebe dávej pozor," mrkne na mě.
"Jo já vím, neboj. Kdyžtak si dám jenom čáru cukru a koktejl z vodky a koksu, to mi nijak neuškodí," zavtipkuju, ale on se nezasměje.
"Haha," pronese jen suše. "Jo, nemluvila si náhodou s Jimem, po včerejšku?"
"Ne nemluvila, neměla jsem na to čas a ani sebemenší chuť. Tohle je mezi ním a Macy a já už se do toho nemíním plést, jelikož už jednou se mi to nevyplatilo," řeknu hořce a zamávám před ním svou poraněnou rukou, která je stále obvázaná, ale už ne tolik bolavá a napnutá.
"Jo no jo, jen mám o něj strach. Byl přece jen rodina a já nechci, aby udělal něco hloupého," opáčí starostlivě.
"Jo to se neboj, na hlouposti je tu Macy,"
"Ale no tak, já chápu, že jsi na ni hodně naštvaná. Taky bych byl, kdyby můj sourozenec po mě hodil vázou, nebo co to bylo, a já z toho měl nějakou úhonu, ale jelikož jsem ani nevěděl, že je těhotná, nemohl jsem ji nijak pomoc. Nijak ji ulehčit od jejích trápení a bolesti,"
"Já vím tati, moc dobře to vím, ale už to nevrátíš zpátky. Teď se musí akorát ona urovnat v hlavě to co chce a pak to bude dobrý. Však já se s jízvou na ruce už nějak vyrovnám," řeknu vážně a uvidím záblesk světel z venčí. Přijelo auto.
"Tati už musím jít, zítra si ještě promluvíme ano?" usměji se na něj a on mě krátce líbne na tvář.
"Dobře, užij si to," mrkne na mě znova. "Jo a abys věděla, o tom tvém omdlení jsem volal tvé matce, takže budeš mít ještě krásný rozhovor s ní," zazubí se.
"Tati! Proč vždycky všechno řekneš mámě! Jste oba dva stejný, stejně hrozný!" naježím se na něj, ale on se na mne krásně usměje a zamává mi. Nechám tedy rodiče rodičemi a vyjdu ven do pěkné zimy. Pohlédnu pod schody, kde stojí černý taxík a zrovna z něj vystoupí Charlie. Vymydlený, učesaný, navoněný, oblečený jak Bůh s fialovou květinou v ruce.
Začnou mi hořet tváře a nemusím ani předstírat, že je to tím štiplavým větrem, nýbrž jím samotným. Sejdu schody a zastavím se pár kroků před ním.
"Ahoj," pozdravím.
"No ahoj, tak si nastup, než tu umrzneme. Jinak, tady krásná květina, pro krásnou ženu," řekne vážně a podá mi fialovou pivoňku, která se nepatrně zhýbá pod přísným větrem. Pak nasedneme společně do taxíku a vyjedeme vstříc večeru.