Turn off the dark III (You cannot change your heart...)

Reeve:

Blížila se ke mně a konečně zářila. Nebyl to jen záblesk, nebo jas. Byla to záře vycházejícího slunce.
„Probuď se, Reeve!“ Promluvila tak, že jsem se probudil a zmateně zamrkal do jemné tváře s čokoládovýma očima plnýma sebejistoty.
„Ashley?“ Zakoktal jsem se. Zdálo se mi o ní, nebo o někom jiném. Tázavě si prohlížela můj zmatený výraz.
„Snídaně.“ Šťouchla mě do žeber, až jsem sebou cuknul. Snídaně? Paráda. Mám úžasnou přítelkyni.
„Dal bych si vajíčka.“ Zachumlal jsem se ještě víc do peřiny a zabořil bolavou hlavu do polštáře.
„Snídaně, s moji matkou. Copak jsi zapomněl?“
Sakra!
„Brouku promiň! Já fakt zapomněl.“ Zoufale jsem na ni zamžoural kocovinou zastřenýma očima a doufal, že to zafunguje. Jenže sotva, co jsem to dořekl, hodila svoje spací triko prudce na zem a nakvašeně odkráčela do koupelny.

„Vždyť už jdu!“ zavrčel jsem tak hlasitě, aby to slyšela a konečně se vykopal z postele.

Vyhrabal jsem se tedy z postele a nahodil na sebe nějaké oblečení, které bylo co nejslušnější. Rozhlédl jsem se po svém bytě a té spoušti, co v něm byla. Bydlel jsem tu už čtyři roky a jeden s Ashley, ale pořád to tu bylo zařízené sice stylově, ale jako kdyby jen na chvíli. Pořád jsem se nedokázal zabydlet, protože jsem tam hluboko v podvědomí cítil, že už tady dlouho nevydržím. Jednoho dne se prostě seberu a vypadnu odtud. Ashley vyšla z koupelny a ještě párkrát si hřebenem pročísla temně hnědé vlasy.
„Jdeme.“ Sekla po mě pohledem a odešla. A já jako idiot za ni.

„Z tebe to teda pěkně táhne!“
To byla první slova paní Haleyové na uvítanou. Byla to stará paní, která věčně běhala po kosmetikách a módních buticích a také si to mohla dovolit, protože její muž a otec Ashley byl velmi významný realitní agent.
„Také vás rád vidím madam. Jak se máte?“ Usmál jsem se na ni falešně, když ji zrovna Ashley líbla na tvář.
„Měla bych se líp, kdyby moje dcera nežila v tom tvém doupěti neřestí!“
„Na to si zvyknete.“ Odrazil jsem její útok a čekal na další. Ashley se mezitím posadila ke stolu a začetla se do jídelního lístku.
„Tak, jako si musela chudák Ashley zvyknout na jiné poměry? Kdyby sis našel nějakou práci…“
„Reeve teď bude vystupovat na Broadwayi.“ Ozvala se Ash za jídelníčkem.
„Dám si kávu.“ Otočila madam Haleyová náhle o sto-osmdesát stupňů a zadívala se z okna. To byl prostě její přístup. Jakmile se na mě vytáhlo něco pozitivního, dokázala v jedné větě naprosto změnit téma. Ale hned jak jsem něco pohnojil, dokázala se v tom nimrat celé dopoledne. Otráveně jsem se zahleděl z velkého okna na park a přemýšlel jsem. V hlavě mi začala hrát melodie, která se pěkně rozvíjela a tvořila se skoro sama. Zalitoval jsem toho, že nemám sebou papír a tužku abych si ji zapsal.
„Co asi dělá na těch koncertech? Drogy a …“
„Zlato, musím jít!“ Vstal jsem od stolu, protože jsem toho měl právě dost. Ta čarodějnice byla dneska v ráži a já už opravdu neměl chuť ji poslouchat. Políbil jsem Ash na tvář. Vyvalila na mě zlostně oči a zakoktala se.
„Reeve! Ale..ale..kam…?“
„Teď jsem si vzpomněl, že mám zkoušku v divadle. Mějte se krásně dámy. A sprostě jsem jim utekl. Až o několik bloků dál, když už jsem si spokojeně zakouřil, mi bylo mnohem lépe. Jenže jsem neměl co dělat. A tak jsem se chvíli loudal ulicemi až jsem nakonec v tom divadle opravdu skončil.
Všude bylo ticho a klid a tak jsem se v tanečním sále uvelebil v rohu místnosti a začal psát.
             
                        You can change your mind…

    …but you cannot change your heart…

Amelie:

Ráno jsem si rychle posbírala své věci a utekla z bytu, ještě než se Alex vzbudil. Ze strachu se mi dělalo nevolno, takže jsem vynechala snídani a rovnou si to zamířila do divadla. Zkouška měla začít až za dvě hodiny, takže jsem měla fůru volného času na to se protáhnout a pročistit si hlavu. Prázdný taneční sál byl pro mě nejdokonalejší relax. Na vrátnici jsem kývla na Boba a zamířila si to po schodech nahoru do sálu. Jenže ve dveřích jsem se zarazila. Seděl tam na zemi v rohu místnosti a já měla poprvé šanci si ho pořádně prohlédnout. Zrovna něco psal do papíru, který podle jeho tvaru už několikrát zmuchlal a znovu narovnal na koleni. Měl kaštanové vlasy, které mu neustále padaly do očí, takže si je občas zastrčil za ucho. A oči…jantarovo-zelené jiskry, které nespokojeně klouzaly po papíře a pokaždé, když narazil na něco zajímavého, se pousmál a na tváři se mu utvořil neodolatelný ďolíček.

Stála jsem tam několik sekund naprosto ztuhlá, než mě jako rána z čistého nebe vtáhla do reality vzpomínka na Alexův pohled v zrcadle. A ten posměch. Už jsem se chystala otočit a utéct, když Reeve vzhlédl a všiml si mě.
„Oh, Ahoj Amelie.“ Usmál se na mě a schoval si papír do kapsy tmavě zelených manšestrových kalhot, které mu držely kšandy. Na sobě měl černé tričko bez rukávů, které odhalovalo, že má potetované paže. Vypadal tak uvolněně, že mi bylo líto ho rušit. To, co mě však zarazilo, bylo, že si pamatoval mé jméno. Ještě pár měsíců po tom, co jsem nastoupila do divadla, se mě lidé ptali na jméno a věčně se na mě zapomínalo, ale Reeve si mě zapamatoval hned po prvním setkání, což mi samo o sobě rozbušilo srdce.
„Ahoj. Já…zase půjdu…“ Zakoktala jsem se a otočila se k odchodu.

„Ne, počkej.“ Zarazil mě. „Klidně zůstaň.“
Přešla jsem tedy k oknu a položila si věci na své obvyklé místo.
„Včera jsme byli s ostatníma posedět. Proč jsi nepřišla?“
„Já na tyhle věci moc nejsem.“ Zvažovala jsem, jestli si jít sednout k němu, a nebo raději zůstat v bezpečné vzdálenosti.
„Každý na to je. Posedět s přáteli, trošku se uvolnit.“
„Já to asi neumím.“ Posadila jsem se na zem asi metr od něj a opřela se o stěnu pod oknem. Nechtěla jsem se mu svěřovat s tím, že vztah mezi mnou a mými kolegy by se asi přátelstvím dal nazvat jen velmi těžko.
„Jak ses sem dostala Amelie?“ Promluvil po chvilce a mě to najednou tak vykolejilo.
„Eh…no…metrem.“
Reeve vyprsknul smíchy a já se musela rozesmát s ním, protože jeho upřímný smích byl tak nakažlivý. Jeho tvář měla mužné rysy, ale když se začal smát, jako kdyby se proměnil v chlapce.
„Měla by ses smát častěji!“ Otřel si slzu a naše pohledy se střetly. Tohle bylo jako zahrávat si s ohněm, tak strašně nebezpečné. Kdyby mě viděl Alex…
„Jsem z Vermontu.“ Sklopila jsem pohled a zabodla pohled do špičky svých starých tanečních bot.
„Páni…Tam jsem byl minulý rok.“ Zadíval se nostalgicky do dálky. „Možná jsme se tam minuli.“
„To těžko.“ Sevřelo se mi srdce při vzpomínce na domov. „Odešla jsem odtamtud, když mi bylo šestnáct.“ Krk se mi nepříjemně svíral. Dala bych vše za to se tam vrátit. Vlastně bych dala cokoliv za to jen vypadnout z New Yorku. Daleko z Alexových spárů.
„Proč jsi odjela, když je tam tak krásně?“
„Už mě tam nic nedrželo. Rodiče mi zemřeli a nikoho jsem neměla.“
„Promiň…já nechtěl.“ Poprvé jsem jej viděla vyvedeného z míry. Tahle rána už zkrátka přebolela. Spíš ji přehlušily jiné bolesti.
„To je dobrý. Co to děláš?“ Kývla jsem k papíru, který stále žmoulal na koleni.
„Ale..to nic. Napadla mě nějaká slova, tak jsem myslel, že bych z toho udělal song, nebo tak něco, ale je to blbost. Podal mi ten skrčený papír.
„Nazdar lidi!“  Vběhl do dveří Jake, a když uviděl Reeva, plácl se do kolena a začal se smát. „Brácho, mě bylo dneska ráno tak zle!“ Reeve vstal a plácnul si s Jakem takovým tím chlapským stylem.
„Já málem hodil šavli na matku moji přítelkyně.“
Takže Reeve má přítelkyni. To se dalo čekat. Nechtěla jsem, aby mě to zasáhlo, ale trošku to se mnou trhlo. Chtěla jsem, aby byl alespoň můj kamarád, ale s Alexem slídícím kolem to asi půjde těžko.
Byl jako temný mrak nad mým životem, ale byl to jediné, co jsem měla.

Tančili jsme pomalu, byla to choreografie jen na klapání metronomu. Zkoušeli jsme jen základ, bez hudebního podkladu, který se potom zpomalil nebo naopak zrychlil. Sledovala jsem zrovna Reeva, když s naprostým soustředěním zdvihal paže, a předloktí na kterých se mu rýsovaly jednotlivé svaly. Byl to jen okamžik, když mi Rebecca přišlápla botu a její tělo narazilo do mého. Za trhavého zvuku jsem sebou praštila o zem. Pohled mi padl na rozervanou botu a ani mi nedošlo, že jsem si o parkety ošklivě popálila loket.
„Na co koukáš!“ Zaječela na mě Rebecca a mnula si kotník.
„Promiň, já jsem nechtěla.“ Zula jsem si poslední své boty, které jsem mohla do sálu nosit.
Najednou stál přede mnou a podával mi ruku. Něco ve mně křičelo, ať se zvednu sama, ať se ho nedotýkám. Byl to reflex sebeobrany. Jenže já ho potlačila. Vložila jsem dlaň do jeho teplé a nechala se vytáhnout na nohy. Jenže právě v ten okamžik se u dveří zastavil Alex a probodl mě pohledem. Viděla jsem Rebeccu, jak protáčí oči v sloup a k tomu Alexův plamen v očích a ze všeho se mi dělalo zle. Musela jsem na vzduch. Vytrhla jsem Reevovi ruku ze sevření a bosky utekla pryč. Utíkala jsem chodbou. Utíkala jsem před Alexovým hněvem. Vyběhla jsem na ulici, kde mi až při kontaktu s horkým chodníkem došlo, že jsem bosa, ale běžela jsem dál a dusila v sobě pláč.

Celé odpoledne jsem seděla v parku a zoufale přemýšlela co dál. Zběsile jsem uprchla, ale nedomyslela jsem, kam půjdu. Protože jsem cítila, že jestli se vrátím do bytu, bude to bolet a strach z bolesti je snad ten nejsilnější a podvědomí se mu instinktivně brání. To neutekla moje mysl. Ta už se dávno uzavřela. To tělo samo jednalo pudově a utíkalo.
Jenže potom přišlo vystřízlivění a mě došlo, že prostě nemám kam jinam jít. Budu muset zatnout zuby a nechat se zlomit jen za jediný dotek.

Vstoupila jsem do bytu tiše jako myška. Všude bylo ticho, jen z pracovny se ozývalo cvakání klávesnice. Proklouzla jsem do koupelny a umyla si špinavé chodidla. Naštěstí přežila mé pobíhání po venku bez větší újmy. Nahnula jsem se nad umyvadlem a opláchla si obličej. Když jsem se napřímila, uviděla jsem v odraze v zrcadle stát za sebou Alexe. Opíral se o dveře a se založenýma rukama si mě prohlížel.
„Kde jsi byla?“ Jeho hlas byl klidný a chladný.
„Venku.“ Špitla jsem a chvějícíma rukama si otřela kapky z tváře.
„Dobře.“ Zavrčel a otočil se k odchodu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Nejspíš mě s Reevem neviděl. Celá ta hysterie byla zbytečná. Vydala jsem se tedy pryč z koupelny. Jenže sotva jsem vyšla ze dveří, kolem krku se mi sevřely Alexovy dlaně a prudce mě přirazil ke zdi. Zoufale jsem ho popadla za předloktí a snažila se sevření uvolnit, nějak se mu vyprostit, ale byl na mě příliš silný. Ani vykopnout jsem nemohla, protože byl na mě namáčknutý moc blízko.
„Prosím…“ Zasýpala jsem zoufale a snažila se popadnout dech. Viděla jsem před sebou jen Alexův brunátný obličej a odhodlání, které měl v očích, mě děsilo k smrti.
On mě tady zabije…
Myšlenky se mi motaly a nakonec jsem se z kdoví jakého důvodu upnula k dnešnímu dopoledni a Reevovu úsměvu. Tak moc jsem si přála ho ještě vidět.
„Já tě kurva miluju!“ Zahřměl Alex a uvolnil sevření. Svezla jsem se po zdi na kolena a objala si dlaněmi otlačený krk. „ale varuju tě! Jsi moje Amelie, tak na to nezapomínej!“ Nejhorší bylo, že na mě nekřičel…byl nebezpečně chladný, schopný všeho. Pak se zavřel v ložnici a zbytek večera nevyšel.
Zoufale jsem se rozbrečela a stulila se na zemi do klubíčka. Ta jeho surovost mě děsila, ale musela jsem zůstat silná a vydržet dokud nebude sklenice plná peněz a já budu moci utéct daleko odtud.
Až po chvíli, co už jsem jen letargicky ležela na zemi, mi došlo, že mě něco tlačí v kapse. Vytáhla jsem z ní zmuchlanou papírovou kuličku popsanou jen dvěma větami.
You can change your mind

But you cannot change your heart.
Přitiskla jsem si ten papír na hruď jako bych doufala, že se mi ta slova vypálí do kůže a zůstanou tam navždy.