Turn off the dark IV (Think of you)

Reeve:

„Ashley otevři!“ Zavrčel jsem a praštil pěstí do dveří vlastní koupelny.

„Ani mě nenapadne!“ Zaječela z druhé strany a podle rány, která přišla z druhé strany, po mě něco hodila. Naštěstí ji ty dveře staly v cestě.

Přemýšlel jsem, jestli mám tohle vůbec zapotřebí. Nemám…ale tak strašně mě štve, že já jsem v právu a ona to nechce uznat.

„Já se ti nebudu omlouvat za to, že mě tvoje matka uráží.“

„Nemůžeš ji mít za zlé, že chce pro mě to nejlepší.“ Její hlas zněl přes dveře tak…pitomě hystericky. Miluju ji ještě dostatečně na to, abych tohle překousnul?

„Víš co…na tohle nemám!“ Bouchnul jsem naposledy do dveří a vypadl ven. Opouštěl jsem svůj vlastní byt jako poražený a vůbec se mi to nelíbilo. Jediným rozptýlením mi byla zpráva od bratra. Byli s klukama na kulečníku v nedaleké herně a psal, jestli se nechci přidat. Měl jsem sice na dnešní večer jiné plány, ale vzhledem k tomu, že hlavní aktérka chytla hysterický záchvat, plány se změnili.

Když jsem Ashley potkal, hrála v divadle a nevadilo ji jíst pizzu na zemi před televizí. Jenže potom dostala vedlejší roli v nějaké romantické slaďárně pro náctileté a ze dne na den se z ní stala celebrita, která si začala hlídat každé sousto a hodinu rozvažovala, v čem vyjde na ulici. Pomalu jsem si připadal ne jako její přítel, ale módní doplněk, který si brala na akce.

Večer byl teplý a tak jsem se rozhodl jít pěšky, abych si trochu pročistil hlavu a popřemýšlel. Popadla mě podivná nálada, byl jsem unavený svým životem. Jako brouk, který už dlouho nosí svoji kůži a prostě ji musí svléknout, aby se mohl znova zhluboka nadechnout a začít novou etapu čerstvý a plný nového elánu. Potřeboval jsem nějaký impuls, který by nakopl mé tělo i moji mysl. A najednou se mi před očima mihla Amelie. Její modré oči, které zazářily, když se dnes dopoledne zasmála.

...When I don't know where to go

And it feels like I'm alone...

„Čauvolee!“ Narazil do mě někdo a nejednou jsem byl zpět v realitě. Najednou ke mně dolehl okolní hluk, hudba z retro radia za barem, ťukání kulečníkových koulí, hlasitý smích a živý mumraj. Také mě do nosu praštil cigaretový kouř a najednou byla Amelie pryč.

„Čau brácho.“ Plácnul jsem si se Zanem a usmál se na něj. „Nazdar kluci.“ Mávnul jsem na dva mamlasy s tágy. „Jak to jde ve sboru?“ Zakřenil jsem se na ně zlomyslně.

„Nehrajem ve sboru ty baleťáku. A jde to blbě, když nemáme co hrát.“ Zamručeli nevrle.

Tohle byla docela prekérní situace. Tím, že jsem dostal hlavní roli v muzikálu, se mi podařilo dostat do něj i zbytek naší kapely. Kluci se uchytili v orchestru, ale neměli co hrát, protože jsem jim ještě žádnou hudbu nedodal. Ve smlouvě jsem totiž podepsal i to, že budu autorem hudby. Hlavu jsem sice měl plnou textů, ale žádný se nehodil do toho našeho muzikálu.

„Nic tě nenapadá, co?“ Doprovodil mě Zane k baru, kam jsem si šel pro pivo a nechal kluky remcat u stolu.

„Brácho, já mám všeho plnou hlavu, ale tak nějak potřebuju...“ Zaluskal jsem prsty. „Jiskru.“
„A co se ti dělo v hlavě než jsi přišel?“ Píchnul mě prstem do čela a zakřenil se. „Že ty jsi dováděl s Ashley.“
S úšklebkem jsme si objednal pivo a povzdechl si.
„Jednou mě zabije, přísahám. Děsně jsme se pohádali, protože jsem opustil...“ naznačil jsem ve vzduchu uvozovky  „Příjemnou snídani s matkou.“

„Oj.“ Zasyčel Zane a já sklesle přikývl.

„Oj je slabý výraz.“

„Netrap se tím...ono ji to přejde. Ženský už jsou takový...“

„A do toho ten muzikál...“ Se zasténáním jsem složil hlavu na bar. Jsem teprve na začátku a už teď mě opouští síly.

„To zmáknem... nějak. A teď pojď hrát, ať se odreaguješ... baleťáku.“ Praštil mě se smíchem do ramena a odběhl zpět ke stolu.

„Blbče!“ Houknul jsem za ním a zasmál se.

Požádal jsem servírku o papír a propisku a načmáral na ni ty dvě věty, co mi bzučely v hlavě při příchodu....

When I don't know where to go

And it feels like I'm alone... 

Ale dál ani tečka. Prostě pořád ten stejný případ. Napadnou mě jen útržky vět a pak konec.

Kulečník s klukama se protáhl do pozdních nočních hodin.
Vracel jsem se domů zmožen alkoholem a unaven. Stisknul si krvácející nos a tiše syknul. Něco se tam zvrtlo, ale už nevím co, na to jsem byl moc opilý. Jedno ale bylo jisté. Když mě ten mamlas mlátil, neviděl jsem Ashley. Ve spršce jisker se ke mně vracela Amelie.

Pod hvězdami jsem se zhroutil na lavičku a vytáhl si krabičku cigaret. Byl jsem v nějakém parku, krvácející a namol, což byla ideální příležitost dát si cigárko. Jenže s krabičkou jsem vytáhl i zmuchlanou účtenku a na ní napsané dvě věty. Najednou jsem uviděl modré oči a úsměv úzkých jemných rtů a najednou jsem věděl jak to dokončit.

...When I don't know where to go

And it feels like I'm alone...

When I hang my head down low

I think of you

                                                              ...I think of you...

Z čista jasna mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Odplivl jsem krev, odkašlal si, a co nejstřízlivějším hlasem se ohlásil.
První legrační věc, co se mi po dlouhé době stala mě donutila, se na té lavičce uprostřed noci s nezapáleným cigárem v koutku ohnout v pase, a brečet smíchy. Moje jiskra měla mužný hlas s irským přízvukem.

 

 

Amelie:

 

Tupě jsem civěla na svůj odraz v zrcadle. Jsem to vůbec já? Já přeci nemám tak prázdný výraz. Nemám tak temné stíny pod očima a nervozitou rozkousané rty. A už vůbec nemám tmavé podlitiny na krku ve tvaru prstů. Ale ta osoba, co se odrážela v zrcadle, přesně kopírovala mé pohyby, takže jsem to já nejspíš byla, ale nepoznávala jsem se. Stále jsem se musela vracet do minulosti a přemýšlet, kdy nastal ten zlom. Kdy jsem dopustila, aby to zašlo tak daleko. Tak daleko, že už nebylo úniku.

Mechanicky jsem si uvázala kolem krku šátek a ještě jednou se podívala do zrcadla na toho ubožáka. Ironie byla, že kdysi ještě ve Vermontu jsem šátkem maskovala první cucflek od spolužáka. A teď šátkem maskuju stopy po škrcení. Jak se můj život otočil vzhůru nohama.

Do tanečního sálu jsem se dostala s mírným zpožděním. Ale stačily mi jen dvě sekundy, abych zjistila, že Reeve tady ještě není.

Chtěla jsem co nejrychleji přejít sál a zabrat své obvyklé místo, ale cestu mi zastoupila Rebecca. V jejím pohledu se odrážel posměch. Její oči byly na chvíli ženskou verzí Alexových.

„Copak, copak? Nový módní doplněk?“ Zašvitořila falešně a zatahala mě za konec šátku.

„Jsem...“ téměř se mi nepodařilo ze sebe vysoukat větu. Bylo to poprvé od toho večerního incidentu, co jsem měla promluvit a vůbec to nebylo snadné. Při každé hlásce mi hrdlem projížděla ostrá bolest, ale musela jsem zatnout zuby. „Jsem trochu nachlazená.“ Zasýpala jsem.
Rebecca se teatrálně zasmála, jako kdyby se posmívala dítěti, co neví nic o světě.

„Nachlazená...jasně, to známe. Spíš tady měl někdo vášnivou noc.“ Smála se mi. Do tváří se mi nahrnula krev. „Viď Reeve.“ Dodala nahlas, když jmenovaný vešel s nepřítomným výrazem do dveří.

„Huh, co?“ Zvedl nechápavě oči od telefonu, který zrovna kontroloval a nechápavě se rozhlédl po mě a Rebecce.

Všichni si všimli monoklu, který se mu rýsoval pod okem.

„Proboha co se ti stalo?“ Vypískla Becca a okamžitě se k němu hnala. Využila jsem toho a ztratila se do svého koutku, kde jsem měla v plánu se přezout, když mi vzápětí došlo, že mě dnes čeká zkouška boso, protože mé boty jsou na dranc. Při všem tom zmatku včera jsem na to úplně zapomněla.

„To nic.“ Odmávnul Beccu a na všechny se na nás podíval. „Lidi, mám skvělou zprávu.“ Sundal si z ramene svou všudypřítomnou kytaru a znova nás přejel pohledem plným energie.

„Ta se bude hodit.“ Zavrčel za ním Jake s mobilem v ruce. „Zrovna mi přišla na účet výplata.“ Slovo “výplata“ pronesl se silnou ironií v hlase. „Je to bída lidi. Větší než obvykle.“

Mě se jejich problémy netýkali. Já svou výplatu neviděla. Alex mé peníze zabral, ještě než se ke mně dostaly. Jakožto skoro-šéf měl tu moc.

„Lidi, po tomhle se to určitě zlepší.“ Přitáhl Reeve zpět pozornost k sobě.

„Možná všichni nevíte, jak jsem se sem dostal. Pan Fox starší je velkým fanouškem jedné kapely, které jsme s mou kapelou předskakovali na jejich turné po státech. Na jednom vystoupení si mě právě pan Fox všiml a nabídl mi tuhle roli, včetně toho, abych se stal autorem skladeb, které zazní.“ Všichni v uctivé tichosti hltali každé jeho slovo. „Jenže abych pravdu řekl, moc mi to nešlo. Ale včera mi zavolal právě starý známý z té kapely, že se o našem muzikálu dověděl a rád by se přidal...“ Reeve si s lišáckým úsměvem vložil mezi rty cigaretu a otevřel si okno. V budově se kouřit nesmělo, ale jemu to bylo tak trochu jedno.

„Tak kdo to je?“ Zasmál se Robert a klepnul Reeva do ramene.

„Prosím, ať to není Elton John.“ Sepjal Jake ruce. „Ať nemáme teplýho Spideyho.

„Bono.“ Řekl Reeve tiše a vyfoukl z okna kolečko kouře. V sále to ztichlo, jako když utne. V příští vteřině Jake vybuchnul smíchy. „Fakt vtipný.“ Utřel si teatrálně slzu „a teď fakt...kdo to je?“

„Fakt Bono, Jakeu. A Edge do toho chce jít taky.“ 

Všichni vypukli v radostnou vřavu a smích, který však, ač nerad, utnul Sebastian a nahnal nás k rozcvičování.

Bez bot jsem byla jako dítě vypuštěné na kluziště. Nohy v ponožkách mi po parketové podlaze klouzaly, a když jsem si ponožky sundala, ťapkání mých bosých nohou rušilo velkou hvězdu Rebeccu, která mě co vteřinu probodávala pohledem. Nerozuměla jsem změně jejího postoje vůči mně. Většinu času mě ignorovala, ale teď mi dávala najevo jen samou bezdůvodnou nenávist.
Nemělo smysl se tu mučit a tak jsem si posbírala své věci a odešla.
S největší nenápadností jsem si to namířila do Alexovy kanceláře a ťukla na dveře. Bylo mi to proti srsti u něj po včerejšku škemrat, ale nové boty jsem potřebovala.
Trocha poníženého prosíku měla úspěch a tak jsem za chvíli vykračovala chodbou s třiceti dolary v kapse. Kde kdo by řekl, že je to směšná suma, ale mě ta rolička pálila v kapse, jako uhlík. Tolik peněz jsem pohromadě neviděla kdoví jak dlouho. Alex si mě tak držel v kleštích. Tím, že jsem byla naprosto bez peněz, měl jistotu, že mu nemám jak utéct. Vyrazila jsem z budovy, když mě do obličeje zasáhl cigaretový kouř.

„Kampak?“ brouknul za mnou Reeve a sundal si sluneční brýle z nosu. Ledabyle se opíral o budovu a vykuřoval.

„Musím si koupit boty.“ Zasupěla jsem zastřeným hlasem.

„Páni, ty budeš fakt nemocná.“ Odhodil cigaretu a starostlivě se na mě podíval. „No vlastně....chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Včera...utekla jsi.“ Konečně se naše pohledy střetly. Bylo to silné a já nedokázala, ani nechtěla uhnout. Nesmírně mě rozčiloval jeho monokl, který působil jako magnet. Tak strašně jsem toužila jemně se dotknout té potlučené tváře, ale nesměla jsem.

„To nic... udělalo se mi trochu zle.“ Zalhala jsem a sklopila oči, ať mám aspoň trochu čisté svědomí, že mu nelžu přímo do očí. „Musím už jít.“ Pousmála jsem se na něj a rychlým krokem odešla. Na rohu jsem se ještě otočila, abych viděla, že si sednul na patník a zapálil si další cigaretu.

V jedné blízké obuvi jsem si koupila nový pár bot a s planoucími tvářemi jsem poprosila prodavačku, jestli by mi na účtenku nenapsala o pět dolarů vyšší částku. S nechápavým výrazem mi vyhověla a já co nejrychleji zmizela. Bylo to pro mě nesmírně trapné, ale díky tomuhle manévru jsem ušetřila pět dolarů, které můžu uložit do sklenice v šatně. Pocit naděje tu trapnou chvíli úplně přehlušil.

 

 

Reeve:

 

Otočila se!

Ona se po mně otočila. Nesměle na rohu ulice se otočila a věnovala mi ještě jeden tajemný pohled. Se Zanem jsme od puberty měli takové malé úsloví. Jakmile se po tobě holka otočí, seš její. A Amelie se otočila.
Jen mi kazil plány ten její šátek na krku. Všichni přeci vědí, co znamená šátek na krku...v červenci. Ale třeba byla opravdu jen nemocná. Začínám nějak moc přemýšlet nad Amelií, když mě doma čeká Ashley.

Když jsem se o dvě hodiny urputného poskakování vracel domů, bolel mě každý sval v těle. Tolik fyzické aktivity jsem nezažil...no asi nikdy.
A mělo být ještě hůř. Sotva jsem se přiblížil k domu, dolehla ke mně hlasitá hudba a křik. 

„To si děláš...“ Ani jsem neměl sílu to doříct. Ashley opět pořádala jeden ze svých večírků, jenže tentokrát v MÉM bytě! Vyřítil jsem se po schodech kolem lidé, kteří na nich posedávali a popíjeli a vpadl do bytu.

„Zlatooo!“ Zavýskla a skočila mi kolem krku. Oh najednou jsem zlato. Ještě včera jsem byl kretén, který pro ni není dost dobrý. Nebo možná jen hrála divadlo před svými přáteli, jak nádherný páreček jsme. Všude bylo tolik lidí. A všichni seděli na všem. Všichni hlavně sahali na všechno.

„Zrovna jsem říkala Taře, že z tebe bude hvězda. Už mi pomáhá vybírat šaty na premiéru. Bude to úžasné.“ Šveholila a přitiskla rty na moje. Chutnala po šampaňském, kterého do sebe už určitě obrátila pár skleniček. Chytil jsem ji za ramena a odtáhl ji od sebe.

„Co to má být?“ Zavrčel jsem na ni, když na mě překvapeně zamrkala.

„No...pozvala jsem pár přátel.“ Usmála se nevině jako dítě, které něco provedlo.

„Ashley! Půlka Manhattanu je nasáčkovaná u mě v bytě!“ Štěkl jsem na ni a vytrhnul jednomu pitomci s vysolárkovaným ksichtem desku Beatles, kterou jsem jako malej dostal od táty. „A přísahám, že jestli ještě uslyším jediný song od Beyonce hrát z mojí hifi, tak někoho zabiju.“

Jenže sotva jsem se otočil, abych Ash ještě něco řekl, stála zase o dva metry dál v hloučku holek a vzájemně se štípaly do břicha a ukazovaly si neexistující špíčky. Vydal jsem se tedy do ložnice a vyhnal odtamtud tři muchlující se páry. Zamknul jsem za sebou a vydal se do sprchy. Ashley bylo šestadvacet, ale občas se chovala, jako kdyby jí bylo sedmnáct a bydlela někde na koleji se svým sesterstvem. Pustil jsem na sebe horkou vodu a užíval si ten krásný moment, jak se všechny svaly uvolňují.

Sotva jsem umytý a převléknutý vylez z ložnice, upřely se na mě pohledy hloučku okolo Ashley a ani jeden z výrazů se mi nelíbil. Ash do sebe právě obrátila skleničku a probodla mě pohledem zarudlých a podivně třpytících se očí.

„Ty! Ty jeden..!“ Zamířila ke mně a píchla mě prstem do hrudníku. „Máma to říkala. Vyjedeš tam po první primabaleríně!“ Slovo primabalerína přímo vyprskla.

„O čem to mluvíš?“ Popadl jsem ji za zápěstí a chtěl ji odvést někam stranou, ať neděláme scény.

„O tomhle“ Vrazila mi do ruky svůj telefon. Na internetové stránce nějakého bulvárního časopisu byla fotka z dnešního dopoledne. Musel ji pořídit někdo před divadlem, i když jsem tam neviděl živou duši. Byli jsme na ni já a Amelie tváří v tvář s pohledem upřeným do očí toho druhého. Až na té fotce jsem si všiml, jak drobná proti mně je.

Pod fotografii byl samozřejmě pikantní titulek o nevěře.

„A to má být co?“ Pokrčil jsem rameny.

„Kdo to je?“ Zavrčela na mě a kývla na jednu z toho kruhu saní, které na mě vrhaly jedovaté pohledy, aby jí přinesla další skleničku. „Já si celý den dělám starosti a ty se taháš s nějakou...“

V hlavě se mi ozval hloupý hlas rozumu, který mi říkal, ať nejsem pitomec. Sním si o dívce, kterou vlastně ani neznám. Přece si kvůli tomu nebudu ničit vztah.

„Je to jen holka z divadla.“ Pokrčil jsem rameny,

„Ale takhle se nedívaj “jen“ holky z divadla.“ Vyštěkla jako jeden z těch jejich malých pitomých čoklů, kteří naštěstí zůstávají u rodičů.
„Ashley panebože, nedělej scény. Ani nevím, jak se jmenuje.“ Zalhal jsem a udělalo se mi zle. Takhle Amelii zapřít. Samozřejmě že vím, jak se jmenuje. Občas mám pocit, že o ní vím mnohem víc.

„Ale co ten pohled.“ Strčila mi mobil až před nos a druhou rukou si otírala rozmazanou řasenku z tváře.

„Asi je do mě zamilované, nebo co. Já k ní byl jen milej, jako ke kolegyni.“ Reeve, ty jsi krysa. Pomyslel jsem si a srdce se mi svíralo tíživým pocitem. Ale Ashley to nejspíš stačilo. Protože svěsila ramena a popotáhla.

„Promiň zlato.“ Vzlykla.

„To je dobrý.“ Přitáhl jsem si ji do náruče, ale bylo to trochu prkenné a neupřímné objetí.

 

 

Amelie:

 

Měla jsem docela dobrou náladu, takže jsem se usmála na Freda a ve výtahu si pískala a točila si taškou s novými botami. Dokonce se mi ani tak nesvíral žaludek jako obvykle, když jsem se vracela domů. Odemkla jsem si, skopla tenisky a rozhlédla se po bytě. Se zamrazením jsem se zarazila na Alexovi sedícím za stolem. V ruce držel svůj tablet a jeho pohled byl planoucí. Nebezpečný a slibující něco zlého. Mlčky ke mně obrátil obrazovku, na které byla fotka mě a Reeva před divadlem z dnešního dopoledne.

„Jen jsme si povídali.“ Špitla jsem tiše. Tělo jsem měla napnuté jako pružinu.

„To ti nevěřím.“ Zavrčel jako šelma a už už se zvedal od stolu. Nečekala jsem na nic. Vyrazila jsem ke koupelně, přeskočila jsem židli a dopadla na zem těsně před Alexe. Díky tomu, že byl vysoký a statný byl také pomalejší než já se svou malou postavou. Prosmýkla jsem se mu pod rukou a vpadla do koupelny. Zabouchla jsem za sebou a v poslední vteřině otočila klíčem těsně před tím, než do dveří narazilo Alexovo tělo.

„Otevři!“ Zařval a několikrát do dveří silně kopnul.

„Alexi, prosím!“ Zavzlykala jsem a snažila se popadnout dech. Srdce mi bušilo a v uších nepříjemně pískalo. Měla jsem hrozný strach, že dveře povolí a on mě zabije. Nejen za to dopoledne před divadlem, ale i za to, že jsem mu teď utekla a nenechala se zmlátit jako pes.

„Já ti dám peníze, abys měla co na sebe a ty se taháš s tím idiotem?!“ Zařval a několikrát zalomcoval s klikou.

„Není idiot!“ Třískla jsem otevřenou dlaní do dřeva, až to zaštípalo a hned v nastalém tichu mi došlo, jakou hloupost jsem to řekla.

„Tak není idiot, miláčku?“ Zašveholil sladkým hláskem Alex. Mě z toho přeběhl mráz po zádech a jímala mě hrůza. „Dobře...dobře...“ Jeho hlas se vzdaloval, až klaply dveře jeho pracovny.

Přitiskla jsem si dlaň na ústa a několik slz se mi spustilo po tváři dolů.

Co jsem to provedla?!

Tím, že jsem projevila k Reevovi jen špetku náklonnosti jsem si podepsala ortel. Alex mě zničí takovým způsobem, že budu litovat dne, kdy přišel na Broadway.

 

 

 

 

Alex Fox

 

Rebecca Moore