Už nejsem naivní...III.díl

Vyučování se zdálo delší než obvykle, ale po poslední hodině měla pocit, že to bylo příliš rychlé. Než se naobědvala, došla domů a převlékla se byly tři hodiny.
Sebrala honem tašku a utíkala na autobus. Byla pár metrů od cukrárny. Viděla Martina. Seděl tam a usmíval se na nějakou blondýnku u vedlejšího stolu. Asi kamarádka, pomyslela si. Najednou spočinul jeho pohled na Lucce. Začal na ní mávat a zdravil jí.
,,Nazdar, Lucko.“
,,Ahoj.“
,,Už je ti líp?“
,,Cože?“
,,No jak si byla nemocná.“
,,Jo...No teda...Vlastně...“
,,Co je? Něco se děje?“
,,Jo. je mi líp. O něco.“
,,Víš chtěl jsem s tebou o něčem mluvit“
,,To je náhoda, já taky.“
,,Fakt? Tak spusť.“
,,Ne, začni ty, to moje nikam...neuteče.“
,,Dobře. Víš chci ti říct něco co tě asi nepotěší. Ale nedá se to nijak ovlivnit. prostě se to stalo a nedá se to vrátit. zamiloval jsem se. musíš to pochopit. Chápeš to viď?
Lucka nevěděla co na to má říct, ztratila hlas. to co právě slyšela jí vyrazilo dech. bylo to jako kdyby jí někdo zasadil tupou ránu přímo do srdce. Cítila prázdnotu, vztek a zlobu. Měla chuť dám Martinovi facku.
,,Chápu? jestli to chápu? Co sis proboha myslela, že ti řeknu? Myslel sis snad že budu v pohodě, usměju se a řeknu super, užijte si to?!“
,,Nebuď paranoidní, vždyť moc dobře víš, že nám to už moc neklapalo.“
,,Neklapalo? Ty blbče, já jsem těhotná!“
,,Cože?! Těhotná?! To Je nějakej blbej vtip?!“vykřikl nahlas Martin. Pár lidí, včetně té blondýny, se na ně nenápadně otočilo.
,,Nehraj to na mě, já se k tobě nevrátím, to je ubohý.“
,,Ubohý? Ty seš ubohej. proč si myslíš, že bych ti lhala?!“
,,Ty někoho máš? Nemysli si, že mi to přišiješ. To není moje.“ bránil se Martin.
,,Pitomče. Nikoho nemám! Jasně že je to tvoje, čí asi!“
,,To nevím proto se ptám. Nevěřím ti ani slovo! jak si mám být jistej, že je to moje? Taháš se s kde kým!“
Lucie lapala po dechu. Nevěřila vlastním uším. To nemohla být pravda. Tohle by Martin nikdy neudělal. Najednou se Martin zvedl.
,,Nebudu tu nikomu dělat blbce.“ řekl a okamžitě rozzuřený odešel.
,,Tak si jdi! Vychovám ho sama. Trhni si!“

,,Tak co to bude?“
,,Co prosím?“řekla se slzou na krajíčku. Stále jí srdce bušilo rozčilením.
,,Co si dáš?“
,,Vodu....hodně studenou.“
,,A něco jinýho?“
,,Ne díky.“
,,Dobře. Ten blbec za slzy nestojí.“ řekl a odešel.
Překvapená Lucka se nezmohla na slovo. Úplně neznámý kluk jí tu utěšuje a ona ani nepozdraví...
,,Tak tady to je, voda a želatinový dort na mě. Máš ho přece ráda ,ne?“
,,Mám, děkuju moc. co jsem dlužná?“ odpověděla a snažila se usmívat.
,,12 KČ Za tu vodu. A bacha je studená.“řekl a s úsměvem odešel.
Lucka vytáhla mobilní telefon a vytočila matčino číslo.
,,Mami? Ahoj mami!“
,,Nazdárek, zlatíčko jak to dopadlo?“
,,Špatně, mami.ů prosím přijeď. Nechce se mi to říkat po telefonu.“Lucka se zalykala pláčem.
Matka se zarazila. Okamžitě dodělala práci, kterou měla rozdělanou a vzala s volno. Paní Neumanová dorazila do cukrárny a utěšila Lucku.
,,Neboj, zvládnem to. Máš přece nás. Mě a tátu.“
,,Díky mami, mám tě moc ráda.“
,,Já tebe taky zlatíčko.“
,,Chceš si to miminko nechat, viď?“
,,Chci.“
Lucka odešla spát k Monice. Potřebovala teď její podporu. potřebovala se vyzpovídat. Koneckonců- některé věci matce říct nemohla.

Sobota 8:00
,,Je to parchant, za slzy ti nestojí. A nebreč, ať to škvrně neutopíš.“
Bylo slyšet, že se Lucka mezi vzlyky zasmála. Monika jí vždycky uměla podržet. Byla to její kamarádka už od první třídy, kdy se s mámou přestěhovali, když se jejich rodiče rozvedli. Tenkrát byla hodně zakřiknutá a Lucka jí hodně pomohla. Znají jedna druhou tak, jak nikdo jiný.
,,Martin je mi už úplně ukradenej. je to blbec, ať si užije svou novou lásku. Chudák holka.“
,,To ti schvaluju. Stejně měl nemožný vlasy.“
Lucka se opět zasmála. Chvilku si ještě povídali a pak se Lucka chystala domů.
,,Šťastný a veselý!“
,,Tobě taky a drž se!“