Turn off the dark IX (Little talks)

 

Reeve:

 

„Reeve..“ Ozval se tichý hlas ode dveří.

„Co?“ Zamumlal jsem do polštáře a odmítal se otočit a čelit mámě.

„Měl bys už vylézt. Jsi tu zavřený už týden a mám o tebe trochu starosti.“ Určitě teď pohledem přejížděla počmárané stěny. Popsal jsem všechno. Psal jsem různá slovní spojení, věty, rýmy a občas i celé sloky. Ale celý song jsem dohromady nedal. Nejdřív jsem psal na papíry a lepil je na stěnu a pořád je procházel. Jenže pak mi došel papír a pro nový jsem vylézt nechtěl, tak jsem psal i na stěny. Jenže potom jsem se tak naštval, že nejsem schopný nic napsat, že jsem si popsal paže, ale pořád to nedávalo smysl. No a hned poté jí určitě pohled sklouzne na plakáty a vyškrábané oči mých idolů. Civěli na mě a smáli se mi, jaký jsem sráč. Jeff Buckley byl vysloveně znechucený. Určitě si myslel něco v tom stylu: Já jsem měl talent a musel jsem umřít. Ty žiješ a děláš hovno a ještě jsi sráč, co zdrhne.

„Jsem v pohodě mami.“ Zamumlal jsem a zahleděl se na prkno na stěně, které jsem už znal zpaměti. Mělo 124 čar a dva suky. Čekal jsem, že si povzdechne a odejde, ale místo toho rázně přešla místnost, prudce trhla záclonou a pustila do pokoje prudké sluneční světlo.

„Mami!“ Zaskučel jsem a přetáhl si deku přes hlavu. Když couvla, zakopla o prázdnou láhev levné whiskey, která se mi spolu s třemi dalšími válela pod postelí.

„Reeve Jamesi Carney!!!“ Zakřičela tak až mi její hlas rezonoval v lebce. Byla opravdu strašně rozčílená. Chytila mě za obě nohy, sebrala veškerou svou sílu a stáhla mě z postele. Pleskl jsem sebou o podlahu a jen tak tak se přetočil, abych hlavou nenarazil o hranu postele.

„Marcie Amber Carney!!!“ Vrátil jsem ji to a strčil flašku k ostatním pod postel.

„Okamžitě se zvedni a mazej ven!“ Zakřičela na mě.

Máma byla drobná žena s dlouhými rezavými vlasy věčně spletenými do copu. Její tradiční úbor byla flanelová košile a džíny s koleny od bláta. Měla laskavý obličej s jantarovýma očima, které jsem po ni zdědil. Jenže teď se netvářila ani trochu mile.

„Co tady tak křičíte?“ Přiřítila se Paris, a nakrčila nos. „Bože brácho, strašně smrdíš!“

„No a co!“ Houkl jsem po nich a přejel si tvář, na které jsem měl už solidní plnovous. Nechápaly, co se semnou dělo. Trápil jsem se. Chybělo mi psaní...chyběl mi ten proces jak mi v hlavě vzniká píseň, jak ji hraju a reakce na ni. A tak zatraceně mi chyběla Amelie.

„Za deset minut tě čekám venku!“ Zavelela máma a vyšla rázně z pokoje.

„Je fakt naštvaná.“ Dloubla mě Paris do žeber. Nic jsem ji na to neřekl a zamířil do koupelny. Odraz v zrcadle se mi vysmíval, když jsem mu oplácel pohled. Oči jsem měl podivně skelné a pod nimi tmavé stíny.

Venku jsem se se slunečními brýlemi posadil na schody verandy a strčil si mezi rty cigaretu. Sotva jsem si připálil, přiřítila se máma a cigaretu mi vytrhla.

„V New Yorku si dělej co chceš, ale tady mi kouřit nebudeš!“ Udusila ji špičkou boty se zlostným pohledem, jako kdyby to bylo něco extra pohoršujícího.

„Za pět minut tě čekám za domem.“ Vrazila mi do ruky hrnek s kafem a rázovitě odešla. Kolem mě se mihla záplava kaštanových vlasů, když se vedle mě posadila Paris a zadívala se do dálky.

„Ráno volal Zane.“ Oznámila mi.

A sakra.

„Říkal že jsi od všeho utekl. Že ses rozešel s Ashley a vykašlal ses na muzikál.“ Podívala se na mě jako psycholog, který všechno chápe. Ale nechápala nic. „Neřekneš nic?“

„Paris já o tom nechci mluvit.“ Usrknul jsem si kafe a spálil si jazyk.

„Proč ne? To tě to s Ash tak vzalo?“ Položila mi dlaň na rameno. Nejspíš mě chtěla uklidnit, ale já prostě vybouchnul.

„Neměl jsem na to chápeš? Odjel jsem šílené turné s kapelou neuvěřitelného kalibru a najednou mám hrát v nějakém debilním muzikálu. Chtějí po mě, abych hopkal jako idiot a houpal se na laně, ale já se bojím výšek!! A bojím se jí! Jak strašně moc mi vlezla do hlavy, že v noci nemůžu spát zasraným strachem, že ji třeba nikdy nebudu mít. Je to k posrání a jsem unavený!“ Až když jsem uhodil pěstí do zábradlí mi došlo že jsem stál a křičel. Paris mě pozorovala se zdviženým obočím. Čekala, až popadnu dech a usmála se.

„Takže ses zamiloval?“ Podepřela si bradu rukama jako nějaká puberťačka.

„Bože ségra já nevím. Není to láska, jako jsem poznal třeba s Ashley. Takový to brnění žaludku. To ne. Je to šílenství. Je to potřeba. Je to závislost. Prostě ji musím mít a cítím pocit, že když ji nebudu mít, když ji aspoň jednou nepolíbím, tak se zblázním. Prostě jako kdyby ona byla cílem mého života. Po ní už prostě nic není.“ Rozhlédl jsem se jestli neuvidím mámu a když byl čistý vzduch, připálil jsem si roztřesenými prsty novou cigaretu.

„A je ti líp? Myslím, když jsi tady.“ Promluvila na mě po chvilce ticha, co seděla a přemýšlela.

„Vůbec.“ Povzdechl jsem si a svěsil ramena.

„Hmm..“ zabručela, ale už víc neřekla protože nás přerušil mámin hlas.

„Už jdu!“ Zakřičel jsem a odhodil cigaretu.

 

A tak jsem celý den chodil po polích a nosil bedny se zeleninou. Máma vyprávěla který ze sousedů se oženil s kterou sousedkou a kdo odjel do velkých měst. Vyprávěla o tom jak byla vloni špatná úroda jablek. A mě to přišlo tak milé. Tady se prostě řešily jiné problémy než v New Yorku. A bylo tu takové ticho. Když jsem se na chvíli zastavil a zaposlouchal se, slyšel jsem jen mámino brebentění a pak nic, jen občasné šumění stromů. Doma byl pořád nějaký rámus. I v noci když byl největší klid jsem v dálce slyšel houkat sanitky nebo troubit auta. Tady to byl jiný svět.

„Dnes ráno volal tvůj bratr. Měl o tebe starost.“ Začala máma opatrně. Zavřel jsem oči a v duchu počítal do deseti. Když jsem oči otevřel, máma stála přede mnou a v ruce svírala mrkev. Bylo by to vtipné, kdyby jsme měli jiné téma. „Zlato víš že útěkem nic nevyřešíš.“ Upřela na mě mateřský pohled.

„Mami já jsem neutekl. Jen jsem si potřeboval odpočinout.“ Položil jsem na zem bednu a protáhl si ztuhlá záda. „Potřeboval jsem načerpat sílu.“

„Máš tam bratra. Nezapomínej na to. Zane za tebou vždycky stál a vždycky bude.“ Poplácala mě po tváři. Musel jsem trochu zamrkat, abych se náhodou nerozbrečel. Prostě mě to jenom dojalo.

„Já vím mami.“ Usmál jsem se na ni a pevně ji objal.

Večer jsem se celý utahaný vplížil s máminým telefonem do stodoly a vytočil telefonní číslo. Chodili jsem po tom poli celý den. Na slunci a s těžkou bednou. Ale netížil mě ten náklad. Spíš hodně divný pocit v žaludku. Nedokázal jsem ho nikam zařadit. Byl jako bubák pod postelí, když je vám pět.

„Halo?“ Ozval se z telefonu mužský hlas.

„Brácho?“ sedl jsem si na balík sena a opřel se hlavou o nějaký trám.

„Reeve! Sakra já tě snad zabiju. Kam jsi zmizel?“ Začal na mě chrlit.

„Promiň. Musel jsem vydechnout. Bude to dobrý. Jen od tebe něco potřebuju.“

„Jasně cokoliv.“ Odpověděl mi okamžitě. V pozadí jsem slyšel brnkání kytary, takže museli mít s klukama zkoušku.

„Do toho tanečního souboru chodí jedna holka. Amelie. Mohl bys mi na ni dát pozor?“

„Pokusím se.“ Usmál se do telefonu.

„Měj se brácho.“

„Počkej Reeve...Kdy se...“ Nestihl to doříct, protože jsem hovor utnul. Nedokázal bych mu odpovědět. Vydal jsem se tedy zpět s plánem dát si sprchu a jít spát, jenže sotva jsem otevřel dveře do pokoje, strnul jsem. Všechno bylo pryč. Všechny papíry popsané texty byly pryč. Prudce jsem přešel pokoj a nakoukl do skříně, kde jsem si texty skladoval, ale byla prázdná.

„Hej blboune!“ Ozval se z vedlejšího pokoje hlas moji milované sestry.

„Paris sakra!“ Rozrazil jsem dveře jejího pokoje. Měla ho zařízený v takovém divném country stylu, ale její věc. Seděla na posteli která byla pokrytá mými texty a na kolenou měla položený notebook.

„Čeká nás práce.“ Zazubila se na mě a otočila počítač tak abych na něj viděl. Z monitoru se na mě culil starší týpek s modrými brýlemi a sluchátky.

„Hey slyšíte mě tam?“ Zavolal do malého mikrofonu který měl u sluchátek.

„Ahoj Paule!“ Zavolal jsem hlasitě a zamával do webky. Pak jsem přikryl mikrofon a hodil vyčítavý pohled na sestru. „Skypuješ s Bonem? Vážně?“

Hodila na mě svatouškovský úsměv a vrazila mi do ruky kytaru.

„Jak jsem řekla...Čeká nás práce.“