Turn off the dark XI (With or without you)

 

Reeve:

 

...These are the threads that bind
The ones we have to weave
They will hold us true, I believe
I believe....

Dohrál jsem pár posledních akordů a zapsal je. Žaludek se mi pomalu přestával tak příšerně svírat. S pomocí Bona a Paris se mi dařilo konečně pohnout s písněmi k muzikálu. Začínal jsem se cítit trochu lépe.

„Tenhle song je skvělý.“ Zatleskala Paris. Seděla na verandě v houpacím křesle a cpala se jahodami z máminy zahrádky.

„Souhlasím!“ Ozval se z repráků Bonův hlas.

„Ujde.“ Zabručel jsem kriticky a prokřupal si prsty. Seděli jsme na verandě s výhledem na ta mámina políčka plná zeleniny a všemožných květin a sledovali první hvězdy. Z mého pobytu tady se pomalu stávala rutina. Ráno jsem vstal, pracoval s mámou na poli jako její osobní otrok, večer jsem s Paris a online Bonem skládali písně a dávali dohromady ty moje výlevy.

Jenže pak přišla noc. Ležel jsem v posteli a každá noc byla stejná. Pořád jsem na ni musel myslet. Cítil jsem na konečcích prstů hebkost její kůže, když jsem se dotkl její tváře. A když jsem náhodou usnul, viděl jsem ji tančit v tom klubu. Barevné reflektory jí klouzaly po těle. Tančila se zavřenýma očima, ale pokaždé přišel okamžik, kdy je otevřela a upřela na mě pohled. V těch chvílích jsem se s trhnutím probudil.

Takže jsem se každou noc musel opít abych mohl spát...

A také jsem měl v hlavě plán. Promýšlel jsem to v těch probdělých nocích a přišlo mi to jako nejlepší řešení. Dopíšu texty a hudbu, které pak pošlu do divadla. Jake bude mít svou hlavní roli, kterou jsem mu ukradl a já zase potáhnu o dům dál. Už jsem se zkrátka nemohl dívat na mámin výraz, když mě každé ráno viděla se zarudlýma očima a temnými kruhy pod nimi. Já jsem si na každé ráno s kocovinou zvykl. Ona ne.

Opět byl večer a já seděl v okně a kouřil. Obloha tady daleko od civilizace byla temně modrá s miliardami maličkých hvězd. Bylo to jako deka posetá diamanty. Taková jakou v New Yorku přes všechny ty neony neuvidíte. Ty hvězdy zářily a padaly a nechávaly za sebou na kratičký okamžik svíticí šmouhy. Byl to jen takový záblesk, ale přes to silný. Nechápal jsem, jak na kusu padajícího kamene může být něco tak magického.
S lahví v ruce a cigaretou v druhé jsem přemýšlel, jestli mě New York zkazil. Jak by vypadal můj život, kdybych tady zůstal s mámou jako Paris. Možná by ze mě byl farmář, který nikdy nebyl dál než ve vedlejším okrese. Možná bych si vzal nějakou místní holku a usadil se. Jenže to já ne. Já měl vždycky oheň za patami. Dopil jsem poslední lok z láhve kterou jsem načal už předchozí noc, ale pořád jsem byl málo otupělý na to usnout. Sáhl jsem pod postel, ale všechny láhve byly prázdné. Postavil jsem se tedy doprostřed pokoje, rozpřáhl ruce a zkusil balancovat na jedné noze. Vydržel jsem stát pět vteřin, aniž bych spadl, z čehož jsem usoudil, že nejsem opilý. Popadl jsem ze stolu klíče od auta rozhodnutý vydat se pro další pití.

Pokusil jsem se nastartovat, ale můj věrný kabriolet protestoval. Byl můj nejlepší kámoš, ale v tu chvíli mi to prostě nedošlo. Vystoupil jsem a kopl ho do pneumatiky
„Zrádce!“ Zavrčel jsem a odešel do garáže, kde sestra parkovala svoje staré Volvo. Klíče jako obvykle nechávala za stínítkem. Už jsem se chtěl podivovat nad tím, jak to že jí ho ještě nikdo neukradl, ale pak jsem se musel napomenout. Nejsi v New Yorku, pitomče! Auto chytlo hned napoprvé, tak jsem se rozjel. Cesty tu jsou rovné a přehledné, nemůže se mi nic stát. Pustil jsem si rádio, kde čirou náhodou měla má drahá sestra cd U2. Bylo to fajn, protože jsem si aspoň mohl zpívat známé songy. Cesty byly téměř prázdné, jen občas jsem minul nějaké auto. V těch momentech, kdy jsme se míjeli, jsem sevřel volant pevněji, a co nejvíce se soustředil. V duchu jsem nadával, proč máma musí bydlet tak zatraceně daleko od civilizace. Z rádia se začaly linout tóny With or without you a tak jsem zplna hrdla zpíval, i když se mi to hrdlo svíralo. Projížděl jsem tou pustinou, když se Bonův hlas začal se škvrčení vytrácet. Párkrát jsem do palubovky poplácal a přísahal bych, že jsem tam zaslechl Ameliin zpěv. Mezi šumem a kytarami U2 jsem ji slyšel zpívat If I fell in love with you... Odtrhl jsem pohled od vozovky a zaměřil pozornost k přehrávači.
„Zatracený krám!“ Zmáčkl jsem pauzu, a pak zase přehrávání a písnička pokračovala bez problémů dál. „Tak se mi to líbí.“ Pomyslel jsem si spokojeně a vrátil pohled k silnici.

To, co se stalo, trvalo sotva vteřinu. Ale v hlavě jsem to viděl celé pomalu. Jako kdyby čas zpomalil.

Amelie stála uprostřed silnice v úzkých večerních šatech. Mou pozornost v tom sletu upoutala krev, která jí stékala po tváři a po rukou a nejhorší bylo, že plakala. Až v tu chvíli mi došlo, že se řítím příliš velkou rychlostí a neubrzdím to. Instinktivně jsem dupnul na brzdu a strhnul volant. Auto se zhouplo ve smyku na stranu a v tu chvíli jsem věděl, že jsem v hajzlu. A pak už jen příšerný rachot mačkání plechu, tříštění skla a ... tma...

 

 

 

Amelie:

 

S trhnutím jsem se posadila, jako kdyby mi dal někdo ránu elektrickým proudem a až po nekonečných třech vteřinách mi došlo, že křičím. Rozechvěle jsem lapala po dechu a tiskla si k hrudi zmuchlané prostěradlo.

„Zlato, je to dobrý! Jen zlý sen.“ Přicházel ke mně ze tmy konejšivý hlas a pak mi Iz jemně sevřela ramena. Cítila jsem jak se postel v jednom místě prohnula, když si ke mně přisedla. Její tvář zlehka osvětloval zeleno-žlutý neon pronikající z ulice. „Co se ti zdálo?“ Podala mi ze stolku kapesník, abych si otřela uslzené tváře.

„Já nevím.“ Vzlykla jsem. Sen zmizel přesně v okamžiku, kdy jsem se vzbudila, a i když jsem se snažila si vzpomenout, nešlo to. Pokaždé, když jsem si myslela, že už ho mám, mi vyklouzl jako ryba. Jediné, co zůstávalo, byl ten příšerný pocit šoku, že se stalo něco špatného. Bylo to tak rychlé, jako kdyby mi najednou z ničeho nic praskla nějaká kost.  

„Zdálo se mi... o Reevovi.“ Zašeptala jsem a další horké slzy se mi spustily po bolavé tváři. „Něco se mu stalo.“ Zoufale jsem se snažila si vzpomenout, co se stalo, ale nešlo to. Izy si mě přitáhla do náruče a hladila mě po zádech.

„Neboj, broučku. Reeve je ten typ, který se o sebe umí postarat. Ať je kde je, určitě bude v pořádku.“ Konejšila mě tak dlouho, až jsem zase usnula. Tentokrát naštěstí bezesným spánkem.