Cena odvahy - XXXI. kapitola

Zdravím všechny a především ty z Vás (nás), kteří máte (máme) dneska svátek ;-)

  

Chápu, že už to je ohrané, ale opravdu bych byla ráda a udělalo by mi radost, kdybyste (ti, co to nedělají pravidelně – čímž těm, co ano, DĚKUJI :-)) opravdu napsali nějaký komentář. Nevím totiž, jestli si uvědomujete, že ty kapitoly se nepíší samy a není to stylem, že si k tomu jednou sednu a napíšu na jeden zátah 10 stran a pak až se mi CHCE, tak to sem hodím. Důvod, proč ty kapitoly nepřibývají jako po másle je ten, že kromě toho, že svůj čas musím dělit mezi 100 jiných činností je i ten, že prostě to práce dá, a to dost.

Takže opravdu, moji milí čtenáři ;-) – napsat Vaši připomínku nebo názor je to NEJMENŠÍ, co pro mě můžete udělat.

Jen tak pro zajímavost – tahle kapitola má zhruba 14 476 slov, tak byste mohli napsat aspoň větu rozvitou, co Vy na to? ;-)

 

 

Velké poděkování patří mé sestře, která se projevila jako NEÚNAVNÝ HLTAČ kapitoly, kterou jsem jí po kouscích posílala, načež mi pokaždé poskytla objektivní kritiku, díky níž jsem z Jeremyho neudělala totálního tupce, ale dokázala jsem mu zachovat (snad) jeho mužskou hlavu, povahu a přirozenost.

 

 

 

Současnost

 

 

 

Cara se tiskla k hrudi muže, který ji jednou paží objímal kolem těla, aby ji udržel na běžícím koni, zatímco druhou svíral otěže a bez nejmenšího zaváhání projížděl ztemnělým lesem.

 

Kromě dusotu kopyt a občasného zahoukání sovy se neozývalo nic. Žádný vítr, který by rozechvíval listy nebo menší větve, či na zemi praskot spadlých větviček, po nichž by se procházela menší lesní zvířata. Tma byla tak hustá, že dívka sotva viděla před sebe, ale on zjevně neměl problém najít sjízdnou pěšinu.

 

Čím blíž byli k cíli své cesty, tím víc Cara cítila, jak se jí hruď svírá a nedovoluje jí řádně se nadechnout. Znovu si olízla dolní ret, ze kterého jí ještě stále vytékalo pár kapek krve a snažila se nemyslet na bolest zhmožděného krku nebo škrábanců na rukou.

 

Přitáhla si plášť těsněji k tělu, najednou se však s hrůzou narovnala, a ačkoliv do mužovy tváře neviděla, pohlížela do míst, kde tušila, že má oči.

 

„Slib mi, že to nikomu neřekneš. Nikomu a nikdy,“ zašeptala tak, aby si mohla být jistá, že ji slyší.

 

Muž přitáhl koni uzdu a přešel do cvalu.

 

„To nemyslíš vážně,“ vydechnul rozčileně. „Když to zjistí…“

 

„Ano, když to zjistí,“ přerušila ho Cara a přejela si dlaní po tváři, „tak mi už nikdy nedovolí tam ještě někdy jet, chápeš?“

 

„Ale Caro,“ vydechnul znovu, tentokrát to znělo smířeně.

 

„Jinak to nejde,“ pokrčila rameny a zlehka se o mužovu hruď zase opřela. „Slibuješ?“ zeptala se.

 

Po chvilce váhání neochotně odpověděl: „Dobře, slibuju.“

 

„Děkuju,“ pousmála se a opřela se o něj víc.

 

Pár minut jeli mlčky, až nakonec ticho ukončil mužův hlas: „Řekni mi ale jedno – co chceš dělat? Co chceš do příštího týdne vymyslet? Už jsi to všechno zvážila?“

 

Odpověděla téměř vzápětí: „Nejdřív si promluvím s otcem.“

 

„A když to… nepomůže?“

 

Chtěla mu říct, aby zmlknul a nepokládal jí tyhle otázky, ale věděla, že její zlost vůči němu není oprávněná. Chápala, že jí chce pomoct. A chápala taky, že ničím jiným než pokládáním upřímných nepříjemných otázek, na které si ona sama musí najít odpovědi, jí nepomůže.

 

Odmlčela se na delší dobu a v duchu si promítla všechny možnosti, všechno, co by ještě mohla udělat. Viděla před sebou různé druhy cest, kterými by se mohla vydat a ačkoliv chtěla najít jinou, než tu, o níž věděla, že je nejlepší, nemohla ji ignorovat.

 

Proto nakonec zatnula ruce do pěstí, které držela složené v klíně a odpověděla: „Když to nepomůže, tak ho… nějak… dostanu ven.“

 

Muže její odpověď překvapila: „Ale… v tom případě… uvědomuješ si, co to znamená?“

 

Cara polkla slzy a přikývla: „Víc než dobře.“

 

 

 

 

 

 

 

O 11 hodin dříve

 

„Mám jít s vámi?“ zeptal se Benjamin, když s Carou a Katie po dvou hodinách jízdy sesedli v Paindonu před dlouhým kamenným nízkým domem s doškovou střechou a několika zamřížovanými okny kousek od země.

 

Poslali je na tohle místo, když se na náměstí zeptali jednoho muže, kde najdou vězení.

 

Paindon byl jako každé druhé město, jediný rozdíl spočíval v tom, že díky kamenolomu zde bylo více kamenných staveb a přístřešků. Dokonce i plůtky mezi domy, které byly v Cařině městě z dřevěných latí a tyček, zde měly postavené z kamene. Kamenné zídky byly všude, kam se podívali.

 

Protože byla neděle, nepotkali tolik lidí, kteří by na ně zvědavě hleděli a ti, které potkali, jim moc pozornosti nevěnovali.

 

Náměstí města bylo vystavěné do čtverce, kde nahoře stála radnice, vedle po pravé straně kostel a pak krčma. Zbytek náměstí zabraly krámy a obchody trhovců. Vězení, k němuž je jeden z mužů poslal, bylo na konci uličky, která vedla mezi radnicí a kostelem. Na jejím konci bylo menší náměstí, kde naproti vězení stál jen jeden patrový kamenný dům se střechou z pálených tašek. V jedné rovině s vězením se táhla řada pěti vedle sebe rostlých starých javorů. Na každém z nich byla jeho jedna spodní nejsilnější větev osekaná od ostatních menších větví a větviček, takže to vypadalo, jakoby ze stromu trčela holá paže.

 

Cara tomu nevěnovala moc pozornosti a rozhlížela se kolem. Všimla si, že za vězením je ještě nějaký dvorek s přístavkem, ale dál nedohlédla.

 

Před vězením, mezi dvěma okny, byl přístřešek, kde bylo možné uvázat koně a dokonce tam byl i žlab s napuštěnou vodou.

 

Všichni tři seskočili z koní a Katie s Carou je šly přivázat, zatímco Benjamin se ještě rozhlížel kolem. Na javorech setrval pohledem mnohem déle než Cara. Stisknul čelist a pohlédl na ni, jak si rychle předělává některé z věcí, které vezla v sedlových brašnách do svého pláště. Už po sté zatoužil odtáhnout ji za loket někam bokem a říct jí to, co zjistil a co bylo nevyhnutelné. Nechtěl ji rozrušit. Chápal víc než dobře, že se chystá držet sebemenšího stébla naděje a nechtěl být tím, kdo ji o ty malé křehké stonky připraví. Nakonec trhnul hlavou a řekl si, že ještě počká, jak všechno dopadne a když nebude zbytí, tak potom si s ní promluví.

 

Koneckonců, pár hodin doufání navíc ničemu neuškodí a třeba… třeba… to nebude tak zlé, uvažoval, když hleděl do oken vězení. Vzápětí zavrtěl hlavou, protože věděl, že to bude zlé. Bude to hodně zlé.

 

Držel otěže svého vraníka a hleděl na Caru, která byla plně soustředěná na prohlížení věcí, které uložila do pláště. Jen co se ujistila, že má všechno, pohlédla na něj, aby mu odpověděla na otázku: „Ne, nemusíte. Budeme teď tady a nikam jinam nepůjdeme. A vevnitř to zvládneme samy.“

 

„Dobře,“ přikývl a chtěl uvázat koně vedle jejich. „Tak já počkám.“

 

Cara k němu nejistě vykročila, zatímco Katie hladila svého hnědáka po boku a úzkostlivě si prohlížela budovu vězení. Foukal mírný vítr a tak si každou chvíli musela zastrčit povolené zlaté pramínky z drdolu za uši.

 

Cara si stáhla čepec dozadu a přejela si prsty po čele: „No, víte… pokud to půjde, tak tady chci být celý… den.“

 

„Celý den?“ zopakoval Benjamin opatrně.

 

„Ano,“ přikývla a otřela si zpocené dlaně do sukně. „Podívejte, nemusíte tady přece zůstávat. Nic se mi tady nestane, a jestli jste se s Henrym domluvil, že mě musíte doprovodit tam i zpátky, tak můžete. Jak zapadne slunce, tak pojedu pryč.“

 

Benjamin to chvíli zvažoval. Znovu očima propátral okolí a následně přikývl: „Dobře. Jestli to bude vypadat bezpečně i uvnitř, tak vás tady nechám a vrátím se se západem slunce. Budu tady v okolí.“

 

Cara souhlasila a jen co Benjamin přivázal vraníka vedle Cyphira, rozešel se s dívkami ke dveřím vězení. Cara šla první, a když se jí dveře nepodařilo otevřít, protože byly zamčené, zabušila na ně pěstí.

 

Po více jak minutě za nimi uslyšeli pomalé šouravé kroky. Pak se otevřelo malé okénko v úrovni jejich obličejů a za ním se objevila zarostlá tvář postaršího muže.

 

„Co je?“ houknul na ně nevrle.

 

Cara se usmála, a ačkoliv by mnohem raději dveře vyrazila, klidně se nadechla a řekla: „Také vám přeji dobré ráno. Jsme tady, protože nám velitel Drake řekl, že v neděli je možné navštívit vězně, které tu teď máte. Ty z hradu Cavillů.“

 

Muž na ni zamžoural a pak okénko zabouchnul. Vzápětí uslyšeli, jak se dveře se skřípotem zarezlých pantů otevírají. Když byly dokořán, stál proti nim zavalitý muž v ušmudlaných hadrech, které už dávno ztratily výsadu nazývat se oblečením.

 

Prošedivělé husté vlasy měl dlouhé po ramena, a pokud se člověk pořádně nepodíval, nedovedl by říct, kde mu končí a kde zase začínají vousy. Krví podlitýma očima si je nevěřícně prohlížel, jako by ještě nikdy nikoho takového neviděl.

 

„Ty seš ta holka, co?“ houknul na Caru a zazíval, aniž se namáhal přikrýt si ústa.

 

Benjamin stáhnul obočí a posunul se víc dopředu, takže teď stál napolo mezi Carou a mužem.

 

„Trocha vychování by ti neuškodila,“ řekl břitkým tónem a sjel ho pohledem přimhouřených očí.

 

„A ty seš kdo?“ zeptal se muž.

 

„Jejich doprovod. Pustíš nás už dovnitř?“

 

Muž pokrčil rameny a ustoupil jim z cesty.

 

Cara se už chystala vstoupit, když ucítila sevření Benjaminových prstů kolem paže. Zmateně se zastavila a otočila k němu hlavu: „Co se děje?“

 

Benjamin mrknul dovnitř a pak zpátky k ní: „Pamatujete, co jsem vám říkal?“ zeptal se. „Nebude to hezký pohled. A když se na toho chlapa vrhnete a budete ho chtít zabít, nikomu nepomůžete, spíš naopak. Kromě toho… tak právě on nevypadá jako někdo, kdo by si mohl dovolit někoho zmlátit. Takže nemrhejte silami na špatnou osobu.“

 

Cara polkla a několik vteřin zadržovala dech, aby významu jeho slov dovolila proniknout k vlastnímu rozumu. Potom přikývla, načež ji Benjamin pustil. Pak překročila práh, následovaná Katie, která na Benjamina vrhla pohled, v němž se mísil údiv a něco, co bylo na pokraji mezi vděčností a uznáním.

 

Benjamin vešel jako poslední a zavřel za nimi dveře. Stáli teď v úzké chodbičce, na jejímž konci přímo naproti vchodu, byly pootevřené dveře do nějaké místnosti. Šla za nimi vidět malá kamna, neuklizený stůl poházený kůrkami od tvrdého chleba a pár převrhnutých židlí. Dívka ale ihned stočila pohled vlevo, kde viděla další dveře. Nebo spíš něco jako menší bránu, jejíž křídla byla z dřevěných prken, z nichž dvě byla proražená, jako by se je někdo pokusil prokopnout, ale povedlo se mu to jen tak napůl.

 

Po deseti nejistých krocích po zašpiněné dlažbě pokryté několika stébly slámy se dostala k bráně. Strčila do ní rukou a ta se s tlumeným praskotem a dřením dřeva o podlahu otevřela. Za bránou byly kamenné schůdky, které vedly do dlouhé prostorné kobky, která byla z větší části pod úrovní země, takže okna, která viděli z venku, zde byla téměř u stropu, tudíž nebylo možné z nich pohlédnout ven. Středem kobky probíhala ulička, po jejích stranách byly zamřížované cely. Vypadaly jako jedna klec vedle druhé. Silné železné mříže, uzamykatelná vrata a trocha slámy v každé z nich místo postele. Nebyla v nich ani stolička nebo stolek. Vypadaly jako skutečné klece pro zvířata. Cel bylo v kobce deset – pět po každé straně.

 

Cara se nejprve zděsila, že to je nějaký špatný vtip, protože ani v jedné z nich nikoho neviděla. Nakonec ale vytáhla krk a pohlédla i do zadních. Po levé straně, pod okny, která viděli zvenku, v předposlední cele spatřila nějakou postavu ležet na slámě a v poslední cele někoho u zdi.

 

Dívčino srdce se divoce rozbušilo. Chvíli nebyla schopná se pohnout a v mysli jí vyvstala znepokojivá otázka, proč jsou všechny ostatní cely prázdné. Vzápětí ji však pustila z hlavy a udělala další krok kupředu. Pomalu sestoupila po schůdcích dolů a jen matně si uvědomovala, že Benjamin a Katie jdou za ní. Strážný mezitím zmizel v neuklizené místnosti.

 

S každým dalším krokem, kdy byla blíž cele, v níž vzápětí rozeznala na slámě schouleného Petera, se jí srdce stahovalo víc a víc.

 

Peterovo oblečení bylo potrhané, pokryté šedočerným prachem a špínou. Krátké vlasy měl slepené špínou, potem, krví a kamenným prachem. Ležel na boku s rukama pevně zasunutýma v podpaží a koleny přitisknutými k hrudi. Zjevně se snažil zadržet co nejvíc tepla u sebe.

 

A právě v tu chvíli si Cara uvědomila, jaká je tu zima, vlhko a měla dojem, že ucítila i závan plísně a zatuchliny.

 

Peterovu tvář neviděla moc dobře, protože měl hlavu staženou k hrudi. Podle rozedrané košile a krvavých skvrn na ní jí došlo, že na tom bude špatně. Podlouhlé rány od biče, které viděla prosvítat mezi dírami košile na zádech, jí to jen potvrdily.

 

Zkoumavý pohled, který Peterovi věnovala, ale trval sotva pět vteřin. Poté se ihned přesunula k vedlejší, poslední cele. Cítila, jak se jí při tom roztřásla čelist a tak pevně zaťala zuby.

 

Když spatřila Jeremyho, musela zavřít oči. Pokoušela se ten obraz dostat z hlavy, ale i během té vteřiny se jí stačil vpálit na zadní stranu víček. Kromě toho vnímala, jak se v ní vzedmula vlna nespoutaného vzteku a zuřivosti.

 

Ne, ne, ne. Teď ještě ne. Ještě minutu, říkala si a potlačovala chuť chtít někoho uškrtit. Věděla, že se ještě nemůže soustředit na Jeremyho a první musí jít k Peterovi. To jí ovšem k uklidnění moc nepomohlo.

 

Otočila se na patě a vyrazila zpátky k bráně. Jen co došla pod schůdky, zařvala: „HEJ, TY! Pojď sem a hned!“

 

Pak se vrátila zpátky a raději se nedívala ani na Benjamina ani na Katie. Třásly se jí ruce a jen co zahlédla siluetu stráženého, která se objevila u brány, třesoucím se prstem ukázala na cely a rázně řekla: „Otevři ty cely, okamžitě!“

 

Dokonale nyní chápala, co se jí Benjamin předtím snažil říct, ale beztak se musela držet, protože toužila žalářníka popadnout pod krkem a praštit mu hlavou o stěnu.

 

Muž se zamračil a odfrknul si: „Ty mi nebudeš poroučet ty jedna…“

 

„Věř mi, že tu větu nechceš dokončit,“ přerušil ho Benjamin a probodnul ho pohledem.

 

Katie, která zděšeně přejížděla očima mezi Peterem, Jeremym, Carou a žalářníkem, se dosud nezmohla na slovo. Se srdcem staženým do malého uzlíčku se pokoušela uklidnit, protože to, co viděla, ani v nejmenším nečekala. Čekala, že na tom budou zle, ale ne zase až tak zle.

 

„Řekla jsem, abys ty cely otevřel,“ zavrčela Cara a ruce se jí třásly čím dál víc.

 

„Radní a velitelé říkali, že maj povolenou jenom návštěvu,“ zabručel muž a vzdorovitě si založil ruce v bok.

 

„Ano, a návštěva nebude stát venku, ale půjde dovnitř! A během návštěvy mu sundáš ta pouta, nebo ti slibuju, že toho budeš litovat!“ běsnila Cara a stálo ji veškeré sebeovládání, aby se k muži nerozběhla, nepřetáhla ho něčím po hlavě a neotevřela si sama.

 

Dřív, než se žalářník vzmohl na drzý protest, promluvil Benjamin: „Udělej, co říká, nebo půjdu za velitelem.“

 

„Klidně,“ mávnul rukou muž a uchechtnul se, jako by se dobře bavil.

 

„Ty…“ zavrčela Cara a užuž se k němu chtěla vrhnout, ale Benjamin ji zadržel na místě. Sevřel jí loket a pohledem jí naznačil, ať se do toho neplete.

 

Obě dívky pak sledovaly, jak vystoupal po schůdcích k žalářníkovi, naklonil se k němu a něco mu začal šeptat do ucha. Cara udiveně sledovala mužův výraz, který se ze sebejistého a otráveného během pár chvil změnil na vyděšený a následně velmi ochotný. Vyrazil od Benjamina, jakoby se od něj spálil a s rychlostí, která Caru překvapila, překonal schody, na nichž se málem přerazil, došel k Peterově cele, divoce zašmátral po svých kapsách, až našel velký svazek klíčů na kovovém kruhu a odemknul.

 

Dívka ho chtěla hned nasměrovat k Jeremyho cele a být už u něj, ale věděla, že jen co tam vejde, už se nedovede soustředit na nic jiného. Takže zatnula zuby a zatlačila do dveří Peterovy cely. Vešla dovnitř a potichu k němu přistoupila.

 

Peter ještě stále spal a Caru napadlo, že musí být asi k smrti unavený, když jej neprobralo ani to, jak tady před chvíli ječela. Opatrně si k němu dřepla, velmi lehce mu sáhla na rameno a opatrně s ním zatřásla.

 

„Petere?“ promluvila na něj.

 

Ten sebou po chvilce škubnul a zdvihl hlavu. Zamžoural proti světlu a Cara zadržela dech, sotva spatřila jeho obličej. Byl dobitý a hrály na něm všechny barvy od šedých skvrn z kamenného prachu, po různé odstíny od červené až skoro černé zaschlé krve. Obočí měl natržené a na bradě měl hlubší ránu jako by spadl na hranu něčeho hodně ostrého. Když Cara sjela pohledem níž po jeho krku k roztrhané košili, viděla, že pod ní má rány od biče, podlitiny a spousty dalších odstínů modřin.

 

Se staženým obočím si ho prohlížela a zakázala si byť jen na vteřinu zabloudit do vedlejší cely, kde koutkem oka viděla Jeremyho postavu.

 

„Caro?“ zasípal Peter, sotva rozmrkal pohled rozostřený spánkem.

 

Ztěžka se pousmála a přikývla: „Ano, jsem to já.“

 

Peter vydechl a vzepřel se na lokti. Se syknutím se pak posadil a zády se opřel o mříže Jeremyho cely.

 

„Tak to už musí být neděle, když jsi tady… Připadalo mi to jako měsíc a ono to bylo vlastně jen pár dní…“ dodal spíš sám pro sebe a opatrně si špinavými prsty promnul oči.

 

Cara se na něj ustaraně dívala a neměla tušení, co by měla říct. Měla nepříjemný pocit, že tohle je jen její vina – to, že jsou tady a v takovém stavu.

 

„Petere… já…“

 

Peter se na ni zadíval a jen co viděl její výraz, zavrtěl hlavou: „Přestaň s tím pohledem. Tohle jsme si… nadrobili sami. A…“ najednou ztichnul a otočil se za sebe. „Myslím, že bys měla jít za ním. Je na tom mnohem hůř než já. Mnohem,“ vydechl ztěžka a otočil se k ní zpátky. Opatrně poposedl, protože ho hrany mříží tlačily do ran na zádech.

 

„Já vím,“ zašeptala. „Proto jsem si sebou vzala někoho na pomoc, abychom vás daly do pořádku oba, jak nejlépe to půjde,“ dopověděla se slabým úsměvem.

 

Peter se podíval za Caru a až nyní si všiml, že tady není sama. Pohlédl na Katie, která stála ještě ve dveřích cely a pak na Benjamina, přešlapujícího za ní.

 

Sotva ho Peter uviděl, otevřel ústa údivem a chvíli na něj zíral a jen si rovnal myšlenky v hlavě. A zatímco jeho pohled byl překvapený, Benjaminův neprozrazoval žádnou emoci.

 

„Tohle je Katie, moje přítelkyně. Nejlepší přítelkyně,“ promluvila pak Cara a usmála se na Katie, která opatrně vešla dál do cely.

 

Peter přeletěl očima k ní, kývl jí na pozdrav a smířeným hlasem pronesl: „A mé jméno je Peter, nechvalně známý pobočník pánů z hradu Cavillů.“

 

„Ano, Cara mi o vás říkala. Děkuju vám, že jste je dostali ven,“ pousmála se Katie a přistoupila ještě o něco blíž.

 

Petera její přátelský tón zjevně překvapil, protože se na ni zadíval se zdviženým obočím tak, jak ho kvůli podlitinám mohl zdvihnout nejvíc. Potom pomalu přikývl a pousmál se.

 

Cara už ale začínala být netrpělivá.

 

„Katie, poradíš si?“ zeptala se jí a postavila se.

 

„Jistě, jen potřebuju ještě vodu,“ řekla a obrátila se na žalářníka, který čekal u Jeremyho cely. „Odkud si můžu donést vodu?“

 

Muž sebou trhnul a přistoupil blíž. Koutkem oka zavadil o Benjamina a potom neochotně odvětil: „Když prondeš komorou, dostaneš se na dvůr se studnou.“

 

Katie přikývla a hned vyšla ven.

 

„Katie tě dá do pořádku,“ řekla Cara a dotkla se Peterova ramene.

 

Ten přikývnul. „Díky, Caro.“

 

„Nemáš vůbec za co,“ věnovala mu smutný úsměv a vyšla z cely.

 

Jen co byla venku, žalářník za ní zamknul.

 

„No počkejte, Katie se s tou vodou hned vrátí,“ zarazila ho Cara.

 

„Cely nesměj zůstat votevřený,“ zabručel muž a schválně nahlas zachrastil klíči.

 

Dívka zavrtěla hlavou, ale rozhodla se to nechat být.

 

„Tak mi otevřete tu druhou,“ kývla k ní hlavou a srdce se jí zběsile rozbušilo.

 

Muž se pomalu přikolébal k cele a strčil do ní klíč.

 

Cara zavadila pohledem o Benjamina, který ji pozoroval s nic neříkajícím výrazem. Stál kousek za ní, jen aby tam byl, kdyby ho potřebovala. Chtěla se na něj pousmát a vyjádřit mu tak dík, jenže nedovedla stočit koutky úst nahoru, protože držela čelist zatnutou, aby se jí netřásla.

 

Nakonec se od něj odvrátila, postavila se těsně za žalářníka a upírala oči skrz mříže už jen na Jeremyho.

 

Ten klečel čelem ke zdi, takže dobře viděla jeho zničená záda. Košile na něm visela v cárech a víc jeho tělo odkrývala, než zahalovala. Nevěděla, jestli spí nebo je v bezvědomí, protože kromě hrudníku, který se mu ztěžka zvedal, se jinak ani nepohnul. Viděla, že ruce, které měl připoutané v okovech a vytažené na řetězech nad hlavou, má bledé a odkrvené. Kůže kolem zápěstí, do nichž se mu zarývala pouta, byla špinavá od zaschlé krve.

 

Vlasy měl podobně jako Peter špinavé a slepené od potu, krve, prachu a hlíny. Viděla kousek jeho krku, na kterém se mu rýsovala rudohnědá pohmožděnina buď od jedné rány biče, nebo něčeho jiného.

 

Žalářník konečně odemknul celu a chystal se odejít. Cara ho však okamžitě zarazila: „Ta pouta dolů, slyšíte? Proč je vůbec má?“ zeptala se rozzlobeně.

 

Muž ztěžka polknul, opět mrknul na Benjamina, který stál za Carou a jehož pohled nepřipouštěl žádné vytáčky. Nakonec se opřel do mříží, až zaskřípaly v pantech a otevřel celu. Vešel dovnitř a zamířil k vězni. Chvíli hledal mezi svazky klíčů ten, který patřil k poutům, pak se natáhl k Jeremyho rukám a pustil se do otevírání.

 

„Nesplnil rozkaz vod velitele,“ odpověděl posléze na Cařinu otázku.

 

„Jaký rozkaz? Jakého velitele?“ chtěla vědět a schválně se nutila ještě stát na místě, ačkoliv se toužila k Jeremymu vrhnout a sevřít ho v náručí.

 

„Usnul, když mu to velitel… Handrix zatrhnul,“ řekl muž a s funěním zápasil s okovem na Jeremyho pravé ruce.

 

Jeremy zasténal a pohnul se, což Caře neuniklo, ale ještě se zeptala: „Kdy usnul?“

 

„V noci.“

 

„To měl něco dělat nebo držet hlídku nebo…“

 

„Ne, prostě mu zakázal chrápat. Chtěl, aby byl vzhůru a ta svině i tak usnula,“ muž zachrčel a vzápětí plivnul do zarážek okovu, protože se odmítal otevřít.

 

Cara potlačila chuť se znechuceně otřást a místo toho zděšeně vydechla: „On mu zakázal v noci spát?“

 

„Jo, no a?“

 

Muž zhurta zaklel a znovu se pokusil otevřít okov. Zabral vší silou a hned na to sebou Jeremy trhnul a zaúpěl bolestí, protože mu skřípnul kůži mezi železa.

 

Cara už toho měla dost. Třemi krátkými kroky přešla celu a zuřivě žalářníka odstrčila: „Vypadněte, udělám to sama.“

 

„To…“ začal muž vzdorovitě, ale Benjaminovo výhrůžné odkašlání ho přimělo hned zmlknout.

 

Cara muži vytrhla z tlustých ušmudlaných prstů svazek klíčů a zasunula ten, který patřil k okovům dovnitř. Koutkem oka sledovala Jeremyho tvář, která byla přitisknutá na kamenné stěně. Jeho oči byly zavřené, zatímco ústa měl lehce pootevřená.

 

Chtěla na něj promluvit, ale řekla si, že nejprve osvobodí jeho ruce. Dál zápasila s klíči a pouty, jenže nechtěla povolit. Zabrala vší silou, kterou měla, železo však od sebe ne a ne odskočit.

 

Žalářník za ní se uchechtnul: „No, vypadá to, že osud chce, aby byl dál skřípnutej. Budete ho tak muset nechat, nebudu chodit pro kleště, protože to jsou jediný okovy, který tady teď máme.“

 

Cara spolkla pár nadávek a spustila ruce dolů. Vydechla a pohlédla na Jeremyho tvář, která, ačkoliv viděla jen část, vypadala ještě hůř než Peterova.

 

„Zkusím to, jestli nepovolí. Ukažte,“ nabídnul se Benjamin.

 

Vzápětí sebou Cara trhla, když jí došlo, co má u sebe.

 

„Počkejte, ještě to zkusím jednou,“ řekla mu a bleskově sáhla rukou do svého značně upraveného pláště.

 

Nahmatala správnou kapsičku a po chvíli zápolení s uzávěrem se jí podařilo otevřít dózičku s mastí. Nabrala trochu na prst a byla ráda, že si toho žalářník nemohl všimnout, jelikož stál za ní a navíc byl o dost menší než ona. Nanesla mast na konec klíče a znovu jej zasunula do otvoru. Po chvilce drobných kroutivých pohybů uslyšela, jak klíč zapadl na správné místo, západka povolila a cvakla. Usmála se a opatrně vyprostila Jeremyho pravé zápěstí z okovu a položila jeho paži podél těla.

 

„Osud chce očividně něco jiného,“ šlehla po žalářníkovi pohledem a vzápětí se jí podařilo otevřít i levý okov. Jeho paže klesla dolů a ona mu rychle přiložila dlaň mezi lopatky a přidržovala ho, aby se nesesunul k zemi a hodila klíče zpátky žalářníkovi, na kterého u vedlejší cely už čekala Katie s vědrem vody, aby ji pustil k Peterovi.

 

Jen co odešel, sklonila se k Jeremymu a prsty druhé ruky mu velice opatrně projela ve vlasech. Potichu vyslovila jeho jméno, a když se ani nepohnul, zopakovala ho ještě víc nahlas.

 

„Jeremy, po… podívej se na mě,“ řekla jemně a dál mu projížděla prsty ve vlasech. Cítila, jak jí ruku smáčí směs potu, krve a prachu a za chvíli si všimla, že má dlaň i prsty rudošedé. Dál na něj mluvila a dotýkala se ho, ale nemohla jej probrat. Když už se skoro zoufalá chtěla otočit k Benjaminovi, zjistila, že stojí za ní s vědrem vody. To následně se stisknutou čelistí pomalu vylil Jeremymu na hlavu a poté z cely rychle odešel.

 

Jeremy trhnul hlavou a prudce se nadechnul. Cařinou tváří proběhl záškub úsměvu a hned mu dlaní volné ruky jemně stírala vodu z dobitého obličeje.

 

„Jeremy,“ řekla opatrně a očima přelétala po jeho tváři, sledujíc na ní sebemenší pohyb.

 

Jeremy pomalu mrkal a z úst mu unikaly těžké výdechy, které si dívka spojila s tím, že ho musí všechno bolet.

 

Koutkem oka ji zachytil a vzápětí hlavu oddálil od stěny a snažil se na ni zaostřit pohled.

 

Caře rty škubaly nahoru a dolů, jak přemáhala pláč a snažila se na něj usmát.

 

„Caro?“ vydechl nakonec a dál na ni mhouřil oči, jako by nebyl schopný uvěřit obrazu, který mu předkládaly.

 

„Jsem to já,“ přikývla a z oka jí sklouzla slza. Dlaň pravé ruky mu lehce položila na tvář a snažila se nedotýkat žádné otevřené rány, aby ji neznečistila, ačkoliv už by to nemohla zhoršit vzhledem ke špíně, v níž musel být - blesklo jí hlavou.

 

Chtěla si k němu dřepnout, ale v tu chvíli se na kolenou pootočil blíž k ní a snažil se otevřít oči co nejvíc doširoka, takže ho jen opatrně dál přidržovala kolem ramen.

 

Jeremyho dech se zrychlil a vzápětí se pokusil zvednout na nohy. Cara ho podpírala, jenže kolena měl z dlouhého klečení celá ztuhlá a kvůli ranám rozbolavělá, takže se pod ním podlomila sotva se na nich vzepřel. Dívka se k němu rychle natáhla, aby nespadl a zachytila ho. Pod jeho vahou však sama klesla dolů na kolena. Zabránila mu však v pádu a pevně ho tiskla k sobě, takže měl hlavu zabořenou na její hrudi. Cítila, že se pokusil ji rukama sevřít kolem těla, jenže to nedovedl. Ruce mu ochable klesly vedle jejích stehen a teprve po víc jak minutě je dovedl položit kolem jejího pasu.

 

Cara drtila čelisti do sebe, aby zastavila vzlyky, které se jí draly z hrdla. Jednou rukou Jeremyho objímala kolem ramen, zatímco tou druhou ho něžně hladila po vlasech a zuřivě přitom mrkala, aby rozehnala slzy.

 

Nevěděla, jak dlouho v tomhle podivném objetí zůstali, když ucítila, jak se Jeremyho hlava na jejích prsou posunula kousek doleva. Vzápětí si uvědomila, že muž zadržuje dech. Jako by poslouchal její srdce. A to opravdu dělal. Potřeboval se ujistit, že je skutečná, protože už několikrát se mu zdálo, že je u něj a pokaždé vzápětí zjistil, že to není pravda.

 

„Jestli je tohle sen…“ slyšela ho ztěžka zašeptat, „tak ať vydrží ještě… aspoň hodinu.“

 

Přes slzy vydechla a usmála se: „Nejsem žádný sen. Budu tady celý den, Jeremy, slibuju. Ani se od tebe nehnu.“

 

A pak ho jen dál držela. Držela ho, hladila a do jeho špinavých vlasů přitom sklouzávaly její slzy.

 

 

 

 

 

Jen co byla schopná se uklidnit a uvědomit si, proč sem vlastně přijela, pomohla Jeremymu se opřít zpátky ke zdi, u níž předtím klečel, a rychle odešla pro vodu, aby mohla začít. Musela předtím zavolat na žalářníka, který ji tam zamknul, aby dodržel pravidlo, že cela nesmí zůstat otevřená.

 

Cestou tam měla zvláštní pocit. Připadalo jí, že kolem její hlavy jako neodbytná moucha krouží myšlenka. Myšlenka, o níž věděla, že kdyby sledovala její vlákno a zkusila jí dát obrys, tak se stane něčím hrozivým a děsivým. Nevěděla to přesně, ale tušila to, a proto její vlákno nesledovala. Zastrčila ji dál a rozhodla se té dotěrné mouchy nevšímat.

 

Když se vracela zpátky s vědrem a žalářník na ni čekal, aby jí zase otevřel, uviděla Benjamina, který stál kousek před jednou z prvních prázdných cel.

 

„Nemusíte tady čekat,“ pověděla mu. „Děkuju za vaši pomoc, nevím, jak bychom to jinak zvládly, ale už můžete klidně jít. Teď už si poradím,“ dodala a pousmála se.

 

Benjamin přeletěl očima všechny cely a nakonec přikývl.

 

„Řekl jsem tomu chlapovi, že vám má ve všem vyhovět, takže byste s ním neměly mít problémy. Vrátím se kolem poledne, podívat se, jestli je všechno v pořádku. Budu tady ve městě, kdybyste něco…“

 

„Jistě, děkuju,“ přikývla Cara a věnovala mu vděčný pohled.

 

Benjamin kývl hlavou, otočil se a pomalu vyšel ven.

 

Cara pak přešla ke dveřím Jeremyho cely, kterou jí už žalářník otevřel. Koutkem oka přitom zahlédla, jak Katie čistí ránu na Peterově rameni. Všimla si, že se spolu o něčem tiše baví. Trochu se pousmála, protože byla ráda, že snad takhle Katie získá další potvrzení, že to, co jí říkala, byla pravda.

 

Vešla dovnitř a viděla, že Jeremyho hlava unaveně spočívá na stěně. Díval se do Peterovy cely, ale sotva vešla, upřely se jeho oči na ni. Vypadaly mnohem živěji než před chvílí. Jen co zaklapl zámek na cele, a žalářníkovy kroky se odploužily pryč, postavila Cara vědro k Jeremymu. Klekla si těsně k němu a posadila se na lýtka, aby se na něj mohla podívat.

 

„Děkuju, že jsi sem přijela… i s posilou,“ mírně kývnul hlavou ke Katie.

 

Cara zavrtěla hlavou: „To je to nejmenší, co jsem mohla udělat. A nehádej se,“ dodala jemně, jakmile postřehla, že se chystá něco namítnout.

 

Jeremy si ztěžka povzdechl: „Dobře, ale vezmi… na vědomí, že s tímhle… tvým názorem nesouhlasím.“

 

„Dobře, beru to na vědomí,“ přikývla a opatrně k němu zdvihla oči, které zatím klopila dolů nebo po okraj jeho brady. Měla strach, že by se neudržela a rozplakala by se a to nechtěla připustit. Chtěla být pro Jeremyho posilou a útěchou a ne někým, kdo se mu sesype k nohám; kdo by sám potřeboval utěšit.

 

Jen co do jeho očí pohlédla, všimla si, že odtáhnul hlavu od stěny a hltavě pohledem zkoumá její tvář.

 

Pomaličku si na ten obraz začínala zvykat. Dívala se na jeho obličej, v němž skoro nepoznávala žádný z těch jasných rysů, jaké znala. Jeho tvář byla změněná k nepoznání – čelo plné ran a škrábanců jakoby neustále padal na něco tvrdého a hrubého, monokly kolem očí, přičemž bělmo pravého měl zarudlé. Nos musel mít přeražený kvůli pořádné tmavé modřině, která se mu kolem něj vytvořila. Caru napadlo, že si ho asi sám spravil, jelikož ho měl rovný. Rty byly natržené na více místech než jen na dvou jako posledně. Tváře a bradu měl špinavé, zakrvácené a s drobnějšími i většími odřeninami. Dalo by se říct, že žádný kousek jeho obličeje nebyl bez poškození. Jediné, co zůstávalo stále stejné, byla modř jeho očí.

 

Pohlížela na něj a v hrudi se jí mísila lítost kvůli němu a zlost a nenávist vůči těm, kteří mu to udělali. Několikrát se nadechla, aby něco řekla, ale žádná slova jí z úst nevzešla.

 

Když to Jeremy viděl, namáhavě se pousmál: „Není to tak strašné,“ zašeptal. „Vlastně… jsem skoro… úplně v pořádku.“

 

Cara vydechla a zavřela oči. Ukazováčkem a palcem si pak stiskla vnitřní koutky očí, aby včas zarazila slzy.

 

„No tak,“ zašeptal Jeremy jemně a vztáhnul k ní ruku. Snažil se, ale protože v prstech neměl téměř žádný cit, nepovedlo se mu vzít Caru za ruku tak něžně, jak by býval chtěl. Neohrabaně jí obtočil prsty kolem zápěstí a stáhl jí ruku z tváře.

 

Cara byla teprve po chvíli schopná otevřít oči a sotva je znovu upřela na jeho tvář, stiskla čelist. Potom konečně našla svůj hlas a řekla: „Umyju tě, dobře? Ta špína a krev ti… no…“

 

Nedořekla a poposedla k němu ještě blíž. Dlouho se nerozmýšlela a zpřetrhala pruhy látky na jeho ramenou, které mu držely košili na těle. Sotva látku dala dolů, vytřeštila oči a přikryla si ústa dlaní.

 

„Pane Bože,“ zalapala po dechu.

 

Jeho hrudník a břicho vypadaly podobně, jako by mu po nich přeběhlo stádo koní. Podlitiny, krvavé rány a šrámy. Špína a krev smíchaná v sobě v nekonečných odstínech. Když se podívala lépe, všimla si, že dvě z ran na jeho prsou a boku pod žebry mají pravidelný tvar podobný obrysu boty.

 

„To…“ nevěděla, co by měla říct.

 

Natáhla ruku a dotkla se podlitiny na žebrech, kam ho někdo očividně párkrát kopnul. Jeremy syknul bolestí a Cara ruku stáhla, protože ucítila, že se mu pod kůží pohnula kost.

 

„Máš… máš zlomená žebra,“ vydechla chvějícím se hlasem.

 

„Já… vím,“ zasípal Jeremy a poposedl si výš.

 

Cara vtáhla vzduch do plic skrz stisknuté zuby a velmi opatrně mu položila ruku ke krku. Očima sledovala jeho a řekla: „Promiň. Omlouvám se… Já jsem…“

 

„Za co… se omlouváš?“ zeptal se Jeremy zmateně a položil jí ruku na předloktí.

 

„Neměla jsem s tím souhlasit. Měla… měl jsi utéct, utéct někam daleko a ne se nechat zavřít… to…“

 

„Stálo… stojí to za to,“ pronesl pevným hlasem, potlačil záchvěv další bolesti a místo toho jí upřeně hleděl do očí.

 

Cara nevěděla, co by na to měla říct, protože se v ní praly dvě protichůdné myšlenky. Jedna, která jí říkala, že by pro něj bylo lepší, kdyby byl kdekoliv, jen ne tady, a ta druhá, která se radovala, že mu může být nablízku. Balancovala mezi sobeckou touhou být s ním a přáním udělat pro něj to nejlepší. Nakonec od sebe oboje odstrčila a dala se do práce.

 

Zašmátrala třesoucí se dlaní v záhybech pláště, až našla další nově přišitou kapsu a vytáhla z ní kus houby, kterou namočila do vědra a začala mu velice opatrně umývat obličej.

 

Celý včerejší večer strávila tím, že na svůj a Katieyin plášť přišívala z vnitřní strany různě velké kapsy a vytvářela tak malé skrýše pro věci, které si sebou chtěla vzít a věděla, že by jí asi neprošlo, kdyby si je donesla v nějakém vaku. Předtím je měly obě uložené v sedlových brašnách.

 

 

 

 

 

Když dala jakžtakž do pořádku jeho obličej a vymyla mu vlasy slepené zaschlou krví, špínou, potem a prachem, takže zase viděla jejich přirozenou hnědou barvu, přesunula se k jeho krku a pokračovala dál k pažím a břichu. Jak ho umývala kolem zlomených žeber, podle hmatu jí došlo, že má zlomená nejméně dvě, snažila se být ještě jemnější, ale i tak viděla, jak se mu zatínají svaly na břiše a zase povolují, když ruku odtáhla, aby houbu vymáchala ve vodě.

 

Jeremy z ní po celou dobu nespustil oči. Díval se, jak se soustředí na to, co dělá, jak se snaží být jemná a nedotýkat se ho víc než je nutné, aby mu nepůsobila další bolest. Viděl, jak se její ruce znovu a znovu zbarvují jeho krví a noří do vody, kde se na chvíli očistily, aby se vzápětí zase umazaly.

 

Jen co mu domyla břicho a mohla tak vidět jeho kůži namísto krve, ačkoliv byla také prokvetlá velkými skvrnami různých odstínů modřin, přesunula se k jeho předloktím a pak rukám. Prsty i dlaně měl doškrábané od práce v kamenolomu. Mezi prsty měl dokonce v mase zaklíněných pár drobných, ostrých kousků kamínků. Cara mu je opatrně vytahala ven a pak mu ruce znovu umyla.

 

Když mu otírala poslední šmouhy od krve na dlani a chtěla ruku s houbou dát zpátky do vědra, ohnul Jeremy prsty a sevřel její dlaň ve své.

 

Caře vypadla houba z ruky, jak své prsty opatrně natáhla a obtočila je kolem jeho dlaně.

 

„Vzpomínám si,“ zašeptal Jeremy, načež Cara zdvihla hlavu a setkala se s jeho očima, „jak ses mě dotkla poprvé… dobrovolně.“

 

Dívce ústy škubl úsměv. Na tu noc si pamatovala velmi dobře, stejně jako na všechny ostatní. Tahle ale byla něčím jiná. Vybavila si, jak napjatě a nehybně seděla, když jí ten večer řekl, proč začali s rabováním. Vzpomínala na tu bolest, kterou z něj cítila, a i na klid, protože jí připadalo, že se mu pak ulevilo.

 

Přejela mu palcem po hřbetu ruky a také šeptem řekla: „Bála… jsem se tě dotknout a potom jsem se bála ještě víc, když jsem tě chtěla pustit.“

 

„Ale už se nebojíš, viď?“

 

Cara zavrtěla hlavou: „Pořád se tě bojím pustit.“

 

Jeremy se pousmál, nýbrž vzápětí si uvědomil, že mu něco přijde zvláštní. A hned mu také došlo co.

 

„Proč…“ začal nejistě.

 

Cara ale viděla, na co se dívá a tak sklopila hlavu, pustila jeho ruku, vzala houbu a vymyla ji ve vědru.

 

„Kvůli lidem,“ řekla rychle, aby nestihl otázku dokončit.

 

Styděla se, aniž vlastně věděla proč. Schválně houbu vymývala déle, než bylo nutné, aby se na něj nemusela dívat. Jenže pak si všimla, jak zvedl ruku k její tváři. Ztuhla a na vteřinu zavřela oči, než je opět otevřela. Ucítila, jak jeho prsty zavadily o její čelist a posunuly se dál k uchu. Zahákly se za tkanici čepce a sjely k bradě, kde měla tkanice uvázané k sobě. Jeremy za jednu zatáhl a rozvázal uzel. Potom jí čepec opatrně stáhnul z hlavy a nechal ho spadnout na zem.

 

Cara k němu zdvihla oči a viděla, že se na ni zase dívá tak, že jí srdce spadlo až do žaludku a potom se s mocným prásknutím usadilo zpátky v hrudi. Vnímala, jak jí jeho prsty čechrají slehlé krátké vlasy, až jí pár pramenů spadlo do očí. Ty jí, jak nejjemněji dokázal, shrnul z tváře za uši a mírně se usmál.

 

„Tohle je lepší,“ vydechl.

 

Cara nechápala proč, měla však pocit, že jí spadl balvan ze srdce. Sice věděla, že už ji Jeremy viděl v horším stavu, ale nemohla si pomoci. Uvědomila si, že se v ní asi ozvala ženská malichernost a jen co jí to došlo, v duchu nad sebou protočila oči a ostře si za to vyčinila.

 

Cítila, že se Jeremymu trochu chvěje ruka, avšak z její tváře ji nespouštěl.

 

Hřbety prstů ji hladil po skráni a nemohl z ní spustit oči. Uvědomil si, že všechny jeho snové Cary ani zdaleka nedosahovaly té jediné živé a skutečné.

 

Dál seděla, ani se nehnula, jen srdce v hrudi jí skákalo jako divé. Až když uslyšela, jak Jeremy zašeptal: „Jsi tak krás…“ nenechala ho domluvit, vzepřela se na kolenou, naklonila se k němu a lehoučce přitiskla svá ústa na jeho. Políbila ho na dolní i horní ret a pak se od něj kousek odtáhla, aby mu mohla vidět do očí.

 

Jeremy je vzápětí otevřel a upřel do jejích, načež se na něj dívka usmála a pohladila jej po zraněné tváři. Uslyšela, jak se zhluboka nadechnul a rty se mu zvedly do úsměvu: „A nádherně voníš jako… jako…“

 

„Jako pekařství,“ zašeptala mu do ucha a posadila se zpátky na svá lýtka.

 

Prohledala pár kapes svého pláště, až našla to, co hledala. Vzala Jeremyho za ruku a vložila mu do ní krajíc čerstvého chleba. Pobaveně se zasmála, sotva uslyšela, že jen co na jídlo upřel oči, zakručelo mu v břiše.

 

„Máš kouzelný plášť?“ zeptal se jí a musel polknout.

 

„Tak nějak,“ přikývla a s úsměvem sledovala, jak se do krajíce hladově zakousl.

 

Když snědl polovinu, zavolala Cara na žalářníka, aby jí otevřel celu a došla si pro další vědro vody. Jak se vracela, nakoukla k Peterovi a viděla, že Katie bude za chvíli hotová. Dívka teď seděla těsně u něj, aby ho svým tělem zakryla a Peter tak mohl rychle dojíst chléb, který do sebe lačně cpal.

 

Než se žalářník zase odloudal pryč, měl Jeremy ruku se svým krajícem danou za zády a opíral se o zeď.

 

Jen co si k němu Cara zase sedla, požádala ho, aby se od stěny kousek odtáhl, aby mu mohla vymýt a vyčistit rány na zádech. Jeremy si ještě vzal sousto chleba, a pak se opřel lokty o stehna a snažil se zabránit sebemenšímu zasténání, aby mu proniklo skrz rty.

 

Sotva však Cara skončila s vymýváním vodou a začala mu rány čistit pálenkou, kterou měla v menší láhvi schovanou v další kapse pláště, neudržel se a zaúpěl. Většina povrchu jeho kůže byla zraněná a zbytek byl rozdrásaný do masa od biče a dalších ran.

 

„Promiň, promiň,“ omlouvala se Cara a na chvíli mu vytírat rány, pálenkou na kusu čisté látky, přestala. Jednou rukou ho hladila po paži a zatínala zuby, jako by to bolelo ji samotnou.

 

„Musím ti to ale vyčistit,“ pronesla lítostivě, „nebo se ti to zanítí. Kolem většiny těch ran máš kůži hodně zarudlou,“ řekla potichu a koutkem oka postřehla, jak se Peter na chvíli ohlédl a jak si Katie pomalu ukládá věci zpátky do kapes pláště. Postřehla, že mu ještě do slámy nenápadně strká malé zásoby jídla. Chleba, kousek masa pečlivě zabalený do kusu látky a jablka.

 

„Já vím,“ vydechl Jeremy ztěžka a poposednul. „Tak do toho.“

 

„Za chvíli to už nebude tak strašné, uvidíš,“ zašeptala, naklonila se k němu a políbila ho na krk, pak na šíji a rameno. Chvíli nechala rty přitisknuté na jeho kůži a ucítila, jak svou hlavu naklonil na stranu k té její a opřel se o ni.

 

„Tohle má ke strašnému daleko,“ řekl citem prosyceným hlasem, našel Cařinu volnou ruku a přiložil si ji dlaní na srdce, které mu pod žebry divoce bilo.

 

Chtěl udělat mnohem víc než tohle. Chtěl, aby ho přestal bolet každý nádech nebo pohyb. Chtěl se otočit a sevřít Caru v náručí, chtěl ji opatrně položit na zem, ale ne tady do té špíny a zatuchliny, někam, kde to vonělo svěžím a čistým vzduchem, trávou a květinami. Někam do zeleně, která by ale nemohla v kráse porazit ten odstín zelené, která by se na něj upírala z jejích očí. Chtěl sledovat křivky jejích rtů, když by se zvedaly do úsměvu, vrásky kolem očí, jak by se smála. Chtěl cítit její jemnou hřejivou kůži pod svými prsty, chtěl cítit její rty na svých. Chtěl ji líbat, chtěl ji líbat něžně i se vší vášní a nespoutaností tak, jako poprvé doopravdy před pěti dny. Chtěl se naučit dokonale znát každý kousek jejího těla tak, jako znal její oči. Chtěl si zapamatovat každou vrásku a záhyb na jejích dlaních a prstech, každou jizvu. Přál si, aby na svém těle mohl cítit její ruce, ale ne jen na chvíli, nebo pár minut – chtěl, aby se ho dotýkala hodiny, aby byl tak zvyklý na její teplo, že kdyby dlaň jen na chvíli odtáhla, roztřásla by ho zima. Chtěl ji svírat v náručí celou noc beze strachu, že když otevře oči, už tam nebude.

 

Nakonec jí jen sevřel ruku pevněji a přitiskl jí rty na konečky prstů. Pak ji pustil a zatnul zuby, když mu Cara začala otírat rány pálenkou.

 

Snažila se nevnímat, jak sebou jeho tělo škube a jak ztěžka dýchá, když se snaží potlačit bolest. Ucítila, že odněkud nějakou škvírou protahuje vzduch, za což byla trochu ráda, protože ostrá vůně pálenky se mohla ztratit dřív, než by vzbudila pozornost u strážného.

 

Jen co byla hotová se zády, dřepla si před Jeremyho a novým kusem látky mu vyčistila obličej, hruď i paže.

 

Když už neměla ani kapku pálenky, schovala prázdnou lahvičku zpátky do pláště. Pak si vyhrnula sukni nad kolena a trochu zčervenala, jen co postřehla, že ji Jeremy pozoruje. Odmotala větší čistý kus uvázané látky kolem pravého stehna a setřela mu jí z těla další krev a průhlednou tekutinu, která mu ještě někde z ran vytékala. Pak se posadila zpátky a znovu si sukni vyhrnula nad kolena. Tentokrát odmotala z levého stehna pečlivě složenou košili.

 

Jeremy okamžik přejížděl očima po jejích nohou a pak je zvednul k její tváři. Rty mu zaškubaly úsměvem a myslí mu proběhla další vzpomínka.

 

„Červenáš se,“ řekl jí potichu a usmál se.

 

Cara mrkla do jeho očí, zatímco košili rozkládala. Jen co spatřila jeho výraz, sklopila oči dolů a zavrtěla hlavou: „Nesmysl.“

 

Následně se oba tiše zasmáli, když si tak připomněli, jak byli ve stáji a říkali přesně ta samá slova.

 

Jakmile Cara košili rozložila na klíně, úsměv ji přešel.

 

„Trochu jsem tu košili upravila,“ řekla Jeremymu a ukázala mu jak. „Jsou sešité dvě dohromady, aby tě víc hřály a taky trochu chránily ty rány, aby se do nich nedostala nečistota, protože dávat ti obvazy nemá… no…“ pokrčila nejistě rameny a přejela očima po jeho těle, „to bych tě musela zavázat celého. Tu vrchní košili jsem potrhala a zašpinila, aby si nevšimli, že je nová a čistá. Ta spodní je neporušená. Peterovi jsem ji udělala taky. Snad vám to do příštího týdne vydrží,“ dodala nejistě a prohlížela si své dílo.

 

„Možná jsem to měla udělat z nějaké pevnější látky,“ dodala po chvilce a nakrčila obočí. Prsty přejížděla po roztřepených okrajích děr, které do košile udělala. „To asi opravdu nebyl dobrý nápad… tohle ti…“

 

„Caro,“ zarazil ji Jeremy a stisknul jí ruku.

 

Zvedla k němu hlavu.

 

Jeremy se na ni díval s nevěřícností, něhou a překvapením.

 

„Caro, to je… já… děkuju ti, ale to je moc… nemusíš… nemáš to dělat. Přece nemůžeš celý týden jen pracovat na tom, jak mi donést něco navíc nebo pevnější oblečení. Máš svůj…“

 

Cara zatnula zuby a zarazila ho: „Jestli to dokončíš a řekneš, že mám svůj život, tak k těm tvým ranám přidám ještě jednu, protože už mi to za poslední tři dny řekli tři lidé, z nichž někteří opakovaně, takže… Nic neříkej,“ zavrtěla hlavou a stiskla rty.

 

„Caro, ale to je prav…“

 

„Ne, to není,“ znovu rázně zavrtěla hlavou.

 

Když Jeremy vydechl a jeho pohled jasně naznačoval, že jí to nevěří, povzdechla si a řekla: „Ten plášť jsem dělala včera v noci a tu košili… košile jsem měla hotové za dvě hodiny. A pokud…“ zarazila se a nadechla, aby se nerozplakala. Přisedla si k němu blíž a opatrně vzala jeho obličej do dlaní.

 

„Pokud je něco, co pro tebe můžu udělat a tohle všechno… ti nějak, jakkoliv usnadnit, tak to udělám a ty nemůžeš udělat nic, abys mi v tom zabránil. Tak se o to ani nesnaž, Jeremy, ano?“

 

Jeremy si zoufale povzdechl a pousmál se. Zvednul ruce, na okamžik sevřel Cařina zápěstí a pak jí přejížděl po předloktích.

 

„Děláš už všechno jenom tím, žes přijela,“ zašeptal a přitáhl si ji kousek blíž.

 

Naklonil se k ní a přitisknul svá zraněná ústa na její. Cara vydechla a polibek mu oplatila. Vzápětí měla neodbytný pocit, že je někdo pozoruje. Odtáhla se od Jeremyho a otočila se k mřížím.

 

Stála za nimi Katie a byla plně zaměstnaná jedním špinavým hadrem, který se zjevně snažila poskládat do velikosti mince. Cara se pousmála a stáhla si Jeremyho ruce z tváře. Dál je ale držela ve svých a dala si je do klína.

 

„Katie?“ zavolala na ni.

 

Katie ihned zvedla hlavu a nejistě se usmála.

 

„Už pojedeš?“ zeptala se jí Cara.

 

„Ano, musím. Otec mě jinak…“ nechala větu vyznít do prázdna a po očku se podívala na Jeremyho.

 

Cara trochu zčervenala, ale vzápětí klidně řekla: „Katie… to je Jeremy.“

 

Jeremy na dívku zvědavě upřel pohled.

 

„A to je Katie, moje nejlepší přítelkyně,“ vysvětlila Jeremymu, který ji vzápětí pozdravil.

 

Katie mu pozdrav oplatila a pousmála se: „No, už vypadáte líp než před chvílí.“

 

„Cítím se líp,“ odvětil a stiskl Caře ruku. Dívka mu stisk opětovala, nespustila však oči ze své přítelkyně.

 

„Nechceš jet raději s Benjaminem? Říkal, že bude někde tady ve městě.“

 

„Ne, zvládnu to. V jízdě na koni se ti skoro vyrovnám,“ zasmála se a pak se už otočila k odchodu.

 

„Katie, děkuju,“ řekla Cara vděčně.

 

„Za málo,“ mávla rukou a ještě se zastavila. „Dej na sebe pozor a počkej pak na Benjamina, ano?“

 

Cara přikývla.

 

„Ráda… jsem vás… poznala,“ kývla Katie hlavou Jeremymu na rozloučenou.

 

Jeremy se pousmál a naznačil hlavou malou úklonu.

 

Katie se ještě jednou usmála na Caru a odešla.

 

Jen co byla pryč, Cara si všimla, že kousek od ní leží houba, kterou Jeremyho předtím umývala. Natáhla se pro ni a trochu přitom zavadila o mužovu nataženou nohu. Ihned si všimla, jak sebou cuknul a bleskově se k němu otočila.

 

„Máš něco s nohou?“ zeptala se ho.

 

Zavrtěl hlavou: „Ne.“

 

Přimhouřila oči: „Lháři.“

 

„Nemám s ní nic vážného,“ pokoušel se to Jeremy uvést na pravou míru.

 

Cara ztuhla: „Znám tě sice jen tři týdny, ale už i to bylo dost na to, abych věděla, že když řekneš tohle, tak to většinou značí opak. Dost hrozný opak.“

 

„Vážně není,“ zavrtěl hlavou a pokusil se nohu posunout dál.

 

Cara ho ale chytila za holeň a posunula se od něj dál tak, aby si jeho nohu mohla dát do klína.

 

„Caro…“ pokusil se jí nohu vyškubnout.

 

„Ne, podívám se, tak sebou nešij,“ okřikla ho šeptem a pomalu mu začala stahovat vysokou botu. Prohlédla si ji a všimla si, že kůže na špičce boty je tmavší než zbytek. Pomalu mu botu stahovala a ucítila, jak se mu zatínají svaly v lýtku.

 

Jen co botu odložila stranou, zděšeně vydechla.

 

Pohlédla na Jeremyho a zeptala se: „Jak se ti to stalo?“

 

Pokrčil rameny: „Nejspíš mi spadl kámen na nohu.“

 

„Nebo ti na ni někdo dupnul?“

 

„Upřímně, Caro? Nevím. Kdybych si to měl pamatovat všechno tak…“ zavrtěl hlavou.

 

Cara na okamžik zavřela oči a zatnula zuby. Hned se zařekla, že nebude brečet, protože tím by mu nepomohla a ji už nebavilo vypadat tak slabě a zranitelně. Zatlačila slzy zpátky a dala se do práce.

 

Jeremyho čtvrtý prst a malíček na levé noze byly rudočerné od krve a okolí kůže modrofialové. Nehty měl rozdrcené, a když mu Cara otírala zaschlou krev a dotkla se prstů trochu víc, přísahala by, že se cítila, jak se mu pohnuly kůstky. Kousla se ale do jazyka a rozhodla se neříkat mu, že je má nejspíš zlomené nebo nalomené. Určitě to věděl sám.

 

Jen co mu nohu očistila, vytáhla zpoza opasku Jeremyho dýku, kterou jí dal, a nařezala z kusu látky, kterou ho předtím utřela, malé úzké proužky a těmi mu prsty ovázala, aby je zpevnila. Potom mu pomohla dostat nohu zpátky do boty.

 

Zeptala se ho, jestli má ještě někde nějaké zranění, a když jí odpřísáhl, že ne, věřila mu. Potom mu pomohla obléct si košili, kterou mu donesla. Šlo to ztěžka, protože měl rozbolavělá záda, ramena i paže, ale nakonec se do ní dostal.

 

Poté se pečlivě rozhlédla, jestli někde na blízku není strážný. Nebyl, a tak z další kapsy pláště vytáhla kus uvařeného studeného masa zabaleného do látky a další kus chleba. Rozdělila maso na dvě poloviny. Jednu dala Jeremymu a tu druhou pečlivě zabalila zpátky a schovala do nejzazšího koutu cely pod silnou vrstvu slámy. Věděla, že déle než do zítřka mu nevydrží a doufala, že bude mít aspoň chvíli, aby si to mohl sníst. K masu pak přidala podstatně více chleba, protože ten vydržel déle, a i když ztvrdnul, dal se jíst. Pár jablek mu schovala do druhého rohu, aby všechno neměl pohromadě.

 

Trpělivě potom čekala, dokud všechno pomalu nesnědl a hlídala, jestli nejde strážný. Když se neobjevil, tak sotva Jeremy dojedl, zavolala na něj, aby si donesla další vědro vody.

 

Muž vypadal značně podrážděně a rozezleně, že pořád dokola musí otevírat a zase zavírat cely, avšak když mu Cara připomněla Benjaminovo jméno, ztichnul jako ptáci před bouří.

 

Jak se vrátila zpátky do Jeremyho cely, všimla si, že se hlavou unaveně opírá o zeď. Avšak jen co ji spatřil, narovnal se.

 

Nejprve nic neříkala a dala mu pořádně napít. Když mu držela vědro u úst, pohlédla na malou prázdnou misku od vody, která ležela v koutě na opačné straně vedle brány do cely.

 

„Dávají vám… vůbec dost pít nebo jen ten drobek do misky?“ zeptala se, když položila vědro na zem.

 

„Přes den… přes den tady stejně nejsme,“ odpověděl opatrně. „A v kamenolomu můžeme pít víc.“

 

Cara přikývla a pozorně jej přitom sledovala, jako by ho chtěla obvinit ze lži. Ničeho podezřelého si však nevšimla a tak mlčela. Tiše uvažovala o tom, zda se ho zeptat na kamenolom a práci v něm. Posléze opět zvítězila její hrůza z nejistoty, a proto se zeptala.

 

Jeremy sklopil oči a vzal ji za ruku. Zdvihl hlavu a unaveně řekl: „Neptej se mě na to a já ti nebudu muset lhát.“

 

Cara stiskla čelist, a ačkoliv chtěla znát pravdu, poslechla ho. Několikrát krátce přikývla a poté na něj vážně pohlédla a řekla: „Dobře, tak se nebudu ptát. Teď se ovšem vyspíš.“

 

„Ne,“ zavrtěl hned hlavou a zatřepal jí, aby se probral. „Nebudu teď spát, když jsi tady.“

 

Cara si k němu sedla a mírně se usmála: „Ale zjevně… když tady nejsem, tak se taky skoro nevyspíš. Promluvím si o tom s velitelem…“

 

„Ne!“ vyhrknul Jeremy a najednou byl úplně vzhůru. „Caro, k tomu… k tomu chlapovi se nepřibližuj ani na krok, rozumíš mi?“

 

„K veliteli Drakeovi?“ zeptala se.

 

„Ne, já… nevím. Nevím, jak se jmenuje, ale je hodně velký a má sílu jako nikdo, koho znám.“

 

Cara zavrtěla hlavou: „Tak to musí být ten druhý… Handrix. Drake mi pomohl. Jen díky němu s tím mučením na hradě přestali. Nebýt jeho, tak by mě vyhodili ven.“

 

Jeremy zavrtěl hlavou: „Caro, nechoď za nikým. Nepotkal jsem tady nikoho, kdo by se k nám choval… Prostě… za nikým nechoď.“

 

Cara kývla hlavou, ale jen proto, aby ho uklidnila.

 

„Teď si ale pojď lehnout a trochu se vyspat, potřebuješ to.“

 

„Ne.“

 

„Jeremy, budu tady, až se probudíš. A… potřebuješ se vyspat, prosím,“ řekla a upřela na něj své velké zelené oči.

 

„Nechci strávit čas, když jsi tady tím, že budu spát. To je přece nesmysl,“ zavrtěl hlavou.

 

„Ne, nesmysl je to, že se nechceš vyspat, když to potřebuješ. Musíš nabrat sílu. Jestli chceš, tak tě za pár hodin probudím, pokud se neprobudíš sám,“ navrhla mu a pousmála se.

 

Jeremy to chvíli zvažoval. Opravdu byl hrozně unavený a tak si nakonec povzdechl a podvolil se: „Dobře, ale za pár hodin mě vzbuď. Prosím… nechci tě vidět jen těchhle pár minut a potom jen ještě na dalších pár.“

 

„Slibuju,“ přikývla, stáhla si plášť a opřela se o zeď.

 

Potom sledovala, jak se Jeremy pomalu natahuje na záda vedle ní do slámy. Na vteřinu zaváhala, avšak pak ho zadržela – lehce mu stiskla paži, a když na ni pohlédl, s bušícím srdcem natáhla nohy a lehce ho přitáhla k sobě. Jeremy se na ni pozorně zadíval a ani na okamžik z ní nespustil oči, jak pomalu hlavou klesal do jejího klína.

 

Cara přes něj opatrně přehodila svůj plášť, aby nerozbila věci, které v něm měla a zakryla ho až po ramena. Nevěděla kam s očima, a proto mu plášť upravovala, dokud ji Jeremy nevzal za ruku a nepřitáhl si ji zase na hruď. Díval se na ni a ona mu už nyní pohled oplácela. Druhou ruku pak pomalu vztáhla k němu a začala ho hladit po vlasech. Když uslyšela jeho blažený povzdech, musela se usmát a uvolnila se. Stiskla mu ruku a dál ho hladila. Pořád z ní ale nespouštěl oči a tak nakonec zašeptala: „Spi, prosím.“

 

Jeremy pomalu přikývnul a víčka mu po pár minutách začala klesat, až se zavřela docela. Její ruku nepustil, i když jeho stisk trochu povolil, jak usnul.

 

 

 

Dvě hodiny zůstala Cara vzhůru, dokonale ostražitá a bdělá. Sledovala Jeremyho tvář, dál se ho jemně dotýkala a hladila ho, zatímco klidně spal a ani se nepohnul. Po další hodině s úsměvem zdvihla oči k Peterovi, jen co uslyšela, jak se zakousnul do jablka, které mu nechala Katie v cele.

 

 

 

Jak žalářník prošel kolem cel potřetí, dívka si uvědomila, že na obchůzky chodí asi každou hodinu. Pokaždé nakouknul do obou cel a chvíli u nich postál. Nikdy se na něj při tom nepodívala a dělala, že jej nevidí, aby si nemyslel, že ho provokuje. Byla neskutečně ráda, sotva odešel a nechal jim soukromí. Napadlo ji, že by se měla Benjamina zeptat, co mu řekl, že byl najednou tak ochotný.

 

Když se dál nic nedělo a bylo ticho, rušené jen slabými zvuky projíždějících koní venku na ulici, začala jí víčka klesat dolů a chvílemi se propadla do slabého spánku.

 

Jednou, jak oči na okamžik pootevřela, měla dojem, že někoho zahlédla u mříží. Nějakou rozmazanou postavu. Jelikož ale postava nic neudělala a dál bylo ticho, nezatěžovala se tím a opět oči zavřela. Napadlo ji, že to bude nejspíš žalářník.

 

Mýlila se. Nebyl to žalářník, nýbrž Benjamin, který se pár minut před polednem zastavil podívat, zda je všechno v pořádku tak, jak Caře slíbil. Jak ji tam viděl, klidnou a na prahu blaženého bezvědomí, s Jeremyho hlavou v klíně a jejich propletenými prsty na jeho hrudi, naplnila ho zvláštní směsice smutku, lítosti, bolesti a závisti.

 

Chvíli je mlčky sledoval, načež se otočil a vyšel ven.

 

 

 

 

 

Cara se probrala, když uslyšela kostelní zvon odbíjet poledne. Pravou rukou si přejela po obličeji, zatímco palcem levé lehce pohladila Jeremyho po ruce, kterou jí stále svíral a držel na své hrudi. Jeho oči byly dosud zavřené a dech klidný. Věděla, že mu slíbila, že jej po pár hodinách vzbudí, jenže nemohla. Chladná kamenná zeď ji studila do zad, ale řekla si, že to vydrží.

 

Další hodinu bez hnutí seděla, sledovala jeho tvář a uvažovala. V hlavě se jí honily všelijaké myšlenky – od vzpomínek, přes to, co se stalo s Henrym, to, jak Jeremyho ošetřovala a úvah, co bude dál.

 

Posléze se o slovo opět začala hlásit myšlenka, která jí předtím připadala otravná jako moucha. Tentokrát se o její pozornost hlásila ještě silněji. Nabírala na síle čím dál víc, zatímco si Cara prohlížela celu a zbytek kobky. Předkládala jí před oči skutečnost, která byla horší, než mohla čekat. Pár minut nato trhla hlavou a tvrdohlavě odmítala nahlédnout do míst, k nimž ji ona myšlenka vedla.

 

Zírala nyní na jedno místo na mříži a vůbec nepostřehla, že se Jeremy probral a dívá se na ni. Hleděl na ni velmi dlouho, několik minut, než se Cara pohnula a povzdechla si.

 

„Slíbilas, že mě za pár hodin vzbudíš,“ zašeptal a musel se usmát, jak sebou škubla a střelila k němu očima.

 

„Ah, no, já vím, ale… nedomluvili jsme se, kolik hodin je podle tebe ‚pár‘, takže…“ pokrčila Cara nejistě rameny.

 

Jeremy lehce zavrtěl hlavou: „Už jsem ti někdy řekl, že bych se s tebou nechtěl o něčem přít?“

 

„Myslím, že ano,“ odvětila pozvolna a ústy jí projel náznak úsměvu.

 

Natáhla se pak pro vědro vody a oba se napili. Vzápětí kolem prošel žalářník a jen co zase zmizel, vytáhla Cara z pláště jablko a dýkou ho rozkrojila na čtyři díly. Sama si okrojila jen kousek z jednoho dílku a zbytek donutila sníst Jeremyho. Pokusil se protestovat, ale na to, že ona si může sníst jablek a všeho dalšího kolik chce, jen co přijede domů a že právě nemá hlad, nemohl nic říct a tak se opět podvolil.

 

Zbytky z jablka potom strčila do jedné kapsy pláště a dýku zatím nechala položenou na slámě, kdyby ji ještě potřebovala.

 

Sotva Jeremy dojedl, stáhla ho Cara opatrně zpátky na svůj klín a nechala si svírat ruku v jeho zraněných dlaních.

 

Chvilku se na sebe mlčky dívali a pak se zeptal: „Myslím, že jsem tady viděl nějakého muže… když jsem se na chvilku probral. A mluvila jsi předtím o… Benjaminovi? To je ten…“

 

„Ano, ten, co byl na hradě,“ přikývla. „Henry… domluvili se, že tam bude jako zvěd a až by vypuknul zmatek, měl nás dostat pryč.“

 

„Tak to jsem mu zhatil plány,“ řekl Jeremy naoko lítostivě.

 

„To ano. Měl jsi to skvěle načasované,“ přisvědčila.

 

„Přijel s tebou?“

 

„Ano, musel. Henry mě nechtěl pustit samotnou a… no, kvůli tomu všemu jsme se pohádali. On neustoupil, já neustoupila a tak se Benjamin nabídnul, že pojede tam i zpátky se mnou, protože bychom se s Henrym mohli cestou zabít. Kdybych sem odjela sama, tak by za mnou poslal menší družinu, takže… tohle byla nejschůdnější cesta.“

 

Jeremy o tom chvíli uvažoval. „Na jednu stranu jsem rád, že nejezdíš sama. V tom má pravdu,“ přiznal neochotně.

 

Cara se zamračila: „Vážně? Ještě ty s tím začínej. Nevíš snad, že se o sebe umím postarat sama?“

 

„Já vím, že umíš,“ usmál se, „ale byl bych raději, kdybys nemusela.“

 

Cara přimhouřila oči a sklonila se k jeho tváři: „Víš, vy všichni… muži kolem mě, máte pár… vlastně hodně věcí společných.“

 

„Myslíš třeba strach o tvůj život? To… máme společné, myslím. Ale chtěla jsi po mně, abych zůstal naživu. Nemyslíš, že po tobě můžu chtít to samé?“

 

Cara sklonila bradu na prsa a pak ji zase zdvihla: „Jeremy, já přece neobcházím nějaké krčmy a nevyvolávám rvačky nebo nechodím…“

 

„Zachraňovat mladší dívky před lupiči a násilníky?“

 

Cara stáhla obočí: „Jak to víš? Vždyť jsi tam nebyl…“

 

„Byl jsem zvědavý a snažil jsem se o tobě něco dozvědět. A mezi muži se o tom, co jsi udělala ve městě, povídalo. Stačilo jen poslouchat,“ pokrčil rameny. „Divoženko,“ dodal, ztěžka se zasmál a dotknul se její tváře.

 

Cara zavrtěla hlavou, ale zasmála se také.

 

Jeremy se vzápětí rozkašlal, a tak mu Cara zase dala napít. Jen co položil svou hlavu zpátky do jejího klína, oba na pár minut utichli.

 

Dívka si v mysli znovu projížděla celý ten den, kdy jejich město napadli a vtom si uvědomila, co jí vrtalo hlavou. Rychle na Jeremyho pohlédla, s obavou, zda se má odvážit zeptat a zda vůbec chce znát pravdu. Jeremy se na ni díval skoro neustále a tak mu změna v jejím výrazu neunikla. Dlouho mlčel, jenže nakonec to už nevydržel.

 

„Děje se něco?“

 

Pohlédla na něj a srdce v hrudi se jí roztřáslo.

 

Čeho se vlastně bojím víc? – zeptala se sama sebe. Toho, že budu znát pravdu nebo toho, že budu dál v nejistotě a pořád na to budu myslet?

 

Jednoznačně určila, že mnohem horší, ne-li nejhorší, je pro ni nejistota. Nadechla se tedy a pomalu, skoro šeptem řekla: „Já bych… chtěla bych se tě na něco zeptat.“

 

Jeremy ztuhnul a upřeně na ni hleděl.

 

„Chtěla bych, abys… abys mi řekl pravdu, Jeremy. Ať bude jakákoliv. Dobře?“ Upřela na něj své upřímné zelené oči a čekala.

 

Jeremy zaváhal jen na vteřinu: „Dobře, slibuju, že ti řeknu pravdu. Ale… musíš počítat s tím, že se ti nebude líbit to, co můžeš slyšet.“

 

„Já vím,“ přikývla a ulevilo se jí. Věřila, že jí řekne pravdu, ať bude, jaká bude.

 

„Dobře, tak se ptej,“ pobídnul ji jemně a v očekávání toho nejhoršího, aniž věděl, co by to vlastně mohlo být. Věděla o něm všechno. Už před ní nic netajil. Možná se bál toho, že si to nakonec rozmyslela. Nezlobil by se na ni proto. Chápal by to. Jen by musel přijít na to, jak s tím žít.

 

Cara se znovu zhluboka nadechla.

 

„Když jsi byl v našem městě…“ začala a Jeremy ucítil, sotva znatelně, jak se její ruka v jeho zachvěla, „zabil… zabil jsi tam někoho?“

 

Hruď mu ztěžkla, jakoby mu ji někdo naplnil olovem. Zavřel oči a vydechnul.

 

Cara se oproti tomu znovu nadechla a vydechla. To, že zavřel oči, jí bohatě stačilo proto, aby si odpověď domyslela. Avšak přece ji zamrazilo, jakmile otevřel oči, pohlédl do jejích a řekl: „Ano.“

 

Jeremy chvíli čekal, zda na to něco řekne, nějak se pohne nebo z jejího výrazu pozná, na co myslí, ale dívka se nepohnula, neřekla ani slovo a oči upírala na jednu z děr v jeho košili.

 

„Nevím, kdo to byl. Pamatuju si jen to, že měl delší knír a lepší oblečení než nějaký trhovec,“ řekl posléze bezbarvým hlasem. „Bil se s Brendem a vypadalo to na dlouho, protože Brend je lepší lučištník než šermíř a tak jsem… ho odstrčil a řekl, ať si jde po svých, že to dokončím. Já jsem… nemusel jsem ho zabíjet. Mohl jsem ho jen omráčit. Jenže jsem to… neudělal. Bylo mi to jedno. Byl jen… překážkou, nic víc.“

 

Cara stiskla čelist a oči zavrtala do země vedle Jeremyho ramene. Nevěděla, jak se cítí nebo by se měla cítit. Byla ráda, že jí řekl pravdu, ale na rozdíl od něj věděla, koho zabil.

 

Jeremy pozorně sledoval její výraz a neuniklo mu, že v něm proběhlo něco, čeho se bál. Srdce se mu sevřelo, ale řekl si, že bude silný a udělá to, co by udělat měl. Povolil sevření Cařiny ruky, kdyby jí to nebylo příjemné a nechtěla se jej už dotýkat. Pak se nadechnul a zeptal se: „Rozmyslela nebo… rozmýšlíš si to?“

 

Trhla hlavou a zmateně se na něj podívala: „Co… co si mám rozmyslet?“

 

„Nás,“ odvětil prostě.

 

Cara vytřeštila oči: „Co? Ne! Jak bych mohla? Ty… předtím… nevěděl jsi, kdo to je a byl jsi… jiný.“

 

Nevěděla, zda tím utěšuje sebe nebo jeho.

 

„Znala jsi ho?“

 

Pomalu přikývla: „Ano. Jen od vidění, mockrát jsme spolu nemluvili. Vlastně…“ pokrčila rameny a povzdechla si, „upřímně jsem ho neměla moc ráda, protože se mě snažil zasnoubit se svým synem.“

 

Jeremy se zamyslel, poněvadž v jeho nitru se rozhořel silný plamen žárlivosti. Cítil vinu, cítil zlost sám na sebe, že tohle všechno způsobil, že byl takový, jaký byl a teď se s tím musela smiřovat a vyrovnávat ještě Cara. Nikdy nechtěl, aby za jeho chyby trpěl někdo jiný. Jenže sotva Cara vyslovila to, co vyslovila, vina a lítost ustoupily do pozadí. Věděl, že na to nemá právo, a že i kdyby mu za rok řekla, že už ho nemiluje, neřekl by proti tomu ani slovo – nebo v to doufal, že by dokázal udržet jazyk za zuby. Nicméně nyní, nyní žárlil. Hrozně moc. Caře bezmezně věřil, jen si nechtěl představovat, že zatímco on bude zaživa hnít tady, ona kolem sebe bude mít tucty a tucty jiných, kteří se budou moci svobodně pohybovat, mluvit s ní, být jí na blízku…

 

A tak nakonec dřív, než si to mohl řádně rozmyslet, pronesl: „Vypadá to, že jsi… neměla o nápadníky nouzi.“

 

Cara opřela hlavu o kámen a zadívala se ke stropu. Sevřela Jeremyho dlaň, ale byla tak ponořená do vlastních myšlenek, že ani nepocítila, jak jí stiskl ruku na oplátku a s jakou úlevou na ni pohlédl, že ho dál držela, když se bál, že ho pustí.

 

„Ne,“ řekla po chvilce, jen co se probrala ze zamyšlení, „to neměla. Nikdy,“ smutně se pousmála a nevědomky přejížděla palcem po hřbetu Jeremyho ruky.

 

Jeremy se trochu zamračil. Nemohl říct, že by byl rád, kdyby mu řekla, že už byla zasnoubená nebo se s někým sem tam vídala, jenže musel přiznat, že mu to bylo trochu divné. Nedovedl si představit, že žádný z těch, co se kolem ní točili, ji nezaujal.

 

Kromě Henryho.

 

„Říkáš to smutně,“ pronesl velmi mírně a potichu, jak jí chtěl dát najevo, že pokud nechce, nemusí o tom mluvit. „Většina by byla ráda, kdyby…“

 

„Kdyby o ně byl zájem?“ doplnila ho a pohlédla na něj. „No, to ano. U nás je spousta dívek, které mě už od mých deseti let nesnáší proto, že se o mě zajímá tolik mladíků a mužů… Vlastně jsem už hodně stará a pořád mě nesnáší,“ nakrčila čelo a stiskla rty.

 

Jeremy na ni nechápavě hleděl a už se chystal něco říct, když pokračovala: „Už dávno jsem měla být vdaná, už jsem měla mít tři nebo čtyři děti. Už když mi bylo čtrnáct, tak všichni čekali na to, koho si vezmu, jenže… v té době to bylo ještě tak blízko od matčiny smrti, že jsem… No, neměla na tohle myšlenky. A můj otec naštěstí taky ne. Obchod mu vynášel a vynáší dobře, takže nejsem taková přítěž. Navíc mu pomáhám, i Katie, šiju nebo pomáhám jinde, kde je třeba. Díky tomu mě… nenutil, abych se vdala. Tedy nutil, ale ne tak jako jiní otcové. A taky myslím, že to nedělal kvůli mé matce. Pamatuje si, jak to bylo s ní a s ním,“ Cara se pousmála a cítila, že nejhorší otřes, který prožila, jak se nyní dozvěděla pravdu, už minul.

 

Co bylo, bylo. Udělal spoustu špatných rozhodnutí a věcí, ale… to já taky. Každý je udělal. Jen… něčí chyby byly třeba menší, ty jeho jsou větší… Můžu ho snad soudit? Můžu na něj hledět svrchu po tom, co udělal pro mě, pro Sáru a Selenu, po tom, kde je teď? Po tom všem, čím si v životě prošel? Jak můžu vědět, že bych se na jeho místě nechovala stejně nebo podobně?

Jedna malá část uvnitř ní jí říkala, že se ho jen snaží omlouvat, avšak sotva se nad těmi důvody pořádně a hluboce zamyslela, uvědomila si, že nejsou bezpředmětné a nic neříkající. Říkaly toho hodně a toho se rozhodla držet.

 

Jeremy se na ni díval a připadal si šťastný i zahanbený zároveň. Šťastný, protože Cara byla u něj, protože chtěla být s ním, udělala všechno, co bylo v jejích silách a mnohem víc jen proto, aby jej zachránila a dala mu naději, že touhle celou, ranami, bitím a ponižováním jeho život neskončí. A zahanbený proto, že věděl a uvědomoval si čím dál jasněji, že si ji nezaslouží.

 

Za celých téměř již pět dní, které tu strávil, ho bezpočtukrát napadlo, zda se nemá znovu pokusit Caru přesvědčit, aby na něj nečekala, aby se na něj snažila zapomenout a žít běžný život, který by mohla mít. Jenže teď, když s hlavou v jejím klíně vzhlížel k její tváři a k jejím očím, viděl, jak se na něj dívá a každý její dotek pro něj znamenal další ujištění o tom, co k němu cítí a její neústupnost se podle všeho nezměnila ani omylem, nedovedl to vyslovit. Bolelo ho všechno, každá část těla, na níž si vzpomněl, ale přesto by za nic na světě nevyměnil tenhle okamžik.

 

Nakonec se pousmál, protože věděl, že Cara je ten poslední člověk, který si zaslouží být v nejistotě a pochybnostech z jeho strany, a řekl: „Za prvé, Caro – nejsi stará a říkej si, co chceš. A za druhé…“ na chvíli zaváhal, než pokračoval, „víš, připadne mi jako zázrak… pro mě… že ještě nejsi…“ Nedokázal ta slova dostat z úst, a proto jí opatrně přejel špičkou ukazováčku přes prsteníček na levé ruce a zdvihnul oči k její tváři.

 

Caře se rozbušilo srdce a cítila, že se jí do tváří žene horkost. Poté zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla: „Není to zázrak, víš. Vůbec ne.“

 

„Ale je,“ trval si Jeremy na svém a dál svíral její ruku ve svých.

 

„Ne,“ zavrtěla hlavou znovu, „ne, není.“

 

Podívala se na mříže a pak zpátky na něj.

 

„Jen si… zkus si představit, že o tebe stojí všichni. Jdeš po ulici nebo do krámu, chceš být sám, ale nemůžeš. Každý se ti snaží zalichotit a nejdřív se ti to možná trochu líbí, ale potom, jen co si uvědomíš… Skoro všichni si tě chtějí vzít, nemůžeš s nikým pořádně mluvit, aniž by to nebral jako pobídku k tomu, že ho uháníš. Jenže oni to nedělají kvůli tobě. Dělají to… chtějí si tě vzít proto, že se jim líbí, jak vypadáš, myslí si, že když se s tebou ožení, tak tím stoupnou v očích druhých, proto, že když si tě vezmou, tak díky tobě získají tučné věno. A to je všechno. Nic o tobě neví. Vůbec nic. Jen to, jak vypadáš, jak se jmenuješ, kde bydlíš a možná, při nejlepším, jakou barvu mají tvoje oči…

A víš to naprosto jistě, protože vidíš, jak se na tebe dívají. Jako na zástavu, jako na kus toho nejlepšího masa v řeznictví. A teď… teď když vypadám takhle, tak se za mnou neotočí nikdo. Tedy vlastně ano – nechutí a hrůzou. Ne, že by mi to vadilo. Tohle… to, že nejsem… to není zázrak. To bylo štěstí a snaha vyhnout se něčemu… někomu, koho jsem nechtěla mít vedle sebe. Životu, který jsem nechtěla vést. Já jsem jen… když jsem viděla moje rodiče, tak jsem… už jako malá jsem chtěla něco takového, jako měli oni… Abych se na někoho podívala a v tom pohledu, mém i jeho, bylo…“

 

Ztichla, protože se podívala na Jeremyho a trhavě se nadechla, když viděla, jak se na ni dívá. Zavřela ústa, protože se lekla, že by jí srdce mohlo vyskočit krkem ven. Připadalo jí, že jeho oči jsou všude kolem. Nedovedla se podívat jinam a najednou si uvědomila, že se z jejího klína zvednul a jeho tvář je jen kousek od její.

 

Díval se na ni a srdce mu bilo podobně jako jí. Vztáhnul ruku k její tváři a pohladil ji po čelisti, až se jeho prsty zanořily do jejích vlasů.

 

„Tohle?“ zeptal se a upřel na ni pronikavý pohled, než se k ní sklonil ještě blíž.

 

„Tohle,“ vydechla, zavřela oči a pootevřela ústa, aby se vzápětí spojila s Jeremyho. Cítila zranění na jeho rtech, a proto mu polibky oplácela něžně a jemně, aby mu neublížila a nepůsobila mu bolest. Vnímala, jak se k ní jeho tělo lehce tiskne a na okamžik zatoužila být zpátky na louce, přitisknutá ke kmenu stromu s Jeremyho pažemi pevně obtočenými kolem těla, když se ještě nemusela bát o jeho život tak moc jako nyní.

 

Jen co se od ní potom odklonil a Cara otevřela oči, spatřila, že on je má ještě stále zavřené. Zraněnými dlaněmi držel její tvář, hruď se mu prudce zvedala a ona tušila, že přemáhá bolest. Chtěla mu říct, ať si lehne, jenže jak se nadechla, všimla si, že se chystá něco říct.

 

„Tvoje oči,“ zašeptal a pořád držel víčka dole, „jsou sytě zelené jako tráva. Těsně předtím než se zasměješ tak na okamžik stiskneš rty. V dlani pravé ruky máš malou jizvu, která vypadá jako ‚V‘. Na dolním rtu vpravo máš…“

 

„Jeremy… přestaň,“ zarazila jej Cara mírně.

 

Otevřel oči: „Proč?“

 

Cařina tvář byla uzarděná a na okamžik sklopila zrak dolů, protože se jí těžko mluvilo, jak hleděla do jeho obličeje z takové blízkosti.

 

„Protože… protože mi nemusíš dokazovat, že o mně víš…“

 

„Pár malých střípků, kterých jsem si zatím všimnul?“

 

Cara vydechla a pousmála se, sepjala ruce v klíně a propletla si prsty.

 

Jeremy sklopil oči a položil svou velkou dlaň na její ruce.

 

„Když jsi neklidná,“ začal zase potichu, „tak si… proplétáš prsty, brní tě ruce, chceš něco dělat.“

 

Zavrtěla hlavou a zasmála se.

 

„A nevím… co se stalo, ale když jsem tě líbal předtím, tak jsi mi vždycky zatínala prsty do zad. Chybí mi to,“ posteskl si.

 

„No,“ stiskla rty a pohlédla mu zpříma do očí, ačkoliv cítila, jak se jí přes tvář přelévají vlny horka, „možná sis toho nevšiml, ale tvoje záda jsou… dost zničená. Nechci ti přidávat ještě další jizvy.“

 

„Ty by mi nevadily,“ pokrčil opatrně rameny. Rozpletl jí prsty od sebe a vzal její ruce do svých. Přejížděl jí palci přes hřbety rukou a pak zvedl oči zpátky k ní.

 

„Byl bych rád, kdybys na to zapomněla, ale… pamatuješ na tu noc, kdy jsem tě nechal… přivléct do svého pokoje? Když jsi mě… prosila, abych tě nechal jít za Sárou?“

 

Cara přikývla a stiskla mu ruce, chtíc mu dát najevo, že na to nevzpomíná s bolestí nebo nenávistí.

 

„Když jsem se ti tehdy podíval do očí, bylo to… připadal jsem si, jako bys mě… uhranula. Dívala ses na mě tak… upřímně, jako léta nikdo. Prosilas mě za ni a na sebe jsi ani nepomyslela. Dívala ses na mě, jako bys věřila v to, že se nad tebou slituju.“

 

„Věřila,“ zašeptala sotva slyšitelně.

 

„A když jsem tě našel v mučírně… když jsem myslel, že jsi… mrtvá, ale ty ses probrala. Na chvíli. Tak ses… dívala ses na mě tak, jako bys byla ráda, že mě vidíš, jako by sis mě přála vidět… Usmála ses,“ řekl a oči se mu zamlžily vzpomínkou, „jako bys doufala, že tě najdu, že tam přijdu.“

 

Cara stěží postřehnutelně přikývla: „Taky jsem doufala.“

 

Jeremyho výraz se stal zase přítomným, poté co se zraněnými rty pousmál. Zatnul zuby a přisednul si k ní blíž.

 

„A před pěti dny na té louce, když jsme se loučili… Jak jsem se otočil, tak jsem chtěl tu část mě, která neviděla nic jiného než tebe a to, co jsme prožili, nechat umřít. Ale ty ses vrátila a bojovala tam, kde jsem se já vzdal. Protože jsi bojovnice. A jak ses… na mě dívala a říkala to všechno, tak jsi… rozmetala každou hradbu a zábranu, co jsem si proti tobě postavil, až nezbyla žádná. Když jsi pak řekla, že mě miluješ, tak jsem… na to chtěl zapomenout. Zapomenout, jak to znělo, ale nešlo to.“

 

Cara ztěžka polkla a nedovedla odtrhnout oči od jeho tváře.

 

„Pořád si myslím, že to, že jsem s tebou souhlasil a co všechno jsem ti řekl, byla ta nejsobečtější věc, kterou jsem kdy mohl udělat. Nebo udělám. Jenže po tom všem… když jsem tě konečně mohl držet, dotýkat se tě… když jsem tě líbal…“

 

„Jeremy…“ přerušila ho Cara a zavřela oči. Prsty se chytila jeho předloktí, protože rukama opět držel její tvář, a snažila se jen dýchat, jelikož jí srdce bolestně tlouklo v prsou. Měla pocit, že chce vyskočit. Dostat se z kostěných spárů jejích žeber a ukrýt se v Jeremyho dlaních.

 

Jeremy se usmál a hladil ji po tváři tak dlouho, dokud opět neotevřela oči a nepodívala se na něj.

 

„Co se ti tím ale tady tak neohrabaně snažím říct, je to, že tě… neznám, Caro. Neznám tě ani z mála tak, jak bych chtěl. Za ty tři týdny si pamatuju všechno… co jsi udělala, nebo co jsi říkala, ale i tak je to skoro nic. Co ale znám dobře, tak je tvůj pohled. Ten tvůj… upřímný, jasný, čistý, tvrdohlavý pohled. To, jak se díváš… to nemůže změnit nic. Tohle taky bylo to první, co…“ Jeremy se zarazil.

 

Chvíli uvažoval, zda má říct to, co měl na srdci už hodně dlouho. Zničehonic si připadal hloupě. Zase si připadal jako by byl nahý zevnitř. Nechtěl se cítit zranitelný, a tak váhal, zda má pokračovat nebo ne. Dál se díval na Caru a díky tomu, co v její tváři viděl, nakonec sebral odvahu: „Tvůj pohled byl to první, co mě tu noc na hradě zastavilo a na té louce to poslední, co mě přimělo udělat ten krok zpátky k tobě. Takže… tohle je to, co o tobě znám. Není toho moc,“ smutně se pousmál.

 

„A chtěl bych, abys věděla ty o mně, že nic… ani lidé, kteří tě nutí… kvůli kterým musíš nosit ten hloupý čepec, tvoje vlasy,“ jak to říkal, pohladil ji po nich prsty, „nebo jizvy… na ničem z toho nezáleží. Mě ne,“ vydechnul a přitáhl si ji k sobě.

 

Namáhavě obtočil paže kolem Cařiných ramen a zad a tiskl ji k sobě. Ona mu dlaně zlehka položila na boky hrudi, a i když si přála se k němu silně přimknout, odolala tomu, aby mu nepůsobila víc bolesti.

 

„A jestli chceš něco vědět,“ dodal po chvíli a Cara ucítila jeho teplý dech na krku, „tak já se za tebou otočím vždycky.“

 

Zasmála se a zavrtěla hlavou.

 

„Jeremy, dobře víš, že o tohle mi nejde…“

 

„Já vím,“ přikývl a pomalu se od ní odtáhnul, aby jí mohl pohlédnout do tváře. „Ale stejně.“

 

Cara znovu zavrtěla hlavou, avšak tentokrát na to neřekla nic. Chvíli bez hnutí seděla a čelila Jeremyho pohledu, který na ni upíral.

 

Jen se na ni díval, bloudil očima po její tváři, až nakonec pomalu zdvihl pravou ruku a špičkami prstů se dotknul okraje rány na jejím čele. Sjel po jejím spánku pod oko a přes tvář k dolnímu rtu, na němž se ještě docela nezatáhla jedna z ranek.

 

„Nezáleží na tom, ale i tak…“ zašeptal a objel okraj její brady a pokračoval dál ke krku, kde měla další jizvy, „bych ti chtěl… každou jednu… jizvu… slíbat z těla,“ dořekl a špičkami prstů se zastavil na jejím dekoltu a zlehka se dotýkal přísně rovné dlouhé jizvy, kterou jí způsobil Marcus dýkou.

 

Cara ztěžka polkla a dech se jí na chvíli zadrhnul. Cítila, jak jí hoří tváře a srdce v hrudi bije jako zvon. Přesto pomalu natáhla ruku, přikryla jí Jeremyho dlaň a přitiskla si ji na prsa, takže sám mohl cítit, co její srdce provádí.

 

 

 

Po pár minutách Jeremy zase ležel s hlavou na Cařině klíně. Donutila jej k tomu, poněvadž jí neuniklo, že se snaží přemáhat bolest, která byla horší, když seděl.

 

Oba si uvědomovali, že se neděle – čas, kdy mohou být spolu, pomalu ale jistě chýlí ke konci. Ani jeden z nich se o tom nezmínil, jenže oba poznali, že myslí na tu samou věc, když se jejich ruce spojily a propletené prsty se svíraly kolem sebe, jakoby chtěly, aby tak zůstaly napořád.

 

 

 

 

 

Hodinu v celách panovalo ticho. Neozvalo se nic, kromě šouravých kroků stráženého, který se uličkou mezi celami prošel a nakouknul k nim. Potom zase zmizel, takže si mohli užívat klidu.

 

Peter ve druhé cele střídal spánek s tím, kdy seděl opřený o mříže a hrál si se stébly slámy, která splétal dohromady.

 

Jeremy posledních několik desítek minut ležel se zavřenýma očima, ale nespal. Nepřestával přejíždět prsty po hřbetu Cařiny ruky a poslouchat, jak dýchá. Pokaždé si při tom snažil představit, že jsou někde jinde. Jenže ani sebelepší představě se nepodařilo zahnat zimu, chlad, zatuchlinu a bolest – tělesnou i duševní, kterou cítil po celou dobu.

 

Nakonec už měl ticha plné zuby, chtěl zaměstnat mysl něčím jiným, a proto promluvil: „Caro, mohla bys mi něco vyprávět?“

 

Cara sklonila hlavu k němu a nejistě přikývla: „Dobře, ale… co?“

 

Jeremy zaváhal jen na okamžik.

 

„No,“ začal a snažil se neusmívat, „třeba o tom, jak jsi přemohla Horatia?“

 

Cara otevřela ústa údivem, avšak vzápětí podezřívavě přimhouřila oči: „Ale to už jsi přece slyšel, ne? Jak jsi dělal, že spíš a nespal, hm, co?“

 

Jeremy zavrtěl hlavou: „No ano, ale už si hodně věcí nevybavuju. Vlastně myslím, že jsem to celé zapomněl.“

 

„Jsi hrozný lhář,“ stiskla rty, aby se nesmála.

 

„Ne tak hrozný,“ nesouhlasil a v očích mu zajiskřilo. „Lžu jen tehdy, když vím, že to poznáš,“ pousmál se.

 

 

 

A tak mu Cara vyprávěla historku o tom, jak ‚přemohla‘ Horatia. Jeremy se pak pažemi objal kolem hrudi, aby ho tolik nebolela žebra, protože to nevydržel a začal se smát.

 

Chvíli nato přišel strážný – nejdříve pro Petera a jak se s ním vrátil zpátky, tak i pro Jeremyho. Odvedl je dozadu za vězení, aby si mohli odskočit.

 

Než se vrátil s Jeremym, tak se Cara napila, jelikož měla strašnou žízeň. Měla i hlad, ale nedovedla do sebe dostat víc, než jedno sousto chleba, který měla pro Jeremyho. Připadalo jí, že se pozvrací.

 

Když si vybavila, jak sledovala Jeremyho, který pomalými namáhavými kroky, přičemž trochu napadal na levou zraněnou nohu, odchází se strážným a viděla jeho obličej stažený bolestí, najednou jí jako blesk projela hlavou myšlenka, která se k ní dobývala už od rána. Odháněla ji tak dlouho, až už nemohla a musela sledovat, co jí chce ukázat.

 

Ukázala jí skutečnost a vlastní naivitu. Ačkoliv byla ještě před čtyřmi dny plná naděje a odhodlaná čekat deset let, najednou si vůbec nebyla jistá, zda je v Jeremyho (nebo kterýchkoliv lidských) silách něco takového přežít. Sotva se držel na nohou a to tu byl čtyři dny! Jak bude vypadat za další týden? Bude mít zlomené obě ruce, všechna žebra a rozdrcených dalších pár prstů?

 

Sotva na to pomyslela, musela se zvednout a jít se projít po cele. Zuřivě mrkala a natahovala krk vzhůru, aby se nepozvracela.

 

Když zaslechla, že se Jeremy se strážným vrací, rychle si přejela rukama po tváři a ulevilo se jí, sotva postřehla, že jde o maličko líp. Sice ne o moc, ale jeho krok byl o trochu sebejistější. Jedině díky tomu si dovedla další děsivé myšlenky vytěsnit z hlavy a nezačít panikařit. Vzpomněla si taky na slova otce Anthonyho a rozhodla se jim věřit – rozhodla se věřit Bohu, ačkoliv by byla raději a přála by si, aby o Jeremyho osudu mohla rozhodnout sama.

 

Věř, že On ví, co dělá. On vidí mnohem dál než ty nebo já. Dál než všichni.

 

Dokola si ta slova opakovala, až se uklidnila. Došlo jí, že stejně nemůže dělat nic jiného. Musí věřit a musí doufat… že touhle cestou má jít.

Sledovala, jak žalářník za Jeremym celu opět zavřel a napadlo ji, že je docela zvláštní, že s ním šel jen on sám. Kdyby Jeremy nebo Peter chtěli, mohli by ho snadno přeprat a utéct. Muž totiž nevypadal jako někdo, kdo umí zacházet se zbraní, ale spíš jako někdo, kdo většinu času vysedává někde v krčmě. Pak si ale všimla, jak se vzadu v uličce mezi celami mihnula nějaká postava a došlo jí, že žalářník tady není sám.

 

 

 

 

 

 

Zbytek doby než se slunce přiblížilo k západu, si povídali. Jeremy chtěl slyšet ještě další historky z Cařina života a tak si hlavu položil zase do jejího klína, držel ji za ruku a poslouchal. Nakonec zavřel oči a soustředil se jen na její hlas.

 

Sotva to Cara postřehla, utichla, protože si myslela, že usnul. On však ihned otevřel oči a ptal se, co se stalo dál. Když mu navrhla, aby se raději vyspal, mávnutím ruky to zamítl a řekl, že chce poslouchat a že na spaní nemá ani pomyšlení. To nebyla tak docela pravda. Kdyby tady Cara nebyla, usnul by tvrdě jako špalek, ale vidina toho, že už nemají moc společného času, jej držela vzhůru líp než cokoliv jiného.

 

A tak mluvila dál, a když už si na žádnou historku nemohla vzpomenout, vyprávěla mu o svém životě. O tom, jaké to bylo, když ještě žila její matka. Popisovala mu jejich dům, zahradu, věci, které ji oba rodiče učili. Popisovala mu rvačky s kluky ve městě, které vyhrála a ty, kterým se vyhnula, když tušila, že by je vyhrát nemohla. Vyprávěla mu, jak se spřátelila s Katie a jak se z nich staly nejlepší přítelkyně. Vyprávěla mu o místech, která měla obzvláště ráda a kde si často hrávala, o věcech, které měla ráda a které zase ne. Mluvila také o některých lidech ve městě, o Sáře a její rodině, o Seleně, o Rebecce a Marii, o kovářově rodině a dalších.

 

Jeremy pak otevřel oči a sledoval její tvář, která byla plná života a radosti, které jí vzpomínky přinesly. Měl pocit, že snad zapomněla, kde je. Dívala se nahoru do tmavého stropu kobky a on věděl, že přitom vidí modré nebe.

 

Jak se tak na ni díval, pozoroval její tvář, naslouchal jejímu hlasu a držel její ruku ve své, cítil, že ji začíná milovat silněji a silněji. Připadalo mu, jakoby se z jeho srdce táhly stovky vláken a všechna se snažila přiblížit k jejímu srdci, přitáhnout ji k tomu jeho. Chtěl ji navždy ukrýt v sobě, schovat ji ve svém náručí a nedovolit nikomu a ničemu, aby mu ji vzal, aby se museli loučit. Jenže jako obvykle – toho, po čem toužil, dosáhnout nemohl. Rozhodně ne dnes.

 

 

 

 

 

Když Cara odcházela a šla studenou uličkou mezi celami, nutila se neotočit a ještě jednou nepohlédnout na Jeremyho, o kterém věděla, že se na ni skrz mříže dívá. Věděla, že kdyby se obrátila, bylo by pro ni mnohem horší se otočit k odchodu podruhé. Kousala se do rtů a držela slzy, aby jí nesklouzly z očí. Snažila se utěšit myšlenkou, že ho za sedm dní zase uvidí a na víc nemyslet. S ničím menším se nehodlala smířit a tu myšlenku, která se k ní stále vracela, ignorovala, jak nejlépe uměla.

 

Sotva vyšla po schůdcích a strážný za ní zaprásknul dřevěnou bránu k celám, musela se chytit stěny, protože se jí silně točila hlava, jelikož toho za den moc nesnědla ani nevypila. Strážný, který byl za ní, si něco bručel pod vousy a pomalu se loudal do místnosti, která byla naproti vchodovým dveřím. Na Caru se ani neohlédl a zaprásknul za sebou dveře.

 

Dívka chvíli zhluboka dýchala a jen co se jí přestala točit hlava, rozešla se ke vstupním dveřím. Odsunula závoru a otevřela. Závan čerstvého večerního vzduchu ji trochu probral a pomohl jí vzpamatovat se.

 

Už za sebou zavřela, když si všimla postavy, která se k ní z pravé strany podél zdi vězení rychle blížila.

 

Cara udiveně zamžourala do tváře velitele Drakea, který vypadal, že odněkud právě přijel nebo přiběhl. Plášť, který měl přehozený přes hnědou košili, mu visel jen přes jedno rameno a tmavé vlasy měl rozcuchané.

 

„Ah, zdravím vás. Napadlo mě, že tady ještě budete,“ kývl na ni a pousmál se.

 

„Dobrý večer,“ odvětila a chystala se kolem něj projít dál, protože neměla náladu na mluvení.

 

Všimla si, že se velitel nadechuje, jakoby se chystal něco říct, když vtom si něco uvědomila. Došlo jí, že jestli je velitelem, bude mít zajisté nějaké pravomoci a ty nebudou malé. Nebo aspoň ne tak malé, aby nemohl něco udělat s tím, aby s Jeremym a Peterem lépe zacházeli. Sice nezapomněla, co po ní Jeremy chtěl – aby se všem velitelům vyhýbala, ale tohle bylo pro jeho dobro, ne-li pro záchranu jeho života. Rozhodla se zkusit štěstí a promluvit s ním.

 

„Víte,“ začala, nadechla se a obrátila se čelem k němu, „potřebovala bych… totiž… měl byste chvilku čas? Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit.“

 

Najednou ji napadlo, jestli nedělá hloupost. Co když s tím, jak s nimi ostatní zacházeli, souhlasí? Co jestli taky přidal ruku k dílu?

 

Ale proč by mi potom pomáhal? Proč by se postavil na mou stranu? Přece by pro něj bylo mnohem jednoduší, kdyby mě, pokud by je chtěl dál mučit, vyhodil z mučírny a neotravoval se se mnou.

 

Drake vypadal překvapeně, ale jen na okamžik.

 

„Jistě, mám dnes mít noční službu za jednoho strážného, kterému onemocnělo dítě. Je vdovec, takže… klidně pojďte zase zpátky,“ pokynul rukou k vězení.

 

„Ale nechci vás zdržovat. Vypadáte, že odněkud jedete,“ nejistě zdvihla obočí.

 

„Musel jsem teď pár dní projíždět okolí, dneska naposledy, takže… Nic se neděje, jen běžte dál,“ pokynul k vězení podruhé.

 

„Dobře, tak děkuju,“ pousmála se Cara a trochu se jí ulevilo.

 

Podle všeho se jeho ochota, kterou projevil na hradě, nevytratila. Rozhodla se tedy, že se jí bude snažit využít, jak nejvíce to půjde.

 

Drake jí přidržel dveře a počkal, až vejde dovnitř. Potom zavřel a ukázal jí rukou směrem k místnosti, v níž předtím zmizel žalářník.