Turn off the dark XII (Learn my lesson)

Amelie:

 

Probudilo mě až slunce a lomoz. Posadila jsem se a promnula si oči. Celé tělo mě bolelo, jako kdyby mě přejelo auto. Iz si zrovna zouvala boty obtěžkaná nákupem.

„Dobré ráno sluníčko.“ Usmála se na mě a začala z tašek vytahovat všemožné potraviny.

„Kolik je hodin?“ Zabručela jsem a opatrně se dotkla čela. Narazila jsem prsty na ranku, která už se zatahovala. I tak mě celé čelo a pravá tvář boleli.

„Budou tři. Cestou z divadla jsem nakoupila. Dáš si špagety?“ Rachotila a pobíhala po kuchyni.

„Bože, zaspala jsem zkoušku!“ Složila jsem hlavu do dlaní. Vyhodí mě a já už definitivně skončím na ulici.

„Neboj se. Všem jsem řekla, že jsi nemocná. Nikdo nic neví. Jen se na tebe někdo ptal. Týpek jménem Zane. Znáš ho?“

Zavrtěla jsem hlavou. Snad to nebyl jeden z Alexových lidí. Nechtěla jsem, aby věděl, kam až mě dostal.

„Vypadal moc mile. Myslím, že jsem ho jednou zahlédla v orchestru. Tmavé delší vlasy v culíku, tmavé oči... Sakra, neříkal Reeve, že má v orchestru bráchu? Byl mu trošku podobnej!“

Trhla jsem sebou, až mě zabolelo v naražených žebrech.

„Chceš říct, že se po mě ptal Reevův bratr?“ Kousla jsem se do rtu a srdce mi divoce bušilo. Co po mně mohl chtít?

Iz stála u okna s pohledem do ztracena, rukama v bok a přemýšlela nahlas.

„Jasně, byl mu podobný. Určitě to byl on!“

„Iz, to je jedno. Reeve je pryč.“ Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nepomohlo to. Isabel se na mě podívala se soucitným výrazem ve tváři a povzbudivě se usmála.

„Hned, jak se dáš trochu dohromady, půjdeme nakupovat. Nic nezlepší náladu tak, jako něco pěknýho na sebe.“
Bylo mi líto, že ji musím kazit náladu. Ale nemohla jsem jí nic nalhávat.

„Musím ti něco říct.“ Povzdychla jsem si a sledovala vzorek na koberci. Tohle totiž bylo velmi ponižující. „Nemám ani cent.“

„Teď ti musím říct něco já, ty můj tragéde. Já nějaké peníze mám, takže se nestarej. Nějak se to zařídí.“ Mrkla na mě spiklenecky. Iz nedovolila, abych podlehla nějaké depresi. Pumpovala do mě svoji životní sílu. Snažila jsem se ji přijmout a také se nadchnout, ale šlo to těžce.

 

 

 

Reeve:

 

Vysoukal jsem se z trosek auta. Do dlaní mě dřel studený vlhký asfalt, ale moje jediná starost byla dostat se rychle na nohy a najít ji. Postavil jsem se, i když se mi chvěla kolena a rozhlédl se. Auto bylo na odpis. Leželo na střeše a celá kabina byla zmuchlaná jako papírová kulička. Zázrak, že jsem to přežil, ale teď to bylo jedno.

„Amelie!“ Zakřičel jsem a rozběhl se směrem, kde jsem ji naposledy viděl. Celou scenérii osvětloval jen měsíc v úplňku, takže všechno bylo černo bílé. „Amelie, kde jsi?“ Běhal jsem po silnici a hledal ji. V žádném případě mě ani nenapadlo, že tam vůbec nebyla. Že to byl jen výplod mojí fantazie. Jenže čím déle jsem ji hledal v kukuřičném poli kolem, tím víc se mi vkrádala myšlenka, že to byla jen iluze.

Pole zářilo, takže bych ji musel vidět, kdyby se tam schovala. Zářilo bíle a najednou rudě a modře a záře sílila.

„Jste v pořádku?“ Ozval se za mnou křik. Otočil jsem se a v tu chvíli mi všechno zacvaklo. Pil jsem, řídil a vyboural se. A teď přede mnou stálo policejní auto a blížil se ke mně chlápek v uniformě. Došlo mi, že jsem parádně v hajzlu.

„Jsem strážník Sanders, jste v pořádku?“ Začal na mě svítit baterkou. Celý ztuhlý šokem jsem na něj civěl neschopen slova. „Pane, měl jste nehodu a jste zraněn, odvezu vás do nemocnice.“

V ten moment zmizela ta záplava adrenalinu a začal jsem cítit bolest. Tupá bolest na tváři, a pak jedna velmi ošklivá štiplavá na zádech. Vyhrnul jsem si tričko a syknul. Od levého boku až někam na záda se mi táhl docela hluboký šrám, který určitě bude potřebovat šití. Nevykroutím se z toho.

„Něco mi skočilo před auto. Asi srna.“ Snažil jsem se zachránit situaci.
Polda ke mně opatrně došel a prohlídl si ránu. Z tašky začal vytahovat nějaké věci, ale já ho nesledoval. Pohledem jsem stále pátral v poli, jestli ji ještě nezahlédnu. Pořád žvanil něco o sterilním krytí a nemocnici... vůbec jsem ho nevnímal. Měl jsem chuť si jít lehnout a spát.

Policista se narovnal a posvítil mi baterkou do tváře. Zamžoural jsem a všiml si, že jeho pohled je najednou podezíravý. Nasměroval mě do auta a rozjel se. Auto tiše klouzalo tmou a rušilo nás jen prskání vysílačky.

„Požil jste nějaký alkohol?“ Zeptal se najednou a mně zatuhla krev v žilách.

„Eh, samozřejmě, že ne.“ Nasadil jsem upřímný výraz a snažil se dýchat co nejslaběji, aby to ze mě snad nevycítil. Stejně už určitě bylo pozdě. Musel to na mně poznat.

„A mohu vidět vaše ID?“ Natáhl ke mně ruku, ale pohled stále upíral na vozovku. Bylo mi blbě a začínal jsem bolest cítit čím dál silněji. Zalovil jsem v peněžence a podal mu průkaz. Šlehl rychlým pohledem k mým údajům, na silnici, na mě a zase zpět na silnici. „Reeve Carney?“ Znovu po mně střelil pohledem. „Jste nějaký příbuzný Marcie?“

„Syn.“ Zabručel jsem. Zvláštní, že strážník Sanders zná mámu. Jenže momentálně jsem neměl náladu nad tím dumat. Za chvíli mě sešijou, a pak pofrčím pěkně rychle na záchytku a skončím s pokutou, podmínkou a nebo budu sbírat odpadky kolem dálnice v rámci veřejně prospěšných prací.

„Nemáte být v New Yorku?“ Vrátil mi průkaz a dál se věnoval řízení.

„Udělal jsem si dovolenou.“

Zastavili jsme před nemocnicí a strážník mě doprovodil na příjem. Předal mě personálu a odešel stranou s mobilem v ruce. Nepřestával mě ale sledovat pohledem, jako kdyby snad hlídal, že uteču.

Ostrá bílá barva všude kolem a nepříjemné světlo zářivek mě bodalo do očí, a tak jsem raději v předklonu vydýchával patnáct stehů na zádech. Dostal jsem nějaké injekce, takže jsem bolest už necítil, ale i tak to byl nepříjemný pocit. Sestra mi vydesinfikovala i odřeninu na tváři a rozbité koleno. Sanders seděl vedle mé postele a cvakal na mobilu.

Nevěděl jsem, co dělat. Poprosit ho, ať mě hodí domů? Nebo se rovnou udat a nechat se odvézt? Hlavně už aby byla tahle trapná chvíle pryč. Situace se ale vyřešila za mě. Rozlétly se dveře a na příjem se jako tornádo vřítila Paris. Přes pyžamo měla natažený svetr, vlasy střapaté a rozlítané do všech stran a z očí jí šlehaly plameny.

„Reeve, panebože!“ Prohlédla si mě, aby se ujistila, že jsem v pořádku. „Ethane!“ Přitočila se k Sandersovi a políbila ho.

Moje sestra, která jako malá rozbíjela okna a byla v širém okolí největší výtržník, teď chodí s poldou? S poldou, který si ji teď vzal stranou, aby mě prásknul. Najednou se mi ta záchytka a prospěšné práce nejevily jako špatný nápad.

Paris mě na dálku probodla pohledem a stiskla Sandersovi ruku. Pak se políbili a on odešel. Teď jsem musel čelit hněvu sestry. Popadla mě pod paží a pomohla mi vybelhat se z nemocnice, před kterou stálo mámino auto. Naložila mě a prudce zabouchla dveře. Jsem v háji.

„Jak jsi mohl řídit opilý?!?“ Křičela na mě jako šílená. Věděl jsem, že to bude zlé, ale až tak...

„To auto ti zaplatím.“ Zabručel jsem a sledoval, jak pomalu vychází slunce. Připadal jsem si malátně. Hlavu jsem měl tak hrozně těžkou.

„Nejde o auto! Mohl ses zabít, blbče.“ Bouchla pěstí do volantu. Byla vzteky bez sebe tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. „Buď rád, že to Ethan nenahlásí, i když by sis to zasloužil.“

„Promiň... promiň, je mi to líto.“ Sevřel jsem jí rameno a usmál se. „Pomůže, když řeknu, že mi to pomohlo?“

Paris ke mně cukla pohledem.

„Pomohlo? A jak prosím tě?“ Zabočila na příjezdovou cestu k domu.

„Pochopil jsem, že se tady jenom plácám ve sračkách stejně jako v New Yorku. Musím se vrátit. Něco se děje a já na to musím přijít.“

Paris mě odvedla až do pokoje, kde mi na stolek nachystala nějaké léky od bolesti a sklenici vody.

„Dobře se vyspi, brácho.“ Šeptla ode dveří a zhasla světlo. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak jsem ji musel vyděsit a jak blízko jsem měl k tomu zabít se nebo zmrzačit. Vyvázl jsem z toho ale silnější a odhodlanější dát všechno zase do pořádku.