Turn off the dark XIII (Start something new)

Amelie:

 

Pozorovala jsem Izy, jak se otáčí před zrcadlem a připíná si krásné velké náušnice. Připadala jsem si jako malá holka, která zvědavě pozoruje mámu líčící se před zrcadlem. To, jak se na sebe Iz dívala v odrazu, mě fascinovalo. Když se dívala sama sobě do očí, viděla jsem na ní, že je přesvědčená o tom, že jí to sluší a je sexy.
Moje pohledy do zrcadla bývaly většinou zoufalé a plné znechucení nad sama sebou.

„Kam jdeš?“ Špitla jsem, ale v duchu jsem si vynadala. Nic mi do toho přece není. Ještě jsem nezvládala tohle kamarádské klábosení.

„Na rande s přítelem.“ Usmála se na mě v zrcadle a přejela si rty rtěnkou. „To, že o svých milostných eskapádách netlachám jako Rebecca ještě neznamená, že s nikým nespím.“ Zatvářila se ďábelsky a přehodila si vlasy přes rameno.
„Páni... jestli sis ho chtěla pozvat, tak já vypadnu někam ven.“ Začala jsem se sbírat z gauče, na kterém jsem už týden bydlela.

„Klid prosím tě. Jdeme na večeři, a pak k němu, tak mě dneska nečekej.“ Pocuchala mi vlasy a její pohled o stupeň posmutněl, když jsem sebou instinktivně škubla. „Tomu hajzlovi, co ti to udělal, bych uřízla koule.“ Zavrtěla hlavou.

„To je dobrý Iz, už je to pryč.“ Usmála jsem se na ni a vyprovodila ji ze dveří. To, jak ji blýskaly oči bylo jasné znamení, že je zamilovaná. Zavřela jsem za ní a zamkla pro lepší pocit. Cestou do kuchyně jsem prošla kolem zrcadla a podívala se na svůj odraz. Modřina na tváři už nabírala spíše žlutohnědý odstín a na některých místech se ztrácela. Svlékla jsem si tričko a prohlédla si žebra. Pořád jsem cítila, jak mě Alex nakopl jako prašivého psa. Sevřela jsem ruce v pěst a zadívala se sama sobě do očí, tak jako Iz a snažila se přesvědčit, že jsem hezká. Jsem hezká, jen jsem měla smůlu...
Se slzami v očích jsem vyprskla smíchy, a opřela se o stěnu. Vypadala jsem spíš jako někdo k smrti unavený a přes veškerou snahu Iz mě povzbudit byly moje oči šedé a mrtvé. Sklouzla jsem pohledem na všechen ten nepořádek, který Iz všude roztahala. Na všechny ty krabičky s make-upem, nemluvě o hromadě oblečení, které bylo chaoticky rozházené po její posteli.

Co kdybych...

Ruce se mi roztřásly tím šíleným nápadem.

Třeba mi to pomůže...

Sevřela jsem v ruce tužku na oči a znovu jsem se podívala sama sobě do očí tak jako předtím Iz. Tohle zvládnu...

 

Vzduchoprázdno, horko, pot, tma a přitom tolik barevných světel. Zvedla jsem ruce nad hlavu a vyskočila do rytmu. Cítila jsem, jak mi vlasy víří kolem tváře, jak se vznáší kolem mě vzduchem. Musela jsem se smát... nešlo to jinak. Vymazala jsem z hlavy všechno. Vymazala jsem Reeva, vymazala jsem Alexe... zmizeli stejně jako modřiny, které jsem zakryla korektorem a troškou make-upu. Teď jsem byla jen já. Amelie bez minulosti a bez budoucnosti. Otevřela jsem oči a spatřila stát u baru kluka zhruba v mém věku. Musel mě pozorovat už delší chvíli, protože se pousmál a kývl na mě. Usmála jsem se taky a oplatila mu i kývnutí. Měl tmavé střapaté vlasy a i přes šero v klubu jsem viděla jeho elektricky modré oči, které do mě zabodával jako mlsný kocour. Pomalu jsem se blížila k němu a pohled mu oplácela, i když to bylo těžké.

„Skvěle tancuješ.“ Kývl na mě a pokynul barmanovi, který k nám okamžitě přinesl dva panáky.

„Živí mě to.“ Pokrčila jsem rameny. I když to bylo směšné. Nikdy jsem neviděla z divadla ani cent. Díky Alexovi. Každá moje výplata putovala do jeho kapsy.

„Tak na tebe.“ Zdvihl skleničku a přiťukl si se mnou. Alkohol mě zahřál uvnitř a rozléval teplo až do ztuhlých prstů na nohou. „Jsem Joe, jen tak mimochodem.“ Ucítila jsem, jak mě bere za zápěstí a vede na parket.

Tančili jsme a občas se posilnili dalším panákem. Po každé další dávce alkoholu byly jeho doteky odvážnější a mně to bylo čím dál tím víc jedno. Instinktivně jsem se stále otáčela ke dveřím a čekala... možná i doufala, že do dveří vejde ten, po kom jsem toužila nejvíce. Že nějakým zvláštním vnímáním uslyší moje zoufalé volání. Jenže nepřicházel a Joe mě začal líbat. Nebránila jsem se, ani když mě tlačil do dveří někam do kumbálu. Šeptal mi udýchaným hlasem, jak jsem krásná a já měla chvílemi chuť ho okřiknout, ať není směšný. Potřebovala jsem jednoduše rozptýlení od vší té bolesti a k tomu nebylo třeba mluvení.

„Panebože!“ Vyhrkl Joe, když mi svlékl tričko. „Co se ti stalo?“ Začal zkoumat můj pohmožděný bok, který jsem bohužel nezamaskovala.

„To nic.“ Přitáhla jsem si ho za košili blíž, překvapená, kde se to ve mně bere. Takhle jsem se nikdy nechovala.

...Reeve...

                                               ...kde jsi?...

 

Joe mě stiskl v náručí a znovu mě začal líbat. Začala jsem mu roztřesenýma rukama rozepínat košili. Nesmím myslet na Reeva. Jsem tady jen já a Joe. Otevřela jsem oči a místo elektricky modrých jisker jsem koukala do vodnatých lesklých očí oplácaného Rusa. Byl to jen vteřinový zkrat, ale i tak jsem vykřikla a prudce od sebe Joa odstrčila.

„Ježiš, co šílíš.“ Vyhrknul a přitiskl si dlaň na ústa. Ze rtu se mu spustila kapička krve. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ho kousla. Stále jsem byla zmrazená šokem a po zádech mi tekl ledový pot.

„Promiň... já jen...“ Omlouvala jsem se a snažila se zklidnit divoce bušící srdce. „Nevím, co se stalo.“

„Kašli na to.“ Vjel mi rukama do vlasů a přitáhl si mě blíž. Jenže já najednou nemohla. Najednou jsem v něm viděla Gregorije který mě dusil svými chapadly.

„Nemůžu.“ Odstrčila jsem jej od sebe.

„Nebuď blbá.“ Chytil mě za zápěstí, když jsem se soukala do trička. „O nic přece nejde.“ Chtěl mě znovu políbit, ale vytrhla jsem se mu. Znovu stejnou chybu neudělám. Budu se bránit, když na to přijde. Rozrazila jsem dveře kumbálku a zamotala se do davu svíjejících těl. Jenže Joe se nedal jen tak odbýt. „Přece mě nemůžeš takhle navnadit, a pak si zmizet.“ Chytil mě za bok a přitiskl si mě na sebe.

„Nech mě být!“ Zavrčela jsem na něj. Navalil se na mě všechen vztek. Sevřela jsem ruce v pěst a uhodila ho do hrudi, jenže s ním to ani nepohnulo. Bylo to, jako když moucha narazí do okna. Polila mě úzkost a všechna odvaha mě opustila. Můžu se navztekat jak chci, ale jsem jen slabá holka.

„Dovolíš?“ Ozval se vedle mě mužský hlas. Otočila jsem se a v mžiku mi těsně před očima prolétla sevřená pěst a přistála přímo uprostřed tváře toho pitomce.
Vyjekla jsem a odskočila přesně ve chvíli, kdy mě překvapený Joe pustil.

„Co nechápeš na tom, když dáma řekne ne?“ Uchechtl se vysoký muž s tmavými vlasy staženými šňůrkou. Co mě na něm však upoutalo, byly tmavé dlouhé řasy skoro jako u dívky. Podíval se mi do očí a usmál se. „V pohodě?“

Kývla jsem celá zcepenělá. Popadl mě zezadu za krk a vedl mě z klubu ven. Ze zvláštního důvodu jsem se vůbec nebránila. Něco na těch jeho očích mě nutilo věřit mu a nebát se. Cítila jsem se s ním ve zvláštním bezepečí, i když jsem ho viděla prvně v životě. Bylo to podivné, ale byl jako... rodina. Vedl mě ulicí a pískal si. Zahnula jsem za roh k domu, kde jsme s Iz bydlely. I když pravidla New Yorku říkala, aby žádná náhodná známost nevěděla, kde bydlíte, bylo mi to jedno. Byla jsem pořád moc rozhozená z toho, co se stalo.

„Jsi v pořádku?“ Usmál se a přejel si rukou po strništi na tváři ve zvláštně známém gestu.

„Jsem... děkuju za to... tam...“ Otřásla jsem se jen při tom pomyšlení, co se mohlo stát, kdyby nepřišel. Ať už to byl kdokoliv. V duchu jsem se okřikla. Co horšího by se mi mohlo ještě stát. Byla jsem jako mrtvola, která se snaží sama sobě nahodit srdeční rytmus. Jenže tohle skončilo fiaskem.

„Měj se.“ Mávnul na mě neznámý a otočil se k odchodu.

„Ale kdo jsi?“ Zavolala jsem za ním, ale jen na mě z dálky zamával. Zavřela jsem tedy za sebou vchodové dveře a vyšla po schodech k bytu. A právě v momentě, kdy jsem odemykala dveře, mi hlavou znovu bleskly ty oči cizince. Tvar jeho brady a gesto, jakým si přejížděl po rostoucích vousech. Věděla jsem, kdo to byl.

Reevův bratr Zane...

Svalila jsem se na gauč a ve vteřině usnula naprosto vyčerpaná.

Probral mě až ráno Isabelin příchod. S lodičkami v ruce zrovna věšela klíče na háček, když jsem ji se zíváním přivítala.

„To je moje tričko.“ Zapíchla prst do vínového topu, který jsem si předchozího večera půjčila. „Cítím z něj kouř?“ Zavětřila a upřela na mě pohled, za který by se nestyděl ani Sherlock. „Ty jsi byla venku!“ Vyjekla a rozzářila se ještě víc.

„Nic velkého, jen se projít.“ Mávla jsem nad tím rukou. Jednou ji o tom možná řeknu. „Jak ses měla ty?“

„Já jsem se měla... úchvatně.“ Zatočila se uprostřed obyváku a dopadla na mou provizorní postel. „On je tak úžasný.“ Zamilovanost jí jen zářila z očí. „Už spolu sice randíme delší dobu, ale až teď to konečně začíná být vážnější.“ Podívala se na mě a její pohled zjihl. „Zlato promiň, já vím, že se ti to asi těžko poslouchá, ale všichni chlapi nejsou stejní.“  

„To je dobrý.“ Odmávla jsem ji. Kdyby byli všichni stejní, možná by to bylo lehčí. Reeve by mezi těmi ostatními tak nevyčníval a já bych si ho třeba ani nevšimla. Při tom pomyšlení mě až zamrazilo. Nikdy ho nepoznat. Nikdy neslyšet jak vyslovuje moje jméno tím chraplavým hlasem. Nikdy nevidět jeho úsměv, když se mu na tváři udělá ďolíček. Z té představy mě až braly mdloby. Díky Reevovi jsem aspoň na chvíli pocítila štěstí, i když ho doprovázel chtíč a šílená touha.

„Dám si sprchu a pojedu... Co ty?“ Podívala se na mě Iz opatrně.

„Jo pojedu už taky. Když dám pozor, tak to nějak zvládnu.“

 

Zvedl se vítr, když projelo metro, které mířilo do části města, kde jsem dříve bydlela. Iz zanadávala, když ji vítr pocuchal vlasy. Stanice byla plná lidí. Postávali s novinami a četli si, nebo měli na uších sluchátka a byli ve svém světě. Ozvalo se hučení a kolem prosvištěla souprava metra, která tady nestavěla. Až do další jsme nastoupily my. Všichni byli zabraní do sebe, nebo se zamračeně rozhlíželi okolo. Jen Iz zářila a rozdávala úsměvy všude okolo.
Pohled mi padl na malý červený letáček. Nenápadně jsem ho strhla a strčila do kapsy.

„Co to bylo?“ Neušlo to Iz a vytáhla mi zmuchlanou kuličku z kapsy. „Hledáme servírku... To jako vážně?“ Zamračila se na mě. Krev se mi okamžitě nahrnula do tváří, ani jsem nevěděla proč. Iz věděla, že nemám peníze, ale něco jiného bylo začít to řešit a začínat od začátku.

„Musím nějak sehnat peníze.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jedna z nejlepších tanečnic a zpěvaček na Broadwayi a chceš obsluhovat... u Ernieho?! To ti nedovolím!“ Odhodila leták a vytlačila mě z metra, které právě zastavilo ve stanici kousek od divadla.
„Něco vymyslíme, ale nejdříve se musíš dát do pořádku.“

Situace v divadle byla horší, než jsem čekala. Sebastian narychlo sehnal skladatele, který se pustil do hudby. Jenže měl málo zkušeností a ještě ke všemu spíš s představením pro děti, takže těch pár horkou jehlou sešitých skladeb bylo tragických. Jake se snažil Reeva nahradit, ale byl z toho celý zoufalý. Nevěděl co dělat a tak se protahoval a zkoušel vymýšlet nějakou choreografii sám. Rebecca vše okatě bojkotovala a ve chvíli, kdy jsme s Iz vešly, seděla na parapetu a dělala si manikúru.

„No to se podívejme.“ Pronesla líně ze svého místa. „Kdo nám to vstal z mrtvých?“ Pomalu ke mně zamířila a vysmívala se mi do tváře. „Kdo kvůli tobě vezme roha tentokrát? Jake?“

Nechtěla jsem se na ni zlobit, ale pořád mi v hlavě zněl Alexův hlas. Znáš tu zrzku? Rebecu? Povídala si s Robertem a řekla něco v tom smyslu, že Carney před něčím utekl.

Byla to její vina... to co se mi stalo. Její neustálá potřeba někoho shazovat a vytahovat na lidi špínu... to kvůli ní mě Alex předhodil Gregorijovi. Zatnula jsem zuby a sevřela ruce v pěst. Nechtěla jsem ji dát záminku k tomu, aby se mi dále posmívala a ponižovala mě.

„Jdu domů, než mě rozbrečíš. Chudinko. Zadarmo tady sedět nebudu.“ Vzala si svou tašku a se znechuceným pohledem vyšla ze sálu.

„Děvka.“ Ulevila si Iz a hodila si věci do rohu vedle Jakea, který zrovna zkoušel nějakou zvláštní otočku.

„Co jsem ji tak hrozného udělala, že se do mě tak naváží?“ Zhroutila jsem se vedle Iz a dala se do rozvazování bot. Ještě, že jsem s Iz měly přibližně stejně velkou nohu, takže mi její boty byly jen o trošku větší.

„Co bys řekla.“ Zasmála se vítězoslavně. Brousila si zuby na Reeva, ale on ji těžce ignoroval.“

Iz se postavila a protáhla se. „Zlato, nechci v tom šťourat, ale on měl prostě od začátku oči jen pro tebe.“