Společný (ne)zájem 1.díl/1.část

Austin
Oddechl jsem si, když jsem konečně vyšel z té cvokárny, která se nazývá škola. Nesnášel jsem to tam. Ostatně asi jako každý. Byl jsem oblíbený a velký idol holek. A taky jsem toho využíval. Nechával jsem si psát referáty, úkoly a všechno co nám učitelé napařili. Byl jsem takový, dá se říct, hajzlík. Všichni to věděli, ale holky na mě stejně letěly. V posteli jsem je střídal jako ponožky. Žádné city, nebo že bych je měl dokonce aspoň trochu rád.
Musel jsem si dojít na parkoviště pro svoje Lamborgini, protože moje ubohá škole parkoviště neměla. Nad tou myšlenkou jsem obrátil oči v sloup. Vůbec netuším, proč mě sem vůbec otec nutí chodit. Je to obyčejná střední pro průměrné žáky, do kterých jsem se rozhodně nezapočítával. Už jen pro svou dokonalou svalnatou postavu. Chodil jsem už nějakých osm let na box, pravidelně běhal a posiloval. Asi taky proto mi otec doma yřídil menší tělocvičnu.
Když už jsem byl skoro u přechodu uviděl jsem dívku. Měla dlouhé hnědé vlasy, přes které jsem jí neviděl do tváře. Pozorněji jsem si ji prohlédl, ale pak se zděsil. Byla už skoro na silnici, což by nebyl takový problém, ale řítil se na ní obrovskou rychlostí kamion. Ona si ho však asi ani nevšimla. To už jsem se nerozmýšlel, rozběhl se k ní a stáhl ji ze silnice.

Emily
Tenhle den stál opravdu za to. Prvně trojka z matiky a pak zpráva od mamky,že babička měla infarkt, který naštěstí přežila. Ikdyž jen o kousek. Rozhodně za ní musím do nemocnice.
Konečně zvonilo. Bleskuirychle jsem se v šatně přioblékla a vyběhla ze školy. Nasadila jsem si sluchátka, do nich si pustila svou neiblíbenější hudbu a zamířila k nemocnici. BYl krásný podzimní den. Lehký vánek mi chuchal vlasy. Už jsem se nemohla dočkat, až konečně uvidím, že je babča v pořádku. V tom rozrušení jsem si ani neuvědomila, že už jsem na silnici. Najednou mě někdo chytl za ruku a stáhl k sobě do náručí.
Prohlédla jsem si ho a jako bych oněměla. Mohl měřit něco ke dvoum metrům. Hnědé krátké vlasy měl rozcucháné a jeho modré oči mě zkoumaly. Vymanila jsem se z jeho sevření, poodstoupila od něj a chystala se k odchodu. Jěště jsem se k němu otočila a ve spěchu řekla:
"Děkuju."
Dál jsem se ale nezdržovala a div jsem od něj neběžela do nemocnice.
"Počkej!" zakřičel ještě "A jak se jmenuješ?"

Austin
Přitáhl jsem ji k sobě a prohlédl si ji. Byla krásná. Okouzila mne. Přišla mi jiná, než ostatní 'spací holky'. Z očí jí vyrařoval smutek, ale i přesto byly nádherné. Měly zajímavou barvu. Hnědou, zelenou a žlutou. Vlasy jí splývaly kolem kulatého obličeje. Byla šíthlá a droubounká. Byla nejméně o hlavu a půl menší než já. Musela si vedle mě připadat jako skřítek. Chudák.Udiveně se na mě dívala. Pak se odtáhla a měla se k odchodu. Byla již docela daleko,ale ještě se otočila a poděkovala mi. Chtěl jsem znát její jméno, ale ignorovala mě. Ani se neotočila. Přišlo mi to docela líto. Co když už ji nikdy neuvidím? Co to se mnou je? Asi na mě leze nějaká nemoc. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnal z hlavy a dál pokračoval ke svému autíčku. Nastoupil jsem do něj a vyrazil na trenink boxu.