Cena odvahy - XXXII. kapitola

Zdravím Vás!

 

Mám pro Vás velmi opožděný vánoční dárek v podobě nové kapitoly. Ačkoliv je dárek ale opožděný, doufám, že si ho užijete, protože kapitola je - extra dlouhá a snad bude i zajímavá ;-)

Děje se toho v ní docela dost, takže Vás prosím, kdybyste si všimli nějaké nesrovnalosti v ději, chyby nebo něčeho jiného, abyste mi to napsali a já to mohla opravit. Snažím se myslet FAKT na VŠECHNO, jenže…

 

Malá informace – konečně se mi podařilo „vymyslet“ název města, z něhož Cara pochází. Když mi ten nápad bleskl hlavou, tak jsem si říkala, že jsem osel, že mi to nedošlo dřív. Pro ty z Vás, kteří vědí, po kom jsem Caru pojmenovala, to asi bude jasné ;-)

 

Mockrát také děkuji těm, kteří jste mi k minulé kapitole napsali připomínky či postřehy. Vážím si toho, a doufám, že i dnes mi zanecháte aspoň řádek. Opravdu mi tím moc pomůžete. Jeden z komentářů má kupříkladu na svědomí víc jak polovinu dnešní kapitoly a přivedl mě na nápad, jak z jednoho problému vybruslit. Takže Váš čas, který komentu věnujete, není zbytečný ;-)

Třeba by mi pomohlo, kdybyste napsali, co čekáte, že se stane dál - za několik důležitých nápadů vděčím právě těm, kteří NĚCO napsali ;-)

 

A mám pro Vás tak trochu lákačku na další kapitolu! Pokud ji nebudu nucena rozdělit na 2 části (však mě znáte, jak se někdy rozepíšu), tak jestliže se zapojíte, budete moci získat (a díky Vám i ostatní) něco jako bonus (nebo dárek – záleží, jak to kdo berete) k Ceně odvahy. Víc k tomu zatím neprozradím, bude záležet jen na Vás, jestli budete chtít ;-)

 

 

No, a jelikož nám končí rok 2013 a začíná nový, tak Vám do něj přeji všechno dobré, hlavně zdraví, štěstí, Boží požehnání, spoustu lásky, úspěchů, naděje, optimismu, spisovatelských a čtenářských úspěchů a radostí!

A doufám také, že i v dalším roce Vás bude Cena odvahy provázet a bude pro Vás třeba příjemným zpestřením času na internetu :-)

Mějte se moc krásně! :-)

 

 

 

 

Cara se otočila a šla dál chodbičkou. Těsně přede dveřmi do místnosti se ale musela přidržet stěny, protože se jí opět zatočila hlava. Zhluboka se nadechla, předklonila se a zavřela oči.

 

„Jste v pořádku?“ zeptal se jí Drake, sehnul se a postavil se před ni.

 

„Ano,“ vydechla ztěžka. „Jen se mi… zatočila hlava, to nic,“ mávla rukou a narovnala se.

 

Ještě chvíli se snažila zhluboka dýchat a sotva se s ní okolí přestalo točit, pousmála se, obešla Drakea, otevřela dveře a opatrně vešla dál.

 

Vzápětí spatřila na židli sedícího žalářníka, který měl nohy dané na stole a na vypouklém břiše si přidržoval talíř s kusem slaniny.

 

Opatrně se rozhlédla po komoře, která vypadala, jako by tam před chvílí něco vybuchlo. Stůl naproti dveřím byl poházený zbytky jídla, drobky a něčím, co už začínalo plesnivět. Židle, kromě té, na níž žalářník seděl, ležely převrhnuté na zemi. Malé okénko za stolem bylo zašedlé prachem a umaštěné s vytřeným kolečkem uprostřed, aby se dalo vidět ven. Dveře vedle okna po levé straně a vedoucí na dvorek byly zavřené a v jejich vrchní části se táhl menší obdélníkovitý zamřížovaný otvor, jímž se dalo trochu pohlédnout ven.

 

V kamnech po pravé straně vedle stolu hořel oheň, na plotně stál menší hrnec s nějakou břečkou, pánev, na níž byla další slanina, vejce a pohozená lžíce, která balancovala na jejím okraji. Vedle dveří, v nichž Cara stála, zavadila okem ještě o nízkou truhlici překrytou špinavým tmavým hadrem. Podlaha očividně vodu a hadr nikdy na vlastních deskách nezažila, dobře se však na ní daly rozeznat cestičky šlépějí, po nichž se v komoře chodilo nejčastěji - mezi dveřmi z chodbičky a dveřmi na dvorek a pak mezi plotnou a stolem.

 

Cara po tom nepořádku přejela s pozdviženým obočím, ale nic neřekla a upřímně jí to bylo jedno. Sotva na ní žalářník spočinul pohledem, polknul a chystal se na další sousto. Ovšem jen co se za Carou vynořil Drake, shodil nohy ze stolu tak rychle, že se mu jen tak tak podařilo zachytit talíř s jídlem, aby neskončil na zemi.

 

Drake přejel přimhouřenýma očima celou místnost, zatnul čelist a nakonec pohledem spočinul na žalářníkovi.

 

„Byrone, ty prase, tos z toho tady zase musel udělat chlív?“ vyjel na něj.

 

Byron otevřel ústa, vzápětí je zase zavřel a zavrtal oči do země.

 

Drake si znechuceně odfrknul a pohlédl na Caru. „Doufám, že vám nedělal problémy?“ zeptal se už zase mírným hlasem.

 

Cara stočila pohled z něj na Byrona a viděla, že se na ni dívá doslova zděšeně. Zaváhala jen na vteřinu a řekla: „Ne, ne, nedělal.“

 

Byronova tvář se uvolnila a pohled, který na ni upřel, mohla zjevně pokládat za vděčný.

 

Drake se na muže chvíli díval a pak mu řekl, ať vypadne, načež Byron pevněji chytil svůj talíř a chystal se jít ven. A ačkoliv se zálibně podíval na zbytek slaniny a vajec na pánvi, Drakeův hlas, který ho popohnal podruhé, mu pomohl na zbytek jídla zapomenout. Spěšně vycouval a zmizel v chodbičce.

 

„Omlouvám se za ten hrozný nepořádek,“ zavrtěl Drake hlavou a dal se do stavění židlí. „Ten chlap celý život žije v nějaké díře mezi prasaty, tak se… na jednu stranu člověk nemůže divit, že to po něm někde vypadá… nějak takhle.“

 

„Nic se neděje,“ pokrčila Cara rameny a chystala se Drakeovi s úklidem pomoct.

 

„Ne, ne!“ zarazil ji a ukázal na židli u stolu. „Jen si sedněte, tohle uklidím sám. A donesu vám něco na pití, vypadáte… bledě,“ dodal, sotva na ni pohlédl.

 

Cara se s ním nehádala a pomalu si sedla na židli tak, aby nerozbila lahvičku od pálenky, kterou měla v plášti.

 

Propletla si prsty a upřeně na ně hleděla, zatímco Drake rychle rázoval místností sem a tam a uklízel nejhorší nepořádek. Moc se na něj nedívala a snažila se přijít na to, co by mu vlastně měla říct a hlavně také jak.

 

Drake jí mezitím nalil do hrnku něco na pití a postavil ho na stůl na místo, které utřel hadrem od drobků.

 

Cara mu poděkovala a s chutí se napila. Připadalo jí to známé jako čaj, ale nedovedla si vybavit, kde už tu chuť cítila. Vypila celý hrnek a vzhlédla právě ve chvíli, kdy Drake odhodil hadr na jednu z prázdných židlí, a na druhou, naproti ní, se posadil. Všimla si, že si sundal plášť a byl nyní jen v košili, která se zdála příliš těsná pro jeho statná ramena.

 

„Už je vám o něco líp?“ zeptal se.

 

„Ano, je, děkuju,“ pousmála se znovu a narovnala se.

 

„To jsem rád,“ usmál se na ni a pak zdvihnul obočí. Chvíli čekal a prohlížel si ji. Když mlčela a nic neříkala, mírně ji pobídnul: „Chtěla jste se mnou o něčem mluvit?“

 

„Ano, chtěla,“ přikývla hned a pohled mu oplácela. „Chtěla bych si s vámi promluvit o těch… vězních. Viděl jste je?“

 

Drake uhnul pohledem a vypadalo to, jako by uvažoval, co tím dívka přesně myslí. Nakonec zvolna odvětil: „Ne, neviděl. Jak jsem říkal, byl jsem posledních pár dní mimo město. Odjel jsem skoro hned poté, co jsme dorazili z hradu,“ pokrčil rameny a pohodlněji se na židli opřel.

 

Cara přikývla a zhluboka se nadechla. Snažila se soustředit a přijít rychle na to, jak Drakea obměkčit a přimět k tomu, aby něco udělal. Narovnala se v ramenou a sedla si na kraj židle. Upírala na něj oči a modlila se, aby byl ochotný tak jako na hradě.

 

„Dobře,“ začala a znovu se nadechla, „podívejte… dobře vím, že nemám právo po vás něco žádat a vy nejste povinen mi vyhovět. Opravdu si vážím toho, co jste udělal na hradě ale…“ skousla si ret a odmlčela se, aby si utřídila myšlenky.

 

„Já… já… chápu, že je pro muže z Paindonu a okolí hodně těžké mít na blízku… tady ve vězení někoho, kdo ublížil jim nebo jejich blízkým. Chápu, že se chtějí pomstít a chtějí jim vrátit to, čeho si od nich užili dosyta jenže… Zkrátka – myslím si, že i tohle by mělo mít své hranice a ne…“ Cara utichla a sevřela ruce do pěstí, protože měla chuť někoho praštit.

 

„Víte, oni mají…“ znovu se zarazila. Chtěla mu přednést výčet všech zranění, která mají, jenže si uvědomila, že by mu to mohlo být jedno.

 

Bude ho zajímat, že má zlomená žebra, možná i prsty a vypadá jako by po něm přeběhlo stádo koní?

 

„Jen vás chci poprosit, abyste svým mužům řekl, že by jim měli dávat dost vody a jídlo a nechat… nechat je vyspat. Jsou to sice… byli to zloději a násilníci, ale… snad sám vidíte, že se rozhodli jít jinou cestou. A dobrovolně. Ne tedy všichni, jenže nakonec všichni stejně skončili ve vězení… A vím, že pokud svým mužům řeknete, tak vás poslechnou. Mají před vámi respekt a úctu,“ dodala opatrně.

 

Drake přimhouřil oči a sotva znatelně stisknul rty. Cara věděla, že většina mužů je ješitných a chválit jejich přednosti pomáhá, ale nechtěla to zase přehánět.

 

„Vím taky, že to, co udělali, se nedá omluvit a život se už nikomu nevrátí, ale snad by… Ale myslím… myslím, že každý si zaslouží druhou šanci. Myslím také, že jste dost chytrý na to, abyste věděl, že se pro tento život nerozhodli jen tak z rozmaru. Měli… měli pro to svůj důvod. Čímž ale nechci říct, že je tím jejich chování omluveno nebo by měli být ušetřeni trestu. To ne!“ dodala rychle. „Jen si myslím, že si každý zaslouží druhou šanci. I oni. Všichni občas potřebujeme druhé šance.“

 

„Měli pro to důvod?“ pozdvihl Drake obočí. „Jaký, smím-li se zeptat?“ řekl a předklonil se.

 

Cara na okamžik sklopila hlavu: „Je mi líto, ale… to vám říct nemůžu.“

 

„Protože to nevíte? Jen se snažíte je chránit?“

 

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nemůžu vám to říct, protože se to netýká mě. Tahle věc se týká jen jich, jejich minulosti a já nejsem oprávněná o tom mluvit. Pokud chcete, můžete se jich zkusit zeptat sám.“

 

„Nemyslím si, že by mi… No, třeba za pár let mi už budou… věřit,“ dodal a v očích se mu zablýsklo podivným světlem.

 

Cara se zamračila, jenže když zamrkala a znovu se do jeho očí podívala, napadlo ji, že si ten podivný záblesk asi představovala. Připadala si pořád unavená a víčka jí padala dolů. Přejela si přes ně prsty a vydechla.

 

„Jen… zkuste také prosím vás přihlédnout k tomu, že Jer… Jeremy svou část dohody dodržel beze zbytku. Brix dostal hrad a vy ostatní… asi něco z toho majetku, který na něm byl, pokud se nepletu.“

 

Tohle jistě nevěděla, ale po chvilkové logické úvaze jí došlo, že jen kvůli pomstě by tam taková horda mužů nejela. Jistě z Brixovy odměny něco získali. A když viděla, že Drake neprotestuje, jen mírně krčí rameny, věděla, že její tušení bylo správné.

 

Mlčela a čekala, co na to řekne. Byla ráda, sotva si všimla, že o jejích slovech přemýšlí. Založil si ruce na prsou a zkoumavě sledoval její tvář. Rty měl pevně stisknuté a občas mu jimi proběhl záškub, který se očividně snažil potlačit.

 

Nakonec po pár minutách ticha, zatímco si dívka svírala prsty jedné ruky v druhé, se zhluboka nadechnul a promluvil: „No, musím říct, že máte docela rozumné důvody a…“ zarazil se, jako by si potřeboval rozmyslet, co říct dál.

 

„Budu… promluvím si s muži a zkusím jim… přeříkat to, co jste říkala. Ale…“ zavrtěl hlavou a na chvíli se v jeho tváři objevilo pobavení, „musíte pochopit, že tohle je vězení. Není to místo, kde budou odpočívat a dostane se jim všeho, na co si vzpomenou. Nesmíte čekat, že budou… bez poskvrnky,“ dodal a hlas se mu změnil v podivném tónu, který u něj Cara ještě neslyšela. Kdyby si nebyla jistá, že se baví o tom samém, byla by přísahala, že tím Drake myslel nebo narážel na něco docela jiného.

 

Stiskla čelist a musela připustit, že má pravdu. Nemohla čekat, že se tady budou mít ‚dobře‘, nemohla čekat, že si jich nebudou všímat. Ale i přesto se nemínila vzdát snahy udělat aspoň o něco lepší podmínky pro jejich život, který tady měli v příštích měsících a letech mít. Na mysli jí hned vzápětí vytanulo, že by potřebovali kromě dostatku jídla a oblečení také postele a přikrývky. Avšak jak o tom tak uvažovala, uvědomila si, že bude lepší postupovat pomaleji. Nemohla čekat, že jim hned od zítřka dají všechno, co potřebují.

 

Nejdřív musím zajistit, aby se zítřka a dalších dní vůbec dožili.

 

„Dobře, je mi to jasné,“ vydechla ztěžka. „Jenže, víte… já po vás nechci, abyste se k nim chovali tak, jako kdyby tady byli ubytovaní v hostinci, jen bych si… jen by si zasloužili… měli by mít podmínky k žití – lidské podmínky, ne podmínky pro zvířata.“

 

Drake se na židli naklonil opět dopředu a přikývl: „Dobře, slibuju vám, že udělám, co budu moct, všechno… co bude v mých… silách.“

 

Cara nepatrně stáhla obočí, neboť v tom, jakým způsobem tu větu pronesl, bylo opět něco podivného. Měla dojem, že zaslechla sotva znatelný podtón netrpělivosti nebo otrávenosti.

 

Anebo se mi to jen zdá, napadlo ji, protože si stále připadala velmi unavená.

 

Podívala se Drakeovi do tváře a uvědomila si, že její tušení asi nebude plané. Vypadal, jako kdyby se na ni zlobil. Měl stisknuté rty a nepatrně přimhouřené oči. Rozhodla se proto, že už ho nebude dál zdržovat a raději pojede pryč.

 

Koutkem oka si všimla, že se venku začíná stmívat. Slunce zapadlo před pár minutami a noc se blížila mílovými kroky.

 

„Tak… vám děkuji. Opravdu,“ řekla, nepatrně se pousmála a vstala.

 

Špičkami prstů se přidržela opěradla židle, protože se cítila podivně slabá. Nepřekvapilo ji to, byl to dlouhý a vyčerpávající den.

 

„Už vás nebudu dál zdržovat. Děkuju, že jste si na mě udělal čas,“ dodala ještě a lehce kývla hlavou.

 

Drake přimhouřil oči o něco víc a pomalu přikývl.

 

Cara se na něj ještě naposledy podívala a pak se otočila ke dveřím, které nechal Byron pootevřené. Natáhla k nim ruku, aby je otevřela dokořán, když vtom uslyšela, jak se za ní něco pohnulo a dřív než by bývala myslela, že je možné, stál před ní a přede dveřmi Drake. Sáhnul na hranu dveří, takže Caře vyklouzly z prstů, a zavřel je. Poté se otočil čelem k dívce.

 

Zmateně k němu zdvihla hlavu a zamračila se: „Děje se něco?“

 

„Ne, jistěže ne,“ pokrčil rameny. „Jen…“ začal pomalu a pečlivě si prohlížel její tvář, „vzpomínáte, jak jste mi říkala, že nevíte, jak byste se mi mohla odvděčit za to, že jsem vám na hradě pomohl?“

 

Cara si na to pamatovala víc než jasně, ale přikývla mnohem pomaleji: „Ano…“

 

„Tak… víte, myslím, že jsem přišel na způsob, jak se mi můžete odvděčit,“ pousmál se.

 

Cařiným tělem projel šok, jakoby ji hodili svázanou do ledové vody. Rozšířenýma očima zírala na Drakea, který se na ni díval pohledem, jejž velmi dobře znala a viděla, jak se na ni už z bezpočtu mužských očí upíral. Zděšeně přejížděla zrakem po jeho tváři a doufala, že se jí to zdá, že je to přelud, nebo jen špatný pocit a tušení. Následně vnímala, jak se jí napínají svaly v pažích a nohou. Chtěla utéct. Její tělo po tom toužilo.

 

Dál na muže hleděla a měla dojem, že měl na tváři až dosud pevně posazenou masku, skrz kterou jí nedovolil prohlédnout. A ona mu sedla na lep. Naletěla jako moucha do pavučiny na jeho tvář plnou rádoby porozumění, účasti a ochoty jí pomoct. Teď mu maska sklouzla a ona měla možnost pohlédnout na jeho pravou tvář.

 

Srdce v hrudi jí zděšeně mlátilo a ona dokázala myslet jen na jednu jedinou věc.

 

Já jsem tak hloupá! Tak nebetyčně hloupá!... Ne! Počkat, tohle přece nejde… To přece nemůže být pravda.

 

Trhla hlavou a snažila se uklidnit a zachovat klid, ačkoliv ji každá buňka v těle hnala ven ze dveří.

 

Třeba chce něco jiného, třeba chce… Jak dlouho si ještě budeš hrát na hloupou?!

 

Nakonec se zhluboka nadechla: „Ano?“ zeptala se a byla ráda, že zvládla udržet hlas klidný. „A jak se vám tedy můžu od…“ Vzápětí zmlkla a jen co spatřila, že se Drakovy oči upřely na její zdvihající se hruď, sebemenší pochybnosti ji opustily.

 

„Myslím, že víš,“ odtušil, zdvihl obočí a upřel pohled do její tváře.

 

Viděla, jak k ní udělal krok a ona věděla, že musí být rychlejší. Bleskově se otočila na patě a pokusila se dostat ke dveřím, které vedly na dvůr. Byla ale unavená a hrozně pomalá. A tak sotva se obrátila a udělala dva kroky, uslyšela za sebou pohyb a dřív, než mohla něco udělat, pocítila železné sevření Drakeových prstů kolem levé paže. Nato s ní smýknul k sobě, přirazil si ji na hruď a chytil i její pravou paži.

 

Ve tváři měl pobavený výraz, zatímco Cara zatínala zuby a snažila se přemoct ospalost a únavu, které se jí zmocňovaly. Trhala pažemi a pokoušela se od něj dostat, jenže to nemělo ani ten nejmenší účinek.

 

Drake obrátil oči v sloup a pak se na ni podíval: „Ale no tak! Vážně?“

 

„Pusťte mě!“ zařvala a propalovala ho pohledem.

 

Vytáhla koleno vzhůru a chtěla ho kopnout mezi nohy. On však jen pokrčil svoje koleno a vytočil jej před sebe, takže narazila do jeho stehna. Dupla mu na nohu, avšak s ním to ani nehnulo.

 

„Ne, kdepak. Na tohle jsem čekal hodně dlouho. Ale no tak, no tak…“ zmírnil hlas, jakoby ji utěšoval, když sebou Cara začala šít a dál se pokoušela odtrhnout se od něj. „Nevím, co jsi zkoušela na hradě, ale na mě to neplatí. A bude jen na tobě, jestli to bude horší, než nezbytně musí být.“

 

Cara se na okamžik přestala zmítat a mělce dýchala. Srdce jí bilo ochromující hrůzou. Nemohla uvěřit, že opět slyší tahle slova.

 

„Víš, slyšel jsem o tobě toho tolik, že to ve mně probudilo zájem zjistit, zda na těch řečech něco je… však víš,“ pousmál se.

 

Než se Cara nadechla, aby mu něco odsekla, naklonil se k ní a zprudka ji políbil. Doslova se k jejím ústům přisál. Cara trhla hlavou a snažila se od něj dostat, avšak on pustil jednu její paži, aby měl volnou ruku a tu jí vzápětí obtočil kolem zad. Cítila jeho prsty až pod křížem. Přitiskl ji k sobě, takže na něj byla nalepená od prsou až po boky bez nejmenší možnosti vyhnout se jeho snaze ji líbat.

 

Otevřela oči a volnou rukou se jej snažila aspoň škrábnout do zad nebo ramen, jenže kromě toho, že na sobě měl košili, tak na těch kouscích holé kůže, kam se dostala, vypadalo, že to necítí. Zabrala břichem proti jeho, jenže Drake jen sjel rukou, kterou stále svíral její paži, níž k jejímu zápěstí a ruku jí pak zkroutil dozadu k bedrům, čímž ji k sobě přimknul ještě víc.

 

Sotva se na vteřinu od jejích úst odtrhnul, aby se nadechnul, otočila tvář pryč a vykřikla: „Ne! Ne… Nech mě…“ Škubala rameny a po bezpočtu bezvýsledných pokusech jí hlavou projela hrozivá skutečnost – neměla proti němu šanci.

 

Ani tu nejmenší.

 

Zalapala po dechu děsem, ale to už Drake znovu přirazil ústa na její. Nemínila se však vzdát, nehodlala mu nic usnadňovat. Svaly v pažích se jí napnuly a ona svou veškerou vůli a sílu soustředila na to, když zabrala rameny proti jeho, zatímco se mu snažila vykroutit ruce a současně s tím jej kousla do rtu. Nepohnula s ním ani o píď. Jediné, čeho dosáhala, bylo to, že ji přestal líbat a zblízka na ni upřel své tmavé oči.

 

Olíznul si krev ze rtu a uchechtnul se: „Budeš se muset snažit víc, holčičko. Ale ještě předtím bych ti rád položil hádanku. Víš, kolika lidem jsem už… zlomil kosti, když jsem jen trochu… přitlačil?“

 

Na důkaz svých slov jí pustil ruce, obtočil jí paže kolem jejích a spojil je za zády. A pak ji začal svírat. Cara vzápětí zalapala po dechu, neboť měla pocit, že jí snad o svou hruď zlomí klíční kosti nebo žebra.

 

Pár vteřin se tlaku snažila odolávat, jenže nakonec zaúpěla bolestí a zavřela oči: „Dobře… dobře, já ti… věřím,“ dostala ze sebe ztěžka a zhluboka se nadechla, sotva v sevření povolil.

 

„Hodná holka,“ pousmál se a opět ji začal líbat.

 

Cara se tentokrát nebránila. Zpod napolo otevřených víček měla dojem, že vidí záblesky Marcusovy tváře, střídající se s Drakeovou. Dělalo se jí špatně a mužův jazyk, kterým stále dokola vklouzával do jejích úst, v ní vyvolával nutkání zvracet. Vnímala, že její tělo začíná tuhnout a vzápětí na to se třást. Na nohou se po chvíli držela jen tak tak.

 

Když znovu ucítila Drakeův jazyk, musela odolávat tisícům chutí mu část ukousnout. Jediné, co jí v tom zabránilo, byl malý kout mysli, který se bránil hrůze a strachu, jež ji zachvacovaly. Ten jí napověděl, že pokud by to udělala, dostala by od něj ránu a podle toho, že si v jeho pažích, jimiž ji stále svíral, připadala jako drobný ptáček v dlaních obra, dokázala odhadnout, že by ztratila vědomí do pár vteřin. A nepochybovala také o tom, že jemu by to ani v nejmenším nevadilo.

 

Zcela nelogicky jí v mysli proběhla vzpomínka na Jeremyho, když se ten první den prali a ona se uhodila o hranu jeho postele, až ztratila vědomí. Vybavila si, že se probrala na lůžku a Jeremy klečel nad ní. Čekal, až se probere. Takové ohledy by na ni Drake určitě nebral.

 

Jeremy… Jeremy je tady… jen kousek ode mě! – uvědomila si.

 

Vzápětí se málem rozbrečela, když jí došlo, že je jen kousek od ní a nemůže jí pomoct. I kdyby se jí nakrásně podařilo zařvat tak, aby ji slyšel, co by tak asi zmohl? Z cely by se nedostal a jen by začal šílet hrůzou a zuřivostí.

 

Ne, ne, z tohohle se… musím dostat sama…

 

Když Drake ucítil, že se přestala bránit, povolil sevření a zdvihl ruce k její tváři. Naklonil si ji tak, aby se k ní dobře dostal. Líbal ji dál na ústa a pak pomalu postupoval k bradě a ke krku. Jeho ruce přejížděly po její šíji, ramenou, zádech a bocích neúnavně stále dokola.

 

Cara nutila veškeré smysly, aby se otupily a ona mohla uvažovat. Bylo to ale nesmírně těžké, když každý pohyb mužových rukou nebo úst na jejím těle v ní vyvolával touhu mu doškrábat obličej, vyrazit mu zuby a zkopat ho.

 

S Jeremym jsem možná měla nějakou šanci, i s Marcusem, jenže on je oproti nim nejméně o polovinu těžší a o čtvrtinu větší. Přes sílu to nepůjde. Nikdy ho nemůžu porazit. Nikdy! Jenže… jsem… sama. Buď se z toho dostanu, nebo se mu vzdám.

 

Představila si samu sebe nečinně ležící pod ním a jeho, jak si s tím odporným výrazem bere všechno, co chce. S touhle vidinou se uvnitř její hrudi zažehl zhasnutý plamen vzdoru a zuřivosti. Jenže ani to nestačilo, aby vymyslela nějaký plán.

 

Bože… Pane Bože, co mám dělat?!

 

V hlavě se jí divoce míchaly myšlenky, ale žádná, která ji napadla, jí ve skutečnosti nemohla pomoci. Najednou ucítila, že jí Drake z ramen strhnul plášť. Uslyšela stěží postřehnutelný úder lahvičky od pálenky o podlahu, protože látka pláště ztlumila ránu.

 

Sklo! – blesklo jí hlavou.

 

Vzápětí to zamítla. Jakou by tak asi měla šanci sehnout se k zemi, najít v některé z kapes pláště lahvičku, rozbít ji a ostrým střepem Drakea nějak zranit?

 

Rychle dál uvažovala, zda tam nemá ještě něco, k čemu by se mohla dostat snáz.

 

Složený čepec… houba… pár špinavých hadrů… Dýka!

 

Málem si v duchu zavýskla. Ale v okamžiku, kdy chtěla zajet rukou za pas šatů, si uvědomila, že dýka zůstala v Jeremyho cele, kde ji zapomněla na slámě.

 

Nejdřív se znovu málem rozbrečela. Pak si chtěla vrazit za to, že ji nenapadlo se po cele ještě jednou podívat, jenže když se s Jeremym loučila, měla oči i mysl jen pro něj.

 

Síla a chuť bojovat se z ní znovu začínaly vytrácet. Myšlenky se jí točily kolem vidiny dobitého Drakeova obličeje jejími pěstmi. Další úvahy, k nimž se chtěla upnout, přerušily Drakeovy ruce. Ucítila, jakoby chtěl roztrhnout tkanice na její šněrovačce.

 

Jeremy! – křičela v duchu a užuž se jí do očí dostávaly slzy.

 

Vzpomínka na Jeremyho jí zničehonic přihodila úplně jinou. Ta se jí před očima objevila sotva na vteřinu, nicméně stačila k tomu, aby ji mohla nazvat zábleskem naděje. Krev se v ní rozproudila s novou silou.

 

Drake zabral boky proti ní a nutil ji tak ustupovat dozadu, až na zadní straně stehen ucítila, jak se jí do nich zarývá deska stolu. Dál pánví tlačil proti její a ona se snažila nemyslet na to, co při tom cítila. Došlo jí, že ji chce donutit vyhoupnout se na stůl.

 

Zatnula stehenní svaly a zabránila mu v tom. Očividně mu to nevadilo, protože se o ni jen víc opřel a dál přejížděl rukama po jejím těle, zatímco rty brázdil její dekolt.

 

Oči držela křečovitě otevřené a bloudila jimi všude možně, aby se nemusela dívat ani na kousek jeho těla, které jinak cítila na sobě.

 

To, co ji napadlo, v ní vyvolalo touhu se znovu pozvracet, jenže neviděla jinou možnost. Přinejmenším ji žádná lepší nenapadla a věděla, že nemá čas váhat nebo už bude příliš pozdě.

 

Vybavila si, jak Jeremyho na posteli ten první den políbila ve snaze jej rozptýlit a jak se jí podařilo ho kopnout a dostat ze sebe. Věděla, že jí na to tehdy neskočil, jenže… nějaká naděje je vždycky lepší, než žádná…

 

Budu muset být mnohem přesvědčivější. Mnohem.

 

Dech se jí zadrhnul a srdce mlátilo v hrudi. Tělem jí proběhl další záchvat třesu.

 

Buď tohle, nebo… Prostě nemysli! Jen dýchej!

 

Zavřela oči a sotva ucítila Drakeovy rty na hrdle, zatímco jeho ruce se bezostyšně a hrubě dotýkaly jejího těla, vztáhla ruce k jeho skráním, zabrala a zdvihla mu hlavu nahoru.

 

„Víš co?“ zeptala se ho bez dechu a hruď se jí mocně zdvihala. „Dobře, ať je po tvém, ale…“ na vteřinu se zarazila, protože koutkem oka něco zahlédla.

 

Další jiskru naděje. A ta se spojila s tou předchozí. Měla plán! Problém byl v tom, že ho k té druhé naději – jiskře - nejdřív musí dostat.

 

Neuhnula pohledem z jeho vzrušené tváře a pokračovala: „Nechceš zkusit něco… trochu jiného?“

 

Nechápavě na ni hleděl.

 

„Co to zkusit… po mém?“ pozdvihla obočí a upřela na něj takový pohled, o němž ji nenapadlo, že by někdy byla schopná na někoho upřít.

 

Matně si vybavila některé z žen, které viděla takhle se dívat na muže. O žádné z nich by se nemohlo říct, že by byla počestná a spořádaná, a v tom pohledu bylo něco, co tehdy vůbec nechápala. A najednou si uvědomila, jak byla její matka prozíravá a moudrá, když nad těmi ženami neohrnovala nos.

 

Třeba to byl způsob, jakým se udržely naživu… Musely si vystačit jen s tím, co měly…

 

„Po tvém?“ zeptal se jí Drake chraplavým hlasem a přejížděl jí rukama po krku a dekoltu.

 

„Hm,“ vydechla a trochu zaklonila hlavu, jakoby jí to bylo příjemné. Třes těla se snažila zhluboka rozdýchat a věděla, že to neunikne Drakově pozornosti. „Nechceš zjistit, zda na těch řečech… bylo něco pravdy?“ zeptala se ho a zatlačila boky proti němu, takže se jí povedlo dostat malý kousek od stolu.

 

Drake na ni trochu nejistě pohlédl a jeho ruce se jí zastavily na hrdle.

 

Cara rozevřela doširoka oči, vztáhla k němu ruku a špičkou prstu mu přejela od brady přes krk na hruď. „Nechceš vědět… proč ten… zájem?“ Sjížděla mu prstem níž po břichu. „Proč ty řeči?“ Zahákla se mu prstem za opasek a zatáhla. Druhou dlaň mu položila doprostřed hrudi a zatlačila. Netušila, co vlastně dělá a jak ji to napadlo, ale zjevně to nějaký účinek mělo. Drake se pod jejím dotekem pohnul dozadu. Očima sledoval její tvář. Vsunula mu za opasek všechny prsty a dál ho nutila ustupovat vzad. „Nechceš… zjistit, co ti… můžu nabídnout?

 

Drake udělal další krok dozadu a narazil při tom lýtkem do židle. Aniž spustil z Cary oči, odkopl židli stranou.

 

Dívka se pousmála jedním koutkem úst, pustila jeho opasek a zasula mu ruku do výstřihu košile a prsty přejížděla přes jeho svaly. „Nechceš vidět… proč,“ kývla hlavou směrem k celám, „chtěl jít dobrovolně… do vězení? Co mu za to… stálo?“

 

Zabrala pořádně, a jelikož byl jen pouhý krok od zdi, přirazila ho k ní. Přitiskla se tělem k němu a postavila se na špičky, jak nejvíc mohla, až měla hlavu jen kousek pod úrovní té jeho.

 

„Co říkáš?“ zašeptala mu u úst a pak zadupala všechny zábrany, každou nechuť a touhu zvracet a políbila ho. Divoce a zběsile, jakoby na vášni, jakou tomu dá, závisel její život. Tiskla se k němu a rukama svírala jeho ramena. Nečekala dlouho. A jakmile na ni přišla chuť dávit, když se jeho jazyk začal splétat s jejím, vtloukala si do mysli, že je to buď tohle, nebo něco mnohem horšího.

 

Dál ho líbala, hladila ho po hrudi a nechala se jeho rukama dobývat.

 

Najednou se Drake od jejích úst odtrhnul, a když otevřela oči, všimla si, že si ji podezřívavě prohlíží.

 

„Říkám,“ vydechnul přerývaně, „že ti nevěřím.“

 

Cara se nenechala vyvést z míry: „A to musíš?“ pousmála se a než stačil říct něco dalšího, znovu ho začala líbat. A podle toho, že jeho rty začaly s jejími spolupracovat, si domyslela, že došel k závěru, že jí věřit nemusí.

 

Maličko pootevřela oči a mrkla doleva.

 

Jen kousek! – zaúpěla v duchu.

 

Vzápětí ucítila, že ji Drake chytil kolem ramen a přetočil ji. Nyní byla ona nalepená na zdi a on se tisknul na ni. Vydechla a odtáhla se od něj: „Podle mě… pamatuješ?“ zašeptala a chytila ho kolem pasu, převrátila ho zpátky a o kousek víc ho přitlačila ke zdi vlevo. Dobře věděla, že kdyby jí to sám nedovolil, nehnula by s ním.

 

Drake nepatrně zavrávoral a sotva se ztěžka zády opřel o zeď, chytil ji kolem ramen a zasmál se: „Ty budeš pěkně divoká, co?“

 

Cara mu úsměv oplatila a znovu ho vášnivě políbila.

 

To nemáš tušení, odvětila mu v duchu.

 

Chytila ho za lem košile a přitáhla ho k sobě. Drake ji vzápětí odstrčil a jedním prudkým pohybem si košili svléknul. Nato k ní vztáhnul ruce a přirazil ji zpátky k sobě, ústy přitom drtíc její.

 

Cara si uvědomila, že bude snazší, pokud se soustředí jen na pohyb úst a rtů a nebude tomu přikládat jakoukoliv důležitost nebo emoci. Pár nekonečných vteřin ho jen líbala, aby nepojal nějaké podezření a poté se podívala, zda má Drake zavřené oči. Měl. Rychle ho chytila za hlavu a natočila jeho tvář doleva, aby mohla pohlédnout za něj.

 

Tak do toho!

 

Vzápětí ucítila, jak se jeho ruce znovu sunou k jejím ňadrům.

 

Odtáhla se a pohlédla na něj.

 

„Počkej, co kdybych… si to sundala? Ať mi tu šněrovačku nezničíš, tuhle mám ráda,“ snažila se trochu pousmát, ačkoliv se jí téměř podlamovala kolena.

 

„Pomůžu… ti s tím,“ vydechnul vzrušeně a chlípně se na ni usmál.

 

„Ne,“ řekla skoro laškovně a stáhla mu ruku dolů. „No tak,“ zarazila ho znovu. „Jen na vteřinku zavři oči, ať si to můžu sundat… Přece jen se trochu… stydím…“ řekla a pohlédla na něj zpod řas.

 

Drake o tom chvíli uvažoval a zjevně se mu poslechnout nechtělo. Nakonec ale zuřivě vydechl a víčka mu sjela dolů přes oči.

 

„Pospěš si s tím,“ zabručel a jeho ruce se natahovaly po Cařině pase.

 

Zasmála se a o kousek ustoupila, aby na ni nedosáhl. Srdce jí bilo na poplach, protože věděla, že má tak tři čtyři vteřiny. Prsty pravé ruky zahákla za tkanice šněrovačky a jela po nich dolů, jako by brnkla na citeru, aby si myslel, že si ji rozvazuje. Současně s tím natáhla levou ruku doleva a prsty sevřela rukojeť pánve, kterou tam nechal se zbytky vajec a slaniny Byron.

 

Jenže v momentu, kdy její prsty obemkly rukojeť, si všimla, že Drake otevírá oči. Neměla ani dvě vteřiny.

 

Zdvihla pánev v okamžiku, kdy Drake už otevřel oči dokořán. Zapažila za sebe a vyslala paži s pánví vstříc jeho hlavě. Muž vytřeštil oči, jenže kvůli tomu, že pánev držela v levé ruce a nemohla dát do rány takovou sílu, protože už si jí všimnul a ona ji svírala jen konci prstů, zavadila jen trochu okrajem o jeho čelist.

 

Drakeova hlava poskočila maličko do strany a na jeho levé rameno dopadla slanina s vejci. O vteřinu později Cara ustoupila o krok vzad. Vzrušení z Drakeovy tváře zmizelo rychlostí blesku a nahradila jej absolutní zuřivost.

 

Cařina ruka dospěla dolů.

 

„Ty hnusná děvko!“ zařval na ni a napřáhnul se, chtíc jí dát pořádnou facku.

 

Cara na poslední chvíli uhnula, takže Drakeova ruka naprázdno projela vzduchem. Jenže jak před ním uhýbala, nevšimla si židle, která byla za ní a málem zakopla. Udržela rovnováhu, avšak Drake kvůli tomu získal dostatek času, aby se k ní vrhnul podruhé. Přiskočil k ní jako šelma a popadl ji svými velkými dlaněmi za krk.

 

Cara sebou škubla a lapla po vzduchu. Užuž chtěla zdvihnout ruce, aby se ty jeho pokusila z hrdla servat, když jí došlo, že v levé dosud svírá pánev. Vytřeštěnýma očima spočinula na muži a viděla jeho zvířecí zuřivý výraz. Obočí měl nakrčené jako polámaný kartáč nad tmavýma očima, které nenávistí přímo sršely. Horní ret měl zdvižený a ona tak viděla jeho zatnuté zuby.

 

„Jak se ti líbí tohle?“ zasípal jí do obličeje.

 

Cara zdvihla pravou ruku a zatnula mu nehty do předloktí, jenže tím ničeho nedosáhla. Připadlo jí, že ji škrtí snad pět minut a přitom to bylo pár vteřin. Snažila se ho setřást, aniž by musela pustit pánev, protože věděla, že pokud ho chce omráčit, bude ji potřebovat a nemůže ji hledat někde po zemi. Pokoušela se ho kopnout, jenže s ní pokaždé za krk smýknul na stranu, takže byla ráda, že se udržela na nohou. Několik dlouhých vteřin se s ním snažila zápolit, ale jen proto, aby se nepoddala tomu, co jí říkal rozum – že je to předem prohraný souboj. Docházel jí vzduch a před očima viděla pobíhat mžitky. Ze rtů jí unikalo němé sténání, jak otevírala ústa ve snaze nadechnout se jako ryba na suchu.

 

Věděla, že za chvíli už nebude schopná řádně uvažovat. Ucítila, jak se Drake rozkročil, aby se mu lépe stálo, načež ji rukama na hrdle tlačil k zemi. Zavrávorala a kolena se jí začala ohýbat. Nutila je zpevnit se, ale nepomohlo to. Víčka se jí chvěla a ona téměř toužila poddat se tomu a upadnout do bezvědomí, aby už necítila nic – ani hrůzu a strach, ani Drakeovy ruce. Nato ucítila, jak jí z levé ruky klouže držadlo pánve.

 

Protože jsi bojovnice… zazněl jí v hlavě Jeremyho hlas.

 

Zavřela oči a znovu je otevřela. Rozhodla se na vteřinu ještě nemyslet na to, že nemá co dýchat. Zamžikala očima na Drakea a viděla, že zuřivostí zrudnul v obličeji. Přesto tam bylo něco, co ji vyděsilo víc než jeho zlost. Užíval si to. Uvědomila si, že se jeho stisk pomalu zesiluje, pak na okamžik trošičku povolil a opět zesílil.

 

Kdyby Drake nebyl zaměřený na snahu ji uškrtit a Caře nezačínalo hučet v uších, byli by si všimli, že něco narazilo do dveří na dvůr. A pak znovu a ještě jednou. Následně se ozval naléhavý výkřik hlasu, volající dívčino jméno.

 

Nevěděla, jestli na to má dost síly, ale rozhodla se to zkusit. Nejprve do sebe vtáhla trošku vzduchu, který jí ještě slaboulince proudil dovnitř, když Drake ve stisku opět lehce povolil, a pak se pravou dlaní pevně chytila jeho předloktí, aby neupadla. Zatáhla nohu dozadu, a jak nejsilněji dovedla, vymrštila ji vpřed a kopla jej do holeně. Ve vlastní noze pocítila šílenou bolest, ale nedbala na ni. Ucítila, že sebou Drake trhnul a jeho sevření na chvilku povolilo. Zavrčel a trhnul s ní znovu k sobě. Sotva Cara narazila do jeho hrudi, levou rukou pevněji sevřela držadlo pánve a pravé koleno vymrštila vzhůru. Mezi nohy ho však zasáhla jen částečně.

 

Viděla, že sebou škubnul a pak na ni něco zařval, ale pořád jí tak hučelo v uších, že to neslyšela. Vytřeštila oči, sotva spatřila, že ji pravou rukou pustil pod krkem a začíná se napřahovat, aby jí vrazil ránu do obličeje. A tak nakonec udělala jediný pohyb, na který se ještě zmohla, ačkoliv se jí rozostřoval pohled. Zhoupla levou paži dozadu a pak ji vyslala vpřed, přičemž hranou pánve, kterou držela svisle, udeřila přesně tam, kam chtěla – do Drakeova rozkroku.

 

Drake zuřivě zařval, což neslyšela, protože jí v uších dál hučel vodopád, ale viděla, jak se jeho tvář zkřivila bolestí. Jeho ruce z ní sklouzly a ona zavrávorala dozadu. Dopadla na židli, která se s ní zakymácela a pánev jí vypadla z ruky. Plíce se domáhaly vzduchu a tak otevřela ústa dokořán a lapala po něm. O dvě vteřiny později se ohnula a zdvihla pánev. Vzala ji do obou rukou a vstala ze židle.

 

Drake se kroutil bolestí v předklonu a to, že se k němu Cara přiblížila, zaznamenal koutkem oka těsně předtím, než se napřáhla a mocně ho přetáhla pánví po hlavě.

 

Ozvala se dutá rána, kterou Cara slyšela velmi slabě tak, jako by byla pod vodou. Viděla však velice dobře, jak se Drakovy zpola protočily oči a jak znovu zavrávoral. Ruce si tiskl na rozkrok, ale nyní jakoby se mu začaly rozjíždět do stran.

 

Cara ho probodávala šílenýma očima a než se odporoučel na kolena, napřáhla se ještě jednou a další silnou ránou ho přetáhla přes hlavu. Tentokrát se jí nepodařilo trefit se do spánku nebo temene, ale do čelisti. Z úst se jí vzápětí vydral vysílený těžký výdech, následovaný těžkopádným zaduněním mužova těla o podlahu. Spadl k jejím nohám, ruce roztažené do stran, nohy pokrčené. Jeho hlava se otočila na stranu čelem k ní. Cara zaryčela a kopla ho do čelisti, až se jeho hlava převrátila na druhou stranu – už se na něj nechtěla dívat ani vteřinu.

 

Stačila se však jen jednou pořádně nadechnout, když se za ní ozvala rána, jakoby někde praskl ohromný kus dřeva. Otočila se za sebe jak nejrychleji dovedla, a dosud vytřeštěnýma očima spočinula na Benjaminovi.

 

Ten na ni hleděl neméně zděšeně, tvář měl zarudlou, vlasy rozcuchané a jeho hruď se rychle zdvihala hlubokými nádechy.

 

Cara sjela pohledem k jeho rukám a zdvihla pánev k boku, jako by ho chtěla taky přetáhnout. Viděla totiž, že na nich má čerstvou krev.

 

Benjamin pochopil na co hledí, a tak ruce velmi pomalu rozpažil do stran, aby ji uklidnil. Nepohnul se ani o píď, jen se na ni díval.

 

„Caro, neboj… to jsem… jen já,“ vydechl a vypadalo to, že ji očima přemlouvá, aby mu věřila.

 

Při zvuku jeho hlasu sebou škubla a stočila pohled ke dveřím na dvůr. Byly vyražené z pantů.

 

„Já ti neublížím,“ uslyšela opět Benjaminův uklidňující hlas.

 

Pohlédla na něj a rychle lapala po dechu. Cítila, že se začíná třást. Zase.

 

Vzápětí jí pánev vyklouzla z ruky a zarachotila o podlahu.

 

Kdyby se místo na Drakea mohla dívat ke dveřím na dvůr, pak by viděla, že sem Benjamin doběhl před pár vteřinami. Sotva skrze mříže na dveřích viděl, co se děje, začal volat její jméno a pokoušel se dveře vyrazit, což se mu nepovedlo hned, nýbrž až na několikátý pokus, protože byly bytelné. Nejprve sice zkoušel přední vchod, ale i tam byly dveře dané na závoru a ty by sám nevyrazil ani omylem.

 

Cara nespouštěla oči z Benjaminovy tváře a hledala sebemenší známku toho, že se v něm plete. Koneckonců Drakea odhadla úplně špatně. Pořád nechápala, že mohla být tak strašně hloupá. Jenže jak sledovala Benjamina, nedovedla v sobě vyvolat ani náznak obavy, náznak nedůvěry. Zcela nepochopitelně si uvědomila, že mu věří. Jak se dívala do jeho modrých očí, tak jiné modré než byla ta, kterou měly Jeremyho oči, zaplavila ji podivná úleva – úleva a pocit, že je s ním v bezpečí.

 

„Můžu jít k tobě?“ zeptal se Benjamin, který se dosud ani nepohnul.

 

Cara nejprve vůbec nechápala, na co se jí ptá, a když jí to došlo, nechápala zase, proč se jí ptá právě na tohle. Nakonec porozuměla i tomu a přikývla.

 

Pomalu k ní přešel, nespouštějíc přitom oči z jejích a jen co byl u ní, zlehka se dotknul její paže.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

 

Cara trhavě přikývla. Vzápětí sklopila zrak ke svým rukám, které se třásly jako při horečce. Pak sklouzla očima ještě níž a uviděla, že má sukni vyhrnutou až nad stehno. Všimla si rudých otisků Drakeových prstů, které jí na stehnu zůstaly, aniž by si pamatovala, že se jí dotýkal i tam a tak silně. Rychle sukni stáhla dolů. Znechuceně vydechla, sotva spatřila natržené šaty u výstřihu a na rameni. Roztřesenýma rukama si pak začala spravovat šněrovačku, a jak si stahovala tkanici, aby víc zahalila dekolt, kápla jí na předloktí velká rudá kapka krve. Nevěděla odkud, až si uvědomila, že cítí vlhko na rtu. Dotkla se spodního špičkou prstu a viděla, že je celý od krve. Otřela si ústa do dlaně a tu pak o sukni. Nemohla si vybavit ani to, že by ji byl muž kousnul.

 

Poté zavadila pohledem o Drakea v bezvědomí ležícího na podlaze. Ten obraz v ní vyvolal tak jasně to, co se dělo ještě před pár minutami, že se jí zatočila hlava. Rychle obešla Benjamina a třemi krátkými kroky se dostala ke dveřím na dvůr.

 

Benjamin sledoval, jak se chytila veřejí a prudce se překlonila. Chvatně k ní přešel a viděl, jak se třese a zvrací do trávy. Přistoupil k ní, opatrně jí dal ruku kolem ramen a podpíral ji.

 

 

 

Sotva zvrátila chudý obsah žaludku a žaludeční šťávy, sedla si ke dveřím a hlavu opřela o rám. Netečně hleděla na šerem zastřené obrysy trsů trávy a myšlenky se jí tříštily jedna o druhou.

 

Najednou před sebou viděla dřepícího Benjamina. V rukou držel vědro s vodou a naplněný hrnek. Podal jí ho a ona jej vděčně přijala.

 

Nejprve si vypláchla ústa a pak se s chutí napila, zavřela oči a znovu opřela hlavu o rám. Vzápětí ucítila Benjaminovy mokré prsty na čele a na tváři - namočenou dlaní jí otíral obličej. Byla tak vysílená, že se ani nenamáhala otevřít oči.

 

Slyšela, jak jí tichým hlasem šeptá uklidňující slova, a ačkoliv ji vůbec neuklidnila, protože je stěží dokázala vnímat, jeho hlas ji odpoutal od vlastních zmatených myšlenek.

 

Po chvilce otevřela oči a viděla, že sedí kousek od ní a sleduje ji. Sklopila oči, a když jimi zavadila o své šaty a kůži, najednou jí připadlo, že všude cítí Drakea, jeho ruce a ústa. Málem začala dávit žaludeční šťávy podruhé. Místo toho se na poslední chvíli zhluboka nadechla a rychle se natáhla pro vědro, které měla před sebou. Nabrala do dlaní vodu a zuřivě si začala omývat krk, dekolt, ruce a předloktí.

 

Sotva si připadala aspoň o něco čistější, nabrala do dlaně vodu a vypláchla si ústa ještě jednou. Opět zavřela oči, avšak vzápětí zpozorněla. Měla totiž pocit, že něco zaslechla.

 

Zůstala nehybně poslouchat načež, sotva si uvědomila, co slyší, vyskočila na nohy.

 

„Jeremy,“ zasípala, chytila se rukama veřejí a vešla dovnitř.

 

Ačkoliv byl jeho hlas tlumený přes dvoje dveře a kamennou chodbu, poznala ho bez zaváhání. Vyrazila přes místnost, i když se potácela jako by byla opilá, rukama se přidržovala stolu a pak zdí a nezastavila se. Stále dokola slyšela jeho hlas volat své jméno. Chodbičkou proběhala snáz a sotva rozrazila dveře k celám, spatřila v poslední cele Jeremyho s rukama prostrčenýma mřížemi, jak se drží železa, jakoby ho chtěl strhnout a prodrat se ven. Peter stál také u mříží jen o pár stop dál ve své cele.

 

„Caro!“ vyhrknul Jeremy sotva ji uviděl.

 

Už k němu chtěla seběhnout. Sotva však dala jednu nohu na schod, zarazila se a uvažovala.

 

Jeremy na ni zděšeně třeštil oči a už na dálku poznal, co se asi dělo. Navíc viděl její rudé tváře a krk a předtím slyšel rány. Kromě toho věděl, že Cyphir ještě stále stojí před vězením, protože neslyšel žádná koňská kopyta, která by mířila pryč.

 

V okamžiku, kdy se Cara zničehonic otočila a zamířila zpátky, na ni znovu zavolal.

 

Chtěla mu odpovědět, jenže jí z hrdla vzešlo jen slabé zaskřehotání. Rukou mu proto naznačila, aby počkal a odběhla.

 

V komoře uviděla Benjamina, stojícího se znechuceným výrazem nad Drakem. Nevšímala si ho a začala se rozhlížet po komoře. Hledala nějakou truhlu nebo skříňku, v níž by mohly být obvazy nebo látky.

 

Benjamin ji chvilku sledoval.

 

„Co hledáš… hledáte?“ zeptal se.

 

Cara právě shrnula snad nikdy nepraný přehoz z truhlice u dveří a otevřela ji. Rychle odtáhla hlavu a zadržela dech, když ji do nosu uhodil odporný zápach hnijících zbytků z ovoce a něčeho, co nedokázala ani rozeznat.

 

„Hl… hledám nějaké obvazy. Jer… Jeremy má zlomená žebra,“ podařilo se jí zasípat v odpověď, když špičkami prstů jedné ruky odtahovala plesnivinu od molů prožrané látky neurčité tmavé barvy. Odhrnula i tu a začala se přehrabovat dalšími látkami a nikdy nepraným oblečením. O vrstvu dál dokonce našla jednu zablácenou koženou botu. Nakonec úplně vespod objevila kupu díravých zažloutlých obvazů.

 

Vzala jich do náruče několik a pak truhlu zavřela. Ani se neobtěžovala dávat zpátky přehoz. Rozhlédla se a na háčku u dveří si všimla velkého svazku klíčů, který byl podobný tomu, jímž Byron otevíral cely. Chňapla po něm a stáhla ho dolů.

 

„Caro, nemáme moc času,“ ozval se Benjamin. „Musíme co nejdřív odjet, než se probere nebo přijde někdo další,“ křiknul za ní, když se nezastavila.

 

Než proběhla bránou k celám, otočila se na něj a důrazně přikývla hlavou na znamení, že rozumí, protože na tu dálku by jí nerozuměl.

 

Cestou k Jeremyho cele si olízla další krev ze rtu. Snažila se nevnímat, jak na ni Jeremy mluví a pořád dokola opakuje její jméno a říká, aby se na něj podívala. To nedokázala a nemohla. Jednou paží si k hrudi tiskla obvazy, aby mohla pohybovat rukama a těma se co nejrychleji snažila najít klíč, který by pasoval k cele. Po víc než deseti pokusech se jí to povedlo, zámek cvaknul a ona strčila do mříží, které zaskřípaly, a cela se otevřela.

 

Jeremy ustoupil, aby mohla vejít a už k ní vztahoval ruce, aby ji vzal za ramena a pořádně si ji prohlédl. Cara však ucukla a ustoupila dozadu.

 

„Su… sundej… si košili,“ dostala ze sebe nejsilnějším hlasem, na který se zmohla.

 

Do očí se mu nedívala, hleděla doprostřed jeho hrudi a tiskla k prsům obvazy, aby jí nepopadaly na zem.

 

Jeremy se nepohnul a dál na ni zíral.

 

„Ne,“ řekl nakonec.

 

„Jeremy, prosím. Nemám… nemám moc…“ začala slabě, jenže Jeremy k ní znovu přistoupil. Jednou rukou ji vzal lehce kolem pasu a druhou jí opatrně pozdvihl obličej, aby se na něj musela podívat.

 

Ač byl jeho obličej dobitý a plný ran a podlitin, Cara dobře viděla, jak mu v něm vzplála zuřivost a jak mu cuká sval na čelisti. Cítila, jak se špičkou palce dotknul jejího rtu a pak sjel níž, kde se jí čím dál jasněji rýsovaly rudé otisky Drakeových prstů na pohmožděném hrdle.

 

„Caro… kdo?“ vypravil se sebe a ona ucítila, jak se mu chvěje ruka.

 

„Nikdo… neptej se. Prosím, tu košili…“

 

„Kdo ti to udělal?“ zařval nepříčetně, až sebou dívka škubla a jeho tvář se zkřivila bolestí, protože křik jeho pohmožděnému hrudníku rozhodně nepomáhal.

 

Oči se jí začaly blýskat slzami.

 

„Na tom teď nezáleží,“ sípala dál a hleděla na něho. „Nemůžeš s tím… nic udělat. Jinak tě zabijí. Sundej si tu košili, Jeremy.“

 

„Caro!“ zavyl zoufale.

 

Ta na něj ale jen prosebně upřela své oči, ze kterých jí stekly slzy a tak ji poslechl.

 

Nedokázal pořádně zdvihnout ruce, ale když mu Cara pomohla, dostal košili přes hlavu. Pár obvazů jí přitom vypadlo na zem a tak na ni nakonec hodila všechny, aby měla volné ruce. Pro jeden se zdvihla a začala mu spěšně obmotávat hruď ve spodní části tam, kde měl zlomená poslední žebra. Při každé druhé otočce vedla obvaz nahoru kolem jeho pravého ramene, za záda a pak zpátky kolem hrudi. Sotva jeden obvaz skončil, navázala na něj druhý, až měl kolem sebe silnou vrstvu látky, která měla žebra zpevnit.

 

Když už viděla, že další vrstva obvazů by mu nepomohla, přestala. Pomohla mu obléct košili a rychle si utřela tvář, kterou měla mokrou od slz.

 

Vzápětí viděla, jak k ní Jeremy vztáhnul ruku a setřel jí další krev ze rtu.

 

„Caro, co…“

 

„Jsem v pořádku,“ zašeptala a trhavě se na něj usmála. „Nic horšího mi neudělal,“ dodala a chytila se ho za předloktí rukou, kterými něžně svíral její tvář.

 

Jeremy zatnul čelist a rozhodl se, že tuhle její lež přejde bez poznámky.

 

„Dozvím se, kdo to byl a zabiju ho za to,“ zašeptal tiše, ale nenávist z jeho slov sršela.

 

„Ne,“ zavrtěla Cara hned hlavou. „Nezabiješ. Nezabiješ nikoho, jinak se odtud nikdy nedostaneš.“

 

Podívala se na slámu a všimla si dýky, která tam dosud ležela a po níž před pár minutami tolik toužila. Opatrně se vyprostila z Jeremyho sevření, přešla za něj a vzala si ji. Dala si ji zpátky za opasek.

 

„Nechala bych ti ji tu, ale kdyby ji u tebe našli…“

 

„Na tom by nezáleželo, ale ty ji potřebuješ víc.“

 

Už mu chtěla něco odvětit, když se z chodby pár stop od nich ozval Benjaminův hlas: „Caro, musíme už jet.“

 

Jeremy sebou škubnul a rychle přešel ke dveřím cely. Vyšel ven a nechápavě zíral na Benjamina, stojícího teď skoro před ním. Zrak mu spočinul na jeho sedřených rukách.

 

„Co tady děláš? To tys…“ začal rozzuřeně, ale Cara ho zatáhla za rukáv dovnitř cely.

 

„Benjamin… Benjamin mi pomohl,“ řekla a dívala se Jeremymu do očí. „Doprovodí mě až domů, takže se mi nic nestane.“

 

„A on je ještě tady? Ten, co ti to…“

 

„Jeremy, poslouchej. Nemysli teď na mě, na to, co se stalo. Mysli na to, co jsi mi slíbil. Slíbil jsi mi,“ řekla a vzala ho za ramena, „že zůstaneš naživu. Tak to splň. Nic mi není.“

 

„To vidím!“ vydechl rozčileně, načež se mu tvář zkřivila bolestí.

 

Cara se před něj postavila, stáhla jeho hlavu k sobě a začala mu něco šeptat.

 

Benjamin, který stál pořád o kus dál a v rukou svíral dívčin plášť, kousek poodstoupil a díval se ke vchodu.

 

Sotva Cara skončila, zdvihl Jeremy hlavu a upřel na ni pohled, v němž se mísily poslední zbytky zuřivosti, lítost a něha s láskou.

 

„Caro,“ vydechnul a znovu vzal její tvář do dlaní.

 

Dívka lehce zavrtěla hlavou a pousmála se na něj: „Jen si to pamatuj.“ Olízla si ze rtu krev, vytáhla se na špičky a políbila ho. Pak sklopila hlavu, protože se na něj nedokázala dál dívat, bez toho aniž by se rozplakala, a vyšla ven.

 

Benjamin přistoupil k mříži a chystal se celu zamknout.

 

„Jděte ven, hned přijdu,“ řekl jí, když kolem něj prošla.

 

Cara přikývla, na okamžik se podívala na Petera, který se tvářil zděšeně skoro podobně jako prve Jeremy, pousmála se na něj a odešla.

 

Benjamin zamknul celu, podíval se, jestli je Cara z doslechu, upravil si plášť a poté se postavil těsně k Jeremyho cele, takže si hleděli z očí do očí.

 

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl mu a sáhl do jedné kapsy v plášti.

 

Jeremy se zamračil, pevně sevřel rukama mříže a nedůvěřivě na Benjamina hleděl.

 

 

 

 

„Dobře si to rozmysli. Buď tohle spolkneš, nebo už nemusíš Caru nikdy vidět,“ dodal nakonec Benjamin a vtisknul Jeremymu do ruky lahvičku, kterou předtím vytáhl z pláště. „Je to na tobě,“ pokrčil nakonec rameny.

 

Věnoval Peterovi výmluvný pohled a pak spěšně odešel. Těsně předtím než se vydal ven, nahlédnul ještě do komory. Vrátil svazek klíčů na háček, a když viděl, že v místnosti není vůbec nikdo a všude je klid, spokojeně se pousmál.

 

Jen co vyšel z vězení a přešel ke svému koni, který stál vedle Cyphira, našel tam Caru, která se v předklonu snažila zhluboka dýchat.

 

Rychle k ní zamířil: „Jste v pořádku?“

 

Cara napnula paže, takže teď měla hlavu v úrovni Benjamina, který si dřepnul. Chvíli na něj hleděla a dál zhluboka dýchala.

 

„Přestaň s tím,“ řekla ztěžka.

 

„S čím?“ zeptal se zmateně.

 

„S tím vykáním,“ zavřela oči a narovnala se. „Nemám to ráda a navíc… po tom, cos udělal…“

 

„Přišel jsem pozdě,“ zavrtěl hlavou ztěžka.

 

„Ale přišel,“ stála si na svém. „Děkuju ti.“

 

Chtěla se pousmát, ale najednou se jí zatočila hlava a málem upadla. Benjamin ji chytil za loket a přitáhl k sobě.

 

„Opatrně,“ řekl a sklonil se k ní. Pozorně se jí díval do očí, ačkoliv už bylo přítmí. „Ten parchant vám… ti dal do pití pořádně silný odvar z máku. Navíc podle toho, co jsi vyzvracela… tedy spíš nevyzvracela, jsi dnes skoro nic nesnědla, takže to na tebe mělo a pořád má daleko silnější účinky.“

 

Cara se o Benjamina víc opřela, aby se udržela na nohou a neodporoučela se k zemi a ztěžka vydechla: „Jak to víš?“

 

„Díval jsem se kolem a do toho, co bylo na stole.“

 

Na to nic neřekla a snažila se probrat, protože se jí chtělo spát, byla unavená a všechno ji bolelo.

 

Minutu tam jen stáli, až se od Benjamina odtáhla.

 

„Už je mi líp,“ řekla pak a rozešla se k Cyphirovi. Jen co k němu došla, musela se chytit hrušky sedla, protože se jí zase zatočila hlava.

 

„Myslím, že bude lepší, když pojedeš… se mnou na jednom koni,“ navrhnul Benjamin, jak to viděl. Potom k ní přistoupil a přehodil jí přes ramena její plášť.

 

Cara kývla na poděkování a zapnula si ho pod krkem. Zvažovala to, zatímco si prsty přejížděla přes oči a snažila se zatlačit slzy, které se jí do nich pořád draly.

 

Před chvílí se málem zhroutila, a byla moc ráda, že Benjamin přišel o pár minut později. Uvědomila si totiž, že pokud Drakeovi šlo jen o to, aby ji dostal sem a mohl si s ní užít, pak to, co říkal na hradě a všechno ostatní dělal jen kvůli tomu. Myslela si, že díky němu bude mít nějaké zastání nebo že jí pomůže, aby to tady Jeremy s Peterem přežili. Jenomže takhle?

 

Co když je nechá zabít? Co když to udělá jen proto, aby se mi pomstil? Co když…

 

Věděla, že by na to nyní neměla myslet, a přece to nedovedla dostat z hlavy.

 

„Tak dobře,“ přikývla nakonec na Benjaminovu nabídku.

 

 

 

 

 

Když projížděli lesem na klusajícím vraníkovi, Cara se k Benjaminovi tiskla, aby nespadla, ačkoliv jí jednou paží objímal kolem těla, aby ji na koni udržel. Druhou rukou svíral otěže a bez nejmenšího zaváhání projížděl pod korunami hustých stromů.

 

Kromě dusotu kopyt a občasného zahoukání sovy se neozývalo nic. Žádný vítr, který by rozechvíval listy nebo menší větve, či na zemi praskot spadlých větviček, po nichž by se procházela menší lesní zvířata. Tma byla tak hustá, že Cara sotva viděla před sebe, ale Benjamin zjevně neměl problém najít sjízdnou pěšinu.

 

Čím blíž byli městu, tím víc Cara cítila, jak se jí hruď svírá a nedovoluje jí řádně se nadechnout. Znovu si olízla dolní ret, ze kterého jí ještě stále vytékalo pár kapek krve a snažila se nemyslet na bolest zhmožděného krku nebo škrábanců na rukou.

 

Přitáhla si plášť těsněji k tělu. Najednou se však s hrůzou narovnala, a ačkoliv do Benjaminovy tváře neviděla, pohlížela do míst, kde tušila, že má oči.

 

„Slib mi prosím, že to nikomu neřekneš. Nikomu a nikdy,“ zašeptala tak, aby si mohla být jistá, že ji slyší.

 

Přitáhl koni uzdu a přešel do cvalu. Cyphir, který klusal za nimi, také zpomalil a jeho bílá srst vypadala v naprosté tmě spíš jako modrošedá.

 

„To nemyslíš vážně,“ vydechnul rozčileně. „Když to zjistí…“

 

Chtěl, aby se to dozvěděl její otec, Henry i další, kteří by se postarali, aby Drake dostal to, co si zaslouží.

 

„Ano, když to zjistí,“ přerušila ho Cara sípavě a přejela si dlaní přes tvář, „tak už mi nikdy nedovolí tam ještě někdy jet, chápeš?“

 

Když to řekla takhle, dávalo to smysl, to musel uznat.

 

„Ale Caro,“ vydechnul Benjamin, tentokrát to však znělo smířeně. Věděl, že ji nepřesvědčí.

 

„Jinak to nejde,“ pokrčila rameny a znovu se mu zlehka opřela o hruď. „Slibuješ?“

 

Po chvilce váhání neochotně odpověděl: „Dobře, slibuju.“

 

„Děkuju,“ pousmála se a opřela se o něj víc.

 

Pár minut jeli mlčky, až nakonec ticho ukončil Benjamin: „Řekni mi ale jedno – co chceš teď dělat? Ten výraz co jsi měla a asi pořád máš… není smířený.“

 

„Ne, není. A nemusíš mi… připomínat, jak jsem byla hloupá, když jsem věřila, že mi chtěl pomoct.“

 

„To jsem taky nemyslel. Popravdě jsem si myslel, že v té mučírně to myslel přesně tak, jak to říkal. Kdyby mě bylo napadlo… nikdy bych tě tam nenechal.“

 

„Není to tvoje vina,“ dodala.

 

Benjamin na tohle nic neřekl, protože s tím nesouhlasil, ale zeptal se: „Takže… co chceš dělat?“

 

„Nenechám ho tam umřít jako zvíře. Ani Petera,“ řekla, a ačkoliv její hlas pořád skřípal, znělo to pevně a odhodlaně. „Nejdřív si promluvím s otcem. Zná se s paindonským starostou.“

 

„A když to nepomůže?“

 

Cara zavřela oči. Chtěla mu říct, aby zmlknul a nepokládal jí tyhle otázky. Jenže věděla, že se na něj nemůže zlobit. Chápala, že jí chce pomoct. A chápala taky, že ničím jiným než pokládáním upřímných nepříjemných otázek, na které si ona sama musí najít odpovědi, jí nepomůže víc.

 

Odmlčela se na delší dobu. Jednak zvažovala, zda mu může říct, k čemu se chvíli poté, co nasedla na koně, rozhodla. A pak si před sebou v duchu promítla další z cest, kterými by se mohla vydat. Chtěla najít jiné řešení, ale věděla, že tu první a nejjistější cestu nemůže ignorovat.

 

Tak takhle se Jeremy cítil, když plánoval náš útěk a byl přesvědčený, že mi musí dát sbohem?

 

Zavrtěla hlavou a chystala se promluvit, když se zarazila. Vtom ji napadlo, zda může Benjaminovi věřit. Vybavila si všechno, co pro ni udělal, jak s ní mluvil a jednal. Zkoumala své nitro dost dlouho na to, aby mohla po pravdě říct, že mu opravdu a silně věří.

Jenže Drakeovi jsem věřila taky.

 

Přesto, že se v ní tato nejistota ozvala, nedovedla ji rozvinout, nedovedla jí dát větší důležitost než tomu nevysvětlitelnému pocitu, že Benjaminovi může věřit. Nevěděla, čím to je. Snad tím, že s ní jednal narovinu? Tím, že se k ní nechoval jako k dítěti, jako Henry? Nebo jeho očima, které byly vždycky jasné, upřímné a v nichž nikdy neviděla stín něčeho, co by ji děsilo? Ať už to bylo čímkoliv, rozhodla se tím pocitem řídit a věřit mu.

 

Zatnula ruce v klíně do pěstí a odpověděla: „Když to nepomůže, tak ho… nějak… dostanu ven.“

 

Benjamina její odpověď překvapila: „Ale… v tom případě… uvědomuješ si, co to znamená?“

 

Cara polkla slzy a přikývla: „Víc než dobře.“

 

 

 

 

 

Zbytek cesty oba mlčeli. Když byli pár mil od Massonu, začalo pršet. A než je stráž u brány pustila dovnitř, oba byli promočení až na kost. Benjamin Caru odvezl k bočním vratům na dvorek a pak do stáje, kde jí pomohl vytřít Cyphira. Hluk, který přitom nadělali, a řehtání koní upozornilo Mathiase, že se vrátila. Vyběhl z domu a šel přímo do stáje.

 

Kromě toho, že se rozčiloval nad tím, že Cara přece jen do vězení jela, ho zajímalo, jestli je v pořádku. Cara si tak musela pevně přidržovat plášť u krku a schovávat se za Cyphirem, aby otec neviděl její hrdlo. S hlasem to bylo horší, ten skrýt nedokázala a nemohla nechat Benjamina, aby mluvil za ni. Proto otci řekla, že se při cestě zpotila a na dešti a při studeném větru prochladla a že ji tedy trochu bolí v krku.

 

Mathias nevypadal, že by jí to tak docela věřil, ale nevyptával se.

 

„Kde je Henry?“ zeptala se Cara, rozčesávajíc Cyphirovu hřívu.

 

„Teď odešel. Byl tady celou dobu, chtěl vědět, že se v pořádku vrátíš. Říkal ale, že ho asi ještě pořád nechceš vidět a tak odešel,“ dodal s pozdviženým obočím, jakoby čekal, že to Cara popře. Ta jen přikývla a byla nevýslovně ráda, že už je pryč. Nebyla si jistá, zda by se jí podařilo Henryho přesvědčit tak, jako otce.

 

Pokud se mi to tedy povedlo.

 

„No, už je pozdě, musím jít,“ řekl Benjamin a přehodil hadr, kterým vytíral koně, přes kůl.

 

„Jistě,“ přikývla Cara. „A děkuju,“ vděčně se na něj usmála.

 

Benjamin rychle přikývl. Vzal svého vraníka za uzdu, rozloučil se s Mathiasem a vmžiku byl pryč. Cara se udiveně dívala za jeho mizející postavou.

 

Jakoby někam spěchal, běželo jí hlavou, ale pak se tím přestala zabývat.

 

 

 

Ve svém pokoji se svlékla z mokrých šatů. Rozložila je na židli a převlékla se do suchého. Vzala si dlouhou zelenou sukni a hnědou košili, na kterou si ještě oblékla hnědý kabátek. Ten zapnula až ke krku, aby si otec ničeho nevšiml a sešla dolů.

 

Z prádelny si vzala čistou menší osušku a vešla do kuchyně, kde u stolu seděl její otec a dojídal večeři: brambory a pečenou rybu. Cara se na něj usmála, popřála mu dobrou chuť a přitáhla si jednu ze židlí ke krbu, kde si sedla a dala se do sušení svých vlasů.

 

Několik minut jen mlčky seděla, vytírala si vlasy osuškou a hleděla do plamenů. Poslouchala, jak otec cinká příborem o talíř. Jen co dojedl a Cara zaslechla, jak vstal od stolu, odnesl talíř i příbor do vědra se špinavým nádobím, otočila se čelem k němu.

 

Věděla, že na tom, co teď řekne, bude hodně záležet, a proto mluvila pomalu. Pomalu a důrazně. Popsala otci, v jakých podmínkách Jeremy i Peter žijí, chlad ve vězení, žádné postele, téměř žádné jídlo a pití málo. Řekla mu, jak moc jsou zranění, jak těžkou práci mají v kamenolomu a že jim po vší té dřině dokonce ani neumožní si řádně odpočinout a zakazují jim spát.

 

Mathias ji velmi pozorně poslouchal a celou dobu neřekl ani slovo. Až když Cara utichla, zeptal se, proč mu to všechno vyprávěla.

 

Tady zaváhala, ale řekla si, že nemá co ztratit. Buď to půjde touhle cestou, nebo… jinou. Snažila se, aby její dosud chraptivý hlas zněl lítostivě, prosebně i trošku zoufale současně. Poprosila otce, jestli by si mohl jít promluvit se starostou Paindonu a požádat ho, zda by se k vězňům ti, co je mají na starosti ve vězení a v kamenolomu, mohli chovat lépe, alespoň s nimi zacházet jako s lidmi.

 

Otcovu zápornou odpověď tak trochu očekávala, takže ji nevyvedla z míry úplně, ale znala svého otce až příliš dobře. A to, co o něm věděla, se jí po několika dlouhých minutách úpěnlivých proseb, opět potvrdilo. Připadala si znovu jako malá, když žadonila, aby se směla jít podívat na trh na komedianty nebo aby se mohla projet na koni.

 

Mathias se Cařiným prosbám a neustálému opakování, že každý si zaslouží druhou šanci a o nekřesťanském zacházení, které si ve vězení ti dva vytrpěli, podvolil. Sice namítal, že jen dostávají, co si zasloužili, ale tím Caru k přemlouvání a prosbám podnítil ještě víc. Když navíc slyšel, že už skoro nemůže mluvit, ale přesto byla odhodlaná nějak mluvit dál, přestal se bránit. Slíbil jí, že zítra do Paindonu zajede a se starostou si promluví.

 

Cara si poté zhluboka oddechla, široce se na otce usmála a objala ho, přičemž mu slabounkým hlasem děkovala. Mathias ji nakonec poslal do jejího pokoje, kam šel ještě rychle zatopit v krbu a donesl jí večeři, kterou s chutí snědla.

 

Toto malé vítězství v Caře zažehlo silný plamen naděje, a když usínala, dařilo se jí vzpomínky na Drakea docela dobře odhodit, jen co pomyslela na to, že třeba starosta zasáhne a Jeremymu a Peterovi se bude dařit aspoň o trošku líp. S touhle nadějí sice usnula, v noci se však několikrát vzbudila zpocená, s prsty zaťatými do přikrývky a vzpomínkami na děsivé sny, které se jí honily hlavou.

 

 

 

 

 

 

 

O 2 dny později

 

 

„Caro!“ zavolal na ni otec přes dveře pokoje.

 

Cara vstala od židle u okna, na níž seděla a rychle si rukou osušila slzy, které jí už od včerejšího večera nepřestávaly stékat z očí.

 

„Ano?“ zeptala se a snažila se překrýt pláč v hlase. Mírně sebou trhla sotva uslyšela první úder znovu oznamujícího poledne.

 

„Přišel Benjamin a chtěl by s tebou mluvit. Poslal jsem ho na dvůr… Půjdeš za ním?“

 

Cara zavřela oči. Pár vteřin si nechala na rozmyšlenou, nakonec však zvedla víčka: „Ano, půjdu. Za chvilku jsem dole.“

 

„Dobře,“ slyšela otcův hlas a neuniklo jí, že zněl, jakoby se mu ulevilo.

 

 

 

Když otevřela dveře na dvorek a uviděla Benjamina, sedícího na lavičce pod stromem, zhluboka se nadechla a přitáhla si límec kabátku těsněji ke krku. Celé dva dny ho nesundala a otci tvrdila, že jí je pořád ještě trochu zima a bolí ji v krku. Rukama si prohrábla vlasy, jelikož si nebyla jistá, zda se ráno vůbec učesala a zdvihla hlavu.

 

Jen co ji Benjamin spatřil, postavil se. Měl na sobě tmavé kalhoty (u pasu se mu pohupovala dýka), bílou košili a černý kabátec. Fučel slabý vítr, který mu rozhazoval vlasy na všechny strany, takže Cara na okamžik opět zahlédla jizvu na jeho spánku.

 

Došla až k němu a s přemáháním zdvihla oči k jeho tváři. Oplatil jí pohled a místo pozdravu potichu řekl: „Podle tvého výrazu soudím, že ti otec asi… nevyhověl.“

 

Cara zavrtěla hlavou a posadila se na lavičku zády k domu: „Vyhověl.“

 

Benjamin si pomalu sedl vedle ní a nejistě na ni hleděl a čekal, až mu to objasní.

 

Celé dvě minuty mlčela a dívala se kolem sebe. Pozorovala, jak si vítr hraje s několika prvními spadlými listy z dubu, jak rozechvívá stonky řebříčku a jak stíny větví tančí na zemi v podivných nečekaných pohybech.

 

Pak si začala propínat prsty a promluvila: „Vyhověl mi. Jel za starostou hned včera ráno. Vrátil se večer a řekl mi, že… že ho starosta přijal vlídně, vyslechnul ho a dokonce mu slíbil, že… že se postará, aby se s vězni zacházelo lépe.“

 

Benjamin si odhrnul vlasy z očí a zmateně na Caru hleděl, protože v jejím hlase jasně slyšel, že potlačuje pláč. Sice z jejích slov měl zvláštní pocit, ale přece opatrně pronesl: „To nezní špatně.“

 

Cara přikývla a podívala se na něj: „Ne, to nezní. Zní to přímo skvěle. Až na to, že… Až na to, že mi otec také řekl, jak s ním starosta mluvil, jak se na něj díval a jak se při tom tvářil.“

 

Benjamin stáhnul obočí.

 

„Můj otec je obchodníkem už víc jak čtyřicet let a musí umět odhadnout lidi. Musí poznat, jestli ho někdo nevodí za nos nebo na něj nechystá něco nekalého. A podle něho to, jak s ním starosta mluvil, jasně naznačovalo, že svoje slova nemyslí moc vážně. Dokonce se mu zdálo, že na něj pohlíží jinak než dřív – bez nějaké úcty nebo uznání. Takže… to, co otci slíbil, je v podstatě k ničemu a nic to nedokazuje, nic to… neznamená…“

 

Cara otočila hlavu na druhou stranu a snažila se potlačit další slzy.

 

Benjamin nic neříkal a čekal, až se trochu sebere. Mezitím v jeho hlavě divoce pobíhaly myšlenky. Spřádaly plán, který mu ležel v hlavě už skoro týden. A ačkoliv ho celou tu dobu ladil k dokonalosti, aby byl připravený jej použít, nevěděl, zda je nebo není rád, že k tomu, co v duchu předvídal, došlo.

 

Cara si přejela prsty přes oči a opřela se o opěrku lavičky. Nechala vítr, aby jí cuchal vlasy a přehazoval je přes tvář, jak jej napadne.

 

„Takže…“ ozval se Benjamin posléze, „co chceš dělat? Pořád přemýšlíš o tom, že mu pomůžeš utéct?“

 

Shrnula si vlasy za uši a pomalu, rozvážně přikývla: „Ano. Ale ještě mě napadlo, že bych třeba nemusela. Že by to šlo jinak… Vzpomněla jsem si na toho… Anguse, který byl v mučírně a taky se přiklonil na mou stranu. Napadlo mě, že bych za ním zajela a třeba ho přesvědčím, aby Jeremyho a Petera vzal do vězení k sobě, kde…“

 

Jak začala mluvit, upírala na Benjamina oči a čekala nebo spíš doufala, že ji podpoří, že řekne, že by to šlo. Jenže on zatnul čelist a probodnul ji takovým pohledem, že zmlkla a svraštila čelo, snažíc se ten výraz pochopit.

 

„Caro,“ řekl Benjamin a sednul si k ní blíž, až byla jeho tvář kousek od její. Upřeně jí hleděl do očí, jakoby ji chtěl uhranout a přesvědčit o tom, co se jí chystá říct. „Vím, že nejsi hloupá ani slepá. Opravdu tomu věříš? Dokonce i po tom, co jsi viděla, kam je dali? Opravdu si myslíš, že mají vyhlídky na to, aby těch deset let přežili?“

 

Cara zamrkala a s pevně stisknutými rty na Benjamina hleděla.

 

„Věř mi, že nechci být ten, kdo ti tvou naději sebere a zničí ji, ale…“ na okamžik stočil pohled za sebe, jakoby tam mohl najít návod na to, jak jí to říct šetrně, jenže tam nic takového nebylo. „Ta dohoda, kterou s nimi Jeremy uzavřel, zněla ušlechtile a možná i spravedlivě, jenže… ať už on sám věděl nebo nevěděl, do čeho jde a co může čekat, tak oni taky. Oni věděli, že sotva je budou mít za mřížemi, budou si s nimi moci dělat, co budou chtít. Prodělat na tom nemohli. A já vím, že ty v hloubi duše víš, i když na to třeba nechceš ani pomyslet, že plán těch chlapů, s kterými se dohodl, byl, že to nikdy neměli přežít až do konce. Nanejvýš pár měsíců, při nejlepším, v těch nejrůžovějších představách…“

 

„Ne,“ vydechla sotva slyšitelně a zavrtěla hlavou.

 

„Ale ano,“ přikývl Benjamin a neuhnul očima z jejích ani na okamžik. „Viděla jsi to vězení? Nedali jim ani postel, přikrývku, pořádné jídlo a pití poskrovnu. Teď začíná podzim a pár týdnů to ještě vydrží, aniž by se v noci probudili, jak se budou klepat zimou a pak mrazem. Ale až začne zima, bude sněžit a bude mráz? Opravdu si myslíš, že jim tam budou topit? Viděla jsi tam snad někde krb? Když je nezabijí jejich zranění, nebo bití, nebo nedostatek jídla, zabije je zima.“

 

Cara vstala a pevně se chytila rukama kolem hrudi, jakoby tak mohla zabránit tomu, aby jí Benjaminova slova přestala drásat srdce.

 

Benjamin se postavil před ni a pokračoval: „A převést je do jiného vězení?“ zavrtěl hlavou a tentokrát se na ni díval s lítostí, protože viděl, jak zoufale se tváří.

 

„Byl jsem tam. Tehdy jak jsem ti přišel říct, že s tebou pojedu místo Henryho. Objel jsem všechna vězení, do kterých je pozavírali. Ti, kteří skončili pod Brixovým a Sebastianovým velením… víc jak polovina z nich už je mrtvá a ti další… k tomu nemají daleko.“

 

Cara zděšeně zalapala po dechu a třeštila na něj oči.

 

„Howard je… no, řekněme, že je využívá na práci pořádně, ale aspoň ví, že aby mohli pracovat, tak musejí žít. A Angus je… Nevím, jestli to víš, ale před mnoha lety byl jedním z nich. Pak se ale od Cavillů oddělil a tak ti, kteří jsou u něj, jsou na tom nejlíp. Ti mají šanci na přežití, což je sice povzbuzující, jenže se zamysli nad tím, jestli by Drake připustil, abys je převezla k němu. Po tom všem,“ trhnul neurčitě hlavou k ní a odmlčel se.

 

Cara sklopila oči k zemi přesně tam, kde v duchu viděla, že leží její srdce. Ztěžka vydechla a dosedla zpátky na lavičku, hlavu si položila do dlaní a nechala se obklopit temnotou, kterou jí přinesly zavřené oči. Tak strašně doufala, že se najde jiná cesta, která ji umožní s Jeremym nějak být, nějak s ním mluvit a aspoň občas jej vidět. Nyní ovšem chápala, jak naivní byla.

 

Už tehdy na té louce mi mělo dojít, že je to nesmysl. Už tehdy jsem měla přestat doufat. Ani jsem si to neměla dovolit! Jak hloupá a naivní vlastně jsem?

 

Cítila, jak se lavička pohnula, když si Benjamin sedl zpátky vedle ní.

 

Chvíli se utápěla v sebelítosti, polykala slzy a nechala si je stékat po tváři. Pak si je ale rázně setřela a zdvihla hlavu.

 

Nemůžeme být spolu… no, nějak… nějak to budu muset… Ale nenechám ho tam umřít, ani Petera.

 

Podívala se na Benjamina, který ji pozoroval se smutnou účastí.

 

„Vlastně mi tedy říkáš, že jediná možnost… je pomoct jim utéct,“ mírně pozdvihla obočí.

 

Trochu se zamračil a vážně odvětil: „Jen pokud s tím souhlasíš a víš, co to znamená.“

 

Přikývla a utřela si tvář do rukávu.

 

Také kývl a dlouho se na ni díval, přičemž mu ona pohled dál oplácela. Uvažoval a znovu si v hlavě procházel celý plán. Nakonec se rozhodl, že už nemá smysl déle čekat.

 

„Dobře, v tom případě ti můžu pomoct… S naplánováním útěku. Už jsem o tom přemýšlel několik dní a napadl mě plán,“ dodal na vysvětlenou, jakmile postřehl Cařin nechápavý výraz.

 

Najednou se v jejím srdci i hlavě ozval zvuk podobný tomu, když město varovali před útokem lupičů. Obočí se jí stáhlo a hladké čelo se zbrázdilo vráskami. Rty stiskla pevně k sobě a ruce zaťala do pěstí.

 

„Už jsi o tom přemýšlel? Napadl tě plán, ano? Chceš mi pomoct?“ zeptala se s důrazem na každou otázku a doufala, že se jí nechvěje hlas.

 

Najednou jí všechno začínalo zapadat do sebe. Připadalo jí, že snad sní a měla opět pocit, jakoby dalšího člověka mohla vidět v tom pravém světle jako před dvěma dny Drakea.

 

Benjamin přikývl: „Ano, pokud budeš chtít.“

 

Cara vyskočila na nohy, jakoby ji píchla vosa: „Ne, nechci tvou pomoc!“ řekla a snažila se o ostrý tón, ačkoliv její hlas ještě nebyl docela v pořádku, a přísně na něj pohlížela. „Ne, dokud mi neřekneš, proč to děláš.“

 

Benjamin se už nadechoval, aby něco řekl, ale Cara ho předběhla, protože chtěla zabránit tomu, aby jí lhal.

 

„Celou dobu se ke mně chováš hezky, snažíš se mi pomoct, jsi milý a… až neskutečně ochotný. A teď mi ještě řekneš, že jsi o tom už přemýšlel a máš dokonce plán?! Zmínila jsem se o tom poprvé teprve před dvěma dny a ty mi řekneš, že už o tom přemýšlíš několik dní?!“

 

„Nikdy bych nemyslel, že ochota někomu pomoct je něco špatného,“ namítl klidně.

 

„To jistě není, pokud to ten člověk dělá z nezištných důvodů. A to u tohohle všeho nepřipadá v úvahu. Vypadá to, že máš všechno promyšlené,“ řekla a máchla přitom paží kolem sebe. Zničehonic ji dostihlo rozčilení, které v sobě potlačovala už od neděle.

 

„Vypadáš, že tě nikdy nic nemůže překvapit. A proto jistě víš, co se stane, pokud by někdo přišel na to, že mi chceš pomoct dostat Jeremyho a Petera z vězení. U mě by možná přimhouřili oči, že jsem nerozumná a otec by mě popravit nenechal, ale tebe? Riskuješ hodně, Benjamine. A… a já byla už dost důvěřivá a taky hloupá. Hloupá, že jsem věřila Drakeovi a málem mě to stálo…“ odmlčela se a trhla hlavou, aby ty vzpomínky zaplašila. „Nechci s tebou udělat stejnou chybu. Jak můžu vědět, že i tohle není součást nějakého jiného tvého plánu? Jak můžu vědět, že jsi to neměl v úmyslu: naoko mi pomáhat, protože chceš Jeremyho vidět mrtvého?“

 

Benjamin se zhluboka nadechl, dal kolena trochu od sebe a opřel se o stehna lokty. Sklonil hlavu a zíral do prachu na zemi.

 

„Takže mi buď řekneš proč, nebo tvou pomoc nechci… Já tvou… pomoc potřebuju… a byla bych za ni ráda,“ dodala trochu mírnějším tónem, protože jí došlo, že to je pravda. „Ale ne za cenu toho, že je přivedu do nějaké pasti nebo přímo na špalek.“

 

Vydechla a už mnohem klidnějším hlasem a tišeji se znovu zeptala: „Proč mi chceš pomoct, Benjamine? A nelži mi.“

 

Benjamin zdvihl hlavu a podíval se na ni s napůl pobaveným úsměvem: „A jak poznáš, že ti nelžu?“

 

„Asi ti budu muset věřit, pokud udáš pádný důvod,“ odpověděla vážně a pozorně si jej prohlížela.

 

Benjamin přimhouřil oči a pohled jí oplácel. Došlo mu, že opravdu není hloupá a její požadavek je oprávněný.

 

„Dobře,“ kývl a narovnal se. „Přísahám ti, že ti chci pomoct dostat ty dva z vězení, protože vím, že by to tam nepřežili. A nemám v plánu dostat je nebo tebe do léčky, nebo je dostat na špalek… Můžeš se zeptat Henryho, že když se zavážu přísahou, nikdy ji už neporuším.“

 

Cara zavrtěla hlavou: „Ne. To mi nestačí. Nejsem slepá, jak jsi sám řekl, a vím, jak ses na ně díval a že Jeremyho ani Petera nemáš právě v lásce.“

 

„Nemít někoho v lásce přece neznamená, že si hned přeju jeho smrt.“

 

Cara zavřela oči, protože už ji to unavovalo.

 

„Proč mi chceš pomoct?“ zeptala se znovu, neúprosně si ho měřila pohledem, ruce si založila na prsou a čekala.

 

Benjamin se po chvilce zasmál: „Chytrá, všímavá a pořádně tvrdohlavá,“ řekl si potichu pro sebe, ale tak, že to Cara mohla slyšet.

 

Podíval se na ni a setkal se s jejíma zatvrzelýma očima a pozdvihnutým obočím.

 

Sevřel jednu ruku, kterou měl položenou na koleni, v pěst a zadíval se na spadlý zlatohnědý list před sebou.

 

„Chci ti pomoct, protože mi někoho připomínáš,“ řekl a pohlédl na ni. „Jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal a ty se mu… strašně podobáš.“

 

Cara udiveně zamrkala, protože takovou odpověď nečekala.

 

„Ne podobou ale tím, jak se chováš. Taky byl odhodlaný dělat pro druhé a hlavně pro ty, které měl rád, všechno. Byl… ten člověk… byl tvrdohlavý, neústupný, pokud si něco zamanul, šel za tím, ať se dělo co dělo. A vím, jak ho… zraňovalo a rozčilovalo, pokud nemohl někomu pomoct. Navíc… tenhle pocit – nemoci pomoct tomu, kdo to potřebuje – znám víc než dobře,“ dodal a opřel se znovu o kolena.

 

„V tom vězení, když jsem tě přišel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, jsem slyšel něco z toho, co…“ odmlčel se a trochu se zamračil, „ti Jeremy říkal. A i když bych nikdy nevěřil, že to řeknu, tak myslím, že to… myslí vážně. S tebou. Musím taky přiznat, že mě překvapilo, že se nechali doopravdy zavřít. Myslel jsem, že to je… no, že to neudělají,“ pokrčil rameny.

 

„A s Peterem jsem byl na hradě dost dlouho na to, abych věděl, že není jako zbytek těch chlapů, kteří se chovali jako zvířata,“ dokončil svou řeč a pohlédl vzhůru. „Takže… připadají ti tyto důvody hodné důvěry?“

 

Cara zaraženě stála na místě a nevěděla, co na to říct. Jedna její část ji pořád varovala, že si to mohl vymyslet, zatímco další mu chtěla věřit. Dokonce se v ní probudila zvědavost zeptat se ho, kdo byl ten člověk, o kterém mluvil, ale došlo jí, že to asi bude něco osobního a nechtěla se ho ptát, pokud jí to sám neřekl.

 

„Myslím, že ano,“ odvětila nakonec.

 

„Neříkáš to právě přesvědčeně,“ pousmál se jedním koutkem úst. „Což chápu, protože na tvém místě bych si asi taky nevěřil. Ale můžeš mi věřit v tom, že kdybych Jeremyho a Petera chtěl zabít, prostě bych to udělal. Nemám rád zbytečné protahování čehokoliv, takže…“

 

„Dobře,“ přikývla Cara a posadila se zpátky na lavičku.

 

Chvilku nervózně poklepávala špičkami prstů jedné ruky o stehno. Potom se k Benjaminovi natočila čelem: „Dobře, poslyš… já myslím, že pokud chceme, aby to oba přežili, tak bychom ten útěk měli naplánovat ještě tento týden.“

 

Benjamin nakrčil čelo a přimhouřil oči: „Nemyslím, že to je dobrý nápad.“

 

„Proč ne? A kdy by to podle tebe bylo lepší?“

 

Benjamin se pohodlněji usadil a otočil se ke Caře také přímo čelem.

 

„Ten plán, o kterém jsem ti říkal, že už mám, tak… Nejlepší den, kdy bychom to mohli provést, je příští středa.“

 

„Cože? Příští středu? Až příští středu?“ vyhrkla a zatvářila se zděšeně. „Ale… ale to je víc jak týden. Osm dní! Do té doby… Po tom, co se stalo včera, je Drake může zabít, aby se mi pomstil. Nebo je nechá zmlátit tak, že nebudou vůbec schopní útěku. Nebo…“

 

Benjamin rázně zavrtěl hlavou, a když se na ni podíval, jakoby ho ani tento její postřeh nepřekvapil, ztichla a s rukama v pěst se na něj dívala.

 

„Co se týče tohohle… Drakea, tak o toho jsem se už postaral,“ řekl klidně.

 

Cara se zamračila: „Co? Jak to myslíš?“

 

„No, řekněme…“ zarazil se na okamžik a sledoval holuba, který jim právě proletěl nad hlavami a usadil se na hřebenu střechy sousedního domu, „že Drake má právě starosti s něčím úplně jiným, než jsou ti ve vězení.“

 

„S čím?“

 

„Sám se sebou,“ odvětil s děsivým úsměvem.

 

Cara zalapala po dechu: „Tys ho… ty jsi ho… zab- “

 

„Ne, nezabil. Jen jsem mu dal co proto,“ přejel si dlaní levé ruky přes klouby prstů pravé.

 

V tu chvíli Cara v jeho tváři poprvé spatřila nenávist a neskrývané potěšení z toho, co udělal. Když sklopila zrak k jeho rukám, všimla si, že má klouby obou rukou sedřené a s rýsujícími se modřinami.

 

„Upřímně ale musím přiznat,“ dodal, když viděl, jak si dívka prohlíží jeho ruce, „že to nebyl právě vyrovnaný souboj – pro něj. A já doufám, že po tom, co ti málem udělal, ti to nevadí.“

 

Cara polkla a pohlédla na něj. Věděla a jasně cítila, co by měla říct: že to není správné, že to neměl dělat, že oplácet druhým stejným špatným chováním nic nevyřeší a nikdy nikam nevede, jenže… sotva si vybavila, jak se na ni Drake díval, jak na ni sahal a škrtil ji, nedovedla to vyslovit.

 

„Ne, tak… moc mi to nevadí,“ zašeptala sotva slyšitelně.

 

Benjamin jen přikývl a nic neříkal.

 

Ticho vzápětí prolomila Cara: „Jenže… to, že je teď Drake… mimo přece neznamená, že ti ostatní si jich přestanou všímat a nebudou je mlátit. Navíc ta práce v kamenolomu…“

 

Ke Cařinu velkému údivu se klid z Benjaminovy tváře nesmazal.

 

„O to jsem se taky postaral. Aby aspoň Jeremy nemusel do kamenolomu.“

 

„Jak?“ nechápala Cara a visela na něm očima.

 

„Třeba na to přijdeš sama,“ pousmál se Benjamin. „Kdy nikoho nijak nedonutíš, aby pracoval nebo dělal cokoliv jiného?“

 

Cara se zamyslela. Po pár vteřinách jí na mysli vytanula hádanka – jedna z těch, kterými si na projížďkách s otcem vyplňovali čas. Byla skoro podobná, ale odpověď jí v souvislosti s tím, co nyní řešili, docela vyděsila.

 

„Nikoho k ničemu nedonutíš v případě, že je… mrtvý,“ odpověděla se strachem.

 

Benjamin se zasmál: „Ano, to je pravda. Taky sis na tu hádanku vzpomněla. Ale neboj se, tak doslova to nemyslím.“

 

Cara nejistě vydechla.

 

„Než jsme odjeli, dal jsem Jeremymu lahvičku s jednou látkou… vlastně s jedem.“

 

Když Cara vytřeštila oči, zalapala po dechu a zbledla, rychle pokračoval: „Ne s takovým, jakým myslíš. Řekl jsem mu, ať z ní vypije hlt každý druhý den. Ten jed způsobí to, že mu bude… zle. Dost zle. Bude bledý, zpocený, bude zvracet a nebude schopný vstát. Což mu zajistí, že ho nepošlou do kamenolomu a nechají ho být. Při častějším používání nebo vypití všeho tě ten jed dostane na pokraj smrti, ale při tomhle dávkování ho nezabije. Mám to vyzkoušené sám na sobě, na Henrym… i dalších.“

 

Cara na něj hleděla s pootevřenými ústy.

 

Někdy se Henryho musím zeptat, co za ta léta vlastně dělal.

 

„Peterovi jsem řekl, že až se jich budou ptát co mu je, poví jim, že jim někdo zamřížovaným oknem hodil něco k jídlu. A Jeremy snědl svou i Peterovu porci. Vzhledem k tomu, jak málo jídla dostávají, tomu budou věřit. A když si na nich většina chlapů z města přišla vybít vztek, není tak od věci, že je někdo chtěl otrávit. Ta zlomená žebra potřebují klid. Chtělo by to tak tři týdny, ty ale nemáme, a proto mu bude muset stačit aspoň týden klidu.“

 

„Ale když mu bude zle a bude pořád zvracet, tak jak může mít sílu k útěku?!“ vyhrkla Cara a rozčilením a strachem o Jeremyho vyskočila na nohy.

 

„Uklidni se!“ křiknul na ni šeptem a vyklonil se, když zahlédl v okně domu pohyb. „Co kdybychom se šli projít?“ navrhnul jí, vzal ji za loket a směroval k brance do uličky.

 

Cara neochotně šla vedle něj a zatínala při tom prsty do dlaní. Koutkem oka se podívala k domu a ve škvíře mezi dveřmi zahlédla postavu. Nepochybovala o tom, že to je její otec.

 

Sotva za nimi zapadla západka na brance, pokynul Benjamin hlavou do uličky, která se táhla rovně dál za Cařiným domem. Byli dost daleko od hlavních ulic města, takže nepotkali živou duši.

 

Benjamin nechal Caře pár minut na zklidnění. Jen co prošli kolem oken posledního domu a před nimi se otevíral větší prostor porostlý trávou s několika jabloněmi vysazenými po okrajích, znovu promluvil.

 

„Když jsem se v neděli večer vrátil, abych… no, za Drakem, nechal jsem jim oběma v cele jídlo, které jsem našel v té komoře a ještě trochu toho, co jsem si koupil. V každé cele se většinou vždycky najde nějaká skrýš, třeba uvolněné prkno, kámen nebo cihla. V Jeremyho cele byla a tak jsem to tam dal – chleba a pečivo. Když si ten jed vezme každý druhý den, bude mít zhruba půl dne klid, aby se mohl najíst a strávit to, aniž by většinu vyzvracel, takže to bez nějakých problémů přežije. Je silný,“ dodal, když si všiml Cařina stále nepřesvědčeného a starostlivého výrazu.

 

Cara zavrtěla hlavou, vešla na trávník a došla až k jedné z rozložitých jabloní. Postavila se pod ni a se staženým obočím pozorovala, jak k ní Benjamin pomalu se stále klidným výrazem jde.

 

Když se zastavil až u ní, řekla: „Řekni mi, jak tohle všechno víš? O těch skrýších ve vězení, o tom jedu… Jak jsi vůbec mohl mít ten jed u sebe? To ho u sebe nosíš pro všechny případy nebo tě jen tak náhodou napadlo, že by se právě v tu neděli mohl hodit?“

 

Benjamin se musel v duchu pousmát, protože mu pořád nevěřila. Nebyla jako ostatní ženy a lidé, kterým mohl říct cokoliv, a oni to bez nejmenších pochybností odkývali.

 

„Za svůj život jsem se naučil, že je lepší být pořád připravený. S Henrym jsme byli v mnoha bitvách, ale nebyli jsme v nich vždy jen jako žoldáci. Už bezpočtukrát nám hrozila poprava nebo něco horšího. Ani nevím, kolikrát už jsme museli utéct z vězení nebo z něj pomoct nějakému našemu příteli. Ne, že bychom to dělali denně, ale tak čtyřikrát nebo pětkrát už určitě. A jak říkám – za tu dobu jsem došel k přesvědčení, že pár… jistých věcí je dobré mít u sebe. Včetně toho jedu. Pokud se nám to povede, můžeš se zeptat Henryho, a on ti bezpochyby potvrdí, že ho mám u sebe stále. Teď bych se ho ale být tebou neptal. Mohl by mít nepříjemné otázky, což jistě chápeš,“ pousmál se a zdvihnul jedno obočí.

 

Cara otevřela ústa, jakoby se na něco chtěla zeptat nebo namítnout, ale nic ji nenapadlo. Vypadalo to, že má odpověď na všechno.

 

Buď je naprosto dokonalý lhář anebo celou dobu mluví pravdu.

 

„A jestli ti vrtá hlavou to, co jsem říkal o tom plánu… Musel jsem se naučit být dobrým stratégem, Caro,“ dodal a vážně na ni pohlédl. Utrhnul z jedné větve jablko, otřel si ho o kabátec a zakousl se do něj.

 

„Na dobrém plánu závisel mnohdy život těch, na kterých mi záleželo. A když ti jde tolikrát o život, naučíš se myslet rychle, zvažovat důsledky, odhadnout šanci na úspěch, možné ztráty a neřešit zbytečnosti, které tě od cíle jedině vzdalují,“ řekl, když polknul.

 

Cařino čelo se trochu vyjasnilo. Přešla ke kmeni jabloně a sedla si pod ni. Zády se opřela o kmen a dlouho se na Benjamina dívala. Sledovala, jak jí jablko a uvažovala.

 

On na sobě její pohled cítil, ale nijak to nedal najevo.

 

„Dobře,“ řekla pak, „vysvětli mi prosím, proč ten útěk musí být až příští středu.“

 

Benjamin přikývl, rychle spolknul zbytek jablka a ohryzek hodil vysokým obloukem do křoví, rostoucího za paloukem.

 

Posadil se naproti Caře: „Z jednoho důvodu. I kdyby se ti Jeremyho a Petera podařilo dostat z vězení v kterýkoliv jiný den, nedovedeš je ukrýt nikde tak, aby je nenašli. A že je budou hledat, tak o tom nepochybuj. Odhaduju, že tak dvě nebo tři hodiny po tom, co utečou. Ani s nejlepšími koňmi by se nedostali tak daleko, aby psi nezachytili jejich stopu. Proto je potřebujeme zmást.

 

Příští středu je v Paindonu svátek na počest zakladatelů města. Všichni budou oslavovat a nikdo nebude chtít ty dva, vlastně Petera, hlídat v kamenolomu. Oba budou ve vězení. Bude to tam vypadat skoro jako v neděli. My s útěkem počkáme do večera. Vyřadíme ze hry stráž a postaráme se, aby kolem vězení nikdo nebyl. Dostaneme je ven, nasednou na koně a po řece pojedou k Blerdenu - a to je důvod, proč musíme počkat do středy. Ten den na večer tam z města budou odjíždět trhovci a komedianti s jarmarkem. A já mezi nimi mám jednoho dobrého přítele, který mi dluží velkou laskavost. Je to trhovec a prodává všechna možná koření a další věci. Věřím mu a svěřil bych mu i vlastní život.“

 

Cara si pomyslela, že to asi musí být opravdu dobrý přítel, protože si nedovedla představit, že by právě Benjamin jen tak někomu svěřil vlastní život.

 

„Psi se po Jeremyho a Peterově stopě dostanou k řece a chlapy, kteří je budou hledat, může napadnout rozjet se do Blerdenu, Massonu a ještě dál. Klidně je může napadnout prohledat i celou skupinu těch trhovců. Můj přítel dá Jeremymu i Peterovi nové oblečení, které předtím nechá namočené v něčem… no, nevábném, ale dost silném na to, aby to překrylo jejich pach, takže je psi neobjeví. A až budou dost daleko, vysadí je z vozu, dá jim jiné koně a oni půjdou vlastní cestou. Nejde to jinak,“ zavrtěl hlavou, když viděl Cařin pohled.

 

„Kdyby utíkali jen oni dva společně nebo se i rozdělili, sami budou hrozně nápadní a dostali by je. Dva lidé uhánějící na koních krajinou jdou vidět z dálky stejně jako jednotlivec. A lidé jsou všímaví.“

 

Cara o všem pečlivě uvažovala a posléze řekla: „Když to říkáš takhle, zní to hrozně jednoduše.“

 

„Samozřejmě,“ pousmál se Benjamin. „Většina plánů zní jednoduše, horší je pak se podle nich řídit a splnit každý jejich krok.“

 

„Jak daleko budou muset jet?“

 

„Jak nejdál budou moct. Budou je hledat. Dlouho. Kdyby to byl jen nějaký poskok, tak to po pár dnech pustí k vodě, ale… jeden z bývalých pánů hradu a jeho pobočník? Budou chtít jejich hlavy na špalku.“

 

Cara se otřásla a několikrát krátce přikývla. Zatímco si Benjamin pohrával se stébly trávy, ona opřela bradu o kolena a pevně se pažemi objala kolem nohou. Stále nemohla uvěřit, že o tom opravdu mluví a že to není jen jedna z možností ale to, co budou muset skutečně udělat. Všemožně se snažila potlačit svoje zoufalství a bolest, která jí v srdci otevírala rány jako průrvy ve vyprahlé zemi.

 

„Půjdeš… utečeš s ním nebo za ním?“ zeptal se tiše Benjamin, čímž její snahu úspěšně zničil.

 

Cara se kousla do rtu, až na jazyku ucítila krev a pevně zavřela oči, aby zatlačila slzy. Prsty jedné ruky si drtila druhou dlaň.

 

Když se na Benjamina po chvilce podívala, oči se jí leskly jako hladina rybníka.

 

„Ne,“ mírně zavrtěla hlavou. „Já… nemůžu. Kdybych byla sama, tak o tom neváhám ani na okamžik, ale nemůžu… nemůžu opustit otce. Když zabili matku, tak… Prostě mu to nemůžu udělat.“

 

„Chápu,“ přikývl tiše.

 

Několik minut ani jeden z nich nepromluvil. Cara se opět snažila uklidnit, a neustále si připomínala, že nesmí být sobecká a myslet jen na sebe. Chtěla, aby Jeremy žil a pokud to nešlo jinak než tím, že se od něj bude muset odloučit, byla ochotná to podstoupit.

 

„Je to moje vina,“ řekla a zabořila čelo do dlaní. „Kdybych Drakea nepřesvědčovala, aby je vzal do Paindonu, tak mohli skončit u Anguse a mohli mít šanci žít a dostat se z vězení.“

 

„Anebo si je mohl vzít k sobě Sebastian a v tom případě už by byli oba nejspíš mrtví,“ podotknul Benjamin.

 

Vstal a přešel až k ní. Kleknul si k ní a opatrně jí strčil ruku pod bradu a pozvedl jí hlavu.

 

„Není to tvoje vina,“ řekl jemně ale přesvědčivě. „Tys to neslyšela ale já ano. Kdyby si je nevzal Drake, vydupal by si tu ‚výsadu‘ Sebastian. Angus se snažil vzít tolik, kolik šlo, ale nemohl je k sobě vzít všechny. Udělala jsi pro ně všechny, co se dalo, i když si to většina z nich ani nezasloužila. A ty dva z vězení dostaneme, uvidíš.“

 

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptala se ho sklesle.

 

Jeden koutek úst mu stoupnul v úsměvu: „No, protože ty a já máme něco společného.“

 

„Co?“

 

„Nevzdáváme se tak snadno toho, co chceme.“

 

Cara se smutně pousmála a jak Benjamin odtáhnul ruku z její tváře, osušila si oči a zhluboka se nadechla.

 

Aby odvedl její myšlenky od toho smutného a nepříjemného, hned se vytasil s prvním problémem, který ho napadl.

 

„Pokud s tím plánem ale chceme pohnout, musíme na něm začít pracovat. Zní sice jednoduše, ale těch malých přípravných krůčků, které musíme udělat, je hodně takže… Co myslíš? Jak vyřadíme ze hry stráže?“

 

Už byl na nohou a v očích měl živý výraz.

 

„Omráčíme je?“ navrhla opatrně.

 

„To mě taky napadlo, ale kromě toho, že by ty rány nebo hekání či pády někdo mohl slyšet, nikdy neodhadneš ránu pro každého, aby je udržela mimo na stejnou dobu. Nemůžeme se totiž spoléhat na to, že tam bude jen jeden. Lepší bude uspat je nějakým dryákem.“

 

„Dobře,“ přikývla Cara, které se ten nápad líbil mnohem víc, než kdyby měli pobíhat kolem vězení a přetahovat stráže po hlavě palicí.

 

Vstala a oprášila si sukni.

 

„Myslím, že znám někoho, kdo nám ho připraví,“ pousmála se.

 

„Koho?“ zeptal se Benjamin.

 

„Linu, naši bylinkářku. Matku Sarah, té holčičky, která s námi byla na hradě,“ dodala na vysvětlenou, když se Benjamin tvářil zmateně.

 

Cara vyrazila přes palouk zpátky k uličce a k jejich domu.

 

„A jak víš, že s tím bude souhlasit?“ zeptal se, sotva ji doběhl.

 

„Protože na rozdíl od jiných tady věří své dceři, i když je to ještě dítě. Někomu, kdo zachránil život její dcery, i když to byl darebák, pomoc neodmítne. A za druhé nemá tak omezené názory jako většina,“ odvětila sebejistě Cara a rozhodnými kroky rázovala dál.

 

Benjamin se pousmál: „To mi zní povědomě. Nejste náhodou sestry?“

 

Cara mu úsměv oplatila a najednou jí připadalo, že se k ní její odhodlání a síla opět vrací.

 

Došli na dvůr a pak do stáje, kde Benjamin Caře pomohl osedlat Cyphira. Když mu utahovala uzdu, pohlédla na něj: „Benjamine…“

 

Otočil se sotva vrátil dělící kůl do vydlabané drážky: „Ano?“

 

„Děkuju ti za všechno,“ pousmála se a snažila se do pohledu i výrazu tváře dostat veškerou vděčnost, kterou k němu cítila a vynahradit mu to, že mu nevěřila.

 

„Ještě mi neděkuj. Pokud se to povede, tak třeba potom,“ zavrtěl hlavou a šel otevřít vrata stáje.

 

Nedala na sobě nic znát, jen se znovu pousmála, ale při těch slovech jejím srdcem projela bolest, jako by jí do něj zabodli zubatý nůž.

 

Nasedla na Cyphira a počkala, až se Benjamin vyhoupne za ni. Pobídla ho a vyjeli ze stáje. Dojeli až ke stájím hostince, kde Benjamin seskočil a rychle si šel osedlat svého koně. Netrvalo mu to dlouho a za chvíli už oba projížděli ulicemi města až k bráně, za níž zamířili doprava, směrem k Sářinu domovu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stav další kapitoly můžete sledovat zde: www.zefill.blogspot.cz

 

 

Zanechte mi v komentáři aspoň řádek, pomůžete příběhu i mě, děkuji :-)