Nardy 1/4

Přistihla se, že čím dál víc času tráví ve svých zahradách. Byl krásný teplý květen, všechno bylo v plném květu, ale to nebyl ten hlavní důvod, proč stále častěji dlela zde. Termín svatby se neúprosně blížil a úměrně tomu rostlo šílenství, kterému byla dennodenně vystavována. Na každém kroku jí pronásledovali švadleny, klenotníci, protokolář, dokonce i Oberon jí zasypával dotazy, o matce ani nemluvě. K tomu se opět množili šarvátky na hranicích, menšího i většího rozsahu, Teonassovi podmínky a požadavky, Bože, nemohla toho chlapa snést, a včera ta nečekaná návštěva. Ještě pořád se jí z toho klepaly ruce. Sedla si na lavičku, ale knihu, kterou si přinesla, nechala zavřenou vedle sebe. Marie se posadila vedle ní a na rtech jí pohrával lehký úsměv. Anna věděla, kdo ten úsměv způsobil a přála by své přítelkyni, aby jí to tentokrát vydrželo co nejdéle, ale obě moc dobře věděli, jak lehce Marii zamilovanost opouští. Stejně jako Annu rozčílení na její osobu.

 

Kdyby si stoupla na lavičku, mohla by v dálce zahlédnout Zelené hory, ale už dlouho to neudělala, téměř stejně dlouho, jako se nepodívala směrem k Černoboru. Pryč byly chvíle, kdy zasněně hleděla do dálky k tomu temnému lesu. Teď už jí zbývala jen lítost pro chlapce, který jí včera donesl zprávu, protože nepochybně zemře. Anna nevěděla proč, ale byla si tím jistá. To vědomí bylo natolik samozřejmé, že by se neodvážila jakkoliv zasáhnout. Vlastně se tak trochu bála, že kdyby byla ještě někdy nucena do Černoboru vstoupit, už by se nenašel nikdo ochotný jí pomoci. Protože jen ona a Marie věděly, co bylo příčinou jejího zázračného přežití a jakou cenu za to zaplatila.

 

Nikdo, kdo vstoupil do Černoboru, nevyšel živý, pokud neměl takové štěstí jako Anna. Pokud nenarazil na někoho, kdo mu byl ochoten pomoci. Ovšem jen Anna věděla, že ta pomoc nebyla zdaleka nezištná, a že obyvatelé toho lesa jsou nebezpečnější než všechny hrůzy, které ve své temnotě Černobor ukrývá.

 

Marie si všimla její chmurné nálady, a tak mlčela, přestože by si ráda povídala. Sevřela Anninu ruku ve své a jen se dívala do dálky. Bude hezké léto.

 

„Zdá se, že tvá matka bude mít nákladnější šaty, než ty.“ Nevydržela a pokusila se navázat hovor. Anna e k ní trhnutím otočila, jakoby jí teprve došlo, že vedle ní sedí, byla myšlenkami úplně mimo.

 

„Cože?“

 

„Říkám, že tvoje matka bude mít dražší šaty, než ty.“ Zopakovala důrazně, jakoby Anna byla slabomyslná. „To je podle mě nevkusné, v jejím věku.“

 

„Ty taky budeš mít dražší šaty než já.“ Anna se škodolibě usmála.

 

„Ale to je něco jiného, navíc, kdo by to dokázal? Mít chudší šaty, než ty? Měla by ses nad sebou zamyslet. Víš vůbec, jakým problémům nás vystavuješ?“ Myslela tím dámy ode dvora. Většina se velmi ráda zdobila, včetně Marie, a musely tedy balancovat mezi etiketou a vlastními marnivými potřebami. Nehodilo se, aby se oblékali výrazně okázaleji než královna.

 

„Vždyť jsi mi vybrala prakticky tu nejdražší látku, co bys ještě chtěla?“ Marie jen protočila oči. Anna byla dnes mimo, něco jí trápilo a nedokázala to zakrýt.

 

„Děje se něco?“ Změnila téma, protože už se nemohla dívat na ten její nešťastný výraz. „Tedy kromě obvyklých věcí?“ Dodala, aby bylo jasné, že na svatbu a všechno s ní spojeného se neptá.

 

„Co by se mělo dít? Nic.“ Pronesla Anna nepřesvědčivě. Marie už se nadechovala, aby jí odporovala, když si všimla, kdo se to k nim blíží. Zaujatě zvedla jedno pěstěné obočí.

 

„Anno, otoč se.“ Poslechla. Otočila se na svém místě, čímž shodila knihu z lavičky. Ze rtů jí sklouzlo zaklení, za které by se nemusel ani místní zahradník stydět. Návštěvník, který se k nim právě připojil, to nepochybně slyšel a ihned se hbitě sklonil pro ten nebohý svazek, který skončil rozevřenými listy na trávě.

 

„Takhle zacházet s literaturou, to je neuctivé.“ Na tváři mu pohrával lehký úsměv, který se ještě rozšířil, když viděl, jak Anna sevřela čelist. Marie se vymrštila na nohy, aby před ním vystřihla předpisové pukrle. Věnoval jí jen drobné pokynutí hlavou. Copak byla vzduch?

 

„Můžete odejít.“ Máchl rukou, jakoby se snažil zahnat mouchu. Takhle hrubě se k ní žádný z mužů nechová.

 

„Cože?“ Vyrazila ze sebe překvapeně.

 

„Nerozuměla jste mi? Přeji si být s královnou o samotě.“ Marie se nadechla v důrazném protestu, protože jeho požadavek byl absolutně nehorázný.

 

„Pane, neřekli vám, že sem mám přístup pouze já a můj doprovod?“ Ozvala se Anna s přemáhaným klidem.

 

„Řekli.“ Ani se nepokoušel zapírat a znovu se vyzývavě podíval na Marii. Ta těkala očima mezi jím a svou paní.

 

„Pak nechápu, co tu děláte.“ Otočila se ke své přítelkyni, aby jí ukrátila trápení, protože ta byla ze své pozice velice nervózní. „Počkej na mne v altánu, jistě tu bude rychle hotovi.“ Marie poslušně odkráčela, ale cestou se několikrát otočila a v altánu, který byl na dohled, se posadila směrem k nim a bedlivě je sledovala, přestože předstírala vyšívání.

 

„Zdá se, že je to jediné místo, kde je vás možné zastihnout.“ Zběžně prolistoval Anninu knihu. „Došel jsem totiž k závěru, že se mi vyhýbáte.“ Anna mu svazek vytrhla a položila ho na lavičku vedle sebe, měla tam vložený dopis od bratra, který dosud nečetla a nechtěla, aby ho našel.

 

„Což ovšem přepokládá, že mne zajímáte natolik, abych vůbec projevila snahu se vám vyhýbat.“ Zvedla k němu oči, bylo nepohodlné, že on stál,  zatímco ona seděla. „Musím vás zklamat. Jsem prostě tak zaneprázdněná, že se to děje samovolně.“ Ráda by mu řekla, že nemá čas jen běhat po cvičišti a hrát kostky s kumpány, jako to předváděl on, jelikož samozřejmě dostávala pravidelné zprávy o jeho činnostech, ale jsou věci, které nestojí za vyslovení. „Pokud jste potřeboval se mnou něco neodkladně probrat, mohl jste po Oberonovi poslat vzkaz.“ Opřela se, čímž získala trochu pohodlnější pozici. „Co tedy máme tak neodkladného?“ Zatvářil se, jakoby ho bolely zuby.

 

„Vlastně nic.“ Najednou se sklonil, sevřel jí mezi svými pažemi, které zapřel o opěradlo lavičky, a než stačila zaprotestovat, políbil jí. Majetnickým způsobem, jak to dokáže jen muž, který je zvyklý vždy dosáhnout svého. Anna byla překvapená, tak překvapená, že ho ani neodstrčila. V hlavě se jí honily varianty, proč to asi tak udělal a nemohla se dohrabat toho správného výsledku. Polichotilo by jí, kdy byla reálná možnost, že jí prostě nemohl odolat, jenže za celou dobu, co byl tady, neprojevil byť jen špetku zájmu o její osobu. Nejspíš prostě zkouší mojí trpělivost, projelo jí hlavou. A dobře se tím baví, dodal ironický hlas.

 

Lehce zamrkala, když se konečně odtáhl. Snažila si zachovat chladnou hlavu, ale její tělo dávalo najevo, že se jí to nedaří, hrudník se jí prudce zvedal a ve tvářích byla úplně červená. „Nerad kupuji zajíce v pytli.“ Dodal spokojeně, když viděl její reakci a narovnal se do celé své výšky, ruce založené na prsou.

 

Anna zuřila, stál před ní bez jakéhokoliv náznaku vzrušení a ona se cítila potupena, jakoby z ní strhal šaty a ona tu teď seděla nahá. Roztřesená, jakoby dostala první pusu v životě a on absolutně bez zájmu. Prudce se postavila a ráda by ho udeřila, ale ještě nikdy v životě to neudělala a byla si jistá, že ani teď to nedokáže. Nebyla ten impulzivní typ.

 

„Ještě něco jste mi chtěl?“ Založila ruce v bok, stála naproti němu a neměla kam uhnout, ani to neměla v úmyslu. Konečně nabyla ztracenou rovnováhu a už se jí nehodlala vzdát.

 

„Má drahá …“ Obtočil jí ruce kolem pasu a ramen a přitáhl jí těsněji k sobě. Kdyby Anna byla o trochu vyšší, viděla by, jak Marie přešlapuje nervózně po altánu a neví, co by měla udělat. „… já věděl, že jste se za těch dvanáct let nemohla tolik změnit.“ Roztáhl ústa do širokého úsměvu a možná se jí chystal znovu políbit, ale Anna ho konečně odstrčila, i když zaskočená jeho novým výpadem.

 

„My jsme se už někdy viděli?“ Celou dobu jí vrtalo hlavou, proč je jí tak povědomý, ale nedokázala přijít na místo, kde by se s ním mohla setkat.

 

„Doufal jsem, že jsem zanechal trochu hlubší dojem.“ Kysele se uškrnul, skoro jakoby ho ranila. „Vyjednal jsem s vaším otcem mír mezi našimi zeměmi, před dvanácti lety, tady … na Hiddenu.“ Anna se zamračila námahou, snažila se rozpomenout. Bylo to náročné léto, tolik se toho stalo, že její mysl uchovala jen vzpomínky na nedobrovolnou návštěvu Černoboru a smrt bratra. Chodila po hradě jako tělo bez duše a příliš nevnímala, co se kolem ní děje. Možná si matně vzpomínala na někoho, kdo jí byl oficiálně představen, ale byla tenkrát tak mladá, že to nevnímala tím správným způsobem. O politiku se ještě nezajímala a otec byl v těch dnech velmi mrzutý, takže se mu vyhýbala.

 

„Nepamatuji se, že bych tomu byla nějak nápomocna!“ Tenkrát se jí rozhodně nikdo na názor neptal. Pokud si dobře vzpomínala, bylo to v době, kdy se její otec ještě nerozhodl, že bude vládnout ona.

 

„Ne? Přitom je to jen vaše zásluha.“ Pronesl lakonicky, stále se usmívajíc. Skoro to vypadalo, že je duchem nepřítomný. „Těžko zapomenout na princeznu, která běhá bosky po hradě jako divoženka.“ O krok ustoupil a Anna udělala krok stranou. „Rád se zanedlouho dozvím, jestli vám na tom rozbitém koleni zůstala jizva.“ Zamračila se a možná si i vybavovala, že to mohlo být v době, kdy si tak namlátila na schodišti, ale ona v dětství pořád někde padala. Střelila pohledem k altánu, což Marie vzala jako pobídku k činu a vyrazila.

Skoro ho fyzicky zabolela ta žebra, která si tenkrát pádem ze schodů zlomil. Byla to šťastná náhoda, protože jinak by Nardy v krátké době přišla o dva následníky trůnu. Nepochyboval, že by ten pád, který zcela neúmyslně ztlumil vlastním tělem, nepřežila.

 

„Pokud jde jen o to, můžu vám ho ukázat hned.“ Chytila sukni a trochu ji nadzvedla, přibližně ke kotníku a doufala, že na tom skutečně nebude trvat, protože měla punčochy a nejprve by si je musela sundat. Což neměla v úmyslu.

 

„Rád si počkám na ten správný okamžik.“ Dodal, ale spíš proto, že musel periferně vidět, jak se k nim žene Marie. „Něco jste zapomněla?“ Otočil se k právě se přihnavší ženě se zdviženým obočím.

 

„Ne, já …“ Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Nestávalo se často, že by musela dohlížet na Anninu neposkvrněnou čest, vlastně se to nestalo ještě nikdy. Marie z té nově nabyté odpovědnosti byla úplně mimo sebe.

 

„Pak se můžete vrátit, odkud jste přišla.“ Odbyl jí netrpělivě. Marie vykulila oči na svou přítelkyni.

 

„To je v pořádku.“ Lehce jí pohladila po paži a počkala, až se vrátí do altánu. Marie nešťastně usedla a tentokrát začala skutečně vyšívat. Anně jí bylo skutečně líto, musel to pro ní být traumatizující zážitek, že se nějaký muž k ní takhle choval. Zpražila ho nesouhlasným pohledem. „Jak jste to myslel, že je to moje zásluha?“

 

„Hm? No, to je taková věc.“ Usmál se mnohoznačně. Neměl v úmyslu jí vykládat, že už tenkrát se rozhodl, že Nardy, ani tu rozčepýřenou žábu svému mladšímu bratru nepřenechá za nic na světě, tak ho tenkrát okouzlila. A neměla se dozvědět ani to, že to byl právě on, kdo svému otci rozmluvil útok na Hidden. Zaútočit na tohle město vojenskou silou byla holá sebevražda, a tak vymyslel plán, díky kterému je teď zde. Pravda, musel v průběhu let poněkud improvizovat, ale výsledek se dostavil.

 

„Nevadí, někdo jiný bude jistě sdílnější.“ Pronesla dotčeně a založila si ruce na prsou.

 

„To jistě.“ Nikdo z jeho lidí jí to neřekne a většina aktérů té druhé strany už byla na pravdě boží, což mu dávalo solidní šanci, že se pravdy nedobere. Jedině snad ten písař, ale to byl takový starý lišák a Narmo nepochyboval, že si dost věcí nechával pro sebe.

 

„Ještě něco jste mi chtěl?“

 

„Myslím, že to je vše, děkuji za váš čas.“ Přiblížil se a měla takový neblahý pocit, že se jí pokusí opět políbit a tak vymrštila ruku, až ho málem trefila do jeho perfektního aristokratického nosu. Sevřel její dlaň ve své a lehce jí políbil na hřbet ruky. Ze rtů mu stále nemizel ten protivný pobavený úsměv a Anna by přísahala, že zaslechla, jak si pohvizduje, když odcházel.

 

Co tohle všechno mělo znamenat? Přišel jen tak, nic pořádného neřekl a zase odkráčel. Sebrala knihu a vydala se k Marii, která už jí netrpělivě vyhlížela, pevně rozhodnutá mu taky zpříjemnit večer. Ten opis zákonů, které nechala schválit tak narychlo, že na nich ještě teď zasychal inkoust, jistě rád uvidí.