Turn off the dark XVI (M.J.)

Reeve:

„...Say it now, I wish I could say it now
Say to me the words I need to hear
Why you just don’t disappear
And why I just can’t walk way...“

„Panebože!!!“ Vyprskl jsem a odhodil papíry na zem. Znělo to příšerně.

Rebecca v ruce zmuchlala svoje noty a text a hodila po mě papírovou koulí. „Nesnaž se to hodit na mě!“ Zavrčela a odešla se napít. Díkybohu jsme tady byli jen já Rebecca a Sebastian opírající se ve dveřích. Amelie se zbytkem nacvičovali choreografii přímo na jevišti. Možná to bylo lepší. Nesnesl bych, kdyby i zbytek viděl tuhle popravu. Když jsme ten song psali, přísahám, že jsem ho slyšel v hlavě a zněl skvěle. Ale teď, když jsem ho zpíval s Rebeccou...nešlo to.

„Lidi neblbněte.“ Přejel si Sebastian dlaní po tváři. Zdálo se mi to, nebo mu přibyly šediny? „Jste dva profíci, tak o co jde?“ strčil Rebecce zpět do ruky její text.

„JÁ jsem profík. On je jen barový zpěvák.“ Šlehla po mě pohledem a začala si jako rádoby profík procvičovat hlasivky.

„Jen tak mimochodem jsem mezi hraním v barech vystudoval dvě konzervatoře, ale to je jedno.“ V duchu jsem stiskl ruce v pěst. Nechtěl jsem se nějak vytahovat, ale ta holka mě tak příšerně vytáčela. Hnusila se mi a začínal jsem brát osobně to, jak se neustále obouvala do Am.

„Prostě naše hlasy k sobě nesedí.“ Uzavřel jsem to a podíval se na hodinky. Do konce zbývalo jen asi deset minut.

„Jestli to chceš vzdát tak prosím.“ Pokrčila Becca rameny a posbírala si svoje věci. Ani jsem nezaregistroval, že to Sebastian vzdal a odešel.

Jen jsem jeji poznámku odmávl a nechal ji tam. Srdce mi bušilo, když jsem se chodbou blížil k sálu, kde zkoušeli ostatní. Pokaždé jsem se na Amelii těšil. I když jsem ji neviděl jen pár hodin, nemohl jsem se dočkat, až ji znovu uvidí. A i když jsem s ní nebyl, viděl jsem v mysli ty její šedomodré oči, cítil jsem její opatrné a rozpačité doteky...šílím.

Nikdy jsem o holky neměl nouzi. Spíš naopak. Ale nikdy jsem se do žádné takhle nezbláznil. Na chodbě jsem zrovna míjel Foxe mladšího. Vrhnul na mě vražedný pohled a div do mě nevrazil. Kretén. Měl jsem z něj hodně divný pocit. Jeho otec byl moc milej chlápek, ale jeho syn byl prostě...divnej.

„Čau lidi.“ Mávnul jsem na hlouček na podiu a skončil pohledem na Am. Dívala se mi do očí a usmívala se.

„Jak vám to šlo?“ Seskočil Jake z podia a plácl si semnou.

„Musíme hodně cvičit.“ Protočil jsem oči v sloup.

„Tak to hodně štěstí kámo.“ Poplácal mě po zádech a odešel se zbytkem do šatny.

Amelie seběhla z podia a zůstala stát na posledním schodě, aby byla aspoň trochu stejně vysoká jako já.

„Budu hrát Empire State Building.“ Prohlásila pyšně, jako kdyby dostala hlavní roli. Zastrčil jsem ji neposlušný pramínek za ucho a usmál se na ni. I když mě to uvnitř žralo, že se člověk s takovým potenciálem raduje z role křoví.

Nejspíš jsem před ní neuhlídal svůj výraz, protože na mě upřela vyčítavý pohled. Objal jsem ji a políbil ji na čelo.
„Budeš úžasná Empire State Building.“

Zavřela oči a pokojně se o mě opřela. Jako kdyby si tady teď v klidu chtěla zdřímnout. Zachumlala se do mé mikiny a spokojeně vydechla. Omotal jsem kolem ní paže a zabořil tvář do jejích vlasů. Nechal jsem se naplnit její vůní která byla nepopsatelná. Nevoněla jako květina, ani nic co bych znal. Byla to jen čistota. Voněla jako oblaka.

Měl jsem chuť ji to říct, že ten mechanismus co cítí tak strašně bít a křičet pod mou kůži je celý jenom její. Že moje rozervané srdce dala dohromady a já už ho nechci. Chci si ho vytrhnout a dát jí ho, aby ho skryla a už nikdy ho neopustila.

Nadechoval jsem se, že to řeknu, jenže nás vyrušil hysterický křik. Na podium se vřítila Rebecca ve tvářích celá zarudlá a za ní dobíhal Sebastian spolu se zbytkem souboru.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se opatrně. Amelie mi stiskla paži a nenápadně se mi skryla za záda.

Rebecca mě probodla vzteklým pohledem a ukázala na Sebastiána. Ten jen zoufale pokrčil rameny a sklopil hlavu.

„Odešli kulisáci. Říkali něco o tom, že nedostali zaplaceno a tak...odešli.“

„Muzikál nebude.“ Rozhodila Becca rukama a šlehala blesky po všech kolem.

„No tak Becco uklidni se.“ Snažil se ji Rob uklidnit a odněkud vytáhl placatku a nabídl ji.

„Jak, to že nedostali zaplaceno?“ Zamračil jsem se a v hlavě mi hned šrotovalo deset alternativních plánů.

„Třeba proto, že po tom, co si jedna z hlavních hvězd odchází a vrací se podle toho jak s ním nějaká puťka chce spát odcházejí sponzoři.“ Vyvalila proud odporných nadávek. Ucítil jsem, jak sebou Amelie škubla a chtěla se ode mě odtáhnout, ale nedovolil jsem ji to. Sevřel jsem jeji ruku ve svojí a musel jsem se hodně ovládat, abych Rebecce neřekl něco sprostého.

Na podiu kde jsme všichni stáli se rozhostilo tíživé ticho. Všichni pátrali očima mezi mnou Rebeccou a Amelii. Zatlačil jsem si prsty na semknutá víčka a chvíli přemýšlel.

„Něco vymyslíme.“ Odmávl jsem tu rukou rozhodnutý to řešit, až se doma uklidním. Teď s horkou hlavou mě napadala jen stovka způsobů jak Rebecce zakroutit krkem.

„To bych chtěla vidět.“ Odfrkla a otočila se k odchodu. Pomalu jsem uvolnil sevření celého těla. Jenže ona se ve dveřích ještě zarazila a otočila se k nám. „Víte co? Mám toho dost! Končím!“  Dramaticky práskla dveřmi a zmizela.

„Rebecco!“ Zanaříkal Sebastian a rozběhl se za ní. Odcházela mu jeho milovaná hvězda.

„Ta se už nevrátí.“ Jake se posadil na okraj podia. „Říkala, že dostala nabídku z Ambassador theatre.“

Několik lidí obdivně vydechlo. Zaslechl jsem v davu slova jako Chicago nebo jen Mrcha.

„Lidi v pohodě. Do zítřka něco vymyslím.“ Snažil jsem se je povzbudit.

„Kdo ale bude hrát Mary-Jane?“ Ozval se někdo v davu. Nejspíš někdo z tanečníků. Začalo to mezi nimi šumět. Spider-man měl stát na třech rolích. Peter, Mary-Jane a Goblin. Jenže teď jedna z hlavních rolí vypadla a premiéra se blížila.

„Nemá cenu pokračovat, když Rebecca odešla.“ Hučeli dál, až mě z nich bolela hlava. Už už jsem otevíral pusu, když mě někdo předběhl.

„A co Amelie?“ Vyhrkl Jake. Amelie za mnou zavrávorala.

Skupince lidí, co ji slyšeli zpívat na karaoke se rozzářili oči a souhlasně začali kývat.

„Děkuju, já...nevím co na to říct.“ Zašeptala skřípnutým hlasem. Nejspíš se ji svíralo hrdlo a musela být vyvedená z míry, protože ruce se ji tak třásly, že jsem ji musel drobné dlaně sevřít. Podíval jsem se ji do strachem rozšířených očí a povzbudivě se usmál. Zaštítil jsem ji zády před pohledem ostatních. Uzavřel jsem nás do malého soukromého vesmíru, kde jsme byli jen my dva.  

„Chceš to?“ Snažil jsem se působit na ni klidně, abych ji náhodou neznervózňoval ještě víc, ale byl jsem z toho rozrušený stejně jako ona. Tak moc jsem chtěl, aby kývla.

Najednou ke mě vzhlédla a já to uviděl. Drobné jiskřičky, které ji rozsvítily celou tvář a opatrný úsměv.

„Asi chci.“ 

Radostně jsem ji objal. Ostatní to pochopili a začali výskat. Jake vyskočil na nohy a běžel Amelii obejmout a hned po něm i Rob. Několik lidí mě poplácalo po zádech, jako kdybych snad něco udělal. Mě ale práce ještě čeká. Budu muset muzikál nějak postavit na nohy, když jsem to tak podělal. Uvnitř mě doutnal ještě malý uhlík zloby na Rebeccu a její nenávistná slova. Štvalo mě to možná proto, že z části měla možná pravdu. Tyhle problémy by možná nebyly, kdybych si neudělal výlet do Kalifornie. Otočil jsem se zase na Amelii, abych se s ní domluvil, kam to půjdeme oslavit, ale strnul jsem. Jake ji zrovna s úsměvem od ucha k uchu objímal, ale ona vypadala vyděšeně. Hlavu měla staženou mezi rameny a dlaně zatnuté v pěst. A v jejich očích byl strach. S tichou prosbou o pomoc na mě upřela pohled.

„Dobrý brácho.“ Odtáhnul jsem od ní rozjuchaného Jakea který si ničeho nevšiml a odběhl s tím, že to jde oznámit Sebastianovi. Opatrně jsem ji položil ruce na ramena. „Dobrý?“ Zašeptal jsem ji do ucha.

Přikývla, ale stejně jsem cítil, jak v dlani sevřela mou mikinu. „Vezmu tě domů.“ Líbnul jsem ji na spánek a odvedl ji k sobě.