Turn off the dark XVII (Edge of something)

Přicházím s dalším dílkem a musím se Vám přiznat, že jsem nad tím hodně přemýšlela. Jestli to vůbec má cenu psát a dávat to na internet. Psaní je moje velká radost a vášeň. Vím, že nejsem kdoví jaký "spisovatel" ale baví mě to. Jenže ono člověku totálně vezme chuť psát a publikovat, když jednoho krásného dne najde na internetu svoji povídku, ale za autora se vydává někdo jiný. Nevím, jestli to tomu člověku v tu chvíli nedochází, že to co jemu zabere dvě minuty na Ctrl+C a ctrl+V mě třeba trvalo rok a dala jsem do toho kousek sebe. Je to prostě hnus velebnosti. Ale kašlu na to a jedu dál :) A jak se říká...všechno zlé je pro něco dobré...Došlo mi, že i když jsou některé moje povídky staré a ještě výplodem dětského fantazírování....pořád jsou moje a miluju je všechny stejně :)

 

 

 

Amelie:

Mám roli...

...Já mám roli...

 ...Já mám roli v našem muzikálu...

...Budu Mary-Jane...

 

Velké kapky mi dopadaly na tělo, ale místo toho abych sáhla po mýdle, nebo šampónu...prostě začala s věcmi které se ve sprše dělají jsem jen stála pod proudem vody, civěla před sebe a jako mantru si opakovala ta slova. Mám roli....Budu Mary-Jane. Nemohla jsem tomu uvěřit. Čekala jsem že se každou chvílí s trhnutím probudím schoulená u Alexe v bytě a zjistím, že to všechno byl jen sen. Štípla jsem se do ruky...několikrát....ale pořád jsem tam stála a měla tu roli....nejen roli. Stála jsem ve sprše u Reeva. Něco co mi ještě před pár týdny přišlo naprosto nepředstavitelné. Jenže teď to bylo tady a já z toho měla rozechvělá kolena.

Vyšla jsem z koupelny a ručníkem si sušila vlasy, když jsem ho našla sedět na gauči s hlavou zoufale složenou v dlaních. Vyděsilo mě, že vypadal jako hromádka neštěstí. Záda měl nahrbená a mě došlo, že na nich spočívá váha celého muzikálu.

„Reeve?“ Promluvila jsem potichu, ale stejně sebou trhnul a zamžoural na mě, jako kdyby tam v té pozici usnul. „Co se děje?“ Posadila jsem se vedle něj. Beze slova si lehnul a položil si hlavu ke mě do klína a se zavřenýma očima zhluboka dýchal. Skoro jsem viděla, jak mu to v hlavě lomozí a jak přemýšlí téměř nahlas.  „Co se děje?“ Zopakovala jsem znova a prsty mu vpletla do vlasů. Už je měl trochu delší, takže je už zastrčil za uši.

„Myslím, že mi bouchne hlava.“ Zaskučel a přikryl si tvář dlaněmi. „Všechno jsem posral a teď se bojím, že to nezvládnu napravit.“

Dál jsem ho hladila a přemýšlela jak mu pomoct. „Budeme muset najít někoho, kdo udělá nové kulisy.“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Moment!“ Ztuhnul a zadíval se do stropu. „Já celou dobu uvažuju, kde sehnat peníze a sponzory a ty myslíš nové kulisy?“

„Ah...jsem pitomec...to mě nenapadlo.“ Cítila jsem, jak mi zrudly tváře a najednou jsem si připadala strašně pitomá.

„Pitomec? Amelie jsi genius!“ Vstal a vtiskl mi rychlý polibek. „Připrav se. Dnes večer jdeme na párty.“ Mrkl na mě a šel vyřizovat telefony. Zůstala jsem sedět celá zcepenělá zírajíc do prázdna. „Tak genius?“

Stála jsem nad svou taškou s tou trochou oblečení, které mi Iz koupila, zatímco se Reeve sprchoval a řešila dilema, co si vzít na sebe. Nakonec vyhrálo volnější bílé triko bez rukávů a upnuté černé džíny.

Reeve s tím takové problémy neměl, natáhl na sebe první tričko, které mu padlo do ruky a koženou bundu a byl připravený k odchodu. Já byla pořád nejistá. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a připadala si naprosto nudně. Chtěla jsem být jako Iz, která se uměla obléknout svůdně a nedělalo ji to žádný problém. Znovu jsem se zatáhla za lem trička a všimla si, že mi pod ním prosvítá černá podprsenka. Už, už jsem si ho chtěla svléknout a vzít si jiné, když jsem v odrazu zachytila Reevův pohled. Prohlížel si mě jako šelma svoji kořist. V očích mu plál chtíč a potešeně zvedl jeden koutek rtů. Srdce mi bušilo do hrudního koše jako splašené, když se naše pohledy střetly.

„Sluší ti to.“ Zamručel spokojeně a políbil mě na odhalené rameno. Vzala jsem tedy tričko na milost a společně jsme ruku v ruce vyrazili.

Reeve chytil taxi, které nás za krátkou dobu vyhodilo o několik bloků dál. Vystoupila jsem a někde hluboko ve mně jsem se panicky roztřásla. Taxikář nás vysadil v podivné čtvrti, kde jsem to neznala. Byla to ulička mezi pochybnou čínskou restaurací a prádelnou a Reeve s vyzývavým úsměvem vyrazil vstříc temnotě skryté v ní. Šla jsem za ním, i když mi hlava říkala, že tohle není zrovna bezpečné místo. Věřila jsem mu, ale nevěřila jsem tomu, co tam může číhat.

„Neboj maličká.“ Vzal mě kolem ramen jako pod ochranné křídlo. Trochu mě to uklidnilo, ale i tak jsem se nepřestala obezřetně rozhlížet. Před sebou jsem viděla jen tmu, ale dlaň svírající mé rameno mě nutila jít dál, a čím jsem byla dál, tím méně jsem se bála a čím jsem se méně bála, tím víc jsem se začínala trochu zvrhle těšit na to, co v té temnotě najdu. Cítila jsem na spánku Reevovy rty a na uchu mě lechtal jeho teplý dech, když jsme šli tou tmou přitisknutí jeden k druhému. Viděla jsem ve tmě blýskat se několik párů očí toulavých koček prohrabujících se mezi pytli plných odpadků. Neutekly, jen si nás měřily ostražitým pohledem.  

A najednou mě Reeve pustil. Zmateně jsem tápala po jeho dlani a jen tak tak jsem uhlídala zakňučení, které mi málem uniklo. Nejsem tak statečná, jak jsem si myslela. Sama tmě čelit nedokážu. V temnotě jsem slyšela jen jeho tichounký smích a jen slabě jsem viděla jeho siluetu. Přidřepl si asi metr přede mnou, jako kdyby si zavazoval tkaničku, nebo hledal něco na zemi. Mrkáním jsem se snažila prokouknout tmu. Vidět co se to dělo.

Něco kovově cvaklo a Reeve spokojeně zamručel. Vzápětí ho zespodu osvítila rudá záře. To co na zemi hledal, byla klika poklopu, za kterou zabral, a země se otevřela. Vyvalila se na nás záře reflektoru a dunění hudby.

„Tadaa!“ Usmál se na mě. Byl tady ukrytý klub. Pod zemí. Ukrytý před vším. „Až po vás madam.“ Nabídl mi ruku a pomohl mi sestoupit po schůdcích pod zem. Byl mi hned v patách a s ocelovým zavrzáním za sebou poklop opět zavřel.

„Panebože!“ Vydechla jsem. Malá chodbička, do které jsem sešli vedla ještě asi dva metry a pak ústila do velkého klubu, který byl doslova nacpaný k prasknutí. Desítky těl se tu vlnili do rytmu hudby. Dívky, které jsem viděla byly kouzelné. Jedna tančila a ve vlasech ji poskakovala indiánská čelenka, další měla fialové dredy... Všichni tady byli jako z Reevova světa. Byli tak stylově oblečení a v jejich tvářích jsem viděla že se upřímně baví.

„Reeve!“ Zaječel někdo. Vzápětí se kolem prohnala dívka, která měla na tváři rtěnkou namalované proužky, jako mívají indiáni.

„Ahoj Sam.“ Usmál se Reeve a dotyčnou objal. „Je tady Terry?“ rozhlédl se kolem.

„Před chvilkou jsem ho viděla na baru.“ Pokrčila rameny. „Ty budeš Amelie!“ Otočila se na mě a chytila mě za ruku. „Nechej chlapy řešit problémy a pojď si zatancovat.“ Kývla na parket, kde na nás už mávala holka s indiánskou čelenkou. Holka s čelenkou mi byla představená jako Melly, přítelkyně Sam. Trochu jsem poodstoupila stranou z centra dění a objala se pažemi. Byla jsem najednou vržena do centra pozornosti a moc se mi to nelíbilo. Reeve na mě přes ramena ostatních upřel starostlivý pohled.  Buď statečná! Okřikla jsem se v duchu. Jsou to jeho přátelé, bude to dobré. Věnovala jsem mu tedy úsměv a jemně jsem kývla hlavou.

Byla jsem podrobená výslechu, odkud se s Reevem známe, co dělám, a jak dlouho jsme spolu.

Bylo to tak zvláštní popisovat nás jako NÁS...jako pár.  

Patřila jsem mu, ale patřil on mě? Izy mi jednou řekla, že Reeve patří mezi ty typy, kteří jsou nebezpeční. „Je to ten typ, co tě zničí. Převrátí ti život naruby. Jsou jako kometa. Zazáří, ale ta tma, která po nich nastane je nesnesitelná.“  Nedalo mi moc práce se holkám nenápadně ztratit. Odklidila jsem se do kouta kousek opodál a pozorovala dění

Přes parket jsem viděla, jak si povídá s vysokým potetovaným týpkem. Vypadal trochu jako člověk, který by mohl být kamarádem Sama z baru. Paže měl potetované od zápěstí až do ztracena někde pod tričkem na hlavě číro a v obočí piercing. Naháněl mi husí kůži, dokud si spolu s Reevem neťukli skleničkou a jeho tvář rozzářil naprosto sympatický úsměv. Lidé kolem nich procházeli a zdravili je, někteří je i plácali po ramenou. Tolik lidí Reeva znalo a z jejich výrazů bylo čitelné, že jej rádi vidí. Byl ten oblíbený...Byl jako kometa.

„Ale občas se stane, že i kometa se zamiluje a zůstane svítit jen jedné osobě.“ Řekla potom Iz a zadívala se na mě zvláštním pohledem.
Není možné, aby se Reeve zamiloval zrovna do mě...do “šedé myši“, “puťky“ do holky která téměř před každým dotekem nejdříve uhne. Téměř před každým...před jeho ne. Jeho se nebojím. Ale jak by mohl chodit s někým, kdo s ním nespí? Jak dlouho to vydrží? Zatím se vždy udržel, ale jak dlouho bude ještě trpělivý. Nebylo to tím, že bych se ho bála. Já se za sebe styděla. Styděla jsem se za to, že jsem “poškozené zboží“, že to pozná a ztratí zájem. Jenže jako kdyby vytušil, že na něj myslím, odtrhl pohled od Terryho a našel si mě v davu. Jeho pohled byl plný strachu, dokud jsme se nestřetli. Povzbudivě se na mě usmál a já věděla, že ho miluju. Pokud jsem někdy...kdysi řekla někomu, že ho miluju, byla to jen směšná fráze, která nic neznamenala. Tohle co jsem cítila k Reevovi byla láska.

Najednou se reflektor sklouznul trochu jinak a ozářil stěnu, u které jsem stála. Téměř jsem oněměla úžasem. Stěny v celém klubu byly pomalovány nádhernými graffity. Nebyl to obyčejný pouliční street-art, ale hotová umělecká díla, jako kdyby někdo nakreslil na zdi profesionální a do detailů propracovaný komix. Nevím, jak dlouho jsem u stěny postávala a prohlížela si tu nádheru, dokázala bych to snad věky, ale Reeve mi položil dlaň na krk a políbil mě na spánek.  

„To byl Terry.“ Ukázal na týpka se kterým u baru stál. „a namaluje nám kulisy. Zadarmo.“ Objal mě pevně kolem pasu. V tu chvíli mi pohled sjel ke spodnímu okraji obrazu a zalapala jsem po dechu. Černou barvou tam byl načmáraný podpis. TERRY. 

„To je úžasné.“ Rozbušilo se mi srdce. S kulisami od tohohle umělce dostane muzikál úplně jiný rozměr. Bude to velké a já toho můžu být součástí.

Tančili jsme spolu na pomalejší píseň. Tiskla jsem se k němu a užívala si jen to teplo, které z jeho těla vycházelo. Objímal mě kolem pasu a šeptal mi něco do vlasů. Chtěla jsem zůstat navždy. Tady pod zemí, kde jsme byli v bezpečí. Třeba o tom tady nikdo nevěděl. Otevřela jsem oči a chtěla mu říct, ať nikdy neodcházíme, ale ztuhla jsem. Zahlédla jsem u baru stát Alexe. Pozoroval nás s ďábelským úsměvem. Našel nás a teď si mě odvleče zpět do toho vězení a už se ven nikdy nedostanu. Nemohla jsem popadnout dech, Odvrátila jsem tvář na druhou stranu a doufala, že mě neviděl, ale tam stál taky. Opíral se o stěnu kousek od východu. To nebylo možné, tak rychle by se tam nedostal. Jenže pak sem si všimla, že všichni v klubu mají na sobě padnoucí oblek s krásnou hedvábnou kravatou za dvě stě dolarů a všichni mají Alexovu tvář s rozšklebeným ďábelský úsměvem plným ostrých špičatých zubů. Vysmíval se mi. Zvedla jsem tvář a místo Reeva tam stál on. Svíral mi tvrdě ramena a z jeho úst lezla chapadla.

...Dostane mě...

... Neuteču mu...

...Ten pocit bezpečí byl falešný. On tam někde venku je a dostane mě...  

Začala jsem křičet.

Bylo mi vedro, křičela jsem...Někdo mi svíral ramena. ALEX!

„Ne!“ Zavzlykala jsem zoufale a ohnala se rukou. Tvrdě jsem do něčeho narazila.

Probudila jsem se s trhnutím. Reeve mě držel za ruce a z nosu mu přes rty a bradu odkapávala krev.

„Ne!“ Zavzlykala jsem zoufale a stočila se do klubíčka.

„Amelie, klid, je to dobré.“ Šeptal tiše a hladil mě po vlasech. „Nic se neděje.“ Jeho výraz

„Promiň.“ Zavzlykala jsem, když mi došlo, že jsem ho nejspíš praštila do nosu. S mrkáním jsem se obezřetně rozhlédla kolem. Byla jsem v bezpečí u Reeva. Alex tady nebyl. Z klubu jsme se vrátili bezpečně domů a šli klidně spát. Alex v klubu byla jen noční můra. „Omlouvám se, omlouvám se.“ Drmolila jsem pořád dokolečka a trochu zmateně ještě poznamenaná spánkem jsem utíkala do kuchyně pro mokrou utěrku. Reeve běžel za mnou. I když byl vzhůru o trochu déle, dohnal mě až u dřezu.

„Amelie“ Zašeptal a opatrně mě objal. Když vyslovoval mé jméno, znělo to, jako kdyby říkal jen Amelí. Znělo tak měkce a důvěrně. „Co se ti zdálo?“ Zkoumal mou tvář a opatrně mi stíral slzy.

„Ani nevím.“ Zalhala jsem a přes slzy se na něj usmála.

„Nic se ti nestane.“ Přitiskl si mě na hruď. Tlukot jeho srdce mě uklidňoval. I když v něm bylo něco temného a nebezpečného, věděla jsem, že ve své podstatě, v jádru je dobrý člověk. „Zkusíš ještě usnout?“ Políbil mě do vlasů a vedl mě k posteli.

Teprve až jsem si lehla do peřin a konečně se nedechla, mě dohnala realita. Byli jsme v klubu, Reeve se domluvil s Terrym na kulisách a pak jsme šli domů. Alex byl jen děsivý sen. Byl to jen sen opakovala jsem si v duchu jako mantru.