Nardy - kapitola 1/6

Poprvé za tu dobu, co ho znala, s ním chtěla mluvit, ale nemohla. Hned druhý den odjel v doprovodu kněžích a svého otce do kláštera v Zelených horách, aby byl pokřtěn. Král trval na tom, že tomu bude přítomen, takže se to dělalo tak narychlo, týden před svatbou. Pokud šlo o svatbu, Anna už se s tím smířila. Doufala, že nebude tak špatný člověk, jak si původně myslela a stejně neměla jinou volbu, takže se tomu podvolila a teď už o samotném aktu smýšlela jako o nutnosti, která se nedá do nekonečna odkládat.

 

„Vypadáš nějak … smířeně.“ Marie si jí prohlížela a u kořene nosu se jí utvořila hluboká vráska.

 

„Hm?“ Anna se prohlížela v zrcadle.

 

„Nestalo se něco, co bys mi chtěla říct?“ Nenechala se odbýt.

 

„Cože? Aha, ne, nic se nestalo.“ Nic, co by bylo pro Mariiny uši. Ozvalo se klepání na dveře a komorná odběhla otevřít.

 

„Tady to ještě trochu zaberte.“ Úkolovala Marie švadlenu, došla totiž k závěru, že z přítelkyně nic nevyrazí, a tak se přestala snažit. „Budeš vypadat úžasně.“ Anna musela souhlasit, svatební šaty vypadaly opravdu překrásně. Do pokoje vstoupil Oberon se stohem papírů.

 

„Jak se vám líbím, Oberone?“

 

„Jistě, jistě.“ Ani se na ní nepodíval a rovnou přešel ke stolu, ze kterého neohleduplně shrnul spoustu věcí, které si švadleny pravidelně přinášely a rozložil tam své písemnosti. Anna se tomu usmála, ráda ho škádlila, ale málokdy to mělo nějaký efekt. „To jsou různé gratulace a tak dále, a tady potřebuji podpis. Strčil Anně před nos desky s papíry a brk namočený v ingoustu. Letmo přejela řádky, aby viděla, co podepisuje a nakonec připojila svůj strohý podpis.

 

„Všechno?“ Oberon se jako obvykle mračil.

 

„Abych nezapomněl.“ Dodal, jakoby se něco takového někdy stalo. „Král se velmi hlasitě dožadoval audience, zřejmě se seznámil se zákony, které celkem nedávno vešly v platnost.“ Možná se jí to jen zdálo, ale Oberon se škodolibě ušklíbl. „A chce s vámi ještě před svatbou hovořit o těch, cituji, pošahaných nesmyslech.“ Už raději nerozmazával, jak označil tuto dámu.

 

„Budeme mít čas?“

 

„Pokud tomu budou okolnosti nakloněny?“ Pokýval vědoucně hlavou.

 

„A jak reagoval princ?“ Vyzvídala Anna napjatě.

 

„Řekl, že to s vámi probere soukromě.“ Stařík pokrčil rameny. „Nevím, co tím myslel.“ Dodal skepticky a okřikl mladíka, který si od něj stále ještě nevzal brk a místo toho hypnotizoval Annu pohledem a červenal se u toho. Marie se tomu zasmála, takže by málem přeslechli další zaklepání na dveře. Komorná opět odběhla.

 

„Dneska je tu nějak rušno.“ Pronesla Marie a usadila se na lenošku s pohárem vína.

 

Do místnosti se vehnala matka jako velká voda a v patách jí cupitaly její dámy, takže tu začínalo být plno. Oberona a toho mladíka zpražila nepříjemným pohledem, ale komentáře se zdržela.

 

„Velice hezké.“ Pronesla znalecky, když dokončila kolečko kolem Anny.

 

„Co pro tebe mohu udělat, matko?“ Oberon se s pomocníkem, na Annin pokyn, vytratil.

 

„Nemohla bys být alespoň někdy milá?“ Odpověděla jí otázkou, na kterou nechtěla slyšet odpověď. Anna se nepřesvědčivě usmála.

 

„Dnes jsem, má milá, jen poslíček.“ Ta dívka, o které Anna uvažovala, podala matce pouzdro potažené červeným semišem a vrátila se na své místo. „Královna Írimë mne požádala, abych ti toto předala. Nutno říct, že se tvářila velice kysele, takže hádám, že to bude velmi cenné.“ Matka vypadala spokojeně.

 

„Svatební dar od prince.“ Anna se zatvářila otráveně, ale víko zvedla. Oněměla úžasem. Marie viděla její výraz a přišla se podívat.„Co je to?“ Anna si vzala pouzdro, ale ještě ho neotevřela.

 

„Pane bože.“ Vydechla užasle a zakryla si rukou ústa. Matka se stále tvářila vítězně, protože jistě neodolala a podívala se už před tím, než dar doručila.

 

„Prý by byl velmi šťastný, kdybys ho měla ve svatební den.“ Dodala pyšně.

 

Anna na šperky příliš nebyla, takže si sama žádný zhotovit nenechala, používala ty po matce a babičce, které královně náležely, ale tímto byla ohromena. Řetízek byl tvořen bílými růžemi vykládanými diamanty, jejichž počet nedokázala takhle narychlo určit, a zakončen byl opravdu velkým diamantem, který na světle házel zelené odlesky. Byla to jemná, mistrovská práce. Prstem se dotkla jedné z náušnic, které k tomu náležely.

 

„Zdá se, že velmi dobře ví, co se sluší. Na rozdíl od svého otce.“ Dodala jedovatě a alespoň v něčem byla se svou dcerou zajedno. Teonass byl příšerný chlap.

 

„No, kdybys to nechtěla …“ Marie natáhla ruku, aby se toho skvostu dotkla, ale Anna mezitím víko zaklapla.

 

„Vyřiď Jeho Výsosti má slova díků, až se vrátí. Budu o tom uvažovat.“ Podala pouzdro komorné, která ho odnesla do šperkovnice k ostatním. Švadleny se znovu daly do práce.

 

„Jak myslíš.“ Pronesla matka nespokojeně a odešla. Nejspíš čekala trochu lepší reakci.

 

„Tobě se to nelíbí?“

 

„Je úžasný, ale nemůžu se dát lacino.“ Spokojeně se zadívala ke dveřím, za kterými zmizela matka, a nepochybovala, že mu to s velkou chutí vylíčí do nejmenších detailů.

 

Marie se tomu jen zasmála.

 

 

Pokud si snad někdo myslel, že Narmo bude mít problém přijmout nové náboženství, tak se šeredně spletl. To by totiž předpokládalo, že věří v Boha. Netrpěl nákloností k Bohu, ani jakékoli církevní instituci, proto mu nečinilo žádné potíže zřeknout se staré víry a přijmout tuto, dle jeho názoru, úplně stejnou. Dokonce si předem připravil snůšku kajícných nesmyslů, aby uspokojil kněze, kterému se měl vyzpovídat. Jen nechápal, proč se kvůli tomu musel táhnout sem, proč to nemohli odbýt na hradě. Zřejmě z důvodů, kterým by obyčejný smrtelník jako on, neporozuměl.

 

Nahý vstoupil do nádrže s pekelně studenou vodou, kde už ho čekal prokřehlý kněz. Drmolil modlitby, které mu předříkával a upřímně doufal, že to nebude trvat moc dlouho, jinak toho o svatební noci příliš nepředvede. Jakoby to nestačilo, vylili na něj vědro vody, a potom další tři. Úplně viděl, jak se otec spokojeně šklebí, a Amras tiše úpí, jakoby to byl jeho pták, co tu teď mrzne.

 

Konečně ho nechali vylézt a zabalit se do nehřejícího bílého plátna. Zatímco se usilovně snažil nedrkotat zubama, poslouchal nesmysly o znovuzrození a nechával si od všech přítomných církevních hodnostářů na čelo olejem kreslit kříže, přemýšlel o Anně. Jestlipak se jí líbil jeho dárek? Určitě ano, ale nejspíš to na sobě nenechá znát. Otec mu ho vydal velmi neochotně. Přeci jen náležel královně, ale jelikož to bylo věno Narmovi matky, které se tak bezostyšně zbavil, byl jeho nárok legitimní. Nemohl nechat tu fuchtli, která si teď říkala královna, ten klenot nosit. Teď bude patřit jeho Anně, milované Anně, která měla své temné tajemství ukryté v temném lese. Neubránil se pousmání nad tím slovním spojením. Podíval se na otce, ale raději se otočil jinam, protože se právě šťoural v zubech.

 

„Budiž ti náruč církve navždy otevřena.“ Pronesl teatrálně představený kláštera a Narmo doufal, že to znamená možnost konečně se obléct. Odpověděl mu nacvičenou větou a skutečně byl propuštěn.

 

Komorník mu ani jednotlivé kusy oblečení nestačil podávat, jak rychle to na sebe házel a byl upřímně rád, že to byl mužský klášter, protože momentálně by na žádnou dámu příliš nezapůsobil.

 

„Málem mi umrzla prdel.“ Pronesl k Amrasovi, který to všechno pobaveně sledoval. „Moc se netlem, nebo tě taky nechám pokřtít, ty pohane!“ Přítel zvedl ruce v obranném gestu.

 

„Díky, ale já se mám rád.“ Rukou se chytil v rozkroku, aby bylo jasné, o čem je řeč. Oba se tomu zasmáli. „Teď by to chtělo vyhřátou postel a někoho do ní.“

 

„To tu nehrozí.“ Zhodnotil Narmo lakonicky a pohledem přejel po přítomných kmetech. Vypadalo to trochu jako starobinec. Evan mu konečně zavázal druhou botu a mohli se vydat na hostinu.

 

„Myslíš, že budou sušený kobylky nebo tak něco?“ Nakláněl se k němu Amras a svou nechuť demonstroval šklebem.

 

„To nevím, ale už se těším, až odsud vypadnu.“

 

 

Teonass nakráčel do Anniny pracovny velmi neomaleným způsobem. Minule jí obdařil “lichotkami” opěvujícími její krásu, a tak napjatě čekala, co to bude tentokrát. Narmo se opřel v křesle naproti ní, přehodil nohu přes nohu a také vyčkával. Přišel před malou chvílí a vlastně se ještě ani nedozvěděla proč. Na svém obvyklém místě u okna seděl Selech a Oberon vpadl dovnitř mrštně jako lasička těsně před tím, než se dveře s prásknutím zavřely. Teonass hodil na stůl značně pomuchlané archy papírů.

 

„Co tohle, k čertu, má znamenat?“ Zahřímal a Anna tázavě zvedla obočí, měla toho člověka tak akorát dost. Selech se postavil vedle své paní. Teonass byl velký muž, až hřmotný, s nepříjemným výrazem, ale větší, než vévoda nebyl.

 

„Pane, takové chování …“ Začal.

 

„S vámi se nebavím, jen s touhle …“ Z křesla naproti Anně se ozvalo zakašlání, tiché, přesto důrazné. Teonass se na svého syna zadíval velmi zvláštním způsobem, Anna nebyla schopná ten pohled rozklíčovat. Narmo na svého otce upíral pronikavý klidný pohled, nějakou dobu se pozorovali, jakoby vedli němou válku a překvapivě, Teonass prohrál.

 

„Můžete mi, madam, prozradit, co to má znamenat?“ Pronesl tišeji, ovšem neméně zlostně. Jenže Anně došla slova.

 

„Obávám se, pane, že přesně to, co je tam napsáno.“ Vmísil se do toho nenuceně Oberon, přivyklý otcovým výbuchům vzteku, a Anna doufala, že ho ten hrubián nerozmázne o zeď. „Pokud si přečtete, například tady …“ Zabodl prst do jednoho z řádků a Teonass se na něj podíval, jako kdyby spadl z višně. „… nebo tady …“

 

„Chcete tím snad naznačit, že můj syn nebude králem?“ Oberon si posunul brýle na očích.

 

„Technicky vzato …“

 

„... ne.“ Dokončila za něj větu Anna.

 

„Taková nehoráznost!“ Rozeřval se Teonass. „A ty tu jen tak sedíš!“ Princ se postavil.

 

„Otče, na moment.“ Oberon se opět obratně protáhl s nimi a zavřel za sebou dveře. Anna se opřela v křesle a vyfoukla vzduch z plic.

 

„Přísahám, že toho chlapa jednou zabiju.“ Syčel Selech a křupal u toho klouby, jak měl ve zvyku, když byl rozrušený.

 

„To bohužel nemohu dovolit.“ Oponovala mu královna a nalila si do poháru vodu z karafy.

 

„A princátko taky.“

 

„Uvědom si, že mluvíš, o svém budoucím králi. To, co tu říkáš, by se dalo považovat za velezradu.“ Podíval se na ní velmi zvláštním způsobem, který potvrzoval, co si Anna myslela už delší dobu. Rozhodla se to přejít, protože by nerada rozbila jejich mnohaleté přátelství, jen proto, že by se Selech velmi rád viděl na princově místě.

 

„Dítě už se narodilo?“ Změnila téma a Selecha tím dokonale zaskočila.

 

 

„Jaká škoda, že se Merian nebude moct zúčastnit svatby.“ Mlela si svou.„Ne, ještě ne.“ Neměl právě náladu se bavit o své těhotné manželce.

 

„Hm, velice jí to mrzí.“ Odpovídal automatizovaně a nejraději by odešel, povedlo se jí ho naprosto otrávit.

 

Dveře se otevřely a v nich stál Oberon s princem, král chyběl. Stařík podivně koulel očima a šel si sednout ke stolu v rohu. Narmo se posadil na své původní místo, jeho obličej byl naprosto bez výrazu. „Kde jsme to skončili?“ Uvolněně propletl prsty a podíval se na Selecha. „Děkuji, můžete jít.“ Ten okamžitě zbrunátněl, Anna ho chytila za rukáv.

 

„Nech nás o samotě.“ Neochotně je opustil.

 

„Zdá se, že mě nemá rád. Proč asi?“ Zahučel pobaveně a upřel na královnu vědoucí pohled. Dost často by ho nejraději nakopla. „Takže TECHNICKY …“ Pokračoval s důrazem. „A to myslíte, že vám to projde?“ Zdvihl jedno obočí.

 

„Už mi to prošlo.“ Položila ruce na područky a opřela se.

 

„Já ovšem nemluvím o radě.“

 

„A o čem?“

 

„O lidu. Mám dojem, že toho narušování tradičních hodnot za poslední léta na ně už bylo dost, a přestože se považuji za poměrně pokrokového, nemyslím si, že to bude fungovat.“ Dlaně přitiskl k sobě a zdvihl je před rty, aby částečně skryl úsměv. „Nicméně jste mě pobavila, proto jsem ochoten se této hry dočasně zúčastnit.“ Annu svrběla ruka, měla chuť omlátit mu tu jeho aroganci o hlavu.

 

„Já si nehraji.“ Pronesla přes sevřené čelisti.

 

„Ne? To děláte chybu. Politika je především hra, má drahá.“ Lehce se předklonil. „A jak vám tady Oberon jistě potvrdí, jsem velmi zdatný hráč.“

 

„A u lidu velmi neoblíbený, jako všechno Alcyonské.“ Nechtěla se nechat vyvést z míry, přestože mu právě nahrála na smeč. Naklonil hlavu na stranu.

 

„Což ovšem znamená pouze to, že za dva dny má popularita stoupne, jelikož se milovaná královna Anna stane mou ženou, a vaše klesne, protože se ten Alcyonský hrdlořez stane vaším mužem.“ Vstal jen, aby obešel stůl a sedl si na jeho hranu. Vzápětí vzal její dlaň do své a lehce jí políbil na prsty. „A už se té chvíle nemůže dočkat.“ Vítězně odkráčel do západu slunce, tedy pryč z Anniny pracovny.

 

„Ten …“ Zahučela.

 

„Ten se vůbec nezměnil.“ Anna se na Oberona překvapeně ohlédla.