Turn off the dark XVIII (Love is just a word)

Amelie:

„Takže ho miluješ… jako, opravdu.“ zeptala se mě Iz, celá bez sebe zvědavostí. Už byla zdravá, a tak jsme spolu byly na kafe, jak tomu ona říkala. Pro mě to bylo něco nového. Téměř jsem neznala tohle chození na kafe. S Alexem to bylo jen divadlo a domů. Tyhle holčičí pokecy jsem se teprve učila.

S hořícími tvářemi jsem přikývla.

„A řekla jsi mu to?“

„Ještě ne… bylo to teď všechno tak… hektické.“

Izy usrkla svého kafe a zasmála se. „Stejně je to jen pár slov. Nic se nezmění.“

„Love is just a word...“ Vzpomněla jsem si na píseň, kterou máma pouštěla na starém gramofonu. Sedávala jsem tehdy u stolu a pomáhala jí krájet jablka. Stála u okna s výhledem na sad. Láska je jenom slovo miláčku. Ta skutečná podstata je v očích a v pohledech…pak není žádných slov třeba.

„Přesně!“ plácla Iz do stolu, čímž mě vytrhla ze vzpomínek na domov. „Můj drahý mi to ale říká pořád. A taky mi to dokazuje.“ Natáhla ke mně s úsměvem ruku. Na zápěstí se ji třpytil zlatý náramek.

„Neměla jsi ho už? Jako kdybych ho už viděla.“ Chtěla jsem si ho prohlédnout, ale Iz už ruku stáhla zpět pod stůl, a tak jsem se tím nezabývala.

„Ne, že bych takové věci potřebovala, ale… je to pěkné. Navíc je v poslední době trochu… ve stresu a tak se mi takhle omlouvá.“

„To bude dobré.“ usmála jsem se na ni. „Doufám, že ho někdy poznám,“ mrkla jsem na ni. Chtěla jsem poznat muže, který dělá Iz šťastnou.

„Poznáš, až nastane správný čas.“

Zvedla jsem se ze židle a líbla Iz na tvář. „Měj se Izie, musím běžet do práce. Dneska je můj první den.“

„Hodně štěstí!“ zavolala za mnou, ale to už jsem mizela za rohem.

 

U Sama jsem si kolem pasu uvázala zástěru a zastrčila si za ucho pramen vlasů, který mi vyklouzl z culíku.

Když jsem se ráno vzbudila, Reeve ještě spal. Polštář měl zmačkaný pod hlavou a jednou rukou mě objímal kolem pasu. Opatrně jsem vyklouzla z postele a vzala si první tričko, které mi padlo do ruky. Bylo obyčejné šedé barvy a při jeho koupi jsem přecenila svou postavu, takže mi bylo trochu velké. Stejně si mě nikdo nebude všímat. Jsem tady od toho, abych nalévala drinky.

Klid mě přešel, jakmile se otevřely dveře, a dovnitř vešly tři bohyně. Krásná dlouhonohá černoška s hustými kudrnatými vlasy, brunetka s postavou modelky, a nakonec blondýnka oblá přesně na těch správných místech. Všechny tři byly oblečené jako z módního katalogu.

Jako na povel na mě upřely tázavý pohled

„Ty jsi tu místo Earla?“ Černoška měla v očích vyzývavý pohled. Nejspíš mě v duchu hodnotila.

„Ahoj, já jsem Amelie a nevím, kdo je Earl.“

„Já jsem Sandy,“ podala mi ruku blondýnka a usmála se. „Earl dělal na baru, ale pak ho zastřelil zákazník.“

Můj stisk povolil... Zastřelil… zákazník... tady, na tomhle místě?

„Ella.“ Jak ve snách jsem podala ruku brunetce. „a nezastřelili ho... jen postřelili.“ Mrkla na mě dobrácky.

„Já jsem Nora a tyhle dvě si dělají srandu. Earl šel do důchodu.“ usmála se na mě a ukázala tím nádherné bílé zuby.

„Bože!“ vydechla jsem úlevně a konečně se na ně taky usmála. „Tohle mi nedělejte.“ Děvčata se posadila na barové židličky a zvědavě na mě hleděly. „Tak povídej, Amelie. Jak ses k nám dostala?“ Sandy podala láhev Jacka Daniellse a nalila zlatavou tekutinu do čtyř skleniček. A tak jsem jim ve zkrácené a upravené verzi pověděla svůj příběh.

 

 

 Reeve:

Se sluchátky v uších jsem vykračoval ulicí. Konečně jsem si mohl zapálit, protože před Am jsem kouřit nechtěl, ale stejně mi to nějak nechutnalo. Ráno jsem se vzbudil sám v prázdné posteli a připadal si, jako kdyby se mi to všechno jen zdálo. Jen malý lísteček se vzkazem, bolest hlavy a zakrvácený ručník vedle postele dokazovali, že všechno se to stalo. Amelie psala, že jde do práce. Věděl jsem, že si našla místo v nějakém baru. Sice jsem neměl moc dobrý pocit z představy, že obsluhuje kdoví jaká individua, ale byl jsem za ni rád. Amelie si něčím prošla… něčím, co přede mnou tajila, a najít si tuhle práci byl její první krok k tomu, dát si život do pořádku. Nebo jsem ten první krok byl já? Tak, či tak jsem doufal, že jednou přijde den a ona se mi svěří. Jenže stejně mě vzadu na krku stále svíral podivný strach a můj vnitřní hlas dotěrně šeptal. Jak ji mám chránit, když nevím, před čím.

Přešel jsem ulici a zapadl do baru. Zane už seděl u stolu a usrkával kafe.

„Nazdar jogíne,“ plácl jsem ho po rameni a zhroutil se na židli naproti.

„Na jógu už nechodím. Potkal jsem tam Carol,“ zabručel a nenápadně nohou posunul tašku, kterou měl na zemi pod stolem. Rychle jsem po ní sáhnul a vytáhnul z ní celkem zavánějící kraťasy a tenisky.

„A tohle je co? Když jsi na józe potkal bejvalku, tak teď chodíš na aerobik?“ zasmál jsem se a hodil to zpět pod stůl.

„Ne,“ zamručel tiše.

Popadl jsem jeho peněženku a vytáhl z ní permanentku. „Aha… takže… spinning?“

„Vede to ta instruktorka jógy no!“ vybafl na mě rozčíleně a vytrhl mi kartičku z ruky.

Objevila se u nás servírka s bločkem.

„Brácho, hraješ v kapele. Nepotřebuješ trdlovat někde v tělocvičně se švihadlem.“ Servírka se na mě zářivě usmála a v očích jí zablesklo. „Dám si snídaňové menu, jen místo džusu mi doneste pivo, díky.“ Odložil jsem jídelní lístek a zaregistroval, že Zane na mě civí jak na blázna. „Spinning je na rotopedech, ne se švihadlama, ty pako.“

„Ajoo, tak to se omlouvám, to úplně mění situaci,“ zasmál jsem se a zapálil si další cigaretu.

„Hele, dost o mě. To ty tady prožíváš lovestory. Jak se má Amelie?“ uculil se brácha.

„Má se… líp…“ zhodnotil jsem to, jak nejlépe jsem dokázal, a unaveně si promnul tvář. V noci jsem toho moc nenaspal. Poslouchal jsem její dech a čekal, kdy se znovu probudí ze zlého snu.

„To nezní moc optimisticky,“ zvážněl Zane. Servírka mi zrovna donesla snídani s úsměvem a vyzývavým pohledem.  

„Je v pohodě, jen toho má hodně za sebou, tak to bude chvíli trvat.“ Napil jsem se piva a zakousl se do toastu.

„Jasně. A už jste spolu...“ nechal větu nedokončenou a výmluvně na mě pohlédl.

„Ne, ještě ne… nechci na ni tlačit,“ zamumlal jsem tiše. Skoro, jako když se Zane přiznával ke spinningu.

„Ty vole, tak ty ses fakt zamiloval,“ zasmál se brácha a zatleskal. Nechtěl jsem to s ním dál řešit. Dneska jsem se totiž necítil zamilovaně. Dnes ráno jsem cítil jen svíravý strach. Zamiloval jsem se do ni, ale teď mi láska ukazovala stinnou stránku toho, co láska obnáší.

„To je jedno, brácho… chtěl jsem se sejít kvůli něčeho jiného...“ Zmlknul jsem, protože servírka opět přitančila, jestli něco nepotřebujeme. Zdvořile jsem ji s díky poslal pryč. „Potřeboval bych trochu založit.“ Bylo mi trapné, že jsem musel bráchu žádat o peníze, ale byl jsem na mizině. „Z divadla zatím nic nepřišlo, musel jsem zaplatit nájem za byt a za zkušebnu, a navíc jsem musel doplácet Stanovi Dinnersovi za prodělečný koncert.“

Zane se rozpačitě podrbal na krku. „No Reeve, abych byl upřímnej… mám trochu podobný problém. Divadlo neplatí a musel jsem si koupit novou kytaru. Mary mi odešla do kytrového nebe a pojedu teď to turné s Johnem Mayerem, tak jsem se musel zařídit. Vyjdu, ale jen tak tak. Nemám na to, abych ti půjčil.“
Zoufale jsem si vjel rukama do vlasů. Co sakra budu dělat?

„Já ti nevím, brácho. Foxwoods jde ke dnu. Nemůžem se utopit s ním.“ Zane byl dobrej chlap, ale občas byl tak strašně moc racionální… Já se nechtěl divadla vzdát. Nechtěl jsem hodit přes palubu něco, co mě přivedlo k nejlepší věci, co mě v životě potkala.

„Hele, jakmile to vypukne, tak se to zlepší. Sehnal jsem Terryho, aby nám udělal kulisy.“

„Reeve!“ houknul na mě Zane přísně. „To, že odešli kulisáci, je jen začátek. Budou odcházet dálší. V orchestru to vře. U nás se to nějak sveze, ale hodně lidí tam má rodinu. Mají děti, a jakmile přijdou o peníze… nebudou chtít, ale budou MUSET jít.“

„Doprdele!“ zanadával jsem a složil hlavu na desku stolu. „Myslel jsem si, že to bude dobrý, ale sere se to dál.“

Zane se zvedl ze židle a poplácal mě po rameni. „Zavolej mámě. Ale mysli na to, že to není dlouhodobé řešení.“ S těmi slovy odešel. Ještě chvíli jsem tam seděl, než jsem dopil zvětralé pivo. Když jsem platil, servírka se dotkla mé ruky, když mi podávala účet. Až venku jsem si všiml, že na jeho zadní stranu napsala telefonní číslo. Kdysi bych váhal… ale ne dnes. Dnes jsem lístek bez mrknutí zmačkal a hodil do prvního koše.

 

 

 Amelie:

„...občas je to tu divoké…“ zacvakala Nora nůžkami a nemilosrdně rozstřihla to plandavé šedé tričko. „Občas....prostě ráno vejdeš a najdeš Sama, a tři holky totálně na mol, ležet na podiu.“ Udělala pár uzlů a dvakrát někde něco připnula zavíracím špendlíkem, a z neforemného trička udělala docela odvážný top.

„A občas tě jedna z těch holek pozvrací.“ Sandy mi stáhla gumičku z vlasů a párkrát je prohrábla prsty.

„A občas tě pozvrací dvakrát,“ zakončila dílo zkázy Ella a zaútočila na mě s tužkou na oči.

Děvčata se prostě rozhodla, že jestli chci U Sama obsluhovat, musím se sebou něco udělat. Nevím, čím to bylo, ale zamilovala jsem si je. Možná to bylo jejich bezprostředním chováním. Na nic si nehrály. Nic netajily a hlavně byly odvážné. Vůbec se nestyděly za to, že jsou tanečnice. Všechny za sebou měly něco špatného, a neskrývaly to. Možná, že jsem našla někoho, komu se budu moci svěřit.

„S takovou si na dýškách vyděláš na novou garderobu.“ usmály se na mě, když jsem byla hotová.

Při pohledu do zrcadla jsem musela uznat, že odvedly vynikající práci. Nevypadala jsem jako chudáček v oblečení po starším bratrovi.

Zaslechla jsem obdivné hvízdnutí. O dveře se opíral Sam a spokojeně si mě prohlížel. „No teda, holubičko. Vyrazilas mi dech. Já tě hodil do moře žralokům a ty plaveš.“

„Spíš se proměňuje v dalšího žraloka.“ Ella plácla Sama po zadku a odešla z šatny.

„Připravte se, děvčata, za patnáct minut otvíráme.“

 

Hudba hlasitě hrála a děvčata se na pódiu svíjela ve svůdném tanci. Byly nádherné, a tak zatraceně sexy. Viděla jsem pohledy těch mužů, jak na ně koukají. Byli jako okouzlení.

A já… měla jsem také úspěch. Nečekala jsem, že si někdo všimne, že tam vůbec jsem, ale všimli si. Hned jak se obsadily první stolečky před podiem, začali se ohlížet a šilhat pohledy k baru. Nejspíš čekali starého Earla, anebo samotného Sama, ale místo nich jsem tu byla já. Trvalo jen dvě hodiny a na dýškách jsem si vydělala už přes sedmdesát dolarů. Tohle byl New York a sobotní večer. Viděla jsem, jak peníze z kapes lítají téměř samy od sebe. Bylo to zvláštní, ale začínala jsem se usmívat. A peněz přibývalo.

 

***

Domů jsem běžela.

Cítila jsem, jak mě pálí kapsy. Tolik peněz v nich bylo...

Odemkla jsem dveře a potichu si skopla boty. Slyšela jsem hrát televizi, ale jinak byla v celém bytě tma. Našla jsem Reeva ležet na gauči. Jednu paži měl spuštěnou přes okraj, a druhou přehozenou přes oči. Potichu jsem došla ke gauči a klekla si k němu. Tvrdě spal. Opatrně jsem se naklonila a políbila ho. Jen zlehka jsem se rty dotkla těch jeho. Dříve, než se vůbec probudil, mě objal kolem pasu.

„Pojďme se najíst,“ zašeptala jsem mu do ucha a vytáhla zmuchlané bankovky. „Zvu tě!“ Byla jsem na sebe tak pyšná. Dokážu vydělat peníze. Nejsem tak k ničemu jak Alex tvrdil.

„Maličká… jsou tři ráno,“ zamumlal Reeve a pohladil mě po tváři. „páni… sluší ti to.“ Zadíval se na mě najednou tak nějak jinak… s chtíčem. Úplně jsem zapomněla, že jsem nalíčená. 

„Chci to oslavit.“ Opřela jsem se bradou o jeho hruď. „Taky jsem pila Jacka a zjistila jsem, že mi chutná!“

„Ta práce tě pěkně kazí,“ zasmál se a posadil se. „Jednu láhev mám, jestli chceš slavit.“ Dříve, než se postavil, jsem doběhla do skříně, na kterou ukazoval, a donesla láhev a dvě sklenice. Nalila jsem dva pořádné panáky a přiťukla si. „Na nový začátek.“ pronesla jsem slavnostním hlasem a vyprskla smíchy. Připadala jsem si opilá dřív, než se vůbec moje rty dotkly skleničky.

Po další skleničce jsem se na Reeva zadívala. „Myslíš, že tu roli zvládnu? Upřímně.“

Zvážněl a podíval se mi do očí. „Upřímně? Nemyslím.“

Uvnitř mě to zabolelo. Takže Reeve si myslí to, co Alex. Nemám na to.

Chytil mě za bradu a donutil mě vzhlédnout. „Nemyslím… vím to. Jen si musíš víc věřit. Jsi nejistá. A více do toho dát sebe. Zpíváš nádherně, ale bez emocí. Zpívej, jako kdyby to byl tvůj příběh.“

Napila jsem se ze sklenice a odkašlala si.

Nevím, čím to bylo, zda alkoholem, nebo snahou dokázat mu, že to zvládnu. A nebo to bylo tím, že tahle píseň byla, jako můj příběh.

„Don’t think about tomorrow
We’ve only got today
There’s nothing I want from you
Not a word you have to say...“

Reeve se natáhl pro kytaru a začal na ni brnkat melodii písně, kterou sám napsal.

„You are all I need
And all I can defend
All I need to hold on to
If the world should end“

„O tom jsem mluvil,“ zašeptal okouzleně.

Nemohla jsem popadnout dech. Sevřela jsem v dlani jeho tričko a přitáhla si ho k polibku. Reevova hruď se prudce zvedala a klesala. Cítila jsem pod dlaní zběsilý tlukot jeho srdce.

Někam se ztratil všechen zvuk a přitom nebylo ticho. Smála jsem se a připadala si konečně šťastná, když svíral má ramena a pokládal mě na koberec. Nepřišlo mi to nijak vážné. Bylo to rozverně romantické. Cítila jeho lehce zarostlé tváře škrábat mě na břiše a na krku. Skláněl se nade mnou, a pod nosem mě lechtaly jeho vlasy… bylo to přesně tak, jak to má být. Tohle všechno bylo opravdové a správné. V jeho očích byl domov, rodina, bezpečí, a to hlavně proto, že tam byla obava. Obava o mě, o mé pohodlí… o mé bezpečí.

„Amelie…“ zašeptal roztřeseným hlasem a díval se mi do očí… a já si zase vzpomněla na mámu. Love is just a word... Najednou jsem to tam viděla. To, o čem máma mluvila. Položila jsem mu dlaň na rty a usmála se

„I já tebe…“ broukla jsem tiše.

A pak už to bylo jednoduché zbavit se oblečení. Cítila jsem, jak se mu chvějí ruce, když mě držel. Byl více vystrašený tím vším, než já. Když jsem mu přes hlavu přetáhla tričko, a odhalila tak jeho břicho, pocítila jsem to, co už několik let ne. Spalující touhu a vášeň a chtíč, a to vše vřelo tam někde hluboko v mé hrudi. Bylo to, jako když stoupá tlak. Cítila jsem to napětí až do konečků prstů na nohou.

Těžce jsem polykala vzdechy a cítila horkost ve tvářích, jak mi krev proudila každým milimetrem pokožky. Chytila jsem Reevovu tvář do dlaní a odtáhla tak jeho rty od své klíční kosti, a přitiskla na ně ty své.

„Ne,“ zašeptal a odtáhl se ode mě. „Amelie… ne.“

Srdce se mi bolestivě zadrhlo. „Reeve?“

„Musím ti to říct…“ Opřel se o lokty po obou stranách mé hlavy a prsty mi lehce přejel po čele, které teď brázdily starostlivé vrásky. „Miluju tě. Miluju tě, tak strašně moc, až mě to děsí, ale je to tak. Miluju tě a řeknu to klidně tisíckrát, jen to musím říct nahlas, jinak prasknu. A je jedno, co bylo. Teď už bude všechno dobré. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Cítila jsem jednu jedinou horkou slzu vytékající mi z koutku oka. Rozběhla se mi po spánku a zmizela ve vlasech. A pak už jen jeho.

 Naše rty se opět setkaly a tentokrát to bylo jiné.
Bezmezně jsem mu věřila. V tom polibku jsem cítila čistou lásku, bez stopy zoufalství nebo beznaděje. Něžně mi přejížděl jazykem po krku a pokračoval směrem dolů. Vychutnávala jsem si každý jeho dotek, jako by mnou projel slabý elektrický proud. Bylo to jako bych umírala hlady a jenom on mě mohl nasytit.

Po chvíli jsem nějak nedokázala určit, kde končí on, a kde začínám já. Byli jsme prostě jedno tělo a možná v tu chvíli dokonce i jedna duše. Objímala jsem ho kolem krku a druhou rukou mu zarývala prsty do zad. Vychutnávala jsem si každý kousek Reevova těla a nemohla jsem se ho nabažit. Pod zády mě tlačila jeho paže, ale v tu chvíli to bylo to nejsmyslnější objetí. Druhou rukou mi přejížděl po stehně a já si přála zůstat v tomto okamžiku napořád. V těsném objetí jsme tam pak usnuli na zemi. Opilí Jackem a sami sebou.