Nardy - Intermezzo - Černobor

Opatrně skládal jednu nohu před druhou, měl by pospíchat, ale to teď nešlo. Běžel, ale po dvaceti třiceti metrech les zhoustl tak, že už to nebylo možné. Musel kličkovat mezi stromy, přelézat popadané větve a matlat se v nějakém sajrajtu, který se mu lepil ve vrstvách na boty.

 

Hlasitě by zaklel, ale potřeboval teď sluch víc, než cokoliv jiného. Vsadil by se, že v tomhle prokletém lese nebylo vidět ani v pravé poledne, natož teď, hodinu po půlnoci. Viděl sotva dva kroky před sebe. Jak jí má v tomhle sakra najít?

 

Za zády slyšel společníky, jejich těžký krok rozeznal snadno, před sebou, ještě dost daleko, něco, co by mohla být ona, ale občas se ozvalo ještě něco a z toho se mu ježily chlupy na krku. Otočil se, Afroma rozeznat dokázal celkem jasně, ale s Morganem to už bylo horší.

 

Rány, které utržil už ani nevnímal, bylo štěstí, že mu ještě žádná z těch ostrých větví nevypíchla oko. Kdyby jen tušil, do jakých sraček se dostane, rozhodně by nezaváhal. Ne, rozhodně ne. Jak mohl dopustit, aby ho přepadl soucit. Sakra! Pár vteřin a ta malá bestie toho využila! Měl jí zabít tam, v jejím pokoji, pěkně tiše by jí podřízl ten její vychrtlý krk a měl by pokoj. Teď už by byl na cestě k hranicím. Až jí chytí, udělá, co musí bez slitování. Rychle a čistě, přesně jak bylo jeho zvykem.

 

Prudce se otočil. Přísahal by, že zahlédl nějaký temný stín. Afrom do něj narazil a možná chtěl i něco říct, ale zarazil ho. Jeho oči vytřeštěné hrůzou byly jasným důkazem, že tu nejsou sami. O důvod víc ani neceknout. Morgana neviděl. No, nevadí, stejně to byl idiot.

 

Musí jít nebo se mu ztratí z doslechu. Znovu vyrazil.

 

Stromy trochu prořídly a možná si to jen toužebně přál, ale zdálo se, že mezi korunami občas probleskne světlo měsíce.

Nepomohlo to. Naopak, les se tím stal ještě děsivější, všechny stíny se daly do pohybu, i ty, o kterých by přísahal, že nejsou víc, než dřevo. Nebyl posera, ale do tohohle lesa už ho nikdo nedostane! Udělá, co musí a zmizí, jak nejrychleji to půjde. Uviděl ji, nejdřív jen na kratičký okamžik a pak zcela zřetelně.

 

Zmateně se rozhlížela kolem, nejspíš nevěděla kam se dál vydat a o něm neměla ani tušení. Ta naivka si myslela, že ho setřásla. Ach, byla tak hloupá, zastavit se uprostřed mýtiny. I když toho bordelu tam bylo pořád dost, ale zároveň to byl otevřený prostor, asi největší, jaký tenhle mizerný les mohl nabídnout. Viděl, jak se otáčí kolem své osy, aby se zorientovala, pod pláštěm jí občas probleskla bílá noční košile. Tedy, kdysi bílá, teď byla celá dotrhaná a špinavá, do vlasů zapletené větvičky a obličej a ruce doškrábané. Skoro by mu jí bylo líto, ale podruhé už stejnou chybu neudělá. Nezastaví ho ani ty potoky slz.

 

Pokynul druhovi a počkal, až se dostane na druhou stranu, než společně vyjdou ze stínu tak, aby se ocitla na ose mezi nimi a nemohla jim utéct. Na rozdíl od svojí oběti viděl odlesk zbraně, kterou Afrom svíral.

 

Vstoupil na mýtinu, byla k němu otočená zády a právě sebou škubla, když si všimla druhého muže. Ten se na něj vesele zašklebil, což jí přimělo se obrátit.

 

„Ne, prosím ne.“ Natáhla k němu ruce, doufaje, že se slituje. Ale to neměl v úmyslu. Když se musel táhnout až sem, tak dokončí, co začal. Natáhl po ní ruku a sevřel její hubený krk, klidně by jí mohl i uškrtit. Byla tak drobná a malá, že si v první chvíli myslel, že se spletl, že to není ona, rozhodně nevypadala na třináct. Ale kolik malých holek mělo tolik služebnictva? Služek, které teď bezvládně leží v její ložnici a zítra je zakopou pod zem. To už je riziko povolání, sloužit pánům.

 

Přidušeně vyhekla, když uviděla dýku v jeho ruce. „Ani to neucítíš, neboj.“ Měl v úmyslu bodnout jí přímo do srdce, nebude trpět. Přeci jen bude milosrdný, i když jinak, než by si princeznička představovala. No co, nebyl princ na bílém koni, byl nájemný vrah.

 

Zvedl hlavu přesně v momentě, kdy Afrom padl k zemi, jeho hlava se kývala ze strany na stranu notný kus od těla. Nad jeho bezvládným tělem stál největší chlap, kterého v životě viděl a díval se na něj. Instinktivně jí k sobě přitiskl jako štít, i když ona byla dost mizerné krytí. Zasunul dýku do pouzdra a tasil meč. Na tohohle to bude potřeba. S tou holkou to vyřídí, až pak. Kde se tu ale vzal? Jak to, že si ho nevšiml? Nestávalo se mu, že by ho někdo dokázal překvapit.

 

Usmál se, jakoby mu četl myšlenky. Překročil mrtvé tělo a velmi pomalu se vydal k nim. Měl holou hlavu i bradu, silné tělo, byl minimálně o hlavu větší, než on sám, ale hlavně měl ocelově šedé oči, které se ve tmě nepřirozeně leskly. Nic takového v životě neviděl. Důkladně si ho prohlédl, ale nezdálo se, že má nějakou jinou zbraň než zahnutou dýku, ze které odkapávala Afromova krev. Sviral ji, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jakoby nic víc nepotřeboval a on tomu najednou začínal věřit.

 

„To si ze mě děláš prdel!“ Vykřikl a odhodil holku stranou, aby mohl vykrýt první výpad. Skoro, jako by se přišel jen pobít a o princezničku mu vůbec nešlo. Ani se na ní nepodíval. Všechny, co se za nimi vydali z hradu, nechali daleko za sebou, tak kdo to sakra byl?

 

Vykryl další tři rány, ale čím dál víc měl pocit, že si s ním jen hraje. Neměl na něj a začínalo mu být jasné, že východ slunce už neuvidí. Vždyť toho chlapa ještě ani neškrábl.

 

Sekl ho do předloktí, až málem upustil meč. Zavrávoral, čehož protivník využil a dostal se za něj. Levou rukou mu sevřel hlavu, pokusil se mu vysmeknout, ale držel ho tak pevně, že to nešlo. Trhnul s ním, takže se mu do zorného pole dostalo děvče, které se vyděšeně krčilo na zemi a sledovalo jejich zápolení s široce otevřenýma očima. Holka, mělas utýct, dokud jsi měla možnost! Proletělo mu hlavou mezi jednotlivými pokusy nějak zasáhnout svého protivníka. Byl jak had, smrtelně jedovatý had.

 

Meč mu vypadl z ruky, asi mu přesekl tepnu a on v ní neměl žádný cit. Zhluboka se nadechl.

 

Hrtanem mu projelo ostří, pomalu, labužnicky. Na malý okamžik ucítil silnou bolest, ale hned to bylo pryč. Tak takové to je, když někomu podříznete krk.

 

Šaty se mu nasákly krví a ucítil vlhko, asi se pochcal. No, to se prostě stává, už to viděl mockrát. Podíval se na rozmazanou siluetu princezny a pak se mu před očima zatmělo. Byl konec.

 

Kdo by řekl, že nejlepší Alcyonský zabiják skončí zrovna takhle? Přitom stačilo tak málo, nezaváhat.

 

 

---------------------------------------------------------------

Další kapitolu budu dávat do fantasy, protože téhle kategoii to asi moc neodpovídá.