Jednou dokola 1

Seděla jsem ve třídě, jednou rukou podepřenou hlavu a oči upřené na monitor. Bylo pozdě odpoledne a škola byla prakticky prázdná, minimálně studenti už tu nebyli žádní. Mohla jsem si sice odevzdané eseje poslat domů, ale tam bych se na jejich opravu nemohla soustředit. Máma by mě zahrnula nějakými zaručenými zprávami, o které jsem prostě nemohla přijít, a Benedikt by se domáhal pozornosti. Takhle se domů dostanu tak na pohádku před spaním.

Několika pohyby ukazováku po obrazovce jsem otevřela další třístránkové bláboly o tom, kterak nepochopení a ignorantství hýbe světem. Většina z nich to prostě postahovala z webu, ti, co se obětovali a napsali to sami, se zase neobtěžovali použít u toho psaní mozek.

Otráveně jsem si vzdychla. Tahle slečna by raději neměla své názory ventilovat nahlas. Její mozek byl očividně schopen zvýšené mozkové aktivity jen, pokud se jednalo o nákupy. Opravila jsem několik hrubek, které nezachytila automatická kontrola pravopisu a očima klouzala po textu.

Jedna její věta mě donutila se zamyslet, jestli nakonec nemá pravdu. Byla jsem já sama skutečně šťastná? Když se to vzalo kolem a kolem, měla jsem všechno, co jsem kdy chtěla. Ovšem ne tak úplně běžným způsobem.

Vždycky jsem si přála mít dítě a Benedikt byl splněný sen. Což by sice řekla každá máma o svém dítěti, ale on byl prostě výjimečný. Byl opravdu chytrý, možná taky proto, že se mu moje máma tolik věnovala, ale rozhodně to byla převážně jeho zásluha. I podle jeho učitelky dost převyšoval svoje spolužáky, takže jsem mohla být pyšná. Jen kdyby nebyl tolik podobný svému otci.

Ach ano, Agnar, kde je mu asi konec? Mohla jsem jen doufat, že je v pořádku a šťastný. Za těch šest let, co jsem ho neviděla, jsem si na něm utvořila něco jako závislost. Možná proto, že mě nestačil v ničem zklamat a já si ho idealizovala, možná proto, že jsem věděla, že už ho nikdy neuvidím a Benedikt bude vyrůstat bez otce.

Ne, že bych už nikoho jiného nepotkala, ale nějak jsem se neubránila srovnávání. Taky pro mě bylo překážkou, že můj syn nebyl ochotný si na nikoho zvyknout, do toho moje máma, což byla pro začínající vztah katastrofa. Měla jsem dva pokusy, z toho ten delší trval čtyři měsíce, takže žádná sláva.

No, a máma, měla jsem ji ráda, vždycky, ale ve společné domácnosti jsme si lezly dost často na nervy. Byly to čtyři roky, co umřel táta, jeho plíce se rozhodly, že roky kouření nejsou nic pro ně a prostě vypověděly službu, a ona se nastěhovala ke mně. Benediktovi bylo něco málo přes rok a ona mi chtěla pomoct. Takže jsem se vrátila do práce, abych živila rodinu a ona zůstala s malým doma.

Kdyby mi někdo v mých osmnácti řekl, že takhle bude vypadat moje rodina, nejspíš bych se mu vysmála. No, kdybych tenkrát věděla, že jsem těhotná, možná by moje odpověď Agnarovi vypadala jinak. Možná bych s ním odešla, ale spíš ne. Ještě si dokážu vzpomenout, jaký mě zachvátil děs, když jsem zjistila, že čekám dítě. V životě by mě nenapadlo, že moje tělo bude na tu radostnou zprávu reagovat záchvatem paniky.

Ale co, to všechno bylo dávno a já bych své jediné dítě nevyměnila za nic na světě. Nepřítomně jsem oznámkovala všechny eseje a rozeslala je studentům, aby se taky trochu pobavili, jako jsem se bavila já. Učit češtinu na téhle škole byl opravdu jeden z mých geniálních nápadů. Spíš teda z nouze cnost, protože jsem si zas tak vybírat nemohla, pokud jsem chtěla i přes týden svého synka vidět při vědomí.

 

Nejspíš už jsem se musela úplně zbláznit, když jsem se k tomu podvolila! Naprosté šílenství. Jaká je asi pravděpodobnost, že mojí mrtvolu najdou zítra ráno sousedi? No, taky se mi může stát, že mě najdou třeba až za týden, když jsem teď prakticky nezaměstnaná a nikdo mě hledat nebude.

Zavřela jsem dveře do bytu a položila krabici s věcma na botník. Klíče jsem hodila do misky, která mi sloužila jako odkladiště na všechno možné, a z hlavy jsem si stáhla čepici, ta skončila na vrchní poličce.

„Polož to klidně tady.“ Ukázala jsem do kouta a jala jsem si rozvazovat boty. Po očku jsem ho pořád sledovala. „Zuj si boty.“ Dodala jsem, když tam je tak stál. Poslušně se zul. Budu mu nejspíš muset koupit nějaké oblečení, protože v tom erárním tu běhat nemůže, za chvíli by si o něm povídala celá ulice a popularita není nic, co zrovna potřebuji. Taky by potřeboval ostříhat a umýt, smrděl jako tchoř. „Běž dál.“ Trochu jsem ho popostrčila a přešlápla všechno to jeho harampádí. Nechápu, proč nám to dali sebou. No, možná se profesor Mataj rozhodl, že mu v té mé vraždě trochu pomůže.

Otráveně jsem došla do kuchyně a natočila si vodu do skleničky. Napila jsem se a zbytek vylila do dřezu. „Máš žízeň?“ Znervózňovalo mě, jak po mě pořád koukal. Přikývl a tak jsem mu naplnila vlastní skleničku. Prázdnou mi podal zpátky a nedůvěřivě si prohlížel baterii. „Tak si sedni nebo vlastně, pokud chceš, mohl by ses umýt.“ Navrhla jsem opatrně, protože jsem nechtěla riskovat další záchvat vzteku, který už jsem jednou měla tu čest zažít. Neubránila jsem se vzdychnutí, protože nijak nereagoval. „Hele, já chápu, že se ti to asi moc nelíbí nebo jsi z toho zmatenej, co já vím, taky z toho nejsem blažená, ale prostě to tu spolu budeme muset nějakou chvíli, osobně doufám, že krátkou, zvládnout.“ Rozhodila jsem rukama, protože pořád jen tak stál a nic nedělal. Začínala jsem mít pochyby o tom, že ten překladač fungoval. I když, podle všech měření byl implantát v pořádku a funkční. „Takže co? Zrovna nevoníš, takže bych navrhovala alespoň návštěvu tý koupelny.“ Zamračil se na mě, ale pak souhlasně přikývl. No, alespoň někam jsme se posunuli. „Skvěle, donesu ti ručník.“ Vyrazila jsem do ložnice a ze skříně vytáhla čistý ručník a čisté triko, které mi zůstalo po bývalém.

 

Odhlásila jsem se z panelu a zavolala mámě, jestli mám cestou domů něco koupit. Nadiktovala mi seznam a já se usilovně snažila většinu zapamatovat.

V metru jsem si nasadila sluchátka, abych nemusela poslouchat všechny ty rozhovory o tom samém pořád dokola. Vypadalo to, jakoby se všichni zasekli na místě, pořád řešili jen politikou situaci, jakoby neměli žádné vlastní problémy.

Vystoupila jsem s plnou nákupní taškou a vyjela po eskalátorech, pokračovala jsem z vestibulu Vojtíškovou ulicí, až domů. Vyjela jsem výtahem do pátého patra a odemkla dveře. Benedikt se na mě vzápětí pověsil a vyzvídal, co jsem mu přinesla. Vytáhla jsem z tašky jeho oblíbené bonbony a upozornila ho, že si je smí sníst až zítra, protože už měl určitě vyčištěné zuby. Hodila jsem klíče do misky.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem mámu, která koukala na zprávy. Jen něco zahuhlala v odpověď, ani se na mě nepodívala. S Benovou pomocí jsem vyndala nákup a uklidila ho. Vyslechla jsem si, co bylo ve škole, zrovna začal druhé pololetí první třídy a byl neustále plný zážitků. Zkontrolovala jsem mu úkoly v panelu a připojila k nim svůj elektronický podpis. Potom jsme se přesunuli k němu do pokoje, kde jsem ho pečlivě zavrtala do peřin. Vytáhla jsem rozečtenou pohádkovou knížku a společně jsme se pustili do čtení. Chvíli četl on, chvíli já. Byl to takový náš zvyk, číst staré papírové knížky. Měla jsem ráda tu vůni a ty ohmatané stránky. Většina byla minimálně tak stará jako já, některé byli ještě po rodičích. Dneska už skoro nic v papírové podobě nevycházelo, všechno bylo elektronicky, ale nebylo to úplně ono, a Benovi nevadilo, že nečteme moderní pohádky, takže jsme společně leželi v jeho malé posteli a prohlíželi si obrázky od autorů, kteří už dneska sotva udrželi tužku v ruce.

 

Nasoukala jsem se vedle něj do své mrňavé koupelny a pustila vodu ve sprše. „Takhle se to zapíná a vypíná, tady na to raději nesahej.“ Kroutila jsem ovládáním a varovně ukázala na termostat, protože by se taky mohl opařit. „Tohle je na vlasy a tohle na ten zbytek.“ Pokračovala jsem v přednášce a připadala si jako blbec. Ještě jsem si nezvykla, že se mu musí všechno vysvětlit, věci, které nám připadají automatické. „Tohle ti nechám tady.“ Odložila jsem ručník a triko na umyvadlo a vycouvala. Mohla jsem jen doufat, že mi rozuměl, protože jsem se žádné reakce nedočkala.

V kapse se mi rozdrnčel telefon. „Haló? Jo aha, to jste vy. .. Zatím v pořádku. … Jo. … Zrovna se koupe, alespoň doufám, no. … Ne, nikdo nás neviděl, jen půl sídliště, asi … to já opravdu nevím.“ Otráveně jsem si vzdychla, profesor nerušeně pokračoval ve svém monologu. „Tak proč jste si ho nevzal domů sám? … Já vím, že máte rodinu. … Profesore, taky si nepřipadám zrovna bezpečně! … Ano, pokusím se ho nijak nerozčílit, ale pokud mě zabije, tak vás budu chodit strašit! … Jo, zítra vám zavolám.“ Zavěsila jsem a přesunula se do kuchyně, od rána jsem nic nejedla, v tom zmatku jsem na to ani nepomyslela a teď se můj žaludek hlásil o slovo. Ani nevím, jestli on dostal něco k jídlu. V tom uklízecím zmatku, nebo teda při tom zahlazování stop, jak bych to asi měla nazvat, si na něj nikdo asi ani nevzpomněl, teda jinak, než jako na obtíž, kterou je potřeba vymazat ze záznamů, než přijde kontrola. Otevřela jsem lednici. Svítilo tam na mě modré světlo, ale jinak se o velkých zásobách zrovna mluvit nedalo. Vytáhla jsem rajčatovou omáčku ve sklenici a kus sýra, v mrazáku jsem vyšťourala maso a strčila ho do mikrovlnky na rozmražení. Ve skříni jsme měla balíček těstovin a taky jednu trochu opotřebovanou cibuli.

Cibuli jsem nakrájela na drobno a hodila jí na rozpálenou pánev a zalila to trochou oleje. Maso jsem měla připravené, sýr jsem hodila do koše, protože už na něm cosi bujelo, prostě to bude bez sýra. V hrnci mi začala vřít voda, takže jsem roztrhla pytlík s těstovinami, výjimečně se mi to podařilo, aniž bych je všude rozsypala, a vhodila je do vody. Na minutce jsem nastavila čas. K cibuli jsem nasypala maso a nechala ho zatáhnout, potom jsem to zakydala omáčkou. No, zrovna Alcron to není, ale bude to muset stačit.

Uvařené těstoviny jsem hodila do pánve ke zbytku a všechno to promíchala. Akorát včas, protože téct vodu, už jsem chvíli neslyšela.

V mezičase jsem ještě zavolala svojí kadeřnici a dohodla se s ní na zítra, protože s tím na hlavě tu opravdu běhat nemohl. Snad se mi podaří mu to vysvětlit.

 

Asi po půl hodině usnul. Políbila jsem ho na čelo, zhasla lampičku a pečlivě (hlavně tiše) jsem za sebou zavřela dveře. Na stropě byly ty stejné praskliny, jako v době, kdy tu spával Agnar.

 

Musela jsem uznat, že ta sprcha mu dost pomohla. Jen by mě zajímalo, čím se sakra oholil. Jo, aha. Párkrát jsem zamrkala, abych rozehnala červeň deroucí se mi do tváří. Zřejmě si budu muset koupit novou žiletku na nohy. Nevím, jak si můj stav vysvětlil, ale přátelsky se na mě usmál. Trochu ztuhle jsem mu úsměv oplatila, každé zlepšení našich vztahů bylo potřeba hýčkat. Na sobě měl to triko, dokonce správnou stranou vpředu a okolo pasu ručník. Vypálila jsem na chodbu a prohledala věci, které jsme přinesli. Povedlo se mi najít ještě jedny čisté erární kalhoty a spodky.

Otočila jsem se zády, protože se začal oblékat přímo přede mnou. Ne, že bych ještě nikdy neviděla nahýho chlapa, ale jaksi za jiných okolností, a tak mi to teď nepřišlo zrovna vhodné.

 

„Dáš si něco k večeři?“ Zeptala se máma, když jsem se vrátila do obýváku.

„Asi jo.“ Pokrčila jsem rameny a ani se nezajímala, cože to vlastně bude. Sedla jsem si ke stolu a zírala na jeho leštěnou desku. Kousek ode mě byla šmouha od fixy. Olízla jsem si prst a ze stolu ji setřela.

„Co je ti? Seš nějaká zamlklá.“ Prohodila rodička a postavila přede mě talíř s polévkou. Tekutina málem vřela, nějak ještě nepochopila, že nastavovat troubu na tak dlouho nemá žádný význam.

„Nic, jsem unavená.“ Ve skutečnosti na mě padla nějaká trudná nálada. Od té doby, co jsem si ve škole vzpomněla na Agnara, jsem ho nemohla vyhnat z hlavy. Promítala jsem si před očima jeho úsměv a srdce se mi svíralo z toho, že ho už neuvidím na živo a jeho ruce se mě už nikdy nebudou dotýkat.

„Dneska jsem mluvila s Kateřinou.“ Protočila jsem oči, protože jsem přesně věděla, co bude následovat. Kateřina byla vlezlá ženská z vedlejšího domu, která se přátelila s mou matkou a měla svobodného synovce se čtyřicítkou na krku a obě dvě si vzaly do hlavy, že nás musejí seznámit. „Roman k ní o víkendu přijede na návštěvu, mohly bychom se tam zastavit na kafe, abyste se konečně poznali.“ Nenechala se odradit má matička.

„Mami, prosím.“ Nevzrušeně jsem se ládovala polívkou.

„No, co, to chceš být do konce života sama?“ Vyčetla mi už asi po sté.

„To ne, ale víš, že to moc dobře nefunguje.“ Pokusila jsem se naznačit mé neslavné snahy.

„No, jo, ale to byli samí tupci.“ Pokračovala plameně. „Ale Kateřinin synovec, to je něco jiného.“

„A kde bereš tu jistotu? Vždyť jsi ho ani neviděla nebo jo?“ Zvedla jsem hlavu a podrobila jsem tvář své matky zkoumání.

„Ne, ale Kateřina říkala …“ Utnula jsem jí mávnutím rukou.

„Ne.“ Pronesla jsem, aby byl můj postoj náležitě jasný. Nic proti Romanovi, ale ještě jsem si nepřipadala jako takový zoufalec, aby mi moje matka musela shánět nápadníky.

„No jak myslíš.“ Uraženě si odsedla k televizi a dál si mě nevšímala. Nevadilo mi to, měla jsem ještě dost práce, takže jsem po sobě uklidila nádobí a přesunula jsem se k panelu a dala se nerušeně do díla.

 

Pověsila jsem ručník na věšák v koupelně, aby proschnul a snažila se ignorovat, že mi ho právě přehodil přes rameno, jako kdybych byla nějaká jeho služka. Snažila jsem se to odůvodnit několika sty lety vývoje, které nás dělily.

„Máš hlad?“ Zeptala jsem se, když jsem se vrátila do pokoje. Zrovna si prohlížel mojí knihovnu a mě napadlo, jestli ten překladač funguje i na čtení. Teoreticky by tomu nemělo nic bránit. Budu se na to muset zeptat.

Napila jsem se moštu a sledovala, jak svojí porci nejprve očuchal a teprve potom ochutnal, netvářil se u toho moc důvěřivě. „Dobrý.“ Pronesl a mizelo to v něm pozoruhodně rychle. Sama jsem věděla, že bych to uměla i líp, ale z toho mála, co bylo k dispozici se to jíst dalo. Nemohla jsem si pomoct, abych si ho po očku neprohlížela. Teď, bez těch vousů, které si oholil mojí žiletkou na nohy, vypadal jako člověk. Teda, samozřejmě, že vypadal jako člověk i předtím, ale spíš jako bezdomovec, než běžný spoluobčan, i tak začínal smrdět. Ono, jedna koupel za čtrnáct dnů, kterou podstoupil jen proto, že bylo potřeba ho připravit na operaci kvůli implantaci překladače, bylo dost málo.

Opravdu mu budu muset koupit nějaký oblečení, to triko mu bylo očividně malé. Holt, Dušan nebyl zrovna největší chlap, co jsem kdy poznala.

 

Týden pokračoval plynule až ke svému konci, každé ráno jsem odvedla Benedikta do školy, v práci se utápěla bezbřehou beznadějí a zoufalstvím nad apatií studentstva, přežila poradu sboru a ještě jednou jsem se s matkou pohádala o víkendové návštěvě. Nakonec jsem raději v sobotu s Benediktem utekla do zoo. Pěkně jsme si to spolu užili. Dokonce jsme tam potkali jeho spolužáka s rodiči, takže jsme skoro celý den strávili v jejich společnosti. Byl to pár kolem čtyřicítky a v kočárku měli ještě malé miminko. Benedikt nejprve zvědavě do kočárku nahlížel, ale brzy ho to omrzelo a šel se raději věnovat lumpárnám. Dokonce jsem je chytila, jak se pokoušeli přelézt plot do výběhu k želvám. Ještě nikdy jsem ho neuhodila a ani tentokrát jsem se k tomu neodhodlala, ale naštvaná jsem byla pěkně. Benedikt to poznal, takže se chvíli choval vzorně, ale nakonec se zase nechal strhnout k dalšímu řádění. Otec druhého chlapce nad tím jen mávl rukou a odebral se s telefonem v ruce vyřizovat nějaké pracovní hovory.

 

Umyla jsem nádobí a vrátila se k jídelnímu stolu. Bylo pozdě večer a já byla unavená, cítila jsem, jak mi těžknou víčka. Můj společník na tom nebyl o nic líp, protože se mu hlava nakláněla nebezpečně na stranu. „Ukážu ti, kde budeš spát.“ Trhnul sebou, což jsem brala jako známku vědomí. Na chodbě jsem vzala krabici s jeho věcma a vešla do „dětského pokoje“. Když jsem si tenhle byt kupovala, chtěla jsem o jeden pokoj navíc, protože jsem zrovna začínala chodit s Dušanem a malovala jsem si společnou budoucnost, děti a samá pozitiva. No, realita byla poněkud jiná. Prakticky jsem sem nechodila. Akorát, když měli přijet rodiče nebo prostě návštěva, tak jsem tu přespávala. Takže byla na dřevěné podlaze hozená matrace a u zdi stála stará komoda. V rohu zavířil chumáč prachu, když jsem otevřela. Měla bych tu uklidit. Položila jsem krabici na komodu a chytila meč, který vypadal, že spadne. Vedle mojí levé nohy dopadla taška. „Ještě ti donesu nějaké deky.“

Do náruče jsem mu vrazila polštář a peřinu. „Podrž to.“ Na matraci jsem natáhla čisté prostěradlo. Potlačovala jsem v sobě pocit, že se za ten pokoj musím omluvit. Nebyla přece moje vina, že tu musel být, bránila jsem se tomu, co se dalo, ale všichni se najednou tvářili, že jsem jediný člověk, který má dostatek prostoru a odpovědnosti. Nadechla jsem se, ale když jsem viděla, jak tam klidně stojí a tváří se u toho jako pitomec, raději jsem neřekla nic. „Dobrou noc.“ Zavřela jsem za sebou a zamkla se v koupelně. Hromádku oblečení, které tam nechal, jsem nakopala do kouta a přidala k němu ještě svoje vlastní. Pustila jsem na sebe horkou vodu. Byla to taková úleva, že jsem skoro zapomněla na všechno, co se mi dneska událo.

 

V neděli usilovně pršelo, takže jsem se ráno akorát odebrala na nákup a potom uvařila oběd. Matka se mi do toho motala, protože mermomocí musela upéct ovocný koláč. Nic proti koláčům, ale mohla si vzpomenout někdy jindy. Po obědě jsem měla chvilku pro sebe, protože maminka i Benedikt odpadli. Šli si dát dvacet, jak říkávala moje babička, budiž jí země lehká. Nejdřív jsem si chtěla dělat přípravu do školy, ale nakonec jsem jen tak bezcílně bloudila po webu.

Asi po hodině se probudil Benedikt a odvlekl mě do pokoje, protože jsme si museli jít hrát se stavebnicí, to nám vydrželo asi do tří. Asi by to vydrželo ještě déle, ale vyrušil nás zvonek u dveří. Ve vytahaných teplákách a triku jsem vyrazila ke dveřím, Benedikt zrovna náklaďákem srazil tyranosaura rexe.

Ve dveřích do chodby jsem se srazila s matinkou, rozšafnými gesty mi vysvětlila, že otevře sama. Tvářila se tajemně a byla oblečená dost nezvykle do sukně a červené halenky. Mohla jsem se sice vědoucně klepnout dlaní do čela, ale zdržela jsem se teatrálních gest, přestože mi najednou bylo jasné, kdo za našimi dveřmi bude stát a komu byl určen švestkový koláč. Alespoň jsem jí zpražila zlostným pohledem, ona ho ignorovala.

Kateřina ještě ani nebyla v mém bytě a už mě sjela pohledem, bylo v něm hluboké opovržení, jelikož jsem nebyla oblečená a upravená dostatečně vhodně. Nejraději bych na ní udělala dlouhý nos. Za ní se trčil čtyřicátník s ryšavými vlasy a tvářil se otráveně. Nasadila jsem ještě otrávenější výraz, jelikož to byl on, kdo nakonec přišel, tudíž jsem byla ve výhodě.

„Emičko!“ Vrhla se na mě Kateřina a políbila mě na tvář. Rukou jsem si setřela obtisknutou rtěnku. Moje matka se mezitím vítala s oním mužem, který musel být Roman.

„Dobrý den.“ Chladně jsem mu podala ruku a patřičně odměřeně je pozvala dál.

„Dobrý den.“ Pozdravil a upřel na mě zkoumavý pohled. Asi jsem se mu v těch neupravených vlasech a domácím oblečení nelíbila. No, alespoň to bude rychle odbyté. Nedělala jsem si totiž naděje, že by se mi podařilo se z posezení u kávy vykroutit.

Oběma dámám jsem uvařila kafe, i když bych jim tam v tu chvíli nejradši cmrndla trochu strychninu, Romanovi a sobě čaj. Potom jsem poslouchala Kateřinu, jak je to úžasné, že ani jeden nepijeme kávu, což samozřejmě nebyla pravda, protože jsem kávu pila, jen jsem na ni zrovna neměla chuť, ovšem považovala jsem pod úroveň se o tom s ní dohadovat.

Kateřina do mě, mezi jednotlivými kousky koláče, cpala informace o kladech a pozitivech svého synovce, až mi za něj bylo trapně. On na mě vrhal nešťastné pohledy. Pokoušela jsem se její tok slov přerušit, ale všechno bylo marné.

 

Asi po půl hodině jsem vylezla, vysušila a rozčesala si vlasy, a obalená v osušce jsem odcupitala do ložnice. Natáhla jsem na sebe pyžamo, původně jsem chtěla ještě chvíli pracovat, ale blízkost postele mě přesvědčila, že mi to neuteče.

 

Benedikt se k nám připojil po půl hodině. Sedl si mi na klín a upíjel mi čaj. Na talířek jsem mu nandala kousek koláče, spokojeně se do něj zakousl a pořád si prohlížel Kateřinu. Neměl ji rád, byla jsem sice přesvědčená, že mu nikdy nic neudělala, ale možná vycítil můj odpor a upíral na ni zamračený pohled.

 

Probudilo mě zaklepání na dveře, nejdřív jsem to chtěla ignorovat, ale potřetí už to znělo dost neodbytně a tak jsem se vyškrábala na nohy a přešla ke dveřím. Ještě byla hluboká noc. Rozespale jsem vzala za kliku a otevřela. Na chodbě stál můj host. „Ano?“ Nevrle jsem se na něj podívala. Vzápětí se mi oči rozšířily hrůzou, protože se ve tmě cosi zalesklo. Zvedla jsem levou ruku a přitiskla ji na krvácející ránu. Tělem mi projela bolest, nepoznaná a konečná bolest, to už jsem teď věděla jasně. Mezi prsty mi protékala krev a ve stejný moment se mi podlomili kolena a já klesla na zem mezi futry dveří. Před očima jsem měla jen jeho zuřivý výraz, než jsem omdlela.

 

Vyprovodila jsem polovinu návštěvy ke dveřím, Kateřina seděla a nevypadalo to, že by se chystala někam jít. Sjela jsem s ním výtahem do přízemí, určitě bylo zamčeno a on vlastní klíče neměl.

„Rád jsem vás poznal, Emo a omlouvám se.“ Sevřela jsem nabízenou ruku a podrbala se v neupravených vlasech. „Přiznám se, že teta byla neoblomná a já chtěl mít klid.“ Neoblomná bylo dost slabé slovo, ta ženská byla pijavice.

„Chápu, že okolnosti pro mě nejsou příznivé, ale přesto, nešla byste někdy na večeři?“ Musím říct, že mě jeho návrh překvapil. Když jsem o tom uvažovala, nemusel to být špatný člověk, ale mít za zadkem Kateřinu?

„Pokud slíbíte, že nepůjdou s námi.“ Trhnula jsem hlavou směrem ke stropu, aby bylo jasné, o kom je řeč. Pobaveně se usmál.

„Ode mne se to nedozvědí.“ Vytáhl z kapsy kabátu telefon a uložil si tam moje telefonní číslo.

 

Vracela jsem se nahoru s pocitem, jestli náhodou nedělám obrovskou chybu. Říkala jsem si, že už se na to vykašlu, že nebudu nikoho hledat. Benedikt potřeboval veškerou mou pozornost, ale na druhou stranu, měla jsem se vážně úplně vzdát?

 

Celá orosená jsem se probudila na zemi vedle postele. Okamžitě jsem si začala ohmatávat krk, nikde nic. Rozčileně jsem mrkala a snažila se vzpamatovat. „Pěkně blbej sen!“ Pronesla jsem do ticha a doufala, že je to skutečně tak. Zapřela jsem se lokty o postel a chytala se na ní vylézt, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zůstala jsem tak, jak jsem zrovna byla, s jedním kolenem ve vzduchu, opřená o postel a pusou otevřenou. Na malou chvíli mě napadlo, že se budu tvářit, že tu nejsem. Potom mi došlo, jaká je to hrozná blbost. Navíc jsem nebyla zamčená, takže mu nic nebránilo vstoupit.

„Emo, jste v pořádku?“ Ani jsem nedýchala.

„Emo?“ Ozvalo se znovu a vzápětí se pohnula klika, což mě přinutilo k akci.

„Já jsem v pořádku, nechoďte sem!“ Vyskočila jsem na nohy a ani si neuvědomila, že mu vykám. Klika se vrátila do původní polohy. „Jenom se mi něco zdálo.“ Rychle jsem zalezla zpátky a přitáhla si peřinu až pod bradu, jakoby mi mohla poskytnout nějakou ochranu. „Běžte spát, je mi dobře, vážně!“ Ujišťovala jsem ho a poslouchala, jestli nezaslechnu nějaký šramot. Nevím, jak dlouho jsem zírala na dveře, ale už se neozvalo nic, ani vzdalující kroky. No, předtím jsem ho taky přicházet neslyšela.