Jednou dokola 3

Konec týdne a začátek nového jsme s Benediktem strávili v tiché válce, protože ten malý syčák nějak poznal, že to myslím vážně, a odmítal se mnou bavit. Snad poprvé se na mou stranu přidala moje máma, což situaci ještě zhoršilo. Když jsem se jí zeptala, co tak najednou, oznámila mi, že konečně vypadám spokojeně. Asi to tak bylo, nebýt napjaté atmosféry doma, byla bych nadmíru spokojená.

V úterý ráno mi suše oznámil, že už ho nemám ráda, což jsem samozřejmě obrečela a přišla díky tomu pozdě do školy.

Ve čtvrtek už jsem byla jen malý kousek k tomu celou páteční akci odpískat, ale máma trvala na tom, že mu nesmím ustupovat. Byla jsem bezradná a rozhodla se ji poslechnout, upřímně doufajíc, že toho nebudu litovat.

Navíc jsem měla ty sexy šaty. Sice jsem málem vylítla z kůže, když mě v úterý vzal do obchodu, kde na oblečení nebyly cenovky, což znamenalo, že je to všechno pekelně drahé, ale prodavačka mě přesvědčila jedinou větou, kterou k tomu řekla.

„Drahoušku, když jsou muži ochotni platit, byly bychom hloupé, kdybychom je nenechaly.“ A s tím mě zatáhla do útrob obchodu, zatímco Roman se usadil do křesílka a celou dobu visel na síti.

Po dvou hodinách mi kompletní večerní garderobu úhledně naskládala do papírové tašky a Roman, aniž by se zvedl ze svého místa či jen mrkl okem, zaplatil. Políbil mě a vyvedl ven. Takhle to teda vypadá, když je člověk bohatý.

„Je mi líto, ale oběd nebude, musím se vrátit do práce.“ Zapínal si kabát a já si na hlavu narazila čepici, aby moje nebohé dutiny nepřišly k úhoně. „Mám ti zavolat taxi?“

„Pojedu metrem.“ Nesouhlasně se zamračil, ale zřejmě tušil, že to řeknu, a tak se ani nepokoušel protestovat.

„Asi nemám šanci, abych tě do pátku ještě viděl, viď?“ Kriticky mi přitáhl šálu víc ke krku.

„Promiň, ale s Benediktem je to teď trochu složitý.“ Neměla jsem v úmyslu se mu svěřovat s detaily, ale něco by asi vědět měl.

„Chápu, nejsem nejpopulárnější.“ Pokrčila jsem rameny.

„Děkuju.“ A tím bylo myšleno za všechno.

„Já děkuju.“

„A za co?“ Nechápala jsem jeho šibalský úsměv.

„Drahoušku, nejsem slepý a zrcadla a špatně zatažené závěsy jsou potvory.“ Šokovaně jsem zamrkala a před očima se mi vybavily všechny ty grimasy, o kterých jsem si myslela, že nikdo neviděl. „V pátek v sedm, budu se těšit. Nahoře nebo dole?“

„Radši dole.“ Přitáhl mě za klopy mého kabátu a dlouze políbil.

„Moc nezlob.“ S tím mě opustil a já se vydala na nejbližší stanici metra.

 

„Drahoušku!“ Objala mě energický čtyřicátnice mezi dveřmi. Na hlavě měla extravagantní účes a na sobě šaty s hlubokým dekoltem. „Já věděla, že si na tebe mám udělat víc času, než jsi tvrdila.“ Projela mi vlasy s nesouhlasným výrazem.

„Ahoj Evo. Já jsem tady dneska kvůli, no ehm … příteli.“ Ukázala jsem na osobu za sebou a ona na mě vědoucně a spiklenecky mrkla. Protočila jsem oči, ale to už neviděla, protože si ho prohlížela od hlavy až k patě. „Zlatíčko, nestyďte se, já vás neukousnu.“ Přitáhla ho k sobě a já o jejím výroku měla vážné pochybnosti. Začala z něj sundávat bundu, což se jí během chvilky povedlo. Prakticky ji hodila na věšák a tlačila ho do křesla. Odložila jsem si taky a usadila se na sedačku u stolku, na kterém byl položený tablet se staženými časopisy. Začala jsem si listovat, protože si mě stejně nikdo nevšímal. Když jsem jako malá holka chodila ke kadeřnici, ještě na tom stolečku ležely skutečné časopisy, ale dneska už se noviny v papírové podobě neprodávaly.

Po chvíli jsem zvedla oči. Eva se k němu tiskla a rukama mu projížděla vlasy, on se tvářil překvapeně, až vyděšeně. Něco mu vykládala, ale já neslyšela co. Dál jsem si jich nevšímala a vytáhla vlastní tablet, rozhodnutá pokračovat v práci tam, kde jsem ve čtvrtek skončila. Jen ať si to chlapec trochu užije! Tyhle ty šťastně rozvedené ženy lovkyně středního věku byl vážně horor, nechtěla bych tak někdy skončit. No, mě spíš čekal osud bláznivé vědkyně v bílém plášti a kusem oběda na halence.

Nevím kolik času uběhlo, než se nade mnou ozvalo odkašlání. „Teď ty!“ Měla ruce v bok a upírala na mě bojovný pohled. Tolik jsem se zabrala do práce, že jsem všechny ty zvuky kadeřnictví vnímala jen z dálky. Opět byla v tom spravedlivém zápalu, rozhodnutá mým nebohým vlasům pomoci. Zavřela jsem soubor a zvedla se, nemělo cenu se s ní dohadovat, a když už jsem byla tady!

 

Byl pátek a já se na sebe nedůvěřivě dívala do zrcadla. Už jsem v tom křesle seděla přes dvě hodiny.

„Co zas?“

„Já nevím, nejsem to moc já.“ Chtěla jsem se svého nalíčeného obličeje dotknout, ale plácla mě přes ruku.

„To je snad dobře, ne?“ Eva zvedla obočí, dle jejího vkusu jsme asi projevovala málo nadšení. Nějak jsem si nemohla zvyknout. Vlasy jsem obvykle nosila rozpuštěné, což způsobovalo, že v polovině dne vlivem větru připomínaly podivný chumáč, a teď jsem je měla stažené do elegantního účesu, který si dokázal poradit i s tím červeným pruhem, od kterého jsem se nemohla odpoutat. Byla jsem zkrátka ztracená existence, i s malováním to byl obvykle rychlý případ.

„Myslíš?“

„Určitě. Vypadáš krásně a až na sebe natáhneš něco lepšího, než tuhle vytahanou košili, bude z tebe opravdová dáma.“ Šlehla jsem po kadeřnici pohledem, ale navzdory jejímu vzezření skutečně dokázala vytvořit cosi decentního, co se mi začínalo líbit víc a víc.

„A teď už se seber a vypadni, ať to stihneš.“ Zaplatila jsem předem domluvenou částku a odklusala domů.

Máma vzala Benedikta do kina, aby neměl šanci terorizovat mě ublíženým pohledem. Měla jsem akorát čas se převléct a to jen proto, že Roman obvykle chodil pozdě.

Postavila jsem se před zrcadlo, oblečená a obutá, abych překontrolovala, jestli je všechno na svém místě. Ty šaty měly hluboký výstřih do V, takže to se spodním prádlem bylo na milimetry. Trochu jsem se ošila, nebyla jsem na takový druh oblečení zvyklá a připadalo mi, že mi každou chvíli musí někde něco vylézt.

Byla jsem moc ráda, že jsem si vybrala tyhle šaty, které sice nahoře odhalovali víc, než bych běžně dopustila, ale byly nad pasem přestřižené a rozbíhaly se do široké tulipánové sukně, takže perfektně zakryly každý fald, který se na mém zadku nacházel. Navíc ta výšivka byla krásná a černá barva taky byla podle mého gusta.

 

Očima jsem zabrousila ke křeslu a málem mi vypadly oči. Teď, slušně oblečen, oholen a ostříhán to byl docela hezký chlap. Žádný hezoun z reklamy, to ne, ale bylo na něm něco zajímavého. „Není k sežrání?!“ Vykřikla Eva a přivinula jeho tvář na svou dmoucí se hruď. Nepokusil se vysmeknout, ale tvářil se dostatečně otráveně, abych poznala, že mu to není příjemné. „Už ho nech, prosím tě!“ Vyměnili jsme si místa. Odraz v zrcadle zabírala sedačka a na ní usazený on. To měl tedy výhled, celou dobu.

Vzal do ruky tablet, ale samozřejmě nevěděl, jak se to ovládá, ani k čemu to je, takže ho zase odložil a zadíval se z okna. Vlnité hnědé vlasy mu spadaly do čela a zakrývaly vršky uší, vzadu mu končili nad krkem. Vynikla mu v tom brada a lícní kosti, takže působil přísně. Asi to od Evy byla dobrá volba. Samozřejmě si všimla, kam se dívám a začala to hned komentovat a vyzvídat. Pokoušela jsem se to, pokud možno, zamést do kouta. Nemusela jsem být génius, aby mi došlo, že si na něj brousí drápy, konec konců, byl přibližně v jejím věku, možná o trochu mladší. Pokusila jsem se jí naznačit, že by to měla vzdát.

Vraceli jsme se pěšky, já o dost peněz lehčí, možná v tom byla i přirážka za jedny ztracené naděje. Teď, když šel vedle mě, jsem si uvědomila, jak je vysoký, nikdy dřív jsem si toho nevšimla.

„Mrzí mě, že jsem vám na obtíž.“ Pronesl do ticha. Došlo mi, že mi pořád vyká a já teď váhala, jestli se nedopouštím nějakého přestupku vůči jeho zvykům a tak jsem se rozhodla, že mu budu taky vykat.

„Vy za to nemůžete. Je to naše vina, že tu musíte být a ani nevím, jestli se vám za to vůbec někdo omluvil.“ Byl zachmuřený, ale nezdál se naštvaný, spíš smutný.

„Myslím, že překvapení z toho, že tu jsem, bylo oboustranné.“ Souhlasně jsem pokývala hlavou.

„Víte, nejdřív jsem si myslela, že váš překladač nefunguje.“ Vyslovila jsem svou domněnku nahlas.

„Co to?“

„Ten implantát, co vám dali do hlavy.“

„Ach ano, nejdřív jsem měl potíže. Vlastně, pořád je pro mě obtížné slyšet v hlavě svoje myšlenky a potom je vyslovovat úplně jinak.“ Intuitivně si sáhl na krk, kde měl tenkou jizvu. „Alespoň vám rozumím, před tím to bylo ještě horší.“ O tom jsem nepochybovala. Nejprve ho zavřeli do karantény, potom se ho pokusili vyslýchat, nakonec ho zavřeli do jednoho pokoje a dlouho se s ním vůbec nikdo nebavil. Nikdo si s ním nevěděl rady. Muselo to být strašné. Zatahala jsem ho za rukáv, aby zastavil před přechodem, vzápětí se kolem nás prohnalo auto.

„Překvapilo mě, když jsem byl přestěhován.“

„Hm.“ To mě taky. Obzvláště když se to týkalo mě a mého bytu, ale nehodlala jsem mu vykládat o potížích, které teď firma má, a že by se to jinak nestalo.

 

V šatně jsem odevzdala kabát, vypůjčený od matky, protože já jsem nic vhodného do společnosti v šatníku neměla a čekala, až můj doprovod uloží i svoje svršky. Měl na sobě černý oblek, bílou košili a černou kravatu, slušelo mu to.

„Vypadáš nádherně.“ Vyslechla jsem si už po několikáté a pro dnešní večer jsem tomu byla ochotná věřit.

„Šéf by mi měl přidat, za ty dedukční schopnosti.“ Zazubil se.

„Co?“

„Kdo jiný by byl za těmi tepláky a špinavým trikem schopný odhalit takovou nádheru?“ Přejel mi rukou po zádech.

„Takže sis mě vybral kvůli vzhledu?“

„Samozřejmě, že ne. To je jen takový bonus k tomu úchvatnému nitru.“ Možná mě chtěl políbit, ale já natáhla ruce, abych mu srovnala kravatu.

„Kdežto já jsem si vybrala někoho s kravatou nakřivo.“ Škrobeně jsem zakroutila hlavou.

„To víš, všichni nemůžeme mít takové štěstí.“ Teď už jsem se nechala políbit a vzápětí jsem se podívala ke dveřím do sálu.

„Budou na mě koukat.“

„To je dost pravděpodobné, já taky nevycházím z úžasu.“ Trochu jsem se začervenala. Kdy už toho nechá?

Chytil mě za ruku a vtáhl dovnitř. Plynule jsme se vmísili do davu. Nikdo úžasem nevzdychal, ani se na chvíli nezastavil život, natož aby přestala hrát hudba, zkrátka, žádné filmové efekty.

Přijala jsem nabízenou skleničku šampusu a udělala si další poznámku do svého imaginárního deníčku - neustále se mě pokouší opít.

Otočila jsem se přes rameno, u šatny se mi zdálo, že na mě zírá nějaký chlap, ale nikdo tam nebyl. To se nejspíš o slovo hlásila má stará známá paranoia.

Usmála jsem se na starší dámu, která se k nám připojila, aniž bych dala znát, že jsem její jméno vůbec nezachytila.

 

„V mém světě by vás zavřeli na hodně dlouho. I když, vy jste žena, takže …“ Překvapeně jsem se na něj podívala. A co, že jsem žena? Potom mi došlo, že ani tady ještě před dvě stě lety ženy neměly prakticky žádná práva, ani ambice. Pravděpodobně fungovali na patriarchálním principu, tudíž by asi ženu nepovažovali za možné riziko nebo špióna. Nejraději bych se ho zeptala, jak vidí naděje našich, ale věděla jsem, že nemůžu, takže jsem tu otázku spolkla. „U nás by nebylo přípustné, abychom obývali společné prostory. Ovšem, vaše morálka je poněkud pokleslá.“

„Moje morálka?“

„Společnosti. Zdá se, že máte nastaven podivný systém.“ Dodal zamyšleně.

„Tomu se říká rovnoprávnost.“ Dodala jsem nakvašeně.

„Nechtěl jsem se vás dotknout.“ Lehce se ke mně naklonil, aby mi viděl do obličeje. „Žena určitého postavení by se mnou nemohla bavit o samotě, nebo se jen tak sama procházet. Velice by to poškodilo její pověst. Není pro mne jednoduché akceptovat fakt, že pro vás to nic neznamená.“

„No, o mou pověst se bát nemusíte, o tu se postarám sama.“ Pokusila jsem se, aby to znělo smířlivě. Dokonce jsem se na něj chabě usmála.

„Budu na to pamatovat.“ Rty roztáhl do širokého úsměvu a z modrých očí mu zbyly jen dvě štěrbinky. Byla jsem docela ráda, že se rozmluvil, měla jsem tak šanci se dozvědět věci, které nám sonda říct nemohla. Na druhou stranu, bylo velmi těžké se přizpůsobovat jeho způsobu myšlení.

„Takže, dáme si nějaký oběd?“ Bylo už trochu pozdě, ale hlad jsem měla a on očividně taky, protože bez zaváhání souhlasil. „Ale musíte mi slíbit, že na číšníka nebudete pokřikovat, ani plivat na zem a co já vím, co všechno vy tam děláte.“ Řekla jsem to v žertu, ale on se urazil. „To byl jen vtip.“ Hlasitě jsem si vzdychla. Tihle chlapy a jejich ego.

Ještě jsem ani neseděla a už u nás byl číšník a cpal nám jídelní lístky. „Co si dáte k pití?“

„Dám si ledový čaj, díky, a …“ Zarazila jsem se, protože by nejspíš neocenil, kdybych mu objednala. „Pivo.“ Pronesl do ticha restaurace. „Dvanáctku, desítku, černé …“ Začal vyjmenovávat nic netušící mladík a můj společník se na něj nechápavě podíval. O pivu jsem nic nevěděla, takže jsem mu nemohla být nápomocna. „Dvanáctku.“ Sebevědomě se narovnal, ale měla jsem podezření, že to bylo jediné, co si z toho výčtu zapamatoval. Sklonila jsem hlavu k lístku, vzápětí jí zase zvedla, abych se zeptala, ale rozmyslela jsem si to a zase jí sklonila.

„Číst umím.“ Dodal, jakoby mi četl myšlenky. Pokývala jsem hlavou, jakože je mi to jasné. „Ale nějak nevím, co to všechno je.“ Dodal po chvíli. Číšníka jsem vyprovodila, že ještě vybráno nemáme a usrkla ze své skleničky.

„No, a chcete maso, zeleninu nebo …“

„Maso.“

„Tak já bych vám …“

„Prostě něco objednejte.“ Důrazně zaklapl desky. Byl otrávený. Zamávala jsem na mladíka, který ihned přikvačil, protože kromě jednoho postaršího páru jsme tam momentálně byli sami. Objednala jsem a upřela na svého společníka oči. Opíral se o židli a zrovna si stíral pěnu ze rtu. Nevěděla jsem, co říct, aby se ještě víc neurazil a tak jsem raději mlčela. Nakonec jsem se pokusila změnit téma.

„Takže, co tam u vás vlastně děláte? Myslím, co je vaše povolání?“

„Jsem voják.“ Aha, zelený mozek. „Kapitán městských stráží.“ Zdálo se mi, že se trochu zapýřil, trochu krocánek, takže to asi byla významná pozice.

„Takže se naše … brána … otevřela někde ve městě?“ Nevěděla jsem, jak jinak to nazvat, žádný z odborných termínů, které mě napadaly, by mu nejspíš nic neřekl.

„Ne, plnil jsem úkol mimo město.“ Představa, že se objevili někde uprostřed města plného lidí, mi neudělala úplně dobře. Při jejich mentalitě by je pravděpodobně upálili na hranici jako pomocníky satanovi.

„Aha.“ Dodala jsem o poznání veseleji.

„Poslyšte, opravdu bych ocenil, kdybych se mohl vrátit. Naše země je ve válce a můj úkol byl důležitý.“ Dodal, když jsem se zatvářila nepřesvědčeně.

„Je mi líto, ale o tom já nerozhoduji.“ Pokrčila jsem rameny. Když jsem o tom tak uvažovala, nerozhodovala jsem vůbec o ničem. Zřejmě pochopil, že debata na toto téma skončila a tak jsme jen seděli naproti sobě a mlčeli.

„Máte rodinu?“ Pokusila jsem se po chvíli pokračovat v konverzaci.

„Ne.“ Odsekl nepříjemně. Naštěstí nám donesli jídlo. Sklesle jsem zapíchla vidličku do brambory.

 

Zavrtěla jsem se na posteli a přetočila se na záda. Do očí mi svítilo slunce, ale tak nějak ze špatného úhlu.

„Dobré ráno, ospalče.“ Rozlepila jsem víčka a dívala se přímo do jeho rozesmáté tváře. Můj mozek měl chvíli zpoždění, ale nakonec mi sepnulo, kde to jsem a proč. Včera to mělo trochu jiný vývoj, než jsem předpokládala.

„Kolik je hodin?“ Opravdu jsem netušila, jak momentálně vypadám, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť zajímalo.

„Osm.“ V mezičase se věnoval dobývání pod deku, kterou jsem byla přikrytá.

„Cože?“ Dost neomaleně jsem ho odstrčila a začala se soukat z postele. Zastavil mě až fakt, že jsem byla nahá a nehodlala jsem se tu za denního světla před ním producírovat.

„V klidu. Co kdyby sis dala sprchu, a já mezitím udělám snídani. Potom tě odvezu domů.“ Navzdory svým slovům zajel rukou pod deku a pohladil mě po stehně prokládajíc to polibky.

„Já vážně musím, Benedikt …“

„Nebo můžeme vynechat tu snídani.“ Obratně mě popotáhl níž a sundal si tričko. Už mu začínalo trochu růst bříško.

„Na chlapa ve středním věku máš teda apetit.“ Prohodila jsem, když se neodbytně nacpal pod peřinu k mojí maličkosti.

Prudce zvedl hlavu, která se právě nacházela v oblasti mého pupíku, a uraženě se zamračil. „To jsem jako neslyšel.“ Natáhla jsem se po něm a rozevřela stehna, abych ho vpustila do svého objetí. „Jsi pěkná mrška, víš to?“

 

Doma jsem se chvíli jen tak plácala a nakonec oznámila, že potřebuji pracovat, tak ať si dělá, co chce. Za normálních okolností bych si obrazovku zvětšila na zeď před sebou, ale neměla jsem zájem, aby mi nakukoval do poznámek, a tak jsem počítač vytáhla z držáku, sedla si na sedačku a položila si ho na klín. Otevřela jsem jednu ze složek a automaticky se mi v dolní polovině obrazovky aktivovala dotyková klávesnice. Natáhla jsem nohy před sebe a dala se do práce. Potřebovala jsem se odpoutat od té dusivé atmosféry, která tu panovala.

Povedlo se mi to tak dokonale, že když jsem se po pár hodinách probrala z transu a šla se vymočit a napít, uvědomila jsem si, že ho nikde nevidím. Zaklepala jsem na dveře do pokoje, ale neozval se. Zkusila jsem to znovu a potom rovnou otevřela. Nic. Zmateně jsem se nadechla.

„Do prdele.“ Vypadlo ze mě, když jsem prohledala každý centimetr bytu a nikde ho nenašla. Chvíli jsme se potácela mezi náhodnými myšlenkami a mé tělo sebou zmítalo a jednu nebo na druhou stranu, podle toho, pro co jsem se momentálně rozhodovala. Nakonec jsem vytáhla z kapsy telefon, abych zavolala profesorovi, ale na poslední chvíli jsem tu myšlenku zavrhla. Moc by to mojí kariéře, pokud se o nějaké dalo mluvit, nepomohlo. Zastrčila jsem přístroj zpátky a podrbala se na hlavě. Za nehty mi uvízly zbytky čerstvé barvy na vlasy.

 

Nejdřív se mi zdálo, že nápad, vzít mého drahouška jako kompenzaci společně do technického muzea a potom do cukrárny, nebyl z těch nejlepším. Ovšem teď, když jsem je už hodinu otráveně následovala po všech expozicích, to vypadalo, že ho Benedikt vzal na milost.

Roman měl úžasné znalosti, pokud šlo o vlaky a letadla, a neváhal se o ně podělit. Navíc to dělal s dětsky upřímným nadšením, což můj syn s nadšením využil, protože já jsem mu v tomhle ohledu posloužit nemohla.

Já fungovala jako nosič. Táhla jsem vlastní tašku, Benediktům batůžek a jeho bundu, kterou si odmítl dát do šatny, ale za chvíli začal kňourat, že je mu horko. Pokoušela jsem se odklidit se na lavičku s vidinou, že počkám, až si to všechno v klidu prohlídnou a vyzvednou si mě. Nepovedlo se, protože jsem z nějakého neznámého důvodu byla nepostradatelná.

Sledovala jsem ty dva pohromadě a uvědomila si, že netuším, proč Roman nemá děti. Řekl mi, že je rozvedený a bezdětný, ale proč děti nemá, se nezmínil a já se nechtěla ptát. Myslela jsem si, že je nechtěl, ale spíš to vypadalo, že je v tom něco jiného.

Ten předchozí, se kterým jsem nějaký čas chodila, o děti nestál a dalo se to z jeho vztahu k mému synovi poznat, ale Roman neměl problém s ním komunikovat, a nepřipadalo mi, že by to dělal jen kvůli tomu, aby se mi zalíbil.

Vydrápala jsem se na další ochoz, samozřejmě s nadšeným výrazem ve tváři, i když bych si nejradši šla lehnout, moc jsem toho nenaspala a bolely mě nohy z těch podpatků.

„Tak za tohle mi, pánové, dlužíte obrovskej kus dortu!“ Prohodila jsem, zatímco jsem se pokoušela potomkovi vnutit láhev s pitím v rámci dodržování pitného režimu.

„Klidně dva.“ Objal mě a vtiskl krátký polibek, když se Benedikt otočil na druhou stranu, protože tam zase něco uviděl.

„Copak ty nejsi vůbec unavenej?“ Nechápala jsem, kde bere tu energii.

„Ne, já jsem ji vysál z tebe.“ Zazubil se. To by všechno vysvětlovalo. Naše případná debata byla ukončena, jelikož jsem byla vzata za ruku a odvlečena k něčemu, o čem jsem ani pořádně nevěděla, co to je.

 

Natáhla jsem si boty, čepici a kabát, z misky sebrala klíče a s hlasitým prásknutím jsem za sebou zavřela. Seběhla jsem pět pater, výtah sice jezdil, ale nějak mě v tom rozčílení nenapadlo ho použít. Vyběhla jsem před dům, málem jsem u toho porazila sousedku, která na mě zavrčela. Ani jsem jí neodpověděla. Zrovna jsem se totiž rozhodovala, kterým směrem bych se měla vydat. Venku už se setmělo a má šeroslepost mi bránila, abych někoho dokázala na dálku rozpoznat.

Měla jsem na krajíčku, byla jsem zmrzlá a naštvaná. Vracela jsem se domů, protože jsem ho samozřejmě nikde nenašla. Špičkou boty jsem před sebou kopala kamínek.

Málem bych otevřela dveře, aniž bych si ho všimla. Seděl na lavičce, ale v momentě, kdy jsem odemykala, se zvedl, takže jsem zachytila ten pohyb. Prudce jsem se otočila. Nevěděla jsem, jestli mám křičet, brečet nebo se smát. Vyřešilo se to samo, protože mi vyhrkly slzy. Popotáhla jsem. „Kde jste sakra byl? Myslela jsem, že mě trefí šlak!“  Vztekle jsem odemkla a držela dveře, aby se znovu nezavřely. „Víte vůbec, co by mě čekalo, kdybyste se teď prostě vytratil?“ Upřímně, neměla jsem ani páru, jaké by z toho byly důsledky, ale určitě by to nebylo nic pěkného a nehodlala jsem to zjišťovat.

Prošel kolem mě a já zase pečlivě zavřela. Trochu mě to uklidnilo. Hřbetem ruky jsem si utřela nos a postoupila k výtahu. Hromadilo se ve mně tolik nadávek a výčitek, že jsem ani nevěděla, kde začít. Zmáčkla jsem tlačítko a podívala se na něj, mračil se. No, to je vážně skvělý, pán si bude ještě hrát na uraženého.

„Chtěl jsem se jen projít.“ Pronesl, jakoby se nechumelilo.

„Tak si laskavě zapamatujte, že se bez mého svolení, nebo ještě líp, beze mě, z toho bytu nehnete na krok! Je to jasný?“ Zabodla jsem mu do hrudníku prst.

„Takže jsem váš vězeň?“

„O ho, myslete si o tom, co chcete! Máte jen dvě možnosti. Buď se budete chovat podle mých pravidel a budete tady, nebo ne a určitě pro vás společnost najde nějakou pěknou celu ve státní věznici. Vyberte si!“ Měla jsem o svých slovech silné pochybnosti, ale to on nevěděl, že. Nastoupila jsem do výtahu a vzápětí se do mého ramene zaryly silné prsty. Trhnutím mě otočil. V tu chvíli bych velmi ráda vystoupila, ale dveře se zavřely a výtah se rozjel.

„Dámo, važte slova. Nejsem zvyklý, aby se mnou takhle někdo jednal. Má trpělivost není nekonečná.“ Ohryzek mi poposkočil, jak jen mu to ruka, svírající můj krk dovolila.

„Vyhrožujete mi?“ Pokud mě nezabije hned tady na místě, tak ihned volám profesorovi, aby si ho laskavě ubytoval někde jinde.

„Varuji vás.“ Výtah se zastavil a dveře otevřely. Vystoupil, jakoby se nic nestalo a pozdravil se se sousedem, který čekal na chodbě.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem nepřítomně a v kapse svírala klíče, aby se mi ruka neklepala. Zastrčila jsem klíč do zámku, i když se mi vůbec nechtělo jít dovnitř, s ním v patách. Momentálně bych velmi ráda nahlásila jeho útěk, jen abych ho měla z krku. Zaslechla jsem odjíždějící výtah. Měla jsem ještě jedny sousedy, tak snad, pokud budu křičet dostatečně nahlas, ty policajty zavolají.

Nakopala jsem boty do kouta a kabát pověsila na ramínko, klíče skončili na svém obvyklém místě. Trochu jsem sebou trhla, když za mnou zaklaply dveře.

„Emo.“ Položil mi ruku na rameno, okamžitě jsem jí setřásla a prudce se na něj otočila.

„Už na mě nikdy nesahejte! Nikdy!“ Vyjela jsem na něj, zcela ignorujíc jeho překvapený výraz. Sebrala jsem z konferenčního stolku počítač a zavřela se u sebe v pokoji.

Dosedla jsem na postel a zády se opřela o polstrované čelo. Tlačítkem na boku jsem datapad zapnula, obrazovka se téměř okamžitě rozsvítila.

 

Už ho u sebe nechci.

 

Napsala jsem do zpráv adresovaných profesorovi a ukazovákem levitovala nad příkazem odeslat. Byla jsem rozrušená z událostí poslední hodiny, ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne, srdce mi tlouklo jako splašené. Pokud to odešlu, určitě bude chtít vědět důvod. Bude se vyptávat, co se stalo, už nebudu schopná zatajit to, že se mi málem ztratil. Nedělala jsem si iluze, že by profesor jakoukoli mojí lež neprokouknul. Všechny moje úvahy mě nakonec přesvědčili o tom, že jsem klikla na ikonu koše.

No, v podstatě se zase tolik nestalo. Až na to, že ti vyhrožoval, ty huso. Debatovala jsem sama se sebou. Došla jsem k závěru, že to v tomhle rozpoložení stejně nevyřeším, otevřela jsem prohlížeč a spustila svojí oblíbenou hru. Stavění domečků bylo to pravé na uklidnění. Šikmooký panáček, který měl být nejspíš nějakým druhem zmutovaného asiata, mi zamával na pozdrav.

 

Sedla jsem si na elegantní retro lavici v rohu cukrárny a naskládala kolem sebe všechny nadbytečné vrstvy oblečení. Pánové zrovna u pultíku vybírali. Zamyšleně jsem sledovala Benedikta. Nebyla to mezi nimi velká láska na první pohled, ale byly tam náznaky, že by to snad mohlo fungovat. Odpovídal na dotazy a dokonce se nechal vzít za ruku, což leckdy odmítal i mě, protože přeci nebyl žádné malé dítě.

Přepadl mě náhlý nával něhy, vypadali spolu tak sladce. Zatímco jsem se rozplývala, chlapci nakoupili. Benedikt se vracel s talířkem nacpaným výřezy dortů.

„To všechno sníš?“ Zajímala jsem se, protože mi bylo jasné, že se ve všem pošťourá a nechá to být.

„To je tvoje, maminko.“ Oznámil mi suše a nacpaný talíř přede mě postavil, takže jsem vypadala jako nenažranec. Okolní obsazené stolečky se na mě podívali velmi kritickým způsobem. To už ovšem dorazil Roman, v závěsu prodavačku, která na podnose nesla další dva talířky a tři šálky čehosi. Než to všechno vyložila na stolek, svlékl si kabát a pohodlně se usadil na židličku naproti mně. Sledovala jsem ho se zvednutým obočím.

„Říkala jsi, že máš hlad.“ Chvíli se přetahovali o to, komu který hrnek patří a škodolibě se u toho chechtali.

„Co to máš?“ K mému zděšení mu Roman koupil horkou čokoládu a čokoládový dort, takže budu mít místo syna tryskomyš, která nebude chtít večer spát. Upřela jsem na něj výhružný pohled.

„Sám si to vybral.“ Na to nebylo co říct a tak jsem se radši zakousla do prvního kousku, který byl po ruce. Už to bylo dneska podruhé, co absolutně ignorovali moje zákazy a rozkazy. Nejdřív ty vláčky, koupil mu obrovskou krabici s modelama, přestože jsem dávala důrazně najevo svůj nesouhlas. Nechtěla jsem, aby si Benedikt myslel, že si ho bude kupovat dárky. Jediné, co mi na to Roman řekl, bylo, že se dohodli na podílovém vlastnictví.

„Mňam.“ Vypadlo z něho, zatímco rozpatlával krém po talířku.

Snědla jsem jeden a půl kousku a s nacpaným břichem odpadla. Zapřela jsem se v lavičce a ruce položila na vyklenutý břich.

„Ještě ti toho dost zbývá.“ Nenápadně si přisunul židličku ke mně, aby mi mohl položit ruku na stehno. Pokud si myslel, že to mému synovi ujde, tak se šeredně pletl. Okamžitě zanechal všeho, co doposud dělal a vyšplhal se mi na klín.

„Uf, na to už jsi trochu velkej, ne?“ Moje útroby zaskučely pod tíhou jeho tělíčka.

„Ne.“ Chytil se rukou, kterýma jsem ho objímala, a dost výmluvně se podíval na mého přítele. Tomu nezbývalo nic jiného, než se stáhnout.

„Nechceš si dojíst ten dortík?“ Zakroutil hlavou, že ne. To bychom měli.