Jednou dokola 4

Zamítavě jsem zakroutila hlavou, když se mu znova pokusil nadhodit program na příští týden. „Nemůžu nikam jít. V pátek začínají jarní prázdniny a máma každý rok jezdí s kamarádkami do lázní, takže by neměl Benedikta kdo hlídat.“ Rozhodně jsem neměla v úmyslu platit nějaký cizí ženský za hlídání.

„Aha, to jsem nevěděl.“ Pohodlně jsem se o něj opřela a natáhla nohy před sebe na sedačce. Od matinky jsem dostala milostivě volno, dokonce mladého ráno odvede do školy. „Můžeme podniknout něco všichni tři.“ Políbil mě do vlasů.

„Obávám se, že konec tvojí pracovní doby se kryje s časem, kdy si Benedikt natahuje pyžamo.“ Přišla jsem na to, že Roman chodí dřív akorát, když se máme vidět, jinak bývá v práci dlouho do večera, workoholik jeden.

„Mohl bych si nějaký den zkusit vzít volno, kdybys chtěla?“ Otočila jsem se k němu, protože se mu zdálo, že to říká tónem, který naznačuje, že si tím není jistý.

„Jasně, že bych chtěla.“ Pokrčil rameny.

„Někdy mi přijde, že tě náš vztah spíš otravuje.“ Sedla jsem si mu obkročmo na klín, abych mu viděla přímo do očí.

„Tak to není.“ Trochu jsem se zamračila. Proč si to myslí? „Jen, vždycky to bude hlavně Benedikt, komu patří můj čas. Promiň, ale je to tak.“

„To chápu. Nechtěl jsem, aby to znělo, že by to mělo být jinak. Jen bych byl nejradši, kdybys tu byla pokaždý, když se sem vracím.“ Chytila jsem ho kolem krku, políbila a ještě víc se k němu přitiskla. Zajel mi rukou pod tričko a já ani nemusela vidět jak se tváří, abych poznala, na co zase myslí.

„Už zas?“ Zatvářila jsem se otráveně.

„Jak zas? Kdys tu byla naposledy?“ Zamračil se, ale moc dobře jsem věděla, že mu to dlouho nevydrží.

Vyskočila jsem na nohy a postupně se celá svlékla. Naštěstí bylo ztlumené světlo, takže jsem se nemusela až tak stydět. V plném osvětlení bych to neudělala, zase tak velké sebevědomí jsem neměla.

Sedla jsem si zpátky na jeho klín a stáhla z něj triko. Zajela jsem prsty do chloupků na hrudníku a on po mě roztouženě hmátl.

 

Probudila jsem se v nepřirozené pozici, hlavu jsem měla zvrácenou dozadu a pravou ruku zkroucenou pod sebou. V pravém boku mě píchalo. Pokusila jsem se paži vyprostit, musela jsem si pomoct levačkou, protože jsem si ji přeležela. Po pár vteřinách se dostavilo mravenčení, jak mi v žilách začínala opět proudit krev. Dlaní jsem si promnula namožený krk. Opakovaně jsem musela hlavou zakroužit, abych se vůbec byla schopná rozhýbat. Počítač ležel na zemi, nevěděla jsem, jestli jsem ho tam dala nebo mi spadnul. Vypadal neporušeně. Zvedla jsem ho a položila na postel. Baterie blikala, ale ještě úplně vybitý nebyl. Zahýbala jsem prsty pravé ruky, pomalu se mi do nich vracel cit. Vstala jsem a důkladně se protáhla, několikrát ve mně zakřupalo.

Převlékla jsem se a uvažovala, jestli si nemám jít zase lehnout, protože jsem se moc odpočatě necítila. Ovšem letmým pohledem na hodiny jsem zjistila, že už je dost pozdě. Kdo by to byl řekl. V koupelně jsem provedla obvyklé úkony a vrátila jsem se do ložnice, kde jsem vzala datapad a v obývacím pokoji ho postavila do stojanu, aby se dobyl. K mému překvapení seděl na sedačce a listoval Dějinami 20. století. Dostala jsem tu knihu od Dušana, úplně neodpovídala odbornosti, jakou bych si představovala, takže jsem jí prostě zastrčila do knihovny a zapomněla na ni. Nevím, jestli mě překvapilo, že si čte, nebo že tu je. Tak trochu jsem asi čekala, že se v noci sebral a zmizel.

„Dobré ráno, Emo.“

„Dobré.“ Uvědomila jsem si, že na něj zírám a pořád se pevně držím počítače. Ruku jsem svěsila podél těla a odešla do kuchyně uvařit si silný kafe.

Sedla jsem si ke stolu, čelem ke svojí nucené návštěvě a podezíravě si ho prohlížela. Ten jeho klid mě rozčiloval. Zaklapl knížku a položil si ji do klína. Chvíli jsme se přeměřovali pohledy, než jsem uhnula.

„Je mi líto, jestli jsem ve vás vzbudil dojem, že bych vám ublížil. Já …“ Zarazila jsem ho.

„Nepřesvědčujte mě. Nemyslím, že by se vám to povedlo.“ Byla jsem daleká toho, myslet si, že svět je plný násilníků a úchyláků, kteří číhají za každým rohem, aby mě okradli nebo znásilnili. Opravdu jsem si myslela, že lidé jsou spíše slušní, dokonce i potom přepadení, které jsem minulý rok prožila, ale u něj jsem si nebyla jistá. Nebyl to obyčejný chlap, tenhle byl ze středověku. Technicky samozřejmě ne, ale jak byste charakterizovali chlapa, který se vám zhmotní uprostřed laboratoře s mečem u pasu? A pokud se jejich svět alespoň z poloviny blížil našemu středověku, století možno si libovolně vybrat, automaticky jsem si ho musela přiřadit do škatulky NEBEZPEČNÉ. Se třemi výstražnými vykřičníky.

„Potom by myslím bylo vhodné, kdybych odešel.“

„To rozhodnu já a ne vy!“ Vyhrkla jsem na něj.

„Nerozumím vám. Pokud se mě bojíte,“ opřel se o židli naproti mně a já se instinktivně zaklonila, abych získala pár centimetrů k dobru. „proč chcete, abych tu byl?“ Kysele jsem se na něj usmála. Svoje důvody jsem mu nehodlala vykládat, ani nikomu jinému. V prvé řadě jsem neměla na výběr.

 

Unaveně jsem na něm seděla, hlavu položenou na jeho rameni a nechávala se jemně škrábat na zádech. Bylo to tak příjemné, že jsem usilovně ignorovala zimu, která se do mě dávala.

„Miluju tě, Emo.“ Musel si všimnout, jak jsem celá zkoprněla. Zalapala jsem po dechu a nevěděla, co na to říct. Na tohle jsem ještě nebyla připravená.

Vyřešila jsem to co nejnáruživějším polibkem, aby si nemyslel, že je mi jeho vyznání lhostejné a zároveň se vyhnula vynucenému opakování těch dvou slov.

Dost názorně jsem cítila, že proti takovému řešení nic nemá. Rukou jsem zajela mezi nás.

„Už zase?“ Zaskučel, ale zároveň se dost výmluvně pohnul.

„Pokud se ti to nelíbí, můžu jít.“ Dokonce jsem trochu nadzvedla, ale pevně mě sevřel a přetočil na záda.

„Zlobíš.“ Stáhla jsem mu kalhoty, protože předtím jsme to jaksi nestihli a nechala se laskat po celém těle.

 

Datapad na stole se rozblikal. Přešla jsem k němu a rukou se dotkla obrazovky, abych hovor přijala. Přivítal mě podmračený obličej profesora, opět, a jednoho technika, u kterého jsem si sotva vzpomněla na jméno.

„Profesore, Martine, dobré ráno.“

„Spíš dopoledne, Emo.“ Ušklíbl se profesor. „Je tam s tebou?“ Místo odpovědi jsem natočila obrazovku, aby se sám přesvědčil. Oběma se očividně ulevilo.

„Stalo se něco?“ Zeptala jsem se podezíravě.

„Zachytili jsme nezvyklý pohyb.“ Dodal technik a upřeně zíral na Agnara. Profesor ho zpražil nevraživým pohledem.

„Pohyb?“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslí. „Chcete tím říct, že jste ho očipovali jako psa?“ Ani jsem nevěděla, jestli mě to překvapilo, ale pobouřilo určitě.

„Kvůli bezpečnosti to bylo nezbytné, Emo, tak si laskavě nech ty významné pohledy.“ Odbyl mě profesor.

„Co jsi to s ním dělala, vypadalo to jako půl maratón?“ Dotázal se zvědavě technik a já se, se zvednutým obočím otočila na svého společníka.

„Nic, jen taková večerní procházka.“ Snažila jsem se působit sebevědomě.

„Takže je všechno v pořádku?“

„V naprostém.“ Zdvihla jsem palec. „Kde to vlastně jste?“ To málo, co jsem viděla za jejich hlavami, moc jako laboratoř nevypadalo.

„Tady u toho blázna doma.“ Profesor ukázal na svého druha, ten na mě spiklenecky mrknul. Chtěla jsem se zeptat, jak pokračuje kontrola, ale nechtěla jsem před ním, protože nás soustředěně pozoroval. „Nejde to moc dobře, Emo. Je tu dokonce i Otmar.“ No, tak ten nám ještě scházel. „Nesmí se to dozvědět, to by byl konec. Rozumíš? Za žádnou cenu.“

„Nemáme moc vřelé vztahy, jak jistě víte, takže zdvořilostní návštěva nehrozí.“ Profesor to samozřejmě věděl. „Ale nejspíš bych se měla alespoň ukázat v práci, aby mu to nebylo divné.“ Taky to byla skvělá příležitost odsud vypadnout.

„To je asi dobrý nápad. Tady Martin tě vystřídá.“ Martin vypadal stejně překvapeně jako já. „Čím míň lidí o tom ví, tím líp.“ Dodal na vysvětlenou.

„Taky jsem měla být na víkend u rodičů.“ Zkusila jsem ještě. Profesor se zamračil, ale asi došel k závěru, že i to by se můj bratr Otmar dozvěděl a obrátil se na Martina.

„Máš něco o víkendu?“

„Člověk podá prst a vy hned celou ruku! To se mi snad jen zdá!“ Profesor se mračil. „No jo, dobře, ale tím už končím, je to jasné?“

„Domluveno, zítra ráno. A Emo, odpoledne čekej sestru Kaplanovou.“ S tím ukončil hovor.

„Sestru Kaplanovou?“ Měla jsem dojem, že jsem zahlédla v jeho očích strach? Musela jsem se pro sebe zasmát.

„No ano, ta milá sestřička. Přijde vám dát další očkovací látku, aby vás tu neskolila nějaká nemoc, na kterou nemáte protilátky.“ Kaplanová byla všechno, jen ne milá. Hlasitě zaúpěl. „Berte to tak, že už pravděpodobně do konce života nebudete nemocný.“ Což byla dost možná pravda. Naše imunitní systémy byli tak otupěné, že jsme všeho dostávali koňské dávky, což znamená, že i on, jejich viry se těm našim zmutovaným určitě nemohly rovnat. Díky tomu všemu očkování bude něco jako nadčlověk.

„Obešel bych se i bez toho.“ Pokrčila jsem rameny. Nemělo cenu mu vykládat, že bez všech těch vakcín, už by nejspíš umřel na chřipku. Věděla jsem, že se mu doktorka Tetkovská pokoušela vysvětlit, co to obnáší a jak to funguje. Neměla jsem ani ponětí, jestli to pochopil, ale byla jsem ráda, že se mě na to neptá. Medicína nebyl můj obor.

„Takže půlmaratón, jo?“ Změnila jsem téma. „Kde jste to včera vlastně byl?“

„Jak jsem říkal, projít se, v lese.“ Vykulila jsem na něj oči.

„Nejbližší les je odsud asi deset kilometrů.“ V odpověď pokrčil rameny.

„Jsem zvyklý chodit.“ Napadla mě jedna věc. Jak to tady na něj asi působí? Všechny ty betonové stavby, ulice, všudypřítomná auta a jen sem tam strom nebo keř. Byla jsem na to všechno zvyklá, ale co to dělá s člověkem, který ani nezná elektřinu?

Přesunula jsem se na sedačku, kde jsem prolistovala jím odloženou knihu, byl to v podstatě škvár.

 

Podívala jsem se na něj, protože už delší dobu nic neřekl a já si chtěla ověřit, že ještě neusnul.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Klidně, ale nechci slyšet nic o chlapech ve středním věku.“ Rukama si podepřel hlavu, aby na mě líp viděl. Rozvalovala jsem se totiž po jeho břiše, už nacpaná v teplém pyžamu a zakrytá dekou.

„Proč jste neměli děti, však víš, s bývalou?“ Bylo to trochu ošemetné téma, ale byla jsem prostě moc zvědavá, než abych to nechala jen tak být. Zatvářil se kysele.

„To je složitý.“

„Určitě to zvládnu pochopit.“ Trvala jsem na svém.

„Proboha Emo, vážně se teď chceš bavit o mojí bejvalce?“ Vyjel a dokonce mě od sebe odstrčil, aby si mohl vzpřímeně sednout. Sedla jsem si na paty naproti němu.

„Já se přeci nechci bavit o NÍ. Mám dojem, že máš Benedikta rád a není mi jasný, proč nemáš vlastní děti, to je všechno.“ Vyhrkla jsem ukřivděně, protože mi jeho reakce přišla přehnaná.

„Mám ho rád, ale taky se tě neptám, proč vyrůstá bez táty.“ Stáhla jsem obličej do bolestné grimasy. „Vidíš, tohle je to samý.“

„Řekla bych ti to, kdyby ses zeptal.“ Pravda, asi ne úplně všechno, ale stejně tak, jak jsem postupně připravovala verzi pro Benedikta, sumírovala jsem i přijatelnou verzi pro Romana.

„Jenže já tě nechci trápit.“ Pohladil mě po tváři jako malou holku.

„Já tě taky nechci trápit, ale neznamená to, že se budeme tvářit, jako kdybychom žádnou minulost neměli.“ Položila jsem mu ruku na stehno. „Pořádně o tobě nic nevím.“

„A musela sis vybrat zrovna tohle? Na to není vhodná doba.“ Pevně stiskl mojí dlaň ve své.

„Na některý věci není vhodná doba nikdy.“

„Fajn, tak začni, když si tolik chceš povídat.“ Vyštěkl a vyhrabal se z postele, aby se oblékl. Zřejmě mu nepřišlo vhodné u vážného rozhovoru být nahý. Sledovala jsem ho a najednou jsem neměla nejmenší chuť něco říkat. Choval se jako uraženej malej kluk.

„Nějak mě přešla chuť.“ Zvedla jsem se, abych se došla napít, pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli se prostě nemám obléct a jít domů.

„Co je zase tohle? Nejdřív si chceš povídat a teď zas ne? Víš alespoň sama, co chceš?“ Dívala jsem se na něj skrz skleničku a uvažovala, jestli to myslí vážně.

„Nechci s tebou mluvit, když se chováš takhle.“ Zbytek vody jsem vylila do dřezu. „Chápu, že ti to ublížilo, ale víš co? Nejsi sám, kdo zažil hnusný věci!“

„To jsem nikdy neřekl, nepřekrucuj to.“

„Fajn, nebudu a už se ani nebudu na nic ptát.“ Chtěla jsem okolo něj projít, pevně rozhodnutá odkráčet z tohohle bytu, ale chytil mě tak pevně, že jsem se nemohla vysmeknout.

„Emo, já jsem ti to chtěl říct jinak, za jiných okolností. Nemám v úmyslu před tebou nic tajit.“ Pohladil mě po tváři. „Nečerti se, miláčku.“

 

„Jak se vám tu líbí?“ Nechápavě se na mě podíval. „Myslím, jako v našem světě.“ Pokrčil rameny a sedl si blízko mě. Ne zas tak blízko, aby to ve mně spustilo záchvat paniky, jen se mi trochu zrychlil tep.

„Chybí mi čerstvý vzduch. Všechno to tu divně smrdí.“ No, to pěkně děkuju. Potlačila jsem nutkání se očichat. „Tím jsem nemyslel vás.“ Natáhl ke mně ruce v obranném gestu, ale hned je zase stáhl, když jsem bezděčně ucukla.

„To jsem pochopila.“ Jak se asi mohl lišit vzduch bez všech těch výfukových spalin a sajrajtu, který jsme do ovzduší vypouštěli? Co si budeme povídat, v ekologii jsme zatím nijak zvlášť nepokročili.

„Pokouším se to vstřebat. Většina je toho nad mé chápání.“

„Můžu vás uklidnit, že to nejste sám. Většina lidí se věci naučila používat, ale ani z poloviny nechápou, na jakém principu fungují. Popravdě, pokud by nás někdo odpojil od zdrojů, během několika měsíců by se naše populace dost dramaticky snížila. Bez toho všeho nejsme schopní přežít.“ Rozhodila jsem ruce, aby bylo jasné, co tím myslím.

„Znovu byste se naučili používat věci jednoduše.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Nejde o to, že bychom se to nenaučili. Ale už je nás tolik, že nás tahle země nedokáže uživit, bez genetického křížení a vylepšování plodin i zvířat, bychom vymřeli hlady.“

„To přece není možné.“

„Kolik je vás, ve vaší zemi nebo království, či co to obýváte? A jak je to velké?“ Pozorně jsem si vyslechla odpověď.

„Takže asi 80 km² a přibližně 30 tisíc lidí? A to je vaše největší město. Tohle město má 2,5 milionu obyvatel, to je asi 2 500 tisíce tisíců lidí a rozlohu 600 km². Na celé planetě je nás přibližně 8 miliard.“ Mračil se, jak přemýšlel. „Miliarda je tisíc milionů.“ Nevěděla jsem, jak jinak mu to vysvětlit. Bylo pochopitelné, že takhle velká čísla nejspíš v životě nepotřeboval a unikal mu jejich význam.

Zvedla jsem se a donesla si datapad. Posadila jsem se těsně vedle něj, v tu chvíli jsem na nějaký strach ani nepomyslela. V prohlížeči jsem našla mapu města. „Tady jsme my.“ Zabodla jsem prst na náš dům na leteckém snímku, vzápětí jsem obraz zmenšila. „Tohle je celé město a tohle tahle země.“ Pořád jsem prsty zmenšovala mapu, až na obrazovce zbyl jen elipsoid Země. „A tohle je naše planeta. Je krásná, že?“ Otočila jsem se na něj. Uhranutě zíral na monitor na mém klíně s pusou pootevřenou. Oči se mu rozšířily úžasem a mě došlo, co jsem udělala.

„Je kulatá.“ Vydechl.

„Ne tak úplně, ale v zásadě ano.“ Na čele se mu udělala hluboká vráska. Zavřela jsem obrazovku a zvedla se, abych počítač postavila zpátky do stojanu.

„Počkejte, jak je to možné?“

„Víte, tohle asi není dobrý nápad. Neměla jsme vám to ukazovat.“

„Ale ukázala.“

„Ano, ukázala.“ Vzdychla jsem si, nejspíš nemělo cenu se tomu vyhýbat. Vrátila jsem se na místo a znovu vyhledala Zemi a následně celou sluneční soustavu. Pokusila jsem se mu to pokud možno šetrně vysvětlit.

„Takže hvězdy jsou jen další planety?“ Byl překvapivě chápavý a vstřícný, což jsem vůbec nečekala.

„Ano, vzdálené od nás nepředstavitelně daleko, takže jsou vidět, jen jako tečky na obloze.“

„A vy si myslíte, že naše planeta vypadá stejně jako ta vaše?“ Chvíli jsem váhala.

„Vaše planeta je tahle.“ Ukázala jsem na Zemi před sebou. „Jen v jiné časové linii.“ Vypadal zmateně. „Heleďte, já nejsem astrofyzik ani fyzik, není to můj obor, nejsem ta pravá, kdo by vám to měl vysvětlovat. Nehledě na to, že tohle byste ani vědět neměl.“

„Nikomu to neřeknu.“ Nejspíš chtěl říct, že by mu to stejně nikdo nevěřil.

„To je nejspíš správné rozhodnutí.“ Pokývala jsem souhlasně.

„A jaký je váš obor?“

„Jsem historik architektury.“ Promnula jsem si unavené oči. „Zajímám se o staré domy, určováním jejich stáří, stylu v jakém byli postaveny a tak. Pomáhala jsem určit stupeň vašeho vývoje.“ Kdyby profesor slyšel, jak tohle říkám, nejspíš by mě zabil.

Ze smyčky, kterou jsem si dobrovolně nasadila a utahovala kolem krku, mě vysvobodil zvonek u dveří. Vystřelila jsem na nohy. „To bude nejspíš sestra Kaplanová.“ Pronesla jsem radostněji, než si ta čarodějnice zasloužila a vyrazila jsem ke dveřím.

„Dobrý den!“ Neměla na sobě svůj obvyklý stejnokroj, skoro bych jí nepoznala.

„Jak pro koho!“ Zavrčela a já jí uhnula z cesty.

„Dáte si třeba čaj?“ Zeptala jsem se zdvořile, zatímco si odkládala svršky.

„Ne, to bude hned. Kde je?“ Hrnula se do obýváku a já jí v patách. Na stůl si položila kufřík.

„Tady.“ On se jí skutečně bál. Překvapeně se na něj podívala, dokonce se jí na tváři usadilo něco jako úsměv.

„Konečně vypadá jako člověk.“ Nejspíš to měla být pochvala, ale ani se na mě nepodívala, tak jsem mlčela. Agnar se na ni zamračil. „Kalhoty dolů, zlato, ať to máme za sebou, mě ještě čeká bridžový turnaj.“ Začala si na stůl skládat propriety.

„Já vás nechám o samotě.“ Zdekovala jsem se do ložnice, u tohohle jsem být nemusela. Představila jsem si sestru Kaplanovou s kartami v ruce a sklenkou koňaku.

Nebylo to ani pět minut a už mě volala zpátky. Zavazoval si kalhoty a pohledem propaloval tu starou dámu. „Mohl by mít teploty, v horším případě střevní potíže nebo zvracení. Kdyby něco, volejte. Taky by se mohla objevit vyrážka.“ Jmenovala možné vedlejší účinky. Odpovědně jsem kývala hlavou, aby věděla, že to všechno beru na vědomí. „Na stole je na mě číslo a pod tím na doktorku.“ Pokračovala a u toho se přesunula do chodby, aby dala na srozuměnou, že už tu nemíní zůstat ani minutu navíc. „Dobře.“

„Ve čtvrtek přijdu na další dávku.“ Dodala těsně, než se za ní zabouchly dveře.