Jednou dokola 8

Sedla jsem si k počítači, abych dopsala zprávu pro profesora. Byla jsem tak rozrušená, že jsem pochybovala, že se mi podaří napsat jedinou srozumitelnou větu. V každé, kterou jsem dosud napsala, jsem se snažila upozornit na potřebu ho poslat zpátky. Nebyla jsem slepá, moc dobře jsem si všimla, jak se to nedobrovolné vězení na něm podepisuje. Dokonce jsem kontaktovala tu protivnou doktorku, aby si s ním promluvila, ale odmítl se s ní bavit. Přitom jsem sama byla zralá na psychiatra. Celou dobu jsem tu taky zavřená, jako nějaký trestanec, ale to samozřejmě nikoho nezajímá. Proč by mělo, jsem to přeci jen já, Ema Postradatelná.

Otevřela jsem soubor s rozepsaným hlášením, když se rozblikala ikona příchozího hovoru.

„Profesore.“ Mělo mě napadnout, že si všimne, že jsem se přihlásila.

„Emo, pokoušel jsem se ti dovolat.“ Odsekl vyčítavě. „Je všechno v pořádku?“

„Jistě.“ Odvrátila jsem obličej od monitoru.

„Vypadáš unaveně. Ty jsi plakala?“

„Ne.“ Ale měla jsem k tomu blízko, a jestli s tím náhlým zájmem nepřestane, pravděpodobně se to stane.

„Potřeboval bych mluvit s naším hostem.“

„Zavolám ho.“ Zvedla jsem se ze židle a došla k jeho pokoji. Zaklepala jsem na jeho (moje) dveře. „Chce s vámi mluvit profesor.“ Vrátila jsem se na místo před monitorem. „Něco nového?“ Chtěl mi odpovědět, ale podíval se za mě, už jsme nebyli sami.

„Můžeš nás nechat o samotě?“ Překvapilo mě to, ale zvedla jsem se ze židle a odebrala se do svého pokoje. Tohle už byla dnes opravdu poslední kapka.

Co mu může chtít tak důležitého, že to nesmím vědět? Natáhla jsem se na postel, ruce pod hlavou. Už jsem měla okousané všechny nehty a do detailu prohlédnutou skvrnu na stropě, když se konečně uráčili zavolat mě zpátky.

„Děkuji ti, teď nás prosím nech.“ Profesor byl slušnost sama, takového jsem ho neznala, na mě pořád štěkal. Sedla jsem si na místo, které právě Agnar opustil.

„Dlužíš mi tu zprávu.“ Výraz v obličeji se mu změnil jako mávnutím proutku.

„Pracuju na tom.“ Pronesla jsem bez zájmu. „Nechcete mi říct, co to mělo znamenat?“

„Nechci, ale nedáš mi pokoj, dokud ti to neřeknu, takže …“ vzdychl si, aby mi dal najevo, jak moc ho otravuju, „požádal jsem Agnara, zda by nepodstoupil jeden psychotest, jak chtěla doktorka. Byl překvapivě vstřícný.“

„Hm, když jsem chtěla já, aby si s ní promluvil, tak to odmítl.“ Uraženě jsem vytrčila bradu, dnes to šlo od desíti k pěti.

„Já vím.“ Bez většího zájmu se zadíval někam jinam. „Mám dobré zprávy, prověrka byla ukončena.“ Lehce se usmál. „Bez výsledku.“ Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu, následovala jsem jeho příkladu.

„Takže se konečně můžu vrátit do práce?“ Ano, ano! Konec téhle zatracené nudy.

„Prozatím budeme pracovat na úpravě protokolu, aby bylo možné otevřít průchod jednosměrně. Do té doby se nic jiného dít nebude.“ Což jinými slovy znamenalo, že tam pro mě nebylo místo. „Dohodli jsme se, že bude bezpečnější, aby zůstat tam, kde je.“

„My? Co si o tom myslím já vás nezajímá?“ Vyhrkla jsem hlasitě a založila si ruce na prsou. „Ostatně nebudu jediná, komu se to líbit nebude!“

„Už jsem mu to řekl, souhlasil.“ Skvěle.

„Hm.“

„Emo, chovej se rozumně! Nemám náladu ani čas na tvoje trucování, ber to jako příkaz.“ Díval se na mě, jako na školačku, která by měla dostat na holou.

„Jak jinak.“ Natáhla jsem ruku, abych spojení ukončila, když jsem si všimla stahujících se příchozích dat.

„Povedlo se nám vycucnout tu porouchanou sondu, právě jsem ti poslal snímky, co udělala.“ Povzbudivě na mě mrkl. „Abys měla co dělat.“ Hned po tom, co se dokončil přenos, spojení se přerušilo.

Otevřela jsem soubor. Musela jsem se usmát, když jsem viděla to množství. Konečně se nebudu jen tak kopat do zadku, tohle bylo několik dní práce. Složku jsem zase zavřela, musela jsem dopsat zprávu. Přetáhla jsem soubor doprostřed obrazovky.

Dopsala jsem jedinou odrážku, nebyla jsem schopná vymyslet nic smysluplnějšího. Připojila jsem připravené soubory a odeslala zprávu.  Profesor pravděpodobně věděl, že si některé věci nechávám pro sebe, ale zatím se nepokusil to změnit. Problém byl v tom, že už jsem s ním strávila tolik času, že ať se mi to líbilo, nebo ne, nedokázala jsem o něm přemýšlet jako o nějaké laboratorní kryse. Navíc jsem s tím neměla zkušenosti, nikdy jsem nikoho nepozorovala a nepsala o něm posudky. Moc dobře jsem věděla, že moje zprávy stály za starou belu, ale nedokázala jsem se přinutit to změnit. Někde uvnitř mě to totiž bylo proti mému přesvědčení. Nemohla jsem se s ním bavit a potom o tom, co jsem považovala za důvěrné, psát do zprávy, kterou četlo několik lidí. To byl úkol pro nějakého psychologa a ne pro mě. Jediní lidé, se kterými jsme běžně přicházela do styku, byli zpravidla několik set let mrtví.

Zvedla jsem se a přešla do kuchyně, abych si nalila něco k pití. Začínalo mi kručet v žaludku, zvedla jsem hlavu k hodinám, půl jedné. To bychom měli.

Objednala jsem pizzu. On stejně jedl prakticky všechno, co jsem mu předhodila. V mezičase jsem si pročetla zprávy a napsala kamarádce, že na ples její sestry nebudu moct přijít. To, že mám někde uložený lístek, mi vytanulo na mysli jen tak mimochodem při čtení recenze na nový film, který taky neuvidím, protože měl premiéru začátkem týdne a než se odsud dostanu, tak už ho dávat nebudou.

Zaplatila jsem poslíčkovi a zabouchla mu před nosem, protože to byl ten, který se mě před týdnem pokoušel pozvat na rande. Hodila jsem krabici na stůl a vrátila se na chodbu.

Zaklepala jsem na dveře a bez vyzvání otevřela. Opřela jsem se ve futrech.

„Pokud už se mnou bavíte, tak na stole je oběd.“ Otočil se od okna, ze kterého se díval.

„Nikdy jsem se s vámi bavit nepřestal.“

 

Cesta na metro a na nádraží už nebyla tak hrozná, protože tašky měly kolečka, takže jsme dorazili na nástupiště asi s desetiminutovým předstihem, přesto už tam čekala jedna mámina kamarádka a zuřivě na nás mávala, přesto to nebylo to, co mne upoutalo.

„Myslela sis, že to nevím?“ Šalamounsky se usmála. „Děvenko, já na tobě dokážu poznat věcí, to by ses divila.“ Takže ho sem zavolala.

„Mami, mami, tam je strejda!“ Benedikt na nic nečekal, pustil se mojí ruky a vyrazil za Romanem.

„Tak už za ním běž, přece se na sebe nebude mračit kvůli nesmyslům.“ Pohladila mě po zádech a já zase po dlouhý době věděla, že to je přeci jen máma jak má být a za nic bych jí nevyměnila. „Víš, ať už jsem kdy o jeho tátovi řekla nebo si myslela cokoliv, bývala bych byla ráda, kdybyste byli oba šťastní s ním, ale to nejde. Roman je alespoň chlap, na kterého se můžeš spolehnout, i když ho třeba zrovna nemiluješ tak, jako tamtoho.“

„Já ho mám ráda, ale …“ pokrčila jsem rameny. Taky si mohla vybrat trochu lepší chvíli.

„Někdy jsou důležitější věci, než být bezhlavě zamilovaná, to mi věř. A teď už mazej.“ Nechala jsem kufr kufrem a pomalu vyrazila k těm dvěma. Máma se mezitím vítala s přítelkyní a něco si živě štěbetaly.

 

Proč já se vlastně snažím? Plata jsem se sama sebe a pokoušela se ignorovat postaršího chlápka, který se na mě koketně usmíval.

Bylo to tak uklidňující, jen tak si máchat nohy ve vodě. Dívala jsem se na míhající chodidla pod hladinou, pravá, levá, pravá. Vypnula jsem mozek, člověk nemůže pořád jenom přemýšlet, někdy je potřeba se odreagovat, voda na to fungovala skvěle.

Na koleni jsem měla šrám. Kde jsem k němu asi tak přišla? Aha, už vím, včera jsem nabrala ten roh, plech se trochu odchlipoval. Chlapík si poposedl blíž. Zapřela jsem se o ruce a zadívala se k šatnám. Proč je tam tak dlouho? Doufám, že nic neprovedl. Zaklonila jsem hlavu dozadu a zkoumala klenutý strop. Přibližně v jedné třetině se loupala omítka. Měli to udělané špatně, srážela se tam pára, za pár let to tu budou muset zavřít a udělat generálku. Zřejmě použili méně výkonnou jednotku klimatizace, aby ušetřili, no, to je to vyjde pěkně draho.

Jednou rukou jsem si poupravila žluté plavky. Koupila jsem si je předloni, to jsem byla ještě opálená. Teď, když mi z kůže vyprchal všechen pigment, vypadaly divně, tedy, plavky vypadaly pořád stejně, já v nich vypadala divně. Ale ne zas tolik, aby na mě ten chlápek přestal zírat.

V duchu jsem zaúpěla, zrovna se totiž zvedl ze svého místa u prosklené stěny a šel ke mně. I když možná ne. Svitla mi naděje, ale nakonec opět nabral můj směr. Teď už jsem si vzdychla nahlas.

„Krásné odpoledne, že ano?“ Upřela jsem na něj nic neříkající výraz. Tipla bych ho na čerstvého padesátníka, že by krize středního věku? No, ty prošedivělé vlasy mu docela slušely, a postavu taky neměl špatnou, na svůj věk. Takový ten snědý donchuán.

„Myslíte?“ Pokusila jsem se zachovat neutrální tvář, i když se posadil vedle mě. Poněkud blíž, než by mi bylo milé.

„Už jsem chtěl odejít, ale potom jsem uviděl vás.“ Široce se na mě usmál. Vytáhla jsem koutky do chladného úsměvu. To se mi pokoušel jako naznačit, že sem na lov chodí běžně? Jak ubohé. „Mám dojem, že už jsem vás tu viděl.“ Měl docela hezké tmavé oči, takové jižanské.

„Občas sem chodím.“ Otočila jsem se k šatnám, ale nic. Využil toho a ještě se posunul. Celou dobu mi do zad pražilo slunce (umělé samozřejmě) skrz skleněnou výplň, ale teď jsem žádné teplo necítila. Zvrátila jsem hlavu a uviděla za sebou kučeravou hlavu.

„To to trvalo.“ Konstatovala jsem potěšeně. Můj nevítaný společník také vzhlédl, jeho výraz přešel z překvapeného na zklamaný a poté rezignovaný.

„No, velice rád jsem vás poznal, slečno.“ Podala jsem mu ruku na rozloučenou a spokojeně se na něj usmála. Už jsem si to mohla dovolit.

„Kdo to byl?“ Díval se za ním a přitom mi pomohl na nohy. Pokud jsme chtěli alespoň něco stihnout, museli jsme sebou hodit, zbývala hodina do zavíračky.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny.

„Běžně se bavíte s cizími muži?“ Zdvihl obočí, zdálo se, že ho to pobuřuje.

„On se bavil se mnou.“ Znovu jsem pokrčila rameny, aby bylo jasné, že mi to je ukradené.

„Jistě.“

„Jdeme na to?“ Důrazně jsem se protáhla.

„No.“ Měl to snad být strach?

„Ale no tak, nic to není. Šup dolů.“ Slezla jsem po schůdkách jako první, voda mi šplouchala o bradu. Neochotně mě následoval.

„Ta voda páchne.“ Konstatoval a já nakrčila čelo, než mi došlo co tím myslí.

„Aha, to ten chlór. Desinfekce. Kvůli čistotě.“ Upřesňovala jsem, dokud se mi nezdálo, že pochopil, co tím myslím. Vypadal nejistě, trochu mě to překvapilo. Vždycky se tvářil tak sebevědomě, až by mu jeden za ten jeho nadutý výraz nakopal, ale teď. Úžasné. Chytila jsem ho za ramena.

„Není se čeho bát.“ Začala jsem šlapat vodu. „Tak do toho.“ Popohnala jsem ho, když se k ničemu neměl. Podíval se na mě, důkladně zkoumal, co to pod hladinou dělám a zopakoval to. „Super.“ Spokojeně jsem se usmála.

„Jste si jistá, že víte, co děláte?“ Zeptal se mě nedůvěřivě a já měla děsnou chuť ho utopit.

„Chtěla jsem na vás jít pomalu, ale jak chcete.“ Odrazila jsem se od něj a zmizela pod hladinou. Však já ti ještě ukážu, jak se to dělá.

Cítila jsem, jak se moje tělo automaticky pohybuje, svaly pracují. Neplavala jsem nějaký čas, ale nezapomněla jsem to. Vynořila jsem se, abych se nadechla a pokračovala na druhý konec. Těsně před koncem jsem se trochu zalekla, ale obrátka se mi vydařila obstojně, takže jsem mohla beze studu pokračovat. Kus od něj jsem se opět ponořila a vynořila jsem se až těsně před ním. Uhladila jsem si mokré vlasy dozadu. Zaujatě mě sledoval. Spokojeně jsem se usmála, ne nijak záměrně, vyplynulo to tak samo.

„Pochopil jsem.“

 

„Ahoj.“

„Ahoj.“ Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Dívali jsme se na sebe a Ben ho u toho neustále tahal za ruku, aby mu ukázal něco smrtelně důležitého. „Chyběli jste mi a promiň, že jsem tak vyjel.“

„Benedikte, jdi se, prosím, rozloučit s babičkou.“ Pokusila jsem se ho vystrnadit.

„Ne, já totiž …“ Roman se nad ním smiloval a zvedl ho do náruče.

„Tak mi to ukaž, kamaráde.“ Vesele se na mě zašklebil a společně se vydali kamsi po nástupišti. Zůstala jsem sama a sledovala zvětšující se spolek postarších dam, které se nedaly přehlédnout ani přeslechnout.