Tajemství pouště, PROLOG

PROLOG

19. století, sídlo rodu Marcadianů

Malá dívenka s dlouhými vlasy barvy těch nejsvětlejších slunečních paprsků učesaných do dvou culíčků seděla u ručně vyřezávaného dřevěného stolku a v ruce držela staře vypadající knihu. Ve tváři měla dosti soustředěný výraz, když četla písmenka obsažená uvnitř pro ni velmi napínavého a hlavně zajímavého příběhu. Každou chvíli potřepala hlavou, kde jí ve vlasech spočívaly blankytně modré mašle ladící s barvou jejích šatů. Vypolstrovaná, smaragdově zelená pohovka, na níž se nacházela, byla pro ni na první pohled příliš vysoká, tudíž nedosáhla na podlahu a kmitala nohama, obutých v černých střevíčkách, ve vzduchu neúnavně sem a tam.

Podle množství knih, které jí obklopovalo, se dalo usoudit, že se nacházela v knihovně, jež byla laděná převážně do zelených odstínů. Velké hodiny, visící na stěně vedle jednoho z regálu s knihami sahajícího téměř až ke stropu, právě začaly odbíjet pátou hodinu. Nastal čas na dnešní odpolední čaj a také na lekci z historie, kterou ona tolik milovala.

„Slečno Míno,“ oslovil ji o pár minut později poměrně mladý muž se světle hnědými vlasy, oděný v černém obleku, jenž vstoupil do místnosti se stříbrným tácem v rukou. „Už znovu čtete tu knihu?“ prohodil směrem k dívence, když si povšiml názvu, který zněl ''Legenda o Ztraceném městě'' a položil na stůl před ní tác, na němž spočívala konvice, dva šálky, dóza s cukrem a čajové lžičky.

„Ano,“ odpověděla mu, aniž by zvedla zrak od knihy. Muž se pousmál, uchopil konvici a do obou šálků nalil mátový čaj, jehož vůně se začala linout knihovnou a oba šálky osladil jednou lžičkou cukru. „Hm, Adame?“ protrhla ticho po chvíli Mína a konečně zvedla hlavu od knihy, aby mohla pohlédnout do tváře svého domácího učitele. Její modré oči, té nejhlubší studánky, se zadívaly do těch jeho, jež měly zase na oplátku barvu té nejzelenější trávy.

Oslovený pozvedl zvědavě jedno obočí. „Ano, slečno?“

„Myslíš si, že "Roshwaanda", o níž se píše v této knize, opravdu existovala?“ zeptala se s neskrývanou nadějí v hlase a v očích jí zaplály jiskřičky.

„Máte na mysli ono legendární město, které bylo pohřbeno v poušti před tisíci lety?“ ujišťoval se Adam a posadil se vedle ní na pohovku. Mína ihned přitakala a čekala, co jí odpoví. Adam si dal se zodpovězením otázky na čas. Nejprve uchopil jeden ze šálků, ze kterého se stále lehce kouřilo, a lžičkou zamíchal jeho obsah, poté z něj lehce usrkl čaj, aby si nespálil jazyk. Teprve potom dívce podal odpověď na její otázku. „Legenda o Ztraceném městě se vypráví mezi kočovnými kmeny v severní Africe, pro něž je to místo velice posvátné. Ale bez ohledu na to si stejně myslím, že je to jen pouhá legenda,“ řekl jí po pravdě a znovu se napil čaje.

„Opravdu si to myslíš?“ podivila se dívka a zakroutila hlavou, potom se podívala na knihu, která jí spočívala otevřená v klíně. „Já si totiž myslím, že by to bylo opravdu úžasné, kdyby skutečně to město existovalo...“ Mína se zadívala zpět do knihy a začala z ní číst úryvek: „V bohatě zelené metropoli, kde vládl bůh vody, bylo město Roshwaanda potopeno na dno pouště jedné noci, protože bůh vody prohrál souboj s bohem měsíce... " odmlčela se a přejela bříšky prstů po stránce, na níž se nacházelo vyobrazení onoho boha vody a zasnila se.

S myšlenkami stále se toulajícími kdesi v hluboké poušti, prohodila směrem ke svému učiteli popíjícímu čaj: „Jednoho dne, až vyrostu, chci zkusit to město hledat. Zřícenina Roshwaandy může stále dřímat kdesi v té zemi... A jestli je to tak, tak to město najdu!“

Adam se usmál a pohladil Mínu po hlavě. „Ano, slečno, ale jak jste sama řekla, nejdříve musíte vyrůst.“