Tajemství pouště, I. KAPITOLA 1. část

 

I. KAPITOLA

O třináct let později

Severní Afrika, Království Shahjahan, poušť Umu Raai

Slunce v těchto poledních hodinách viselo vysoko na obloze a nemilosrdně svým žárem spalovalo vše, co se nacházelo pod ním, takže byl pouštní písek horký, doslova z něj sálalo teplo. Vítr, jenž si minulý den pohrával s jeho zrnky, se dnes naštěstí utišil a přestal na chvíli měnit tvary dun, které ráno sedmičlenná karavana překonala. Nyní se tiše a nenápadně jako stín pohybovala po vyprahlém korytu řeky. Nohy velbloudů se nořily do jemného písku, jenž vádí pokrývalo, a nechávaly tam po sobě jasně viditelnou stopu.

Zvířata vezla na zádech osoby zahalené do barevných látek, které jejich nositele chránily před pískem a slunečními paprsky. Dva velbloudi měli na zádech namísto lidí přivázané nesčetné množství zavazadel. Za touto karavanou jeli na koních dvě postavy oděné do odlišného šatstva, skládajícího se z bílých košil, dlouhých kalhot a vysokých jezdeckých bot, z něhož se dalo usoudit, že nebyli v této zemi místními, nýbrž cizinci.

Mladá dívka sedící na hnědém hřebci netrpělivě vyhlížela cíl jejich cesty, kam společně se svým učitelem a dlouholetým přítelem měla namířeno, proto pořád poposedávala v sedle a také popoháněla svého oře, aby jel rychleji. Už se nemohla dočkat, až tam bude. Na tohle čekala tak dlouho, že když se před ní objevilo konečně ono místo, kvůli němuž podnikli toto putování, tak se odpojila od skupiny a vyrazila napřed.

„Slečno! Kam tak spěcháte? Počkejte přeci!“ křikl na ni Adam, jenž zrovna zápasil se šátkem, aby si jej omotal kolem hlavy a nedostal tak úžeh. Ale při pohledu na prchající Mínu, která jela na koni tak rychle, že se za ní jen prášilo, to snažení vzdal a omotal si šátek pouze kolem krku, aby ho neztratil. Potom kopl svého oře do slabin a rozjel se honem za dívkou, nechaje karavanu daleko za sebou, jdoucí svým vlastním tempem.

Jakmile Mína dorazila na místo vykopávek, jenž bylo plné pracujících lidí převážně zdejšího původu, rychlostí blesku sesedla z hřebce. Šátek na hlavě, který měla zamotaný jako turban a chránil ji před pálícím sluncem, se jí svezl na stranu a odhalil tak dlouhou záplavu světle plavých vlasů. Utřela si pot z čela do bílé obnošené košile, jež po době strávené na cestě už značně bílá nebyla, a rozhlédla se kolem. Očima pátrala po osobě, která tu někde měla určitě být, protože kvůli ní a jejímu objevu cestovala tisíce kilometrů.

Adam, rád, že jejich cesta byla už zdárně u konce a obešla se bez větších komplikací, taktéž sesedl z koně, jakmile dívku dohnal a vyndal z brašny vak s vodou, aby mohl smočit své vyprahlé hrdlo a popraskané rty. Jenže zapomněl, že její obsah už stihl dávno vyprázdnit, a tak zase vrátil vak zpět do brašny. Přešel ke koni své společnice, jež byla momentálně zaneprázdněna hledáním vedoucího vykopávek. Chodila od jednoho místního obyvatele ke druhému a zahrnovala je otázkami, ale ani jeden z nich neporozuměl tomu, koho přesně to hledala.

Adam zalovil v brašně, aby si uzmul její vak. Když ho našel, radostně ho otevřel a přiložil k ústům, ale k jeho smůle, ani z tohohle nevytekla ani kapička vody. Zklamaně ho tedy schoval a povzdechl si. Měl tak velkou žízeň, že by klidně skočil po hlavě do studny, kdyby tu ovšem nějaká byla. Takhle si však musel nechat zajít chuť a ještě to chvíli vydržet, dokud si zde nezřídí svůj vlastní stan, hlavně s velkou zásobárnou pitné vody, protože umřít tu žízní rozhodně nehodlal.

„Profesore Charlestone,“ zvolala radostně Mína, když onu osobu, kterou tak vehementně hledala, konečně spatřila scházet z polorozpadlých schodů ještě více zchátralé stavby, jež doufala, že je jejím Ztraceným městem. Začala zuřivě mávat rukou ve vzduchu, aby na sebe upozornila. „Profesore, tady!"

Postarší muž malého vzrůstu a zavalitější postavy, oděný do světle béžové košile s dlouhými, avšak ohrnutými rukávy a šortek, které měl doplněné vysokými bílými ponožkami zastrčených v kožených sandálech, se po zvolání svého jména zarazil a zůstal stát na místě. Nevěřícně koukal na dívku, jež se k němu rozběhla s širokým úsměvem ve tváři.

„Její výsost... Slečna Tamina Marcadianová, osobně,“ vysoukal ze sebe překvapeně. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, že ji tu vidí, sešel těch pár schodů, které je od sebe dělilo. „Jaká to nemírná čest.“ Mužík si sundal z hlavy klobouk a poklonil se dívce. „Jsem rád, že vás vidím! Zároveň jsem velmi potěšen, že se někdo tak vážený, jako jste vy, rozhodl připojit k našim vykopávkám.“ Srdečně se na Mínu usmál a podal jí ruku, ona jej za ni uchopila a začala mu s ní divoce třást.

„Také jsem ráda, že vás vidím! Jak jde výzkum, profesore? Dobře? Už jste něco objevili? Jedná se opravdu o zříceninu Roshwaandy?“ vychrlila ze sebe Mína během tří sekund a už otvírala pusu, aby profesorovi položila další otázky, které se jí hnaly hlavou, když vtom byla přerušena: „Slečno Míno,“ vložil se do toho Adam, jenž se k nim připojil, „zahrnovat profesora všemi těmito otázkami hned po příjezdu je trochu...“

„Ne, to je v pořádku,“ přerušil ho na oplátku profesor a usmál se. „Tato mladá dívka překypuje mladým životem a touhou uspokojit svou zvědavost.“ Mrkl na Mínu a uhladil si svůj hustý zrzavý knír, vzápětí však jeho tvář zvážněla. „Bohužel vám musím říct, slečno Marcadianová, že tenhle objev... Vypadá to, že se jedná pouze o pozůstatky nějakého starého hradu či paláce... Nebo nějaké pevnosti, zatím to nedokážeme říct s jistotou. Avšak doufejme, že najdeme nějakou stopu, která nás zavede k našemu Ztracenému městu,“ dodal, když viděl dívčinu smutnou tvář.

„Ach tak,“ vydechla Mína trochu zklamaně.

„Nevěšte hlavu, slečno,“ snažil se ji povzbudit i Adam, „jsem si jist, že tu doopravdy najdeme nějaké vodítko k nalezení Roshwaandy...“

„Dobrá,“ Mína se na Adama pousmála, a pak se zeptala. „Mohla bych jít nahoru a trochu se porozhlédnout kolem?“

„Jistě, slečno,“ přikývl pan Charleston, jemuž byla otázka položena, „ale dávejte pozor, kam šlapete. Prosím!“ křikl ještě, když se Mína okamžitě rozběhla po částečně rozbitých schodech vedoucích na vrchol kamenné hradby.

„A dávejte pozor, ať nespadnete přes okraj, až budete nahoře!“ přidal se i Adam, jelikož dívku dobře znal. Občas se chovala zbrkle a měla tendenci se dostávat do jednoho průšvihu za druhým, i když ne záměrně.

Mína se za běhu otočila a křikla nazpět: „Budu!“ Potom už byl vidět pouze cíp šátku, který zavlál ve vzduchu a posléze i ten zmizel za rohem společně s jeho nositelem.

Profesor Charleston přešel blíž k Adamovi, jenž stále s obavou hleděl před sebe, i když se mu princezna dávno ztratila z očí. Teprve po chvíli obrátil svou pozornost na mužíčka po své levici, protože započal další konverzaci: „Byl jsem opravdu překvapen, když jsem slyšel, že se její výsost princezna blíží. Muselo to dát docela velkou práci, abyste dostali povolení ke vstupu na vykopávky.“

Adam se nemile usmál a vydechl, chvíli zvažoval, jak profesorovi odpoví, nakonec ale usoudil, že bude nejlepší říct mu pravdu: „Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli dostat povolení. Toto místo je příliš... Nebezpečné. Jednoduše jsme se potají vytratili ze země, abychom tu mohli oba být.“

Profesor byl odpovědí zaskočen, avšak v jeho tváři se objevilo přímo zděšení. „Co-Co-Cože?“ vykoktal.

Adam si znovu povzdechl. „Mína je pátá a zároveň nejmladší sestra současného krále vládnoucí v Raggském království, avšak musí žít ve starém sídle na venkově daleko od hradu a nesmí se s nikým stýkat, zejména ne s královskou rodinou,“ podal panu Charlestonovi vysvětlení. „Život v odloučení... To na ni čeká, až se opět vrátí do své země...“ řekl smutně. Rázem se jeho myšlenky přesunuly k době krátce před odjezdem.

„Adame!“ zvolala Mína s dopisem v rukou a rozběhla se po schodech dolů k muži, který právě vešel do sídla, avšak nestačila své nohy ubrzdit, klopýtla o shrnutý koberec, co pokrýval schodiště a on ji zachytil dříve, než se mohla rozplácnout na podlaze.

„Copak se děje, slečno Míno?“ zeptal se Adam zvesela a odtáhl od sebe dívku na délku paží.

„Profesor Charleston, který má na starosti výzkum Roshwaandy, je v současné době na vykopávkách v poušti Umu Raai! Mohu tam jít také? Klidně jen na chvíli, ale chci vidět poušť, pod kterou by mohlo spát ono Ztracené město! Prosím, Adame, pojeďme tam!“ začala prosit a vrhat na něj psí pohledy.

Adam se od srdce zasmál. „To nebude tak lehké, slečno,“ namítl. „Co když nedostaneme povolení k odjezdu?“

Mína se zamyslela. „V tom případě utečeme,“ rozhodla nakonec a mrkla na něj. Oba se zasmáli tomu, jak bláznivě to znělo.