A život jde přece dál, díl 3..

Vracím se domů asi v 1 v noci. Vím, že zápas skončil už před třemi hodinami a že naši prohráli 3:1. Celkem mě to zarazilo, protože zatím jsme všechny zápasy vyhráli. I ten s obávaným Ruskem.

Otevřu si dveře od bytu, vyzuju ty strašné boty a rozsvítím v obýváku, abych se mohla převléct. Jenže když světlo ozáří celou místnost, málem vykřiknu zděšením. Na křesle sedí nějaká postava. Nik! Co tu sakra dělá takhle v noci? Vidím, že je vzhůru, jen tak kouká do prázdna a opírá si hlavu o ruku.

Musí být úplně vyřízený. Proč už nespí u sebe doma? Co se stalo? Sednu si naproti něj a čekám, co mi poví. Srdce mám přitom až v krku.
"Úplně jsem selhal." Je jeho první věta. Ani se na mě nepodívá. Teď mě vůbec nezajímá, kde vzal klíče, nebo jak se sem vůbec dostal. Spíš mě zajímá - co to mele? Ale v tom mě to napadne. Prohraný zápas. No jasně.
Sednu si k němu. Už nejsem vůbec naštvaná. Teď jenom přemýšlím, jak ho uklidnit a povzbudit.

"Ale neselhal, Niku. Vždycky nemůžem ve všem jen vyhrávat. A určitě to není jen tvoje vina. Prostě se vám dneska nezadařilo, no. To není žádná katastrofa, vždyť jste pořád první v tabulce, ne? Příště zase určitě vyhrajete." Dám si jeho hlavu na svůj klín a hladím ho v jeho černých, zvlněných vlasech.

"Ale ten zápas mě vůbec nezajímá. U tebe jsem selhal. Jsem hňup, arogantní blbec a idiot. Odpustíš mi to?" Otočí hlavu a konečně se na mě podívá štěněcím pohledem. Páni, páni, páni! Málem se mi zamlží oči. Tohle je to nejhezčí vyznání od vrcholového sportovce. Zápas ho nezajímá, zajímám ho já!!

Skloním se nad jeho obličejem, chvíli se na něho usmívám a pak ho měkce políbím.

"Všechno je v pohodě. Už se tohle nikdy nebude opakovat, že ne? Mám tě hrozně ráda, Niku."

Nik se okamžitě posadí zpátky do křesla a posadí si mě na sebe. "Já tě zbožňuju. Jsi to nejhezčí a nejlepší, co mě kdy v životě potkalo." Usměje se na mě, pohladí mě po vlasech a políbí mě. Pak mě obejme a drží se mě jako klíště. Skoro se mi zatočí hlava samým štěstím a láskou, které mě ihned zaplaví. Miluju ho!

"Půjdeme spát, jo? Už je dost pozdě a ty musíš být hrozně unavený. Ale to já jsem už taky. Fakt jsi neměl o co přijít. Ale mamce se náš dárek moc líbil." Zasmějeme se a ulehneme vedle sebe do postele. Nik mě ihned chytne za ruku.

Usne dřív, než já, a tak ho můžu chvíli pozorovat, jak spí. Je tak sladký. Nádherný. Překrásný. Za co jsem si zrovna já zasloužila někoho tak dokonalého?

Náhle mi blikne zpráva na mobilu. Kdo mi může psát takhle pozdě v noci? Zašmátrám na nočním stolku, kam jsem si svůj mobil položila, a přečtu si příjemce. Neznámé číslo. Má cenu to vůbec otvírat? Ale jo. Co když je to něco důležitého? A navíc jsem hrozně zvědavá.

„Ahoj Tanicko, tak co, taky nemuzes spat, ze? Myslim, ze jsme pro sebe stvoreni. Citim, ze te zacinam milovat. Napis mi neco. A Nikovi ani muk! Tvuj nejsladsi Adam.“ Zase ten otrava? Nestačilo, že jsem s ním byla půlku večera? A co si vůbec sakra myslí? Ne, nebudu se rozčilovat, nemá to cenu. SMS ihned smažu.

Chvíli se ještě tak převaluju v posteli, protože nemůžu usnout a pořád musím o nás dvou přemýšlet, ale když se stulím pevně k Nikovi a cítím bušit jeho srdce,téměř okamžitě usnu.